Vláda za pět měsíců „nesekala“ deficit přes 270 miliard korun

Komentář Lukáše Kovandy

Povolený deficit za celý rok převýší již během dvou týdnů. Stranjura tahá za záchrannou brzdu, může ale vyvolat dosud nejzávažnější pětikoaliční rozmíšku.

Vládě se nedaří plnit státní rozpočet, jak si předsevzala. Za prvních pět měsíců roku činí jeho schodek 271,4 miliardy korun. V nominálním vyjádření jde o historicky rekordní schodek za pět měsíců roku, který předčí i deficity příslušných měsíců, tedy ledna až května, covidových let 2020 nebo 2021.

S největší pravděpodobností tak vláda bude muset přistoupit k novelizaci rozpočtového zákona. Ten stávající totiž počítá se schodkem maximálně 295 miliard korun. Tato úroveň ale podle všeho bude překonána již v tomto měsíci, a to už nejspíše v jeho první polovině. Vždyť jen za samotný květen narostl deficit státního rozpočtu o 71,4 miliardy korun. Nelze předpokládat, že by se během června tempo zadlužování dramaticky snížilo.

Ve druhé polovině roku bude nárůst deficitu pomalejší než v jeho první polovině, to ovšem stále znamená, že bude činit citelně více než 300 miliard korun, takže novelizace rozpočtového zákona je stále na místě. Rozpočet totiž letos může skončit schodkem až ve výši 350 miliard korun.

Ve druhé polovině roku je výpůjční aktivita vlád tradičně slabší, zároveň saldo hospodaření státního rozpočtu vylepší příjmy z daně z mimořádných zisků či dividenda ČEZ.

Ministr financí Zbyněk Stanjura navíc v dnešním prohlášení slibuje sadu mimořádných opatření, jimiž by chtěl zmírnit tempo zadlužování už letos ve druhé polovině roku. Chce na platech státních zaměstnanců a chodu státu ušetřit již letos ve druhém pololetí zhruba 20 miliard korun. Je ovšem otázkou, zda se takový závazek podaří naplnit. Vždyť již nyní se ozývají dokonce i některá ministerstva, například ministerstvo zahraničních vztahů, která odmítají plán redukce výdajů na státní zaměstnance zahrnuté do nedávno navrženého konsolidačního balíčku.

Balíček ovšem zahrnuje úspory až od roku 2024, nikoli ještě za letošek. Když ovšem část státní správy odmírá zeštíhlující kroky navržené pro příští rok, těžko se smíří s mimořádnými kroky, jež Stanjura zamýšlí uskutečnit ještě letos, ještě nad rámec toho, co je navrženo v balíčku. Hrozí tak pětikoaliční rozmíška, dost možná nejzávažnější za dobu existence této vlády.

Ropovodem Družba už proudí jen čtvrtina objemu loňského jara

Ropovodem Družba proudí do zemí EU dramaticky méně ruské ropy než ještě loni na jaře. Letos v dubnu klesl objem její přepravy potrubím na necelých 250 tisíc barelů denně, vyplývá z výpočtu agentury Bloomberg (viz graf níže). Ještě loni v dubnu přitom Družbou denně tekl objem ruské ropy odpovídající takřka 900 tisícům barelů. Ropovodem tak z Ruska do EU nyní proudí jen zhruba čtvrtina objemu loňského jara.

Od přelomu roku už Družbou proudí ruská ropa jen do Maďarska, na Slovensko a do Česka, a to jižní větví ropovodu. Severní větev, mířící do Polska a do Německa, totiž už ruskou ropu vůbec nepřepravuje. Tedy alespoň ne oficiálně.

Například do Německa totiž potrubím stále ropa proudí. Nikoli však z Ruska, ale z Kazachstánu. Polsko přitom opakovaně vyjadřuje obavu, a to i z nejvyšších vládních míst, že alespoň zčásti se jedná stále o ropu ruskou, která je za ropu z Kazachstánu jen vydávána. Například šéf polského podniku PKN Orlen, Daniel Obajtek, v dubnu listu Finacial Times řekl, že „německá strana by měla znovu lépe zvážit morální aspekt toho, co činí“, když z Kazachstánu údajně nadále odebírá ruskou reexportovanou ropu (zde). PKN Orlen ovládá český petrochemický podnik Unipetrol, jenž v tuzemsku ruskou ropu z Družby zpracovává.

