V debatách o vhodných zdrojích elektřiny obvykle schází jejich územní nároky: větrné elektrárny zaberou 530x více místa než jaderná elektrárna, pozemní fotovoltaika 107x

Kdybychom chtěli, aby všechnu elektřinu v Česku vyráběly větrné elektrárny, zabraly by téměř 15 000 km², tedy pětinu území republiky. Pozemní solární parky by pokryly přes 3000 km² (téměř 4 % území státu), jaderné elektrárny by oproti tomu zabraly jen zhruba 28 km². K takovým závěrům došla odborná studie zadaná skupinou europoslanců z frakce Evropští konzervativci a reformisté, jejíž výsledky prezentovali nedávno Evropskému parlamentu.

Studie Cesta k evropské klimatické neutralitě do roku 2050 srovnává podmínky výstavby různých nízkoemisních zdrojů z hlediska prostorových nároků na příkladu České republiky a Nizozemí, tedy typického vnitrozemského a přímořského státu. Bere v potaz místní geografické a meteorologické podmínky a z nich vyplývající technické možnosti porovnávaných technologií (například reálné koeficienty ročního využití zdrojů). Pracuje při tom se dvěma scénáři: v prvním zkoumá prostorové nároky zdrojů, pokud by zajišťovaly veškerou produkci elektřiny samy o sobě, ve druhém pak rozděluje požadovanou roční produkci 700 PJ v elektřině rovným dílem mezi všechny čtyři studované technologie: vítr, pozemní soláry, střešní soláry a jádro tedy vyrábějí každý čtvrtinu z požadovaného množství. Ze závěrů pro Českou republiku vyplývá, že v prvním scénáři by větrné elektrárny musely pokrýt asi 14 860 km², což odpovídá téměř pětině rozlohy celé země (78 870 km²). Pozemní solární parky by pokryly 3000 km², tedy území šestkrát větší než Praha.  Střešní soláry by si vyžádaly 1194 km² střech. To už nezní tak nereálně – vždyť budov existuje mnoho a na rozdíl od velkých oplocených areálů v zemědělské krajině fotovoltaiky na střechách nikoho nedráždí. Jenže jiné odborné studie (např. ENACO) zkoumající potenciál výstavby střešních solárů v Česku odhadují reálnou velikost skutečně vhodných ploch pro tyto instalace jen na 78 km², tedy 15x menší, než by bylo potřeba. Ale i kdybychom přistoupili na to, že se bude fotovoltaika instalovat i na střechách s nevhodným sklonem a orientací, problematickou nosností apod., stoupne teoretický potenciál střešních solárů na nějakých 245 km², takže jsme stále 4,5krát v deficitu. Na druhé straně, pokud by veškerou elektřinu v Česku měly dodávat výhradně jaderné elektrárny, vyžadovalo by to území 28 km². Areály Temelína a Dukovan dnes zabírají cca 2,7 km², přičemž v Temelíně je prostor dimenzován na 4 bloky o celkovém výkonu přes 4 000 MWe. K úplnému zajištění energetických potřeb by tedy stačilo provozovat 10 Temelínů.

A jak vypadá druhý scénář, kdy každý ze zdrojů vyrábí čtvrtinu požadované elektřiny? U větru prostorové nároky činí na první pohled mnohem snesitelnějších 3 716 km². Větrníky by v tomto případě zabraly dvě třetiny dostupné plochy vhodné pro jejich výstavbu (tedy např. mimo chráněné oblasti, ochranné zóny kritické infrastruktury apod.). I tak to představuje zábor místa, kam by se Praha vešla 7,5krát. Bohužel, u střešních solárů jsme při čtvrtinové výrobě stále téměř 4x nad hranicí vhodných ploch. U jádra by stačilo 7 km², takže necelý trojnásobek současné plochy.

Evropské sdružení FORATOM už dlouho upozorňuje, že při posuzování „udržitelnosti“ různých výrobních zdrojů by se měly v úvahu brát i environmentální vlivy jako je zábor půdy. Na zabírání volných přírodních ploch betonem a ocelí totiž není vůbec nic udržitelného. Z logiky věci tedy vyplývá, že pro přírodu jsou vhodnější zdroje s vyšší výkonovou hustotou (density factor). Ta uvádí výkon (MW) přepočtený na zabranou plochu (km²). Asi nepřekvapivě i zde čísla mluví ve prospěch jádra. I pesimistické odhady u něj odhadují density factor 250 MW/km², zatímco ty optimistické si troufají tvrdit až 1500 MW/km². Střešní solární panely se pohybují mezi 134-176 MW/km², pozemní soláry jsou v tom lepším případě zhruba poloviční (88 MW/km²), ale vítr pokulhává na slabých 9 MW/km². Proto ty enormní rozdíly v záborech půdy.

Zajímavým ukazatelem je rovněž tzv kapacitní faktor neboli koeficient ročního využití zdrojů. Roční využití českých jaderných elektráren se pohybuje kolem 89 %, v průměru tedy generují téměř 90 % své teoretické maximální kapacity. Oproti tomu pozemní větrné elektrárny mají v našich podmínkách průměrný kapacitní faktor cca 22 % a solární dokonce jen zhruba 14 %. Zjednodušeně to znamená, že stejný instalovaný výkon v jádře vyrobí za rok čtyřikrát více energie než ten z větru a šestkrát více než v solárních elektrárnách. A naopak, abychom dosáhli stejných hodnot výroby jako v jádru, museli bychom postavit čtyřikrát větší instalovaný výkon ve větru a šestkrát větší v solárech. Citovanou studii Cesta k evropské klimatické neutralitě do roku 2050 najdete zde: https://roadtoclimateneutrality.eu/Energy_Study_Full.pdf (pouze v AJ).

Radek Svoboda, Česká nukleární společnost (16.2.2021)