Vybudovat v relativně krátkém čase mezinárodně uznávanou firmu, která své výrobky dodává americké NASA a dalším prestižním společnostem, není náhoda. Co se skrývá za tímto úspěchem, jaká byla cesta zobrazovacích čipů na Mezinárodní vesmírnou stanici ISS a co všechno umí, o tom hovoříme s Janem Soharem, CEO společnosti ADVACAM.
Poskytujete schopnost zobrazit neviditelné. Co vše můžeme prostřednictvím vašeho řešení vidět?
My oblasti použití našich kamer rozdělujeme na dvě základní. Jednou je zobrazování, což znamená, že vytváříme rentgenové obrázky zhruba v té podobě, jak je známe např. z nemocnice, ale se zásadně širším portfoliem vlastností. Druhou je, že zviditelňujeme jednotlivé částice různých typů záření. Říkáme tomu trackování (stopování) částic. Poznatky z detekce částic využíváme například v novém zařízení určeném pro zdravotnictví. Je součástí klinických testů v německém Heidelbergu, kdy sledujeme průběh radioterapie při ozařování nádorů mozku. Prostřednictvím našich kamer vlastně hlídáme, aby iontový svazek směřoval tam, kam má. Aby končil v nádoru, a tím pádem ho zlikvidoval, ale zároveň aby nepoškozoval zdravou tkáň okolo.
Takže to jsou dvě základní oblasti, kde se naše kamery používají. Jednou je vytváření obrázků pomocí toho, že každá částice projde materiálem a pak se nějak zobrazí. Druhou je sledování jednotlivých částic, kdy nevznikají obrázky, ale díváte se na to, z jakého směru přiletěla a jaká je její trajektorie. Pokud jde o vesmír, tak doposud byly jednotlivé částice ´neviditelné´, viditelná byla pouze úroveň záření. Získáváme tak informace, které byly doposud většinou nedostupné.
V souvislosti s předcházející otázkou bych se rád zeptal, jaké produkty nabízíte?
Máme několik základních produktových řad. Některé jsou specializované na zachytávání jednotlivých částic a jiné na tvorbu obrázků. Rozdíl naší techniky nové generace, se kterou pracujeme my, v porovnání se stávající rentgenovou technologií v nemocnici, je obrovský. Ta funguje tak, že rentgenový obrázek je získáván analogově a teprve následně se digitalizuje. Když naberete obrázek špatně, tak ho máte přeexponovaný, podexponovaný, nevidíte strukturu, kterou vidět chcete. S naší technologií získáváme obrázek plně digitální. Výsledkem jsou to data/informace, se kterými následně pracujeme a až jedním z výstupů je konečný obrázek.
Ještě bych chtěl zmínit, že náš rentgen je takzvaně barevný. To znamená, že rozlišuje jednotlivé typy materiálů. Nevznikne černobílý obraz, ale když budete snímat například notebook, tak každý materiál, z nichž je vytvořen - měď, plast, cín - má jinou barvu. Na černobílém obrázku by to byly jen odstíny šedi.
Kdybych rentgenoval vás, tak vaše žíly, kosti, svaly, klouby jsou z jiného materiálu, takže je můžeme materiálově odlišit. U medicínského zobrazování, když se například rentgenuje hrudník, pokud nechcete zrovna vidět, že máte zlomená žebra, tak vás spíš zajímá, co je za hrudní kostí. V našem zobrazování si můžete například z balíčku dat vyjmout kosti, protože to je jiný balíček dat a tím pádem vidíte, co je za nimi.
Další věc je, že naše technika nedělá obrázky, je to vlastně video, protože zaznamenáme až několik tisíc snímků za sekundu. To znamená, že si můžete udělat barevný, rychloběžný rentgen. Mohu si natočit srdce, jak bije, jak v něm proudí krev. Stejně tak můžeme natočit jakoukoliv vrtuli, která se točí v nějakém motoru. Mohu si natočit píst, když potřebuji vědět, proč drhne, a to ze statického obrázku nevidím tak dobře jako v pohybu.
Takže výhod nové technologie je hodně. Díky vlastnostem pokročilých digitálních detektorů se otvírá obrovské pole použití v oblastech, kde se dříve rentgenová defektoskopie vůbec nepoužívala, protože to prostě nebylo možné.
