Voda, která léčí

Městské muzeum ve Františkových Lázních má svůj počátek v roce 1912, kdy se prostřednictvím sbírky mezi františkolázeňskými občany začaly shromažďovat historické předměty pro budoucí městské muzeum.

Po podpoření této iniciativy tehdejším starostou Františkových Lázní Eugenem Loimannem, se v červnu roku 1913 přenesla celá záležitost do kompetence města. Muzeu byly společně s městskou knihovnou vyhrazeny první skromné prostory v domě „Aeskulap“ v Karlově ulici. (dnes Americká ul., dům č. 131/9). Po skončení první světové války se vedení muzea ujal významný regionální badatel Alois John, jenž nashromážděné předměty proměnil ve skutečnou muzejní expozici. Během druhé světové války muzeum fakticky zaniklo, a větší část sbírek byla ztracena. Sbírková činnost byla obnovena teprve roku 1957 a expozice nově otevřena o čtyři roky později. V říjnu 2008 se muzeum přestěhovalo do někdejšího "Hasičského domu" v Dlouhé ulici poblíž Labutího jezírka. Původně byla vila č. p. 194 vybudována jako lázeňský dům pro členy Německého zemského hasičského spolku v roce 1908. Dle architektonického pojetí stavby je velmi pravděpodobné, že architektem domu byl nejvýznamnější františkolázeňský architekt Gustav Wiedermann.

Současná muzejní expozice dokumentuje dějiny lázeňského města od doby odhalení Františkova pramene až po 20. století, místní architekturu a vývoj balneologických metod. Krom mnoha dalšího zde návštěvníci mohou shlédnout historické pohledy lázní, dřevěný svod Františkova pramene z poloviny 18. století nebo původní sochu „Františka“ od Johanna Adolfa Mayerla z roku 1923. Mayerl se narodil v Chebu jako syn hrnčířského mistra a keramika. Vystudoval sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u J. V. Myslbeka.

Muzeum pořádá pravidelně výstavy, my jsme navštívili výstavu  Fritz Pontini

Fritz Pontini, malíř a grafik (1874 Vídeň – 1912 Vídeň) patří mezi zapomenuté umělce, přestože ve své době byl poměrně známý. Pocházel z bohaté františkolázeňské rodiny hoteliérů, která sem přišla na začátku 19. století z Chebu. Jeho otec byl spisovatelem. V letech 1892 až 1901 vystudoval vídeňskou akademii, ve Vídni se oženil a usadil se zde natrvalo. Oženil se s Gusti Schachner, neteří slavného vídeňského architekta Friedricha Schachnera. Pro nás je zajímavé, že Schachner je autorem dostavby pražské budovy Spořitelny české (nyní sídlo Akademie věd ČR) v Praze z roku 1861 od architekta Ignáce Ullmana. Dostavba se uskutečnila v letech 1894–1896. Pontini se do Františkových Lázní pravidelně vracel a byl prvním malířem, který objevil monotónní a nepříliš malebnou krajinu Chebska. Zároveň hodně cestoval (severní Itálie, ostrovy Rujána a Hiddensee v Baltickém moři či jezero Chiemsee). Jeho umělecká dráha brzy nabrala stoupající kurz: pravidelně vystavoval ve Vídni a v Praze, příležitostně i v Mnichově, Římě a dalších městech. Byl také členem několika významných uměleckých spolků. Jeho nadějnou kariéru však předčasně ukončila smrt – 21. června 1912 si v bytě ve Vídni vzala život jeho milovaná Gusti a on ji po nalezení jejího těla následoval.  Okolnosti a motivy jejich dobrovolné smrti zůstávají dodnes nevyjasněny, důvodem nemohly být profesní ani finanční problémy. Patrně k činu vedly deprese způsobené narozením mrtvého dítěte v roce 1911 či zdravotní problémy.

Oba byli pohřbeni v rodinném hrobě na františkolázeňském hřbitově v H. Lomanech, který byl však roku 1980 zrušen. Náhrobní reliéf byl naštěstí zachráněn a přemístěn do chebského muzea.

Podle Aloise Johna, který mu v roce 1909 věnoval obsáhlý text, dokázal Pontini jako první vyjádřit charakter a „duši“ Chebska. A sice stejným způsobem jako umělci z kolonie Worpswede, kteří na konci 80. let 19. st. objevili chudou a nenápadnou krajinu vřesovišť za Brémami. Ta má podobný ráz jako okolí Františkových Lázní, s břízkami, rybníky a slatinami. Melancholicky ztišené a dekorativně komponované Pontiniho krajiny mají nejblíže k ranému Kalvodovi. Ale Pontiniho tvorba se neomezovala na krajinářství. V některých pracích se objevuje pozdně secesní dekorativismus (např. Bažanti z r. 1909 ze sbírek františkolázeňského muzea), v grafice z cyklu La femme élegante (1902) je zase karikován mondénní svět velkoměsta a konečně další polohou byly jeho veduty městské i venkovské.

