Jsou to motory, kterými se využitkuje hybná síla větru. V Orientě známa byla již v dávnověku, do Evropy dostala se však teprve za válek křižáckých. Uvádějí se po prvé ve Francii r. 1105, v Anglii bylo jich užíváno již před r. 1143. Konstrukce těchto kol byla ovšem velmi primitivní. Pro další zdokonalení zjednán byl teoretický podklad teprve ve století XVIII, matematiky Dan. Bernoullim, Maclaurinem D’Alembertem a Eulerem. Teorie byla dále prohlubována praktickými pokusy, jež prováděli Euler, Borda, Coulumb a Ordinaire de Lacolonge aj. koncem století XVIII. až do let padesátých století XIX. V. k. z této doby nelišila se však valně od kol starších. Zaváděním parních strojův a propracováním vodních kol a turbín pozbývala i v. k. svého významu. Moderní kolo větrné, vyznačující se konstrukcí i větším výkonem, vynalezl r. 1860 Američan Halladay. Konstrukce jeho byla v Evropě zlepšena hlavně Fillerem v Eimsbüttelu u Hamburka a Ant. Kunzem v Mor. Hranicích a stala se východištěm i celé řadě konstrukcí jiných. V Anglii a v Americe několik velikých strojnických továren zaměstnává se výhradně stavbou v-ných kol a jsou v těchto zemích v. k. mnohem více rozšířena než u nás, kde až příliš přihlíží se k tomu, že hnací síla větru není stálá. V popředí snah po využitkování hnací síly větru k účelům hospodářským i průmyslovým stojí dnes Dánsko, kde stát vlastním nákladem dal provésti rozsáhlé pokusy prof. la Courem v elektr. centrále s pohonem větrným v Askově.
V-ných kol užívá se dnes hlavně k pohonu čerpadel vodních, za poměrů velmi rozmanitých, k zásobování obcí, nádraží a statků vodou, zavodňování a odvodňování pozemků, k naplňování rybníků atd. Pro pohon závodů průmyslových a strojů vyžadujících chodu po jistou dobu rovnoměrného, nepřetržitého, lze v-ných motorův užíti přímo nebo nepřímo. Při upotřebení přímém ženou se přímo od v-ného k. stroje výrobní, ve mlýně např. tedy stroje mlecí. V krajinách s pravidelnými větry, na pobřeží mořském a v rovinách, lze tohoto způsobu pohonu dobře užíti.
Spolehlivější než přímé spojení v-ného motoru se stroji výrobními je spojení nepřímé. V-ný motor žene pak stroje výrobní přímo jen, když je větru dostatek, jinak pracuje do zásoby pomocí akumulátoru, buď vodního neb elektrického. Z akumulátoru odvádí se proud v libovolné době a v libovolném množství. Při nepřímém vodním pohonu v-ný motor pumpuje vodu do rybníka, odkud se vede na motor vodní, při pohonu elektrickém v-né kolo nabíjí akumulátor elektrický. V-né kolo žene dynamo, jakmile rychlost větru nestačí na přímý pohon strojů nebo jakmile vítr je příliš silný. Akumulátory pracují nepřetržitě, nabíjejí
a vybíjejí se současně. Elektrické světlo je při tom podle la Coura úplně klidné a není na něm znáti vlivu nestejnosti síly větru stále se měnící. Akumulátory spojují se s dynamem samočinně teprve, když napětí v dynamu je větší než napětí akumulátoru. Vypětí dynama nastává rovněž samočinně, jakmile motor není již s to, aby vyvolal ve svorkách dynama napětí většího, než je napětí v akumulátoru. Druhé samočinné zařízení umožňuje vydávání rovnoměrného proudu bez ohledu na chod motoru a bez ohledu na napětí v akumulátoru. Této rovnováhy dosahuje se hlavně tím, že převodový hřídel, od něhož se žene dynamo, uložen je na dvou pákách, zatížených kromě vahou ložisek, hřídele a kotoučů ještě zvláštními závažími. Tím je dáno určité, stále stejné napětí hnacího řemene a řemen klouže, jakmile odpor dosahuje jisté výše. Změnou závaží na pákách mění se také síla proudu.
Rozeznáváme v. k. horizontálná a vertikálná, pak vlastní v. k. a větrné turbiny. V. k. horizontálná stavějí se tak, aby lopatky na jedné straně obracely proti větru plochu co možná největší, na straně protilehlé plochu nejmenší. Užívá se jich právě tak málo jako v-ných turbín, u nichž vítr je uváděn mezi lopatky a procházeje mezi nimi odevzdává jim svou energii. Z vertikálních kol starších nejvíce se posud užívá v-ného k. čtyřkřídlového. Hřídel těchto kol neleží však úplně vodorovně, nýbrž je poněkud nakloněn do zadu, aby poloha kola byla bezpečnější. Kola tato dělávala se celá ze dřeva a křídla jejich skládala se z kostry, přes niž se napínalo plachtoví, nebo byla vystrojena prkénky. Při větším větru reguloval se běh kol tím, že plachty z části se svinuly neb se jednotlivá prkénka vyndávala a v křídlech tím povstávala okénka nebo byla prkénka otáčivá a spojena mezi sebou tak, že tvořila jalousie, při nichž bylo již možno prováděti tuto regulaci samočinně i v běhu motoru. Jalousie udržují se v jisté poloze protizávažím. Mění-li se vítr, přivírají neb otvírají se více nebo méně, tak že běh kola zůstává týž. Při bouřích rozvírají se jalousie úplně a kolo se zastaví; zmírní-li se však vítr, jalousie působením závaží přicházejí zase do polohy takové, že vítr na ně působí. Podle toho, jak tato starší kola, užívaná skoro výhradně ku pohonu mlýnův obilních, přizpůsobují se směru větru, označují se jako mlýny německé neb holandské. U těchto starších kol v-ných navrhována byla sice celá řada různých zlepšení, ale málo která z nich se osvědčila prakticky, tak že v. k. tohoto druhu pokládají se za motory vůbec nejméně dokonalé.
V. k. americká nebo podle amerických vzorů provedená, jsou proti nim mnohem dokonalejší. Jsou značně lehčí než kola stará, mnohem lépe uložena. Vzdoruji snáze bouřím, samočinně se regulují a dávají effekt mnohem příznivější. Křídla těchto kol bývají pevná nebo též pohyblivá za účelem regulace a bezpečnosti proti bouřím. Rozšíření nabyla od světové výstavy ve Filadelfii a to hlavně dva druhy, kola Halladayova a kola eklipsová. U kol Halladayových plocha křídel je rozdělena v 6 neb 8 skupin, jež týmž časem při silnějším větru šikmo se staví proti větru působením protizávaží, tak že rychlost pohybu zůstává táž. U kol eklipsových staví se šikmo proti větru celé kolo. Natáčení kola proti větru děje se buď křídlem vodorovným, tzv. kormidlem, nebo zvláštní růžicí větrnou. Pro větší výkony stavějí se i větrné motory tříkolové. U v-ného k. Sörensenova lopatky stojí v ploše kuželové. Kol těch bylo již užito až do velikosti 50 koň. sil. U nás užívá se dnes nejvíce kol úplně z ocele provedených, jež se kormidlem staví proti větru.
V. k. umisťuje se na vysoké železné věži a působí na stroje pracovní buď klikou a táhlem nebo dlouhým hřídelem a převodem kolovým (na obrázku). (1907)