Příkladem jsou kompozitní materiály, které se dnes hodně používají v letectví a nejenom v něm. Je to vlastně plast, lehký materiál, který současným běžným rentgenem prostě prosvítíte, ale nevidíte jeho strukturu. Na rozdíl od naší digitální technologie. My v tom kompozitním materiálu vidíme každé jednotlivé vlákno, ať už je skleněné nebo uhlíkové. Takže můžeme odhalit skryté vady.
Ještě jeden příklad. Zase si pomohu obrázkem – toto je kompozit, vypadá jako včelí plástev, a to ještě více žluté je lepidlo uvnitř. Můžeme se tak podívat, jak se rozdistribuovalo lepidlo v kompozitu a jestli je správně zalepený. Lepidlo ani plast byste normálním rentgenem neviděl, bylo by to všechno v odstínech šedi. S naším rentgenem to jde udělat i ve 3D. My z obrázku dokážeme i spočítat, kolik lepidla v tomto případě tam je, což je při výstupní kontrole nějakých konkrétních dílů zajímavé nebo důležité.
Bez nadsázky je možné říci, že vaše kamery mají uplatnění v oborech takříkajíc od A do Z. Jak je tomu například v jaderné energetice?
Zde vidím příležitost ve dvou směrech. Jednak se skenují sváry potrubí v jaderných elektrárnách, to je jedna věc, kde si myslíme, že máme co přinést. Druhým je radiační bezpečnost, tedy stopování částic. To znamená, že my např. monitorujeme radiační pozadí tady v místnosti a vidíme každou jednotlivou částici, ať už přiletí z kosmu nebo je to radon ze země. Stejně je tomu v případě úložiště radioaktivního odpadu. Díky umístění našeho detektoru získáme informaci, z jakého směru přichází záření určitého typu. To znamená, že pokud tam máte někde nějakou vadu v těsnosti, tak je to támhle a teď víte, kde ji hledat…
S radiací souvisí i projekt RaDron, zaměřený na hledání radionuklidů, který vznikl ve spolupráci ADVACAM s Elektrotechnickou fakultou ČVUT…
Jeho cílem bylo ověřit novou metodu, jak co nejrychleji objevit stojící nebo i pohybující se zdroje radiace. Během tří let výzkumu jsme experimentálně prokázali, že detektor, připojený k autonomnímu dronu, zvládne na ploše 1000 m2 do dvou minut spolehlivě lokalizovat vzorek radioaktivního Cesia-137. Jádrem technologie RaDron jsou čipy Timepix3, které poskytují systému kompletní sadu informací o každé zachycené částici radiace. To z nich dělá výjimečně účinný nástroj pro dozimetrii a pro popis radiačního pole. Čip navíc může fungovat jako takzvaná Comptonova kamera, která dokáže určit směr, odkud částice na senzor dopadají. To znamená, že není třeba systematicky pročesávat celý prostor. Dron může zamířit rovnou k cíli. Klíčovým partnerem projektu byl také Český metrologický institut ČMI, který poskytl zdroj ionizujícího záření pro všechny zkoušky. Zároveň prováděl nezbytné matematické simulace pro optimalizaci detektoru.
A pokud jde o další obory?
Zatím se v některých oborech postupně rozkoukáváme. Je to hodně dané tím, že umíme udělat v zobrazování vynikající rentgenový obrázek, ale už nejsme odborníci na to, co v něm hledat. Když děláte rentgenový obrázek v nemocnici, tak je tam rentgenolog, který udělá snímek a pak přijde lékař, a ten ho, jak se říká, popíše. To samé je i v jiných oborech. Když rentgenujeme letadlo, tak my uděláme krásný obrázek, ale pak potřebujeme technika, leteckého inženýra, který vidí, že tam v určitém spojení je nějaký problém. Pro nás je vždycky důležité oborové partnerství se specialistou, který řekne, mám tenhle problém, pomůžete mi? Potřebuji, abyste se podívali dovnitř tohoto dílu a hledejte tam praskliny, bublinky a různé defekty…
Vaše detektory jsou na Mezinárodní vesmírné stanici a na dalších misích, což je samo o sobě obrovský úspěch? Jak náročná je cesta například k tomu dostat objednávku od NASA?
