Pojem „vodní hospodářství“ nebýval dříve dostatečně ujasněn; teprve v posledních dobách počíná plná a správná podstata jeho býti chápána, ač se ještě zhusta užívá onoho pojmu nevhodně i v kruzích odborných.
Vodní hospodářství jest soubor praktického zužitkování veškerých poznatků o vodě jakýmikoliv prostředky pro jakékoliv potřeby přírody a jejích komponentů organických i anorganických (čítaje v to i potřeby člověkovy).
Pojem „hospodářství vodní“ předpokládá nejen lidský zásah technický, nýbrž i zákonodárný (správní i právní), finanční, distribuční a hospodářský, a to jak pro potřeby lidstva a živočišstva, tak i pro potřeby rostlinstva, zemské kůry (hlavně vrstvy pedologické) a atmosféry. K souhrnu vodního hospodářství patří jednak úpravy vodstva tekoucího i stojatého (hrazení bystřin, regulace potoků a řek se stavbou údolních přehrad a rybníků, vysoušení jezer a moří, splavnění řek a stavba průplavů, využití vodních sil apod.), jednak využití vod v kůře zemské – ve vrstvě geologické i pedologické – pro veškeré obory meliorací, jejichž účelem jest zjednati správný poměr vody a vzduchu k půdě pro potřeby rostlinstva a získati nové plochy pro zemědělské obdělávání vodními úpravami, tedy technické zvelebení; dále pro zásobení obcí vodou, pro současnou jejich kanalizaci stokovými soustavami a dokonalé čištění, dále úprava a využití splaškových vod z obcí a odpadních vod z průmyslových závodů, aby jimi byly co nejméně zatíženy veřejné toky a jiné vodní akumulátory a konečně využití vod minerálních (balneotechnika).
Patří sem tudíž jak všechna odvětví vodního hospodářství v užším smyslu, tak i zemědělská či kulturní technika, ke které čítáme hlavně odvodnění, zavodňování a postřik, kolmaci, slínování, kultivaci rašelin a slatin, vysoušení moří, jezer a krasských dolin, rekultivaci znehodnocených půd, stabilizaci svážlivých území aj. Při všech těchto odvětvích má voda svůj specifický význam a je snaha technickými prostředky ji ovládnouti.
Na témž území jest přirozená závislost toho rázu, že všechna zmíněná odvětví vodního hospodářství musí býti řešena ve vzájemném poměru a vztahu a po vybudování musí se všech děl také tak užívati; k tomu jest potřebí jednotného hospodářsko-technického programu a jednotného soustavného řízení. Programy se mají vztahovati nejen na celá území, nýbrž i na jejich části, tak i provozování a udržování všech podniků. Účel každého objektu musí býti tak promyšlen, aby vznikla nejvýhodnější kombinace všestranného využití, aby nepovstávalo z něho zneužívání v neprospěch nejobecnějších potřeb nebo dokonce zhoršování klimatických poměrů.
Ještě do nedávných dob nebylo toho dbáno, a tak zejména koncem XIX. století vzniklo mnoho jednostranných vodních úprav, při nichž bývaly sledovány pouze některé zájmy bez ohledu na zájmy ostatní; i dnes ještě děje se leckde podobně. Lze poukázati např. na říční regulace, sledující výhradně cíle ochranné, jež nebyly na prospěch zemědělství, dále na kanalizace řek a výstavbu průplavů, hovějící sice plavbě a využití vodní síly, avšak znehodnotivší okolní půdu zemědělskou; dále na využití vody k účelům spotřebním, zejména průmyslovým, z něhož vzniká nebezpečné znečišťování řek splaškovými vodami měst a odpadními vodami průmyslových závodů, které ničí rybářství, znešvařují toky i jejich okolí, ohrožují veřejnou hygienu a obcím znemožňují používati jejich vod buď přímo, nebo zakládáním ústředních vodovodů; dále na jednostranné uplatňování zájmů na údolních přehradách, jež mají skýtati ochranu a sloužiti všem potřebám celého okolí, a mnohé jiné. Dnes se již poukazuje stále častěji a výstražně na nadměrné a zhusta neodůvodněné zrychlování odtoku vod povrchově tekoucích i vod podzemních, jako při úpravě toků (prostá regulace potoků a řek), ač by mohlo býti vod jimi běžících mnohonásobně využito, dále se varuje před upřílišněným vysoušením země drenážními melioracemi, jemuž se na druhé straně nečelí protiváhou účelného zavlažování apod.