Jeho dílo ale stále ještě čeká na plnohodnotné vřazení do kontextu umění na našem území.

Pontiniho pokoj

Nenechali jsme si ujít návštěvu Pontiniho pokoje. Když v březnu 1927 zemřel významný a bohatý občan Františkových Lázní Hans Pontini, odkázal téměř veškerý svůj majetek ve prospěch obce. Ve své závěti pamatoval na četné spolky a nadace stejně jako na samotné město, jemuž odkázal desetinu dědictví. Kromě finančních prostředků město obdrželo také rozsáhlou knihovnu, cennou sbírku nábytku a kompletní pozůstalost jeho syna, akademického malíře Fritze Pontiniho. Na počest tohoto významného františkolázeňského umělce byl roku 1928 v budově někdejšího zasilatelství léčivých vod zřízen „Pontiniho pokoj", který byl roku 2021 obnoven v Městském muzeu Františkovy Lázně.

Voda, která léčí byl název další výstavy v Muzeu. Na Františkolázeňsku je řada méně známých pramenů a mnoho z nich zcela zmizelo nejen postupem vegetace, některé i pod nánosem odpadků. Výstavu připravila muzejní pedagožka Kateřina Doubravová spolu s kastelánem hradu Ostroh (Seeberg) Janem Buriánkem.  Součástí výstavy byly také historické lázeňské pohárky, pítka a lahve na minerální vodu. Expozice historických skleněných lázeňských pohárků  obsahovala pohárky z křišťálového skla ozdobené  gravírováním nebo barvené zlatým rubínem. Námětem pohárku nejčastěji bývaly charakteristické lázeňské motivy. Minerální voda má zpravidla obsah rozpuštěných pevných látek vyšší než 1 g/litr nebo obsah volného oxidu uhličitého vyšší než 1 g/litr. Aby se mohla minerální voda využívat lázeňsky a léčebně musí mít konkrétní pramen osvědčení Ministerstva zdravotnictví jako přírodní léčivý zdroj. Ve Františkových Lázních je 22 léčivých pramenů. Dalším přírodním zdrojem je oxid uhličitý ze zdroje Marie. Kolem vývěru byly v centru postaveny uhličité plynové lázně. K léčbě se rovněž používá slatina z okolních ložisek. Po procedurách se použitá slatina vrací na speciální úložiště k několikaleté regeneraci. V roce 1957 prováděl Zeměvrtný podnik v okolí Františkových Lázní vrty za účelem vymezení ochranného území pro léčivé zdroje pro případ těžby uhlí. U Nové Vsi se navrtal podnik 16. října pravděpodobně podzemní proud zásobující léčivé prameny.  Voda vytryskla do výše 40 m při množství 700 l/min. Vydatnost léčivých pramenů prudce poklesla, např.: Kostelní pramen s dřívější vydatností 160-210 l/min dával pouze 3 l/min.  Dne 20. října byl vrt uzavřen ventilem a betonovými deskami. Kapacita pramenů se postupně navyšovala a na jaře 1958 nastal původní stav.

Méně známé minerální prameny Po 2. světové válce nově příchozí obyvatelé neměli tušení o vývěrech pramenů. Po desetiletích zapomnění se nyní postupně obnovují. V roce 2018 byla rekonstruována Kopaninská kyselka. Poblíž Skalné je zachován minerální pramen Kyselka. Pramen Břetislav-Radonka u Plesné byl upraven v roce 2017. Je u něho radioaktivní jezírko vhodné ke koupelím.  S lahvemi si lidé jezdí pro Plesenskou kyselku. Mlýnskou kyselku obnovila obec Křížová. Kyselecký Hamr má zachováno originální kamenné jímání z žulových bloků s letopočtem 1698. V národní přírodní rezervaci Soos je celkem 200 vývěrů.  Nejvydatnější je Císařský pramen. Mofety (lidově bahenní sopky) jsou vývěry oxidu uhličitého, který prostupuje trhlinami v půdě, vytlačuje část povrchové vody a v místě výstupu zdánlivě přivádí vodu do varu. Jde o doprovodný jev vulkanické či postvulkanické činnosti. Hartoušovské mofety jsou národní přírodní památkou od roku 2017. V případě, že se mofeta nachází v terénní depresi, dochází k hromadění CO₂, který může způsobit smrt menších živočichů, při větší koncentraci i člověka. Tak zahynul jeden z objevitelů Zbrašovských aragonitových jeskyní Č. Chromý. U obce Vackovec se nacházejí největší mofety, kterým se říká Bublák.

Jaromír Hampl              

Foto: Muzeum Františkovy Lázně, Jaromír Hampl (14.12.2024)