My jsme prakticky od začátku firmy spolupracovali s univerzitou v Houstonu, což je řekněme akademická odnož NASA. Spolupráce mezi univerzitou a NASA je velmi úzká a díky ní se první náš detektor dostal do hledáčku vesmírné agentury, respektive následně až na palubu Mezinárodní kosmické stanice, na ISS. To bylo dokonce ještě před vznikem firmy, jednalo se o detektor, který byl ještě vyvinutý pod hlavičkou Ústavu experimentální a aplikované fyziky. Až druhá várka detektorů byla naše. Spolupráce s americkými partnery běží celou tu dobu. V roce 2017 jsme byli certifikováni jako dodavatel této technologie do NASA. To obnášelo, že tady u nás ve firmě strávilo tuším 5 nebo 6 specialistů z NASA víc než týden, kdy proběhl audit celého výrobního procesu a následně jsme museli udělat nějaké úpravy, které vyžadovali. Pak jsme získali certifikaci jako primární dodavatel technologie do NASA. Později jsme začali spolupracovat i s Evropskou kosmickou agenturou (ESA), kde nám v letošním roce končí shodou okolností dva projekty. V rámci jednoho z nich vyvíjíme zařízení, které bude umístěno v modulu připravované orbitální stanice na orbitě Měsíce, takže se z okolí Země přesouváme do okolí Měsíce. Měsíční stanice se jmenuje Gateway a projekt IDA.
Když jsme se dostali na ISS úplně poprvé, tak v tom bylo hodně štěstí. Ve vesmíru je důležité mít takzvaný „Space Heritage“. To znamená, že výrobek už tam byl a fungoval. Jakmile máte tuto nálepku, tak vás všichni berou vážně. Ta se dá získat buď tak, že projdete velice složitým formálním procesem vesmírné agentury. Nakonec vám to schválí a vezmou ho tam, anebo se tam dostanete tak jako my. Trochu pokoutně, v kapse jednoho astronauta mezi jeho soukromými věcmi. Jednoho vědce z NASA právě detektor moc zaujal, chtěl ho dostat na orbitu a vyzkoušet, co tam vlastně naměří. Jelikož je detektor malinký, tak se domluvil s jedním astronautem a ten si ho vzal do svých osobních věcí. A on tam fungoval a dodnes tam je a my tak získali ono „Space Heritage“. Byla to souhra okolností, a hlavně je to vždycky o lidech. To znamená, že tenkrát kolegové z Houstonu narazili na pozitivně naladěného člověka, který to zrealizoval.
Kosmické počasí je velké téma. Co vše se dá vyčíst z vašich detektorů?
Naším cílem je dát s předstihem informaci. Naše detektory, jak jsme říkali, mají několikero vlastností a ty klíčové jsou, že zaznamenají každou jednotlivou částici, která dopadne na jeho citlivou plochu a zároveň změří její energii a řeknou, odkud ta částice přišla. To znamená, že pokud máme detektory na oběžné dráze Země a v nějaký daný moment proběhne erupce na Slunci, která vychrlí určité množství částic, tak jsme schopni říct: „Pozor, teď přišel první roj, který vám ještě nic neudělá, protože jsou to rychlé a lehké částice. Ovšem za půl hodiny sem postupně dorazí těžké částice, které vás již mohou ohrozit. Například poškodit tkáně nebo elektroniku. Tím pádem máte možnost se na to připravit. Astronaut se může schovat, elektroniku lze v daný moment na chvíli vypnout, než ta energie prolítne a díky tomu máte šanci ochránit astronauta. To je primární cíl. Ale zároveň můžeme ochránit a prodloužit životnost elektroniky.
A to mluvíme o elektronice prakticky všech telekomunikačních satelitů. Ty mají svoji životnost dnes čistě kalkulovanou, jak dlouho by měly vydržet a odolávat. Ale ve chvíli, kdy vy jim dáte takovouhle predikci, a ony jsou schopny na to reagovat, tak vy tím tu elektroniku šetříte a prodloužíte životnost satelitu.
To je v současné době takový náš vizionářský projekt, protože se tím na téhle bázi nikdo doposud nezabýval. Cílem je mít na orbitě Země co nejvíc detektorů a tak vytvořit jakousi síť. Když na některém místě na orbitě získáte informaci, že z určité strany přichází nebezpečné záření, tak když přijde, tak ten konkrétní satelit tam už není. Naopak jiný, který byl mezitím schovaný za Zemí, do toho přímo vlítne. To znamená, že je ideální mít celou síť kamer/detektorů, které si mezi sebou informace předávají.