Každopádně i tak objem ropy přepravované severní větví ropovodu Družba meziročně citelně klesl, neboť objem přepravované ropy s původem oficiálně v Kazachstánu zdaleka nedosahuje objemu ještě loňských dodávek ruské ropy Německu a Polsku – je zhruba dvacetkrát nižší. Bělorusko, přes jehož území ropovod rovněž vede a kde se právě větví na severní a jižní část, proto podle zprávy ruského listu Kommersant (zde) plánuje kompenzaci svých narůstajících ztrát, a to navýšením poplatku za přepravu. Navýšení poplatku by se však v takovém případě týkalo i dodávek do Česka, uvádí list. To by ovšem mohlo urychlit proces odstřihávání Česka od ruské ropy, který je tak jako tak plánovaný; minulý měsíc premiér Petr Fiala oznámil, že díky právě podepsané smlouvě bude od roku 2025 moci proudit do Česka zvýšený objem ropy z italského přístavu Terst, díky navýšení kapacity transalpínského ropovodu TAL.

Běloruský provozovatel příslušného úseku Družby, Gomeltransnafta Družba, se minulý týden obrátil na ruského státního provozovatele ropovodů, Transněfť, s návrhem zvýšení poplatku o 84 procent oproti nynějšímu stavu, a to letos od 1. července.

Navýšení poplatku za přepravu si již letos vyjednal ukrajinský provozovatel dané sekce Družby, podnik Ukrtransnafta. Tento poplatek, vztažený k dodávkám jižní větví, se zvýšil nejprve letos v lednu, o zhruba 18 procent, a pak dále od dnešního dne, tedy od 1. června, o dalších 25 procent.

Bělorusko chce zvýšit poplatek za přepravu severní i jižní větví, neboť pokud by zatížilo poplatkem pouze severní větev, musel by být příliš vysoký, aby podnik Gomeltransnafta Družba vymanil ze ztrát. V takovém případě by ovšem učinil dodávky kazachstánské ropy Německu neprofitabilní. Bělorusko tak vlastně vychází vstříc Kazachstánu, ale také Německu, ač pochopitelně zároveň jedná i ve svém zájmu. Protože by na ukončení přepravy kazachstánské ropy do Německa dále tratilo. Proto se Minsk rozhodl zatížit navýšeným poplatkem i jižní větev Družby. Tyto poplatky nakonec tak či onak hradí odběratelé, k nimž ropa teče jižní větví, tedy včetně českých podniků a spotřebitelů.

Potenciálně tak vzniká paradoxní situace, kdy i Česko platí za to, aby do Německa mohla dále proudit ve skutečnosti stále ruská ropa.

Dodávky ruské ropy do zemí EU ropovodem Družba (zdroj: Bloomberg).

Pohonné hmoty po dlouhé době zdražují

Ale nevydrží jim to dlouho. Leda že by o víkendu překvapil kartel OPEC, na jeho vídeňský summit nečekaně nejsou pozvána klíčová média typu agentur Reuters či Bloomberg.

Jak benzín, tak nafta v uplynulém týdnu zdražily. To je na poměry posledních měsíců nezvyklé. Zejména nafta totiž má za sebou letos masivní zlevnění, když od 1. ledna do včerejška klesla její cena z 36,70 na jen mírně nad 31 korun za litr. V uplynulých sedmi dnech zdražila o dva haléře na litr, benzín přidal 15 haléřů na litr na 36,67.

Zdražování ale pohonným hmotám dlouho nevydrží. Ropa Brent totiž v uplynulých dvou týdnech zlevnila v dolarovém vyjádření o více než pět procent. I když efekt její zlevnění tlumí vůči dolaru oslabující koruna, i v korunovém vyjádření – tedy po zohlednění kursového vývoje – ropa zlevňuje. O 3,6 procenta v uplynulých v dvou týdnech. Toto zlevnění čerpací stanice v ČR ještě teprve do svých cen plně promítnou.

V příštích sedmi dnech se tak ceny pohonných hmot vydají „do strany“, budou stagnovat, případně v nepatrném rozsahu, do deseti haléřů, podraží, zejména benzín.