Čím dále tím více se nyní v XX. století poznává, že je nutno jednotné a racionelní hospodářství s vodstvem vždy tak upraviti, aby obyvatelstvo užívalo co nejúčelněji a nejhospodárněji vod tekoucích i podzemních, a to stejnoměrně k účelům zemědělským, průmyslovým i obchodním, aby zlepšená zemědělská produkce vodními úpravami nalezla levné dopravní prostředky pro své výrobky, průmysl levnou dopravu surovin a vydatné pohonné síly na tocích, celé teritoriální oblasti zlepšení svého vnitrozemního klimatu, rozhojnění ročních ovzdušných srážek a prodloužení vegetační doby pro potřeby rostlinstva a zvýšení přímé těžby z produktů vodstva (např. ryb aj.). V užívání všech děl zřízených pro účely vodního hospodářství musí býti stále naprostá rovnováha.
Jest zcela pochopitelno, že se ve XX. století pracuje v tom směru k účelné soustavnosti, uváží-li se na jedné straně stoupající lidnatost světa a na druhé straně poznatek, že voda jest nejen základem veškerého organického života, který se vyvíjí a prospívá jedině za její přímé účasti a dále za spolupůsobení slunečního světla i tepla, nýbrž že i po stránce mechanické i anorganické jest nepostradatelným živlem. Význam koloběhu vody v přírodě jest nesmírný, a je proto samozřejmé, že se člověk již od pradávna snaží zavésti účelné a organicky soustavné hospodaření s vodou tak, aby ji měl stále k dispozici pro veškeré svoje potřeby. Boj člověka o živobytí odehrával se a stále odehrává ve znamení úsilí, aby si vodstva podmanil. Snaží se odstraniti nedostatky všude tam, kde je příroda v tomto směru přináší; napomáhá přírodě od nepaměti podle svých schopností, počínaje prostředky kouzelnými v dobách, kdy člověku chyběla dostatečná znalost přirozených pomůcek (připomínáme v Řecku polévání nahé dívky – Danae – vodou, prosebná procesí za déšť, uchovaná i do dob křesťanských, působení na mračna střelbou a mn. j.).
V úpravách vodních byl vždy na prvém místě očekáván bezprostřední účin (zavodnění, odvodnění, ochrana regulacemi toků, plavba), úkoly jiné nebo další nebývaly jim s počátku přikládány, po dlouhé doby nebylo ani uvažováno, že by tu byly i vlivy rázu druhotného. Právem se však domníváme, že již středověk si počínal uvědomovati i druhotné účinky soustavných a větších úprav vodních, jak se dá usuzovati např. ze snahy předků právě v naší vlasti, kteří v cílevědomém zakládání četných rybníků pro zvýšení rybaření projevovali též uvědomělou snahu přispívati rozhojněnými a zvětšenými vodními plochami a též úpravou odtoku vody i ke zvýšení výparů v ovzdušných vrstvách a ke zvětšení srážek; tedy vědomě pomáhati tvořiti příznivější klimatické poměry (tak např. staří historikové uvádějí o Karlu IV., že dal státním nákladem zřizovati rybníky, aby naše království rybami a vláhou slynulo). Musíme se opravdu podivovati stáří tohoto poznatku i v dnešních dobách, neboť nejsme dnes v podstatě dále; lidstvo musí nejprve napraviti velké chyby dob pozdějších a nahraditi úpadek zatím nastavší, než bude možno jíti dále a použíti technických prostředků a cest, které jsou ovšem stále bohatější a dokonalejší, aby mohlo účinně působiti na klimatické poměry, zhoršené postupující civilizací (např. vykácení lesů, upřílišněným odvodňováním aj.).