Téměř po 110 letech se dostáváme k Einsteinovi a jeho vztahu mezi gravitací, hmotou a energií…
Einstein v tomto případě je již potvrzený, třeba gravitačními vlnami a experimentem LIGO, kdy se podařilo opravdu změřit, že gravitace má vliv na hmotu.
Krátce bych se ještě vrátil ke kosmickému počasí, jak jste se ptal. Tedy jeho předpověď, to znamená, že budu schopný ho předvídat a nějakým způsobem se na něj připravit, přizpůsobit, což je o bezpečnosti. To je zatím hudba budoucnosti. To, co děláme už teď a co je třeba na ISS, je vlastně monitorování. Aktuální stav, který potřebujeme vědět kvůli životnosti systémů. Čili, jakou dostaly dávku a ideálně, z čeho ta dávka byla. Jestli to byly těžké nebezpečné částice nebo nějaké lehké, které vám nic neudělají. To vám žádný kosmicky dozimetr neřekne. My jsme schopni dát informaci o složení radiace a můžeme říct, že se jednalo sice malou dávku, ale něčeho nebezpečného. Tudíž váš přístroj nebo váš astronaut už je v ohrožení.
Proto NASA nainstalovala detektory nejenom na ISS, ale i na všechny mise programu Artemis, ve kterém jde o návrat člověka na Měsíc. V roce 2022 oblétla Měsíc loď Orion, náš čip byl při tom. Budou následovat další mise Artemis II, Artemis III a v rámci nich bude Amerika znovu přistávat na Měsíci. Naše detektory tam budou. Je potřeba říci, že NASA pro tyto konkrétní mise nevyužívá celý náš detektor, ale kupuje si od nás pouze tu klíčovou součástku - zobrazovací čip a elektroniku kolem si dělá sama. Ale srdce přístroje je od nás.
Ještě jedná důležitá informace, celé know-how předpovědi kosmického počasí je kryté dvěma českými patenty. Dlouho se opomíjelo to zdůrazňovat, ale prostě je to tak. To znamená, že kdokoliv světově by chtěl používat tuto detekční technologii, tak musí zaklepat na dveře České republiky.
Umíte také změřit co je v atmosféře a kolik toho tam je? Například oxid uhličitý?
To by bylo na jiný rozhovor s naším kolegou, ale této problematice se věnuje celoevropský projekt Biosphere, který probíhá tento rok. Vědci z celé Evropy povezou naše detektory, ale ještě i jiné podobné na vrcholky vysokých hor po celé Evropě, v Česku to bude Milešovka a budou měřit kosmické záření. Na základě toho chtějí vytvořit vztah mezi tím, co přichází z vesmíru a tím, co se děje reálně s klimatem na Zemi.
Dobré zboží se prodává samo, říká známé rčení. Aby tomu tak bylo, musím ho mít, přesněji vyrobit. Společnost ADVACAM, která vznikla před deseti lety, to dokázala. Co vás především motivovalo k jejímu založení?
Já jsem se léta zabýval recyklací PET lahví a výrobou PET obalů. U nás na vesnici jsem kamarádil a kamarádím s kolegou Janem Jakůbkem, což byl tehdy vědec působící v Ústavu technické a experimentální fyziky ČVUT. Honza se na mne před více než jedenácti lety obrátil s tím, že v rámci vývoje, který se realizoval v „jeho“ ústavu, vyvinuli zařízení, které by mohlo být zajímavé nabídnout komerčnímu sektoru. A to je vlastně úplný začátek naší firmy.
Dohodli jsme se na spolupráci s tím, že on zastřešuje odbornou stránku a já tu manažerskou, respektive komerční. Na začátku roku 2013 jsme začali jednat s ČVUT o poskytnutí licence na využití know-how, které bylo vyvinuté v rámci Ústavu. Za pár měsíců jsme založili společnost ADVACAM.
Zde je třeba říci, že v roce 2013 to bylo první opravdu úspěšné univerzitní spin-off v ČR. V té době nebyly nastavené nějaké systémové principy transferu znalostí z akademické sféry, v tomto případě z ČVUT, do soukromého sektoru. S tehdejším ředitelem ÚTEF panem profesorem Pospíšilem jsme zhruba půl roku jednali o nastavení licenčních podmínek. Dobrá věc se podařila a my se zmíněným ústavem spolupracujeme velmi intenzivně dodnes. Ročně odvádíme ČVUT licenční poplatky a myslím si, že tak by měl vypadat transfer výsledků výzkumu a vývoje do praxe.