Ropu zlevňuje zejména letošní razantní utahování měnové politiky v podání americké centrální banky. K poklesu její ceny přispívá i nepolevující ruský vývoz, který pokračuje v nepříliš snížených objemech i navzdory sankcím, jež na dovoz ruské ropy a ruských ropných produktů uvalil Západ, hlavně země EU a skupiny G7.  Rusko sice uvádělo, že v reakci na sankce sníží od letošního března svoji produkci ropy o půl milionů barelů denně, ale toto snížení evidentně nepraktikuje. Zároveň tím ovšem neplní těžební závazek vůči členům kartelu OPEC a jeho spojencům. Ti, stejně jako trh, počítali s výraznějším poklesem ruské produkce. To, že pokles zjevně nenastává, je může vést k tomu, že o nadcházejícím víkendu, na svém summitu ve Vídni, kde OPEC sídlí, dojednají další škrty v těžbě. V takovém případě by mohla cena ropy vzrůst i citelněji a vzrůst tím pádem také cena pohonných hmot v ČR.

Rusko se ovšem nechalo slyšet, že na jednání žádné překvapivé rozhodnutí nepadne. Saúdská Arábie, klíčový člen kartelu, ovšem v uplynulé době učinila prohlášení, jež si část trhy vyložila jako varování před dalšími škrty v těžbě. Rijád ovšem dost možná chce jen verbálně znejistit spekulanty na pokles cen ropy, kteří její cenu svými sázkami srážejí.

Na zasedání OPEC nedostali akreditaci novináři předních světových finančních médií, tedy agentur Bloomberg a Reuters a také listu Wall Street Journal. V historii OPEC jde o poměrně bezpříkladný krok.

Konsolidační balíček je ze dvou třetin správný

Z jedné třetiny jej lze zlepšovat. Ale například proti balíku opatření jménem Green Deal EU představuje titěrnost.

České veřejné finance jsou sice v mizerném stavu, ale v žádném rozvratu. Ani k bankrotu rozhodně nemíříme. Určitě je ale potřeba ten mizerný stav napravovat. Nemělo by se tak však dít zvyšováním daní nebo odvodů. Možná s výjimkou daní z neřestí, jako je alkohol, tabák a hazard.

Bohužel, podstatná část veřejnosti se nechala vystrašit politickou masáží a nesmyslem, že jsme již jednou nohou v bankrotu. Ochotněji tak toleruje zvyšování daní. Pro politiky není pohodlnější cesty k nápravě veřejných financí než zvednout daně vystrašené veřejnosti. Je to mnohem snazší než zvedat daně veřejnosti, která není vystrašená, a zejména než šetřit u sebe sama.

Právě to by měli ale politici v této fázi činit vlastně výhradně. Tedy napravovat veřejné finance na výdajové straně rozpočtu, ne na příjmové. Měli by tedy osekávat neinvestiční dotace, propouštět zaměstnance placené ze státního rozpočtu či jinak šetřit na provozu státu. Do té míry, do jaké tak konsolidační balíček činí, jej lze vnímat jako kýžený a správný. Tedy asi ze dvou třetin.

V balíčku jsou ale i některé žádoucí věci v oblasti ryze daňové, například redukce sazeb DPH ze tří na dvě nebo rušení daňových zvýhodnění řady zaměstnaneckých benefitů. Tomu lze jedině tleskat.

Balíček má dolehnout prakticky na všechny, tedy s výjimkou – poněkud nešťastně – třeba vinařů z jižní Moravy a pár dalších. Filozofií balíčku je rozložit zátěž plynoucí z nápravy na příjmové straně rozpočtu mezi prakticky všechny socioekonomické skupiny. Zasaženi jsou tak zaměstnanci, OSVČ, důchodci, firmy, majitelé nemovitostí, motoristé, vysoce nadprůměrně vydělávající jedinci… Vláda se tedy snaží „luxovat drobné“. Brát si od každé socioekonomické skupiny po troše, aby žádnou nezruinovala. To je rozumná filozofie. A lze ji jako „druhé nejlepší“ řešení kvitovat. „Nejlepším řešením“ by ale bylo daně vlastně vůbec nezvyšovat, věc řešit čistě na výdajové straně rozpočtu.

Klíčovým omylem balíčku je navýšení odvodů OSVČ. Tato socioekonomická skupina se vzpamatovává z covidu. Jsou to lidé, kteří se o sebe starají sami, stát moc nepotřebují. Měli bychom je teď nechat, ať se po pandemických letech pořádně zotaví, ne je dále zatěžovat.

