Vláda bude „luxovat drobné“

Komentář Lukáše Kovandy

A chce snížit schodek o další takřka čtyři miliardy korun, vyplývá z dnes zveřejněných důvodové a předkládací zprávy ke konsolidačnímu balíčku.

Konsolidační balíček vlády má nakonec snížit záporné saldo státního rozpočtu v roce 2024 o 97,8 miliardy korun a za roky 2024 a 2025 pak dohromady o 151 miliard korun. Vyplývá to z dnes zveřejněných důvodové a předkládací zprávy k návrhu zákona k balíčku. Jedná se o takřka čtyři miliardy výraznější snížení schodku, než jaké vláda dosud avizovala. Dosud totiž vyčíslovala redukci schodku na 94,1 miliardy korun v příštím roce a na 147,5 miliardy korun dohromady v letech 2024 a 2025.

Ze zmíněné důvodové zprávy k balíčku je rovněž zřejmé, že vláda se rozhodla spíše „luxovat drobné“. Tedy vzít něco od řady sociekonomických skupin, ale po troše, žádnou nezruinovat. Za balíček tak mají zaplatit všichni, aniž by to kohokoli výrazněji zabolelo.

Vždyť jen návrat před takzvané zrušení superhrubé mzdy by měl dopad 120 miliard korun. Což je více než desetinásobný dopad v porovnání s dopadem největší daňové změny obsažené v balíčku pro příští rok.

Jedinou zásadní změnou v balíčku pro příští rok je tak seškrtání dotací.

Nářek odborů, že běžná rodina zaplatí za balíček až 180 tisíc korun ročně, je při pohledu do tabulky důvodové zprávy (viz níže) stěží opodstatnitelný. V těch číslech tabulky prostě ona odborářská (haus)numera nejsou. Matematicky to nedává smysl, ekonomicky také ne, rozdíl je řádový.

Veřejné finance ozdraví hlavně chudnoucí střední třída

Fialova vláda tak ale svůj slib jejich ozdravení splní.

Nová prognóza vývoje českých veřejných financí z pera Evropské komise vyznívá pro Fialovu vládu příznivě. Prognózovaná základní stabilizace veřejných financí ČR ale proběhne z velké části skrze „inflační zdanění“ lidí. Největší tíži inflačního zdanění nese střední vrstva. Tuzemské veřejné finance tak v současnosti neozdravuje ani tak vláda, jako spíše právě střední třída, jež se na rozdíl od nejchudších a nejbohatších musí smířit s opravdu citelným propadem své životní úrovně.

Podle zmíněné prognózy, kterou Brusel zveřejnil minulý týden (viz https://economy-finance.ec.europa.eu/system/files/2023-05/ip200_en_1.pdf) Česko již v příštím roce stlačí schodek veřejných financí na úroveň rovných tří procent hrubého domácího produktu (ibid, str. 175). Na uzdě, totiž citelně pod průměrem EU tak udrží celkové zadlužení v poměru k HDP a rovněž úrokové platby související s dluhem (ibid, str. 176).

Pokud se prognóza naplní, budou moci strany vládní koalice už před řádnými sněmovními volbami roku 2025 deklarovat splnění svého klíčového slibu. Tím je právě snížení schodku veřejných financí na či ideálně pod úroveň tří procent HDP do roku 2025.

Fialova vláda se konsolidačním balíčkem, jejž představila předminulý týden, snaží nárůst objemu zadlužování alespoň základním způsobem stabilizovat. Podle prognózy Bruselu se stabilizace nakonec podaří, ovšem zejména kvůli výraznému růstu nominálního hrubého domácího produktu. Tento ukazatel citelně zvyšuje mimořádná inflace v Česku, nejvyšší za několik posledních desetiletí. Právě i z důvodu mimořádné inflace, a takzvaného „inflačního zdanění“ obyvatelstva, se Česku podaří už letos podle Komise snížit poměr veřejného zadlužení k HDP na zhruba 43 procent, kde setrvá i v příštím roce. Úroveň veřejného zadlužení tak zůstane hluboce pod úrovní průměru EU, která má letos i v roce 2024 činit zhruba 83 procent HDP. Citelně pod úrovní průměru EU a eurozóny zůstane v letech 2023 a 2024 také objem úrokových výdajů českého státu souvisejících s dluhem. Ty v obou zmíněných letech zůstanou citelně podprůměrné i přes nárůst zadlužení a současně přes růst úrokových sazeb.