Nebylo to tak, že by ADVACAM přišel a koupil know-how. Jan Jakůbek (na obr. vpravo) je autorem řešení, pracoval na něm v ústavu ČVUT. On to vymyslel a pak to chtěl uvést do praxe, tedy komercionalizovat.
Mít know-how ještě neznamená, že můžete rozjet byznys…
Máte pravdu. Za pochodu jsem se musel učit a naučit spoustu věcí. Výsledkem práce vědce je funkční vzorek, to znamená nějakým způsobem smontované zařízení, na němž se otestuje, že metoda funguje. Pokud ho chcete zavést do praxe, tak už musí být daleko robustnější a cesta k funkčnímu vzorku od prototypu je dlouhá. Začátky společnosti ADVACAM jsou tak spojeny s prací, kdy jsme z funkčního vzorku, který jsme získali v rámci transferu know-how z ČVUT, museli vytvořit prototyp, respektive plnohodnotné zařízení, které budeme nabízet nejenom do akademického sektoru, ale hlavně do průmyslových aplikací.
Takže jste nahrazovali Ústav aplikovaného výzkumu, jak je známe z minula?
Svým způsobem ano. Ale je velký rozdíl mezi tím, co vědec považuje za dokončení své práce, a tím, kde začíná průmyslník jakožto uživatel nějakého řešení. Myslím si, že hlavní nedostatek českého prostředí je vytvořit dostatečně robustní most mezi vědeckou sférou a praktickým, komerčním využitím. Nám taky dlouho trvalo, než jsme se spoustu věcí naučili.
Industrializujete výsledky výzkumu takzvané přímé detekce, který probíhá ve švýcarském CERN? Můžete to více konkretizovat?
V rámci Mezinárodní vědecké kooperace MEDIPIX, která existuje pod záštitou švýcarského CERN, se vyvíjejí zobrazovací čipy, které my následně používáme v našich kamerách. Poté, co jsme se dohodli na spolupráci, respektive na licencování technologie z ČVUT, jsme to samé museli realizovat v CERN, abychom získali licenci k využití této technologie. Důležité je, že se na jejím vývoji v CERN podílel kolega Jakůbek od samého začátkut. Takže my jsme nepřicházeli do vztahu s prostředím v CERN coby nějaký nováček, ale navazovali na letitou spolupráci. A právě ČVUT prostřednictvím ÚTEF bylo a je členem vědecko-vývojového sdružení, které se stále zabývá vývojem nových generací čipů, které my pak následně používáme.
Ve kterých zemích se můžeme setkat s vašimi výrobky?
Naše detektory jsou prakticky ve všech zemích, kde mají uplatnění. Zhruba 95 % naší produkce jde na export. Je to především rozvinutý svět, který je kupuje. Západní Evropa, USA, Japonsko, Jižní Korea…
Výzkum a vývoj provádíte vlastními silami nebo s dalšími subjekty?
Máme vlastní vědecký vývojový tým, kdy vlastně nejenom kamery jako takové si vyvíjíme sami, ale zároveň i aplikace a metody k jejich použití a software k zpracování dat. Částečně ho financujeme z vlastních zdrojů, ale využíváme i vědecko-výzkumné granty. V současné době máme běžící dva granty podporované TA ČR a dva mezinárodní granty podporované evropskými institucemi. Nicméně většinou je to tak, že zhruba polovinu nákladů financujeme z vlastních zdrojů. Tedy z příjmů z prodeje našich kamer.
Jak velká je konkurence ve vašem oboru?
Naší velkou konkurenční výhodou je, že jsme vyrostli z akademického prostředí, takže know-how a znalost technologie je hluboce zakořeněná v tom, co děláme. Jinak konkurence je vždy a všude. Otázkou je, jestli si zákazník potřebuje koupit mercedes, aby si dojel pro rohlíky. Ne každý k tomu, aby rentgenoval/kontroloval svůj výrobek, potřebuje špičkovou digitální technologii. Mnohdy mu stačí ta stávající. Tedy, že vyhodnocujete poměr cena/výkon. V digitální rentgenové technologii mnoho konkurentů na světě nemáme, nicméně pokud se porovnáváme i s tou konvenční, tak ta je stará spoustu let a tam konkurence vždycky je. Existují firmy, které používají takzvaný photon counting jako my a střetáváme se například na materiálové analýze. Jedná se o metodu, která se jmenuje rentgenová difrakce, což vám v podstatě řekne hodně o struktuře jakéhokoliv materiálu, který má krystalickou strukturu. Konkurenční firmy vyrábí podobné detektory.
