V Česku elektřina pro domácnosti zlevňuje

Komentář Lukáše Kovandy

Za poslední rok suverénně nejvíce v celé EU. Celková inflace je díky tomu třetí nejnižší v EU.

V Česku se cena elektřiny pro domácnosti vyvíjí za poslední rok nejpříznivěji v celé EU. V říjnu totiž dle údajů Eurostatu elektřina meziročně zlevňovala, a to o výrazných 38,2 procenta. Jedinou další zemí EU, kde elektřina meziročně zlevňuje, je Španělsko (viz graf níže). Na Maltě je její cena shodná jako před rokem. Ve všech ostatních zemích EU elektřina pro domácnosti zdražuje, někdy i dramaticky. Například v Itálii meziročně o 199 procent, což znamená, že je její cena průměrně prakticky na trojnásobku úrovně loňského října. V EU jako celku elektřina zdražuje, a to meziročně o 38,4 procenta.

Zejména právě z důvodu poklesu cen elektřina byla inflace v České republice v říjnu třetí nejnižší v celé EU. Vyplývá to z dat opět z dat Eurostatu (zde). V samotném měsíci říjnu totiž ceny v Česku poklesly, a to o 1,1 procenta. Výrazněji poklesly už jen v Estonsku a v Řecku. Ve většině zemí EU ceny v říjnu naopak rostly. Za celou EU činí říjnová inflace 1,4 procenta.

V porovnání s říjnem loňského roku stouply ceny v Česku o 15,5 procenta. To je nejnižší úroveň meziroční inflace v ČR dle metodiky Eurostatu od letošního května. Za celou EU činí meziroční inflace 11,5 procenta. Takže v meziročním pohledu je česká inflace sedmá nejvyšší EU. Ovšem i to znační zlepšení oproti předchozím měsícům, kdy inflace v ČR patřila k těm vůbec nejvyšším v EU. Nyní už má výraznější meziroční inflaci než ČR také třeba Nizozemsko.

Klíčovým důvodem říjnového poklesu cen, tedy deflace, a výrazného poklesu meziroční inflace v daném měsíci je v ČR zavedení Úsporného tarifu a odpuštění poplatku za podporované zdroje energie. Tato dvě opatření samozřejmě stojí také za tím, že elektřina pro domácnosti v Česku v říjnu v rámci celé EU zlevňovala vůbec nejvýrazněji.

Fakticky tedy inflační tlaky v české ekonomice nezmírnily, ba naopak, vždyť dle statistiky ČSÚ meziroční inflace v říjnu dále oproti září narostla.

Jenže část břímě vyšších cen na sebe bere od října stát, jenž je tak sňal ze spotřebitele. A to právě prostřednictvím zavedení Úsporného tarifu a odpuštění poplatku za podporované zdroje. Z hlediska výpočtu spotřebitelské inflace jsou relevantní ty položky, které hradí právě spotřebitel. Pokud je místo něj plně či částečně hradí stát, statisticky příslušné částky přestávají být součástí výpočtu spotřebitelské inflace.

Do značné míry tak jde jen statistickou iluzi, neboť spotřebitel si snížení nákladů na energie zase zaplatí v budoucnu, a to i s úroky. Příslušné úlevy – Úsporný tarif či odpouštění poplatku za podporované zdroje – totiž letos navýší schodek státního rozpočtu. Ten bude pokryt zvýšeným půjčováním státu, tedy dodatečným dluhem, jejž v budoucnu ovšem i s úroky splatí daňoví poplatníci – tedy spotřebitelé – ze svých daní.

Zemřel Ťiang Ce-min, klíčový strůjce čínského vítězství v éře pokročilé globalizace

Dokázal si naklonit Spojené státy, jimž ale kvůli tomu vyrostl v Číně světový arcirival.

V Šanghaji dnes ve věku 96 let zemřel Ťiang Ce-min, čínský prezident v letech 1993 až 2003 a generální tajemník čínské komunistické strany z let 1989 až 2002. Ťiang Ce-min vstupuje do dějin nejen Číny coby klíčový strůjce jejího mocného ekonomického vzestupu, který proměnil celý svět. Stěžejním triumfem jeho politické kariéry je nasměrování Číny ke vstupu do Světové obchodní organizace a jeho dotažení roku 2001.