Ač tyto výsledky bude vláda nepochybně vydávat za svůj úspěch, situace je složitější. A to právě z toho důvodu, že lví podíl na nich nemá osekávání veřejných výdajů a vůbec snižování schodku státního rozpočtu, ale ona mimořádná inflace, resp. s ní související snížení životní úrovně obyvatelstva, které ekonomové leckdy označují za „inflační daň“. Její největší břímě přitom nese střední vrstva, která je tedy skutečným stěžejním strůjcem ozdravování veřejných financí. Za mimořádně vysokou loňskou inflaci vskutku zaplatila v Česku hlavně střední třída. Za využití nové statistiky subsektorů domácností k takovému závěru dospívá studie čerstvě zveřejněná na stránkách České národní banky (viz https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/cnblog/Nerovny-dopad-inflace-na-ceske-domacnosti-poznatky-z-narodnich-uctu/)

Zatímco česká ekonomika jako celek loni solidně bohatla, lidé, zejména právě střední třída, zpravidla dramaticky chudli, neboť jejich výdělky reálně, tedy v očištění právě o inflaci, klesaly nejvíce v historii. Tento paradox má dvě příčiny.

Zaprvé, obrovská část bohatství, které svojí prací vytvářejí lidé v Česku, mizí za hranice. Zejména ve formě stovek miliard korun dividend. V míře odlivu bohatství za hranice má Česko ve světě jen málo srovnatelných konkurentů.

Zadruhé, ne úplně všichni lidé v Česku loni dramaticky chudli. Loni totiž navíc vedle odlivu stovek miliard dividend došlo k výraznému navýšení podílu zisků firem na celkovém výkonu ekonomiky. Podstatnou složkou obecné inflace tak loni byla takzvaná inflace zisků firem.

Prostor inflaci zisků z velké části nechtěně otevřeli i mnozí politici, kteří proklamacemi typu té, že i „Česko je ve válce“ celou loňskou situaci dramatizovali. Chtěli tak burcovat veřejnost a zároveň vyslat signál mezinárodní scéně, jenž měl přesvědčivě ozřejmit, na čí straně Česko stojí. To se podařilo a jejich rozhodný postoj sklidil na mezinárodní scéně zasloužené ovace. Jenže tím současně dodali celé situaci právě ještě na dramatičnosti a naléhavosti, takže vyburcovaná, ale i vystrašená veřejnost byla ochotna firmám tolerovat abnormální navýšení marží a zisků. Takové, které by jinak běžný konkurenční boj a standardní hospodárnost a spotřebitelská obezřetnost řadového zákazníka nepřipustily.

Nejvyšší inflace za posledních několik desetiletí přitom loni drtila hlavně střední třídu. Ta se totiž příliš nemá, jak bránit. Za její životní úroveň nebojuje vlivný neziskový sektor, jehož doménou je pomoc těm sociálně nejzranitelnějším. Tito nejchudší loni dokonce z velké části zůstali i přes velkou inflaci „na svém“, zjišťuje již zmiňovaná studie.

Nejbohatší lidé pak zůstali rovněž z velké části uchráněni, podobně jako ti nejchudší. Mají totiž dividendové příjmy díky vlastnictví akcií firem a podniků, které těžily ze zmíněné inflace zisků. Bohatí lidé také často pronajímají nemovitosti, jichž vlastní více. Využili tak – jako firmy a podniky – „válečné atmosféry“ ve společnosti. A zvýšili nájemné v pronajímaných nemovitostech nad rámec objektivního růstu nákladů. Pronajímají je zhusta střední třídě, která ale nedosáhne například na loni navýšené příspěvky na bydlení jako nejchudší.

Mimořádná inflace loňského roku tak ve výsledku znamenala nejen výrazné obecné zdražování. Ale také – a zejména – obrovský přesun bohatství. Jednak za hranice republiky, jednak od středních vrstev k již bohatým lidem, tedy například k vrcholným manažerům firem a podniků či k jejich akcionářům. Vládě pak rapidní inflace, ochuzující hlavně střední třídu, umožní už v příštím roce stabilizovat veřejné finance a splnit svůj klíčový slib.

Politikům a expertům se podařilo vyděsit veřejnost

Politikům a expertům se podařilo vyděsit veřejnost, že české veřejné finance jsou v rozvratu a před bankrotem. Ač data Eurostatu ukazují něco zcela jiného, podstatná část veřejnosti klamu uvěřila a o to ochotněji nyní přistoupí na zvyšování řady daní, která by jinak politikům neprošlo.