Výhoda našeho produktu je i nevýhodou, protože ve spoustě aplikací ještě trh neexistuje. My vlastně chodíme a říkáme uživatelům, podívejte se, vy tady používáte 20 let nějakou technologii, na kterou jste zvyklí, byli jste s ní spokojeni, ale teď to můžete dělat úplně jinak, digitálně. Trh v tuhle chvíli vytváříme. Je otázkou, až ho vytvoříme, zda nepřijde nějaký gigant, který je tisíckrát větší než my, nezainvestuje obrovské peníze a nebude si ho chtít vzít pro sebe. Ale v tuhle chvíli my ten trh vytváříme s tím, že evangelizujeme trhy o generaci starší.
Jak je tomu s využitím vašich poznatků v obranném a bezpečnostním průmyslu?
Otázku bych rozdělil na dvě části. Jednou je radiační bezpečnost ve smyslu záření, monitoringu záření atd. a druhou skutečnost, že celý obranný průmysl pracuje s nutností funkčního telekomunikačního spojení. Tak jsme zpátky v oblasti, o které jsme hovořili. To znamená předpověď kosmického počasí a ochrana elektroniky před událostmi, které jsou způsobené tím, že nabitá částice zasáhne nějaký integrovaný obvod v daný moment, kdy je pod proudem a jakoby mu dá falešný impuls a tím znehodnotí jeho funkčnost. V tomto případě, byť možná nepřímo, jsme schopni přispět svými znalostmi obrannému průmyslu, protože mu chráníme elektronická zařízení.
Máme licenci s podmínkou pouze pro mírová využití. To znamená obrana ve smyslu monitoring záření, údržba atd. ano, nikoli umístit naše detektory na nějaké vojenské zařízení.
Je to také dané tím, že když spolupracujeme s firmami v oblasti např. leteckého průmyslu, tak vesměs každá má civilní a vojenskou divizi, takže je to velmi úzce propojené.
Co považujete za hlavní úspěch, kterého jste dosáhli?
Na to se těžko odpovídá, stále klepu na dřevo, dílčích úspěchů jsme měli za fungování firmy dost a jsme za to moc rádi. Když jsme firmu zakládali, tak tím naším ultimátním cílem bylo zdravotnictví. Vidíme velký potenciál technologie v humánní medicíně, tak já v tuhle chvíli za náš největší úspěch považuji zařízení, které opravdu v reálném čase monitoruje ozařování nádorů a v našem případě ještě mozkových nádorů. Za mě je to určitě náš největší úspěch.
Když bylo první naše zařízení na ISS, tak jsme ho tam měli, teď budeme mít zařízení na Měsíci, tím se posouváme dál, ale ten pocit, že opravdu pomáháme, což je případ zdravotnického zařízení v Německu, to je prostě jiná dimenze.
Přijímají to zdravotníci?
Řeknu to obecně, ono to není jen o zdravotnících, každý člověk se bojí změny a většina lidí ji přijímá s nevolí. Když přijdeme za rentgenologem a řekneme mu, hele, ty tady máš hezké obrázky, my ti dáme hezčí, tak ze zkušeností víme, že řekne, ale to, co mám teď, stačí. Podobně je to i v průmyslu, když přijdeme a řekneme, vy byste mohli vidět líp dovnitř výrobku, kdybyste chtěli, tak odpovědí, že jim to takhle stačí. Musíte překročit jakousi pomyslnou hranici změny. Ve chvíli, kdy se to podaří, tak je to průlom a potom to obor jakoby přijme za vlastní. Říkáme tomu interně „poločas porozumění“. Ve chvíli, kdy se nám to povede, tak se z toho radujeme, protože to je výsledek pro nás nejtěžší práce, tedy osvěta trhu a budování trhu. Ve chvíli, kdy jsme ten krok už udělali, tak pak je to rutina, vyrobit dobrý produkt a dodat ho zákazníkovi. Práce přesvědčit potenciálního uživatele nebo zákazníka, že ta inovace mu přinese zlepšení jeho života nebo technologie, s kterou pracuje, to je vždy to nejtěžší a tím pádem krok, který nás nejvíce naplňuje.