Lidnatost na zeměkouli stále roste, a proto rostou i požadavky lidstva na množství vody; vedle toho však zvyšují se i nároky na jakost vody, a to vše vede nejen k vyhledávání nejrůznějších nových a nových method a technických pomůcek, nýbrž i k autoritativnímu zasahování prostředky zákonnými, ke tříbení a rozšiřování vodního práva po stránce majetkové užívací, těžební a hospodářské, ochranné apod.; neboť mnohé zájmy o vodu se nejen nedoplňují, nýbrž se navzájem i vylučují. Jest proto úkolem vodního hospodářství, aby tyto zájmy seřadilo podle jejich významu a uspořádalo jejich poměr k nejúčinnějšímu a nejdokonalejšímu využití pro obecné blaho.
Jest to úkol nemalý, a bude snad plným úspěchem XX. století, aby jej uspokojivě rozřešilo. Nutno totiž uvážiti, že celková potřeba vody co do množství roste nejen proto, že populace světa se zhušťuje, nýbrž i proto, že s kulturním rozvojem roste i nárok jednotlivcův na množství potřebné vody a rozmanitost v jejím využití, a obdobný nárok rostlinstva při stupňované intensitě zemědělského hospodaření.
Při jedné části požadovaných zvýšených vodních kvant nemá jakost vody – není-li ovšem přímo semeništěm zdravotních závad – zvláštního významu; požadavky jsou v tom směru minimální (využití vodních sil, splachovací voda pro stokové sítě, voda ke kropení ulic, pro zplavnění řek, průplavy apod.). Při druhé části vod vystupuje – mimo požadavek na množství – již i požadavek na určitou, byť ne bezvadnou, přece jen přiměřenou jakost vody, která se řídí a určuje účelem použití (zavlažování a skrápění kultur, hospodářství rybničné, užitková voda pro hrubší potřeby domácností a určité druhy potřeb průmyslových, voda veřejných toků, běžících obydlenými středisky, kde se obyvatelstvo mimo jiné i koupá, apod.). Konečně při třetí části požadovaných zvýšených vodních kvant má jakost vody nejméně stejnou důležitost jako její množství, a tu se snažíme dosíci vždy buď volbou vodního zdroje, vyhovujícího v obou směrech, nebo vhodnou úpravou jakosti vhodnými technickými pomůckami, zvláště mechanickými, fysikálními, chemickými, biologickými aj. (voda pitná, užitková voda pro přípravu pokrmů a určité druhy průmyslových potřeb, pro účely léčebné, zvláště pokud jde o vody minerální apod.).
Ani vodu upotřebenou a po využití odtékající nelze zvlášť ponechati samu sobě: i tu nutno podrobovati nezbytné úpravě pomůckami přirozenými nebo umělými, aby se vpouštěním znehodnocené vody do koloběhu v přírodě urychlil její návrat k původní podobě, po případě aby se jí dalo znovu použíti, a nikoliv, aby se jí znešvařovaly i vody, využití teprve očekávající.
Nesnadnost a zároveň ovšem i velikost úkolů soustavného vodního hospodářství vyplývá také z toho, že jde o nesmírná množství vodního živlu na zeměkouli, že jest ve stálém koloběhu a podléhá neustálým změnám.
Rozdělení vody na zeměkouli jest nestejnoměrné; světová moře s vedlejšími zaujímají asi 71,5 % (360 mil. km2) celého zemského povrchu (509,951.000 km2) a obsah jejich jest odhadován na 1300 mil. km3. Obsah vnitrozemských jezer se páčí jen as na ¼ mil. km3 a stejně i množství, protékající řekami, jež je velice proměnlivé, není odhadováno větší hodnotou než také ¼ milionu km3; úhrnné množství jejich – asi ½ mil. km3 – jest tedy nepatrné v poměru k obsahu moří 1300 mil. km3. Tím však není jejich důležitost pro lidstvo nikterak menší, neboť i tak jde o množství neobyčejného rozsahu.
Daleko obtížnější jest odhadnouti vody podzemní a vody atmosférické; obojí množství jest neobyčejně měnlivé a odhady jsou ovšem jen zcela přibližné. Pokud jde o obsah srážek, bylo na základě ombrometrických map určeno, že nad soušemi činí as 112 mil. km3, nad moři asi 353 ½ km3, takže celkové srážky nad povrchem zeměkoule jsou as 465 mil. km3, tj. přibližně také asi tolik, kolik je obsah jezer a řek dohromady.
O podzemní vodě nenalezneme v literatuře ani přibližného odhadu, což jest zcela pochopitelné.