Pokud by byl režim OSVČ tak výhodný, jak tvrdí levice, stát těžko bude rozšiřovat řady státních zaměstnanců tempem osmi až deseti tisíc lidi ročně, jako je tomu v posledních letech. Pro stát by nikdo nechtěl pracovat, všichni by byli OSVČ, kdyby to bylo tak výhodné. Takže zjevně není. Proč to tedy OSVČ činit ještě těžším?

Problémem Česka je přebujelost státního aparátu, nikoli přebujelost OSVČ a živnostníků. Ostatně „přebujelost OSVČ a živnostníků“ je tak trochu oxymóron. Nemůže existovat. OSVČ a živnostníci jsou totiž podrobeni přímé tržní soutěži, na rozdíl od státních zaměstnanců. Tržní soutěž vytřídí ty, kteří jsou celospolečensky ku prospěchu, ti jsou ziskoví, a ty, kteří ku prospěchu nejsou. Tito druzí krachují. A místo aby rozjeli nové podnikání a učili se a rozvíjeli, aby ku prospěchu byli, bohužel často odcházejí do státního sektoru. Kde ovšem často opět k žádnému prospěchu nejsou.

Ekonomice by nyní nejlépe prospěl pravicově koncipovaný balíček, zmenšující stát, omezující byrokracii, zjednodušující daně…. Pravicová cesta si ovšem žádá pravicovou vládu. Současný kabinet pravicový není. A vlastně ani být nemůže. Vznikl jako koalice pěti stran, z nichž tři jsou středové a jedna levicová. Je na voličích každé ze stran pětikoalice, zda tento model přijmou. Zatím, alespoň dle průběžných šetření voličských preferencí, jej v zásadě přijímají. Pokud pravicovým voličům nevadí, že jejich strana nedělá pravicovou politiku, tak buď ve skutečnosti nejde o pravicové voliče, nebo je jejich strach z návratu Babiše tak velký, že jsou svolní věru k velkorysému kompromisu. Opět tedy narážíme ne fenomén vystrašené veřejnosti. Když se vám ji podaří vystrašit dostatečně, ať už bankrotem nebo Babišem, projde vám prakticky všechno. Pravici tak projde vládnutí s levicí či zvedání daní, jak už jsme si řekli výše. Tento strach je ale v takovém případě nutné neustále živit. Toto marketingoví a PR mágové pětikoalice zvládají bravurně. Bez ironie.

Další balíčky už ale od této vlády čekat nelze. Politický cyklus je neúprosný. Další sněmovní volby se pomalu, ale jistě blíží. Vláda tak už nebude riskovat ztrátu politických bodů dalšími balíčky. Ona vlastně ani nemusí. Lidé jsou totiž zdaněni inflací, ne nadarmo jí ekonomové nezřídka říkají „inflační daň“. Vláda tak už příští rok stáhne deficit veřejných financí pod úroveň tří procent HDP a bude deklarovat splnění klíčového volebního slibu elementární stabilizace veřejných financí. A bude mít pravdu. Ne však ani tak kvůli tomu, že by opravdu důsledně a zevrubně osekávala své výdaje a „zmenšovala stát“, nýbrž právě proto, že jí pomohla a pomáhá rapidní inflace, tedy vysoká „inflační daň“. Státní dluh totiž svým způsobem všichni splácíme formou vyšších účtů za elektřinu nebo dražších vajec v obchodě.

Balíček sám o sobě nikomu z žití o „skývě chleba“ nutnost neučiní. Je nakonec celkem nedosti razantní. Ostatně jde o výsledek kompromisu pěti stran. Mnohem větší obavy mějme z toho, jak na Česko a životní úroveň jeho obyvatelstva dolehne třeba Green Deal EU. Proti dějinně revolučnímu balíku zásahů jménem Green Deal je český úsporný balíček z dlouhodobé perspektivy naprostou titěrností.

Česká národní banka buduje „zlatý poklad Česka“

Už má 13,5 tuny zlata – a chce přes 100 tun. Česko se zásobuje zlatem nejvíce na světě, společně s „pračkami špinavé ruské ropy“.

Česká národní banka nadále rozšiřuje své rezervy ve zlatě. Koncem letošního března měla v sejfech 13,5 tuny žlutého kovu. To je o 1,54 tuny více než na začátku letošního roku. Rychleji své zlaté zásoby rozšiřují ve světě podle dnešní zprávy Světové rady pro zlato už jen Singapur, Čína, Turecko a Indie. Vesměs toto kvarteto zemí přitom patří k těm, jež jsou označovány za „pračky špinavé ruské ropy“.

