Divadlo v Dlouhé zahájilo novou divadelní sezónu autorskou inscenací Už není třeba dělat vůbec nic o plavbě vycházející z četby středomořské literatury a odevzdání se touze po sobě.
Web divadla se pokouší osvětlit představení: „Inscenace vychází z koláže výrazných textů klasické, filozofické a experimentální literatury od Alberta Camuse, přes C. G. Junga až po Julia Cortázara či Alaina Robbe-Grilleta. Téma, zda je vůbec možné se v této turbulentní době zastavit, aby se člověk setkal sám se sebou, a s čím se v takovém okamžiku musí konfrontovat ve vztahu sám k sobě i ostatním, je prozkoumáváno nejen v textové, ale i scénické rovině celého tvaru. Specifický jazyk inscenace si pohrává se současnými divadelními principy jako je projekce či live camera, ale zároveň klade důraz na detailně a minimalisticky propracované činoherní herectví.“
Bohužel ani program k inscenaci nepřispěl k bližšímu pochopení toho co se odehrávalo 90 minut na scéně. Jednotlivé scénky spolu nesouvisí a divák tápe. Režisér Jan Frič prozradil, že Hana Burešová a Štěpán Otčenášek mu nabídli možnost připravit inscenaci. K spolupráci přizval dramaturgyni Kateřinu Součkovou, výtvarnici Janu Hausknechtovou a hudebníka Jana Měchuru. „Hledali jsme jakým směrem se vydat s přihlédnutím na tradici divadla a vznikla ve výsledku optická montáž různých textů, je to autorské dílo. Inscenace není příběh v klasickém slova smyslu, ale jde o výchozí situaci jevištní a psychologickou, že už není třeba dělat vůbec nic, pátráme po tom, co to vůbec nic je,“ vysvětlil Frič.
V představení hraje 6 herců: Martin Matejka, Pavel Neškudla, Samuel Toman, Anna Tomanová, Miloslav Zavičar a Marie Poulová. Marie Poulová sedí nehybně na jevišti zády k divákům a nad jevištěm je na plátně její tvář, zblízka zabíraná kamerou. Herci se k Poulové vztahují a ona mimikou obličeje komentuje jejich dění na jevišti. Nakonec Poulová přejde jeviště i promluví. Divák pak jen souhlasí se závěrečným přáním: „Mírné léto a mírnou zimu, žádné války a žádné záplavy“.
Všichni herci hrají víc jak na 100 %, scéna je jednoduchá ale dobře souzní s představením. Vše podbarvuje hudba Mojmíra Měchury. Kostýmy Jany Hausknechtové jsou také zdařilé. Bohužel text, kdy jednotlivá sdělení na sebe nenavazují, ani nelze vystopovat nějakou jednotící myšlenku nebo pointu celé představení zařazuje mezi nepovedené. Představení v Dlouhé se zatím pohybovala v rozmezí výborné – velmi dobré. Vzpomínáme na vynikající inscenace klasiky i moderních děl manželské dvojice Burešová – Otčenášek. Připomínáme si Lucernu, Élektru, Romeo, Julie a tma i Zítřek se nekoná. Nové pohledy na divadlo přinášelo režisérské duo Skutr (Kukučka, Trpišovský), vzpomínáme na Mozartovu Kouzelnou flétnu či Bulgakovova Mistra a Markétku. Věříme, že tato inscenace byla jen výjimka a další inscenace budeme moci pochválit.
Tvůrci:
Jan Frič Spící člen Společnosti doktora Krásy. V současné době patří mezi nejvýraznější divadelní osobnosti své generace. Jeho loňská inscenace Vassa Železnovová, kterou uvedl ve Stavovském divadle, se v anketě divadelních kritiků stala Inscenací roku 2021. Jan Frič má osobitý režijní styl. Ve svých inscenacích se často zabývá metafyzikou a rozpory lidské existence. Vedle autorských inscenací (např. inscenace BurnOut aneb Vyhoř! A studio Rubín, 2019) a inscenování současných dramatických textů (Otec hlídá dceru, Nová scéna, 2022) se soustavně věnuje i textům klasickým (např. Král Oidipús, Národní divadlo, 2019 nebo Faust, Stavovské divadlo, 2018). Kromě režie se inscenaci podílel i jako spoluautor textu a scény.
Kateřina Součková se věnuje dramaturgii, nezávislým autorským projektům, psaní scénářů pro divadlo i rozhlas a doktorskému výzkumu zaměřenému na divadelní recepci. V současné době je kmenovou dramaturgyní Činoherního studia v Ústí nad Labem a přednáší na divadelní fakultě AMU. Ve své dramaturgické práci se zajímá o prozkoumávání různých možností divadelního jazyka. Podílela se například na divadelních projektech pro Meetfactory, Alfréd ve dvoře, Jatka78 či na site specific inscenacích pro divadelní spolek Pomezí, jehož je spoluzakladatelkou. Ve své vlastní tvorbě se věnuje žánru zvukových procházek (audiowalku) ve veřejném prostoru, mezi něž patří projekty Neviditelná tržnice (Pražská tržnice), Nad městem (nouzová kolonie Kotlaska) či Bílý obraz (Winternitzova vila). V roce 2016/2017 byla za inscenací Pomezí oceněna (spolu s L. Brychtou a Š. Tretiagem) Cenou Divadelních novin v kategorii Alternativní divadlo a Poctou festivalu příští vlna/next wave za Projekt roku.
Jaromír a Věra Hamplovi
Foto: archiv Divadla v Dlouhé (25.11.2022)