Tato nesmírná množství vody jsou ovšem na zeměkouli v neustálém známém koloběhu: část srážkové vody se vypařuje, vsakuje do půdy a zbytek povrchově odtéká. Ve výparu a ve srážkách jest zachována rovnováha. Výpary v ovzduší jsou zdrojem nových srážek, voda podzemní se dříve či později dostává při svém pohybu do vod odtékajících, z části se také vypaří, jsouc rostlinnými kořínky zabrána pro potřebu rostlinstva (část jí zabírají a poutají i nerosty jako vodu krystalinickou). Ostatní voda odtéká povrchově, ze srážek, pramenů i vod spodních tvoří se potoky, řeky, veletoky, voda se jimi vlévá do moří a z nich zase výpary, zaháněnými větry nad pevninu, dostává se znovu ve srážkách do nového oběhu přírodou.
Voda spotřebovaná živočišstvem a rostlinstvem má koloběh kratší či rychlejší; biologické pochody zrychlují výpar a vracejí tedy vodu velmi brzo zase novému běhu a proměnám v přírodě.
Množství vody na zeměkouli jest zcela určité a kvantitativní změny jeví se pouze v jednotlivých jevech vody, v nichž přírodou cirkuluje, jest lidstvem a jinak přírodou spotřebována a opět vracena dalšímu koloběhu. Jest tudíž nutno stále zajišťovati rovnováhu mezi tímto neměnitelným celkovým kvantem a stále stoupající populací světa a jejími nároky na vodu soustavným hospodářským systémem.
Množství ovzdušných srážek nelze bezprostředně měniti, nýbrž jen jejich částečné jevy: výpar, odtok a vsakování. Jen na vzájemný jejich poměr možno technicky působiti a podle potřeby jej měniti. V tom právě spočívá princip soustavného hospodaření s vodstvem na zemi. Racionelní hospodaření nepřipouští, aby upotřebení svládnuté vody se dálo jednostranně, např. jen k vývoji organismů, nýbrž musí se pečovati o současné a rovnoměrné využití k mnoha jiným účelům. Jedno nesmí vylučovati druhé, ani je omezovati v míře sebe menší, leda jen v případě nejkrajnější nezbytnosti. Na prvém místě musí býti při tom vždy pamatováno na účely vegetační a na požadavky veřejného zdravotnictví, neboť jsou to potřeby povahy primerní. Hospodaření s vodstvem nesmí se dále omezovati jen na vody tekoucí, musí si všímati i jiných jevů, neboť vzájemná závislost podmiňuje i organický hospodářský systém (požadavek soustavnosti).
Dosavadními vědeckými pokroky v různých vědních odvětvích si lidstvo vytvořilo prostředky, pomocí nichž může si vodou nahraditi motorickou, tepelnou a světelnou energii, vyráběnou dosud jen z pevných a kapalných paliv, a tak šetřiti přirozenými poklady země (dříví, uhlí, nafta), které blíží se beztak neodvratnému vyčerpání, a dále získati vůbec nevyčerpatelnou vitální energii pro rostlinstvo, dosud chilským ledkem dodávanou, a to v různých dusíkatých hnojivech, vyrobených ze synthetického čpavku pomocí levné elektrické energie, získané z energie vodní.
Těmito transformacemi vrací se člověk s rozvojem techniky zase v nejrozsáhlejší míře k vodě a vzduchu, které představují stále – a tím více v budoucnosti – nejdůležitější podklad a součástky lidské výživy; v tom jest právě neobyčejný význam vodního hospodářství; jest jisto, že v budoucnosti ještě poroste.
Rozvíjející se průmysl a doprava a stoupající lidnatost ve stol. XIX. a XX. vedou lidstvo k náležitému doceňování vody a vodstev a tím k všestrannému studiu nejen jevů, ve kterých se vyskytují, a proměn, jimž jsou podrobeny, nýbrž i vlastností fysikálních, chemických, biologických, radioaktivních aj., jimiž se vyznačují, a všech možností, jak je dáti do účelného, všeobecného a všestranného užívání člověku i přírodě a cílevědomě ovládati ve směru positivním (zásobováním živočišstva, rostlinstva, procesů výrobních, plavebních cest, energetických centrál apod.) a ve směru negativním (brániti povodním hražením bystřin