V životě každého člověka rozeznáváme tři období rozvoje tělesného. V první vyvinují se a zdokonalují ústrojí; v druhém je doba rozmachu všech sil a schopností – člověk stojí na vrcholu vývoje tělesného i duševního; v třetím období opotřebovaly se jaksi ústroje tělesné: nastávají změny a pozvolný úpadek duše i těla, jež chýlí se posléze do hrobu.
Toto stárnutí projevuje se celou řadou změn, z nichž nejdůležitější jsou: Úbytek váhy tělesné (při překročení 60. roku) i výšky tělesné (mezi 40. a 50. rokem ubývá výšky tělesné asi o 1 cm); dále nastávají změny na kostech, svalech, srdci (zbytnění srdce), plících (rozedma plic stařecká), zaživadlech i čivstvu (ubývá paměti, upomínky blednou atd.). Základní příčinou všech označených změn je úbytek (zmenšování) buněk ve všech ústrojích tělesných a nahražení jich pouhým vazivem. Řada změn těch postupuje s přibývajícími lety ponenáhlu, tak že vlastně nelze určitě říci, kdy počíná skutečné stáří.
Mnozí rozdělují stáří na několik období; tak kupř. Fischer rozeznává: 1. Vysoké stáří (od 60. – 70. roku); 2. vyšší stáří (od 70. – 90. r.); 3. nejvyšší stáří, počínající devadesátým rokem a trvající až dokonce života (často přes 100 roků).
Chceme-li znáti, jak vysokého stáří člověk může a mohl by se dožíti, musíme míti nějaké přirozené dělidlo lidského života. Za takové měřítko označují přírodopisci určitý poměr mezi dobou, kterou potřebuje živočich ke svému úplnému vzrůstu a vývoji a délkou celého života. Tak vyměřujeme (dle Buffona) normální délku života lidského takto: Délka života živočichů, žijících více roků, rovná se obyčejně pateronásobné době, potřebné k úplnému vzrůstu, kdy srůstají definitivně konce kostní (epifysy) s vlastní kostí (diafysa). Tak potřebuje kupř. k úplnému vzrůstu a vývoji vůl 4 roky, kůň 5 roků, obyčejný život obnáší pětkrát tolik: tedy u vola 20 roků, u koně 25 roků. Ježto vývoj člověka končí asi ve 20. - 23. roce, lze odhadovati nejdelší věk na 20 až 23 x 5 let, tedy na 100 – 115 roků. Někteří odhadovali život lidský ještě výše (Haller až na 200 roků), to jsou však fantasie.
Zajímavý případ opravdu vzácného věku podává jistý Robert Tylor, který zemřel v Anglii r. 1898. Narodil se r. 1764 a zastával úřad poštovního výběrčího již za krále Jiřího IV. a Viléma V. Byl starým mládencem až do 108. roku, kdy se teprve oženil. Zemřel u věku 134 let, a to vlastně ještě – předčasně, z rozčilení nad vyznamenáním, jehož se mu dostalo na sklonku života od královny Viktorie!
Ze statistiky všech vzdělaných národů je patrno, že možno dosíci vysokého stáří v poměrné svěžesti tehdy, řídíme-li se vymoženostmi moderního lékařství a veřejného zdravotnictví. Vidíme také, že i za dnešních let dožívají se lidé vysokého věku přes 100 let, a že vůbec průměrného věku lidského* stále přibývá; blíží se stále víc a více k oněm nejvyšším hranicím, jež příroda člověku na zemi vyměřila.
Předpisy lékařské k takovému přirozenému prodlužování života jsou prosté a jednoduché, nespoléhající na nijaké prostředky omlazovací (elixír života, vodička nesmrtelnosti), jak po nich toužili a do světa je roztrubovali mudrci, alchemistové a všelicí dobrodruzi středověcí.
Nezbytnou podmínkou k dosažení dlouhé života jest dobrý původ jednotlivců (zdraví rodiče) a rozumná výchova v mládí (přiměřená výživa kojenců, čistota, výcvik těla i schopností duševních). Důležitým prostředkem k prodloužení života je také jisté strádání (otužování) v mládí a pracovitost s hojným pobytem na volném vzduchu. Tak např. dle jisté švédské statistiky (Kinnear) žilo v r. 1904 ve Skotsku 16 žen a 5 mužů přes 100 let starých. Tři ženy (dvě žebračky, jedna vdova po chudém zahradníku) byly staré 105 roků; ostatních třináct byly zaměstnáním služky neb ženy malých řemeslníků. Pět stoletých starců bylo zaměstnáním: 1 zelinářem, 1 ovčákem, 1 dělníkem, 1 rolníkem.
Známo je také všeobecně, že i střídmost v jídle a pití, zejména nápojů lihových, přispívá valně k dosažení dlouhého věku. Vůbec jakási znalost pravidel zdravotních (hygienických), jakož i určité vědomosti o tom, jak lze nemoci nejen správně léčiti, ale i předejíti, jsou cenným prostředkem, který nepopíratelně přispívá k prodloužení věku lidského. A tak na základě řádného způsobu života a vymožeností moderního lékařství vůbec a veřejného zdravotnictví zvláště lze člověku i za nynější doby dosíci nejvyššího možného věku (až i 185 let) v poměrné svěžesti tělesné i duševní.
*Průměrný věk lidský – dle Deparcieuxa – vypočteme, když součet všech let určitého počtu zemřelých dělíme počtem těchto zemřelých, čímž obdržíme počet let, které by asi byl každý jednotlivec prožil, kdyby doba života každému jednotlivci vyměřena byla bývala stejná. Tak ve Francii (v Paříži) obnášel průměrný věk lidský ve 14. stol. jen 17 roků, v 17. stol. 26, v 18. stol. 32 roky; mezi lety 1806-1810 – 31 roků 6 měs., v letech 1891 až 1865 však již 36 roků a 5 měs.
