Radim Pařík, prezident Asociace vyjednavačů
Ukrajinská armáda prolomila bariéru a je na území dosud ovládaném Putinem. Chtělo by se zajásat, že se šance Ukrajiny, a tedy i celého Západu, na ukončení zbytečného konfliktu vyvolaného Ruskem zvětšuje. Jenže bohužel nevíme, co přesně se na místě děje. Důvodů k proniknutí do ruského vnitrozemí je hodně, ještě více je ale spekulací na sociálních sítích. Strategické rozhodování Západu, které by mohlo změnit hru, vyžaduje zvážení mnoha scénářů.
Skutečná mírová vyjednávání probíhají za zavřenými dveřmi. Postupuje se po drobných krocích a ten první je vždy příměří. V konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou ale padají z obou stran ultimáta. A ultimáta jsou ultimátní vyjednávací chybou, která dohodě brání. Ze současných signálů tak můžeme téměř s jistotou vyčíst, že mír v tomto sporu zatím nikdo uzavřít nehodlá. Stále to vypadá, že před sebou máme hodně dlouhý, vleklý, a opotřebovávací vojenský konflikt. Válka a vyjednávání se vedou i skrze média a sociální sítě, a pravda je prostě to, v co nakonec ten který národ uvěří.
Při mírových vyjednáváních musí zůstat skutečné zájmy obou stran utajené. Zveřejnění jednotlivých rozhodnutí by mohla poškodit jejich nositele i samotné vyjednavače, Takže nic z toho, jak vyjednávání probíhá, nesmí opustit jednací místnost. Přestože Ukrajina aktuálně operuje na území Ruska, je velice pravděpodobné, že na konci bude muset ze svých ultimátních požadavků slevit. A velmi pravděpodobně tak alespoň o některá z okupovaných území zase přijde.
Považme, jak by Zelenský nebo Putin před svými národy vypadali, kdyby v médiích padla věta „Krym si nechte“ – ať už by ji vyslovil kterýkoliv z nich. K veřejnosti se nakonec dostanou jen „zlaté mosty“ obou aktérů, které jim zajistí vítěznou cestu domů. A pravdu odhalí historici v archivech až po létech, podobně jako třeba v případě kubánské krize a vyjednávání Kennedyho s Chruščovem.
Zatímco tedy oficiální místa neoficiální cestou oznamují snahu ukrajinské armády roztříštit vojenské síly Ruska na hranicích a na okupovaných územích, z pohledu strategického vyjednávání ukrajinské vedení zdá se usoudilo, že ke zvýšení šance na zpětné získání svých území bude muset být schopné stejně významné směny s protistranou. Vyjednávání, včetně těch mírových, jsou v obecné rovině nakonec o reciprocitě.
Ve hře je stále mnoho možností, jak se bude situace vyvíjet. Vyjednávat o míru se skutečně začne až ve chvíli, kdy bude mít jedna ze stran pocit, že už nemůže vyhrát. A úkolem třetích stran, tedy hlavně Západu, je udržet konflikt po celou dobu v místě jeho vzniku. Třeba vojenskou podporou, jakou Ukrajina od Západu dostává.
Atentát bosenskosrbského aktivisty Gavrila Principa na následníka rakousko-uherského trůnu v červnu roku 1914 rozpoutal válku celosvětového rozměru. I když historici tvrdí, že minimálně vnitroevropský konflikt byl už stejně na spadnutí. Na základě předchozích aliančních smluv následovala řetězová reakce jednotlivých států. Během krátké doby se ve válce ocitla většina Evropy a později se konflikt rozšířil i mimo kontinent.
Po roce 1918 byla mapa Evropy překreslena a vzniklo několik nových států. Na našem území žila silně zastoupená německá menšina, kterou Hitler využil při vyjednávání o míru jako důvod k získání Sudet. Ústupek agresorovi ale evropským státníkům v čele s tehdejším britským premiérem Nevillem Chamberlainem nevyšel. Následovala Hitlerova reakce na fingovaný útok Poláků v Gliwicích a konflikt se postupně opět rozhořel do celého světa.
Zkušenosti z obou světových válek ukazují, že ústup k míru nevede, a tlak je řešení za cenu absolutního zničení nepřítele. Jeho cenu všichni známe, oběti válek jsou většinou ti, kteří ji nechtějí. Konflikt je proto potřeba udržet v místě jeho vzniku a k jeho ukončení vést komplexní a mnohostranná vyjednávání, do kterých musíme v případě války na Ukrajině (a nyní i v Rusku) bezpodmínečně zahrnout Čínu. Každý má pochopitelně své zájmy, ale i když se jedná o napadení agresorem, bojovat do konce znamená masivní a zbytečné ztráty životů.
.jpg)