Za dobu, kdy šéfoval komunistické straně, v letech 1989 až 2002, se čínská ekonomika zvětšila více než trojnásobně. Impuls k zařazení mezi naprostou světovou ekonomickou špičku jí ovšem dal právě vstup do Světové obchodní organizace. Ten znamenal mohutný příliv zahraničního kapitálu a zemi umožnil stát se jednoznačným vítězem přibližně třicetileté éry pokročilé a celosvětové fáze globalizace – někdy označované jako hyperglobalizace. Hyperglobalizace trvala zhruba od pádu železné opony v Evropě na přelomu 80. a 90. let minulého století do zahájení obchodních válek Spojených států a právě Číny na sklonku uplynulého desetiletí.

Vstup Číny do Světové obchodní organizace je dnes mnohými vnímán jako zásadní strategická chyba Západu, zejména Spojených států. Tím, že Západ vstup Číně umožnil, dal jí možnost dále zásadně zbohatnout a ekonomicky se dále rozvinout. Činil tak ve víře, že jeho přijetí Číny a otevření se jí přiměje k obdobnému kroku právě i dnes druhou nejsilnější ekonomiku světa. Ta se však nikdy zcela neotevřela. Tím méně, že by tam došlo k otevření politickému.

Část západních elit v 90. letech a ještě na přelomu milénia věřila, že plné zapojení Číny do globalizovaného trhu povede nejen k tamnímu otevření se ekonomickému, ale také k otevření se politickému, tedy k nastolení demokratické plurality. To se nikdy nestalo. Čína naopak díky členství ve Světové obchodní organizaci mohla obratně „vysávat“ západní know-how a dostat se poměrně snadno k západním technologiím. To, nač Západ přicházel vlastně stovky let, tak Čína získala během pár desítek let. A to včetně technologií, jež nacházejí uplatnění ve vojenství. I proto v uplynulých zhruba deseti letech citelně narostla čínská asertivita na světové scéně, kde má Čína ambici stát se plnohodnotným rivalem Spojeným státům.

Západ samozřejmě ze vstupu Číny do Světové obchodní organizace těžil také, ovšem méně než ona sama. Odstranění bariér obchodu s ní umožnilo držet na Západě po řadu let velice nízkou inflaci, neboť Čína – a další asijské ekonomiky – zajišťovala a zajišťuje levnou produkci řady druhů zboží, od oblečení, přes hračky, po potřeby pro domácnost či iPhony. Zároveň s tím se ale do Číny a Asie obecně přesouvala ze Západu pracovní místa. Takže například postupně deindustrializované oblasti Spojených států nebo západní Evropy se staly semeništěm protiglobalizačních nálad, které se pak zhmotnily třeba ve vystoupení Británie z EU nebo ve zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. Právě Trump vlastně svojí obchodní válkou s Čínou ukončil třicetiletou éru zmíněné hyperglobalizace.

Za přelomovým vstupem Číny do Světové organizace stojí z podstatné míry umná kultivace vztahů Pekingu se Západem, zejména s USA, v podání právě Ťiang Ce-mina. I přesto, že kontroverzně hájil masakr na Náměstí nebeského klidu roku 1989, jenž byl podle něj prý nutný pro zajištění čínské stability 90. let, dokázal si zároveň získat přízeň západních politických lídrů v čele s americkým prezidentem Billem Clintonem. Otevřel čínskou komunistickou stranu manažerům firem a podnikatelům, což bylo až do začátku milénia nepřijatelné. Tím straně uchoval relevanci i v letech 2002 až 2012, která představují dekádu vůbec nejdravějšího ekonomického vzmachu Číny. Vždyť v roce 2010 Čína předběhla Japonsko a stala se druhou největší světovou ekonomikou, po USA. Japonsko na druhé pozici setrvávalo do té doby po čtyřicet let. (30.11.2022)