Deficit českých veřejných financí v roce 2022 byl dle Eurostatu 3,6 procenta HDP. Přitom deficit veřejných financí eurozóny jako celku byl podle týchž dat Eurostatu loni rovněž 3,6 procenta HDP. Výše deficitu vyjadřuje tempo zadlužování. Nelze tedy tvrdit, že tempo zadlužování České republiky je abnormální. V rámci EU je v podstatě průměrné.

Přitom ovšem Česko vykazuje ani ne poloviční úroveň zadlužení v porovnání s eurozónou. Její veřejné zadlužení loni odpovídalo 92 procentům HDP, zatímco Česko vykazovalo zadlužení 44 procent HDP, jak plyne z dat Eurostatu.

Jinými slovy, zatímco úroveň zadlužení Česka je v porovnání se eurozónou ani ne poloviční a v rámci EU hluboce podprůměrná, tempo zadlužování je aktuálně průměrné. Tvrzení některých českých politiků či expertů, že české veřejné finance jsou rozvrácené, tak nenachází oporu v realitě.

Pokud jsou rozvrácené české veřejné finance, jsou rozvrácené – a ještě mnohem více – veřejné finance celé eurozóny a celé EU. Pak je ovšem otázkou, proč řada z těch, kdož míní, že jsou české veřejné finance rozvrácené, horlí za brzký vstup ČR do eurozóny. Proč přijímat měnu celku, který má veřejné finance mnohem rozvrácenější?

Chiméra o rozvrácených veřejných financích ČR je jedním z největších ekonomických nesmyslů posledních let. Bohužel, uvěřila jí – a chtěla jí uvěřit – i celá řada vládních politiků, takže mají pocit, že pokud lidem hned nezvýší skoro všechny druhy daní, Česko zbankrotuje.

Tempo zadlužování Česka bylo navíc v letech 2020 až 2022 v porovnání s tempem zadlužování eurozóny pomalejší nebo nejhůře stejné, měřeno deficitem v poměru k HDP. V roce 2020 vykázalo Česko deficit v poměru k HDP ve výši 5,8 procenta, zatímco eurozóna měla 7,1 procenta, plyne z dat Eurostatu. Předloni pak Česko mělo deficit 5,1 procenta HDP, zatímco eurozóna 5,3 procenta HDP. A loni, jak už víme, mělo Česko i eurozóna deficit shodně 3,6 procenta HDP.

Česko tedy po celou dobu covidu i loni, tedy v letech svého historicky zcela rekordního zadlužování, vykazovalo pomalejší nebo nejhůře stejné tempo zadlužování jako eurozóna. Ti, kdo straší rozvratem veřejných financí ČR, protože prý trend a tempo zadlužování jsou u nás varovnější, se prostě mýlí.

Osekávání veřejných výdajů, třeba dotací, je jistě správné. České veřejné finance opravdu nejsou v pořádku, ač k rozvratu mají hodně daleko.

Zvyšování daní současný stav veřejných financí zkrátka nijak neopodstatňuje. Až tak špatně na tom nejsme.

Pokud veřejnost uvěří strašení politiků rozvratem a bankrotem ČR, snáze pak přistoupí na zvýšení daní. Zkrátka a dobře proto, že uvěří, že stav veřejných financí je natolik zlý, že není jiné cesty než zvýšit daně.

Pro politiky je přitom leckdy pohodlnější zvyšovat lidem a firmám daně než šetřit u sebe sama. Je snazší řešit deficity a zadlužení na příjmové straně státního rozpočtu než na té výdajové. Ovšem za té podmínky, že se podaří dostatečně vystrašit veřejnost, že není jiné možnosti než zvyšovat daně.

V této situaci se Česko nyní ocitá. Místo aby se úspory generovaly výhradně na výdajové straně státního rozpočtu, nemalá část konsolidačního balíčku, zhruba třetinová, spočívá ve zvyšování celé řady druhů daní.

Takové zvyšování daní ovšem veřejnost při politicky únosných nákladech přijme jen tehdy, pokud bude vyděšená rozvratem a bankrotem veřejných financí.

A takto vyděsit se její podstatnou část zjevně podařilo, přestože pro to není sebemenší opora v tvrdých datech. (23.5.2023)