„Pračky špinavé ruské ropy“ představují země, které zajišťují dovoz ruských ropných produktů do EU a obecněji na Západ. Země EU a skupiny G7 totiž loni a ještě letos na přelomu roku v rámci svých sankcí zakázaly nebo zásadně omezily dovoz ruské ropy a ropných produktů. Ve skutečnosti ale i přes tyto sankce proudí ruská ropa ve velkém na Západ dále. A to ve zpracované podobě – třeba jako motorová nafta. A skrze třetí země jako je ponejvíce právě Singapur, Čína, Turecko a Indie. Ve velkém tak dochází právě k „praní špinavé ruské ropy“. To zjišťuje studie finského Střediska výzkumu energií a čistého ovzduší, zveřejněná letos v dubnu (zde).

Česko se tak v rychlosti nákupu zlata letos ocitá právě bok po boku těchto „praček špinavé ruské ropy“. Přitom tyto „pračky“ nakupují zlato v poměrně rychlém tempu, neboť chtějí snížit svoji závislost na dolaru a dalších západních měnách coby devizových rezervách. Obávají se totiž, že by se mohly dostat „do křížku“ se Západem, zejména Spojenými státy, třeba i právě pro svoji činnost „praček ruské ropy“, čehož následkem by byly v krajním případě zmrazeny jejich devizové rezervy. Tak jako se to stalo Rusku loni v únoru, krátce po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu.

Guvernér ČNB Aleš Michl by přitom rád rozšířil zlaté rezervy Česka ještě až přibližně devítinásobně, na více než 100 tun. Má se tak stát během několika let. Michl to uvedl už loni v létě krátce po svém nástupu do funkce.  Do zlata zamýšlí takto rozsáhle investovat, neboť vývoj ceny drahého kovu má podle něj nulovou vazbu na vývoj cen akcií. Také podíl právě akcií v devizových rezervách chce guvernér dále navýšit.

Ke konci loňského června, tedy těsně před Michlovým usednutím do guvernérského křesla, disponovala ČNB zlatem v objemu 360 tisíc troyských uncí. To odpovídá zhruba 11,2 tuny.

Pokud by tedy centrální banka, jak zamýšlí guvernér, navýšila od loňska své zlaté rezervy zhruba desetinásobně, mohou činit 110 až 120 tun. Centrální banka by tak vlastnila až o více než 100 tun kovu více než nyní.

Česko by tak disponovalo suverénně největším objemem zlata v celé historii.

Na sklonku éry socialismu, v srpnu 1989, disponovala tehdejší Státní banka československá celkem 119 tunami zlata. Po rozpadu Československa disponovala Česká republika až zhruba 65 tunami kovu. Mezi lety 1997 a 1999 se však ČNB podstatné části zlata zbavila. Z 65 tun kovu jí tak v rezervách zbylo necelých 14 tun.

Od té doby objem zlatých rezerv ČNB dále klesal, až do května 2020, kdy se snížil na necelých osm tun. Od té doby ovšem ČNB zlato postupně dokupuje, v rozsahu zatím tedy celkově nižších jednotek tun.

Pokud by ČNB rozšířila „český zlatý poklad“ o zhruba 100 tun, půjde tedy o přelomový krok. Navíc poměrně smělý. Ne všechny centrální banky ekonomicky vyspělých zemí zlato v rezervách mají. Například Norsko nebo Kanada žádné zlato nemají. Třeba Norsko dává jednoznačnou přednost akciím. České devizové rezervy jsou v poměru k HDP stále jedny z největších na světě, takže diverzifikace jejich podstatnější části do zlata může dávat smysl.

Za uplynulých deset let, tedy od 29. května 2013, zlato zhodnotilo v dolaru, v němž se ve světě obchoduje, o 38,7 procenta, ročně průměrně o 3,3 procenta. Po přepočtu do korun se dočkalo zhodnocení o 56,3 procenta, ročně průměrně o 4,6 procenta.

Kdo ovšem 29. května 2013 investoval v souladu s hlavním indexem amerických akcií, Standard & Poor’s 500, ten má s dividendami v korunách k dnešnímu dni výnos necelých 241 procent. Hlavní index pražské burzy, PX, vynesl za stejné období i s dividendami zhruba 119 procent. (2.6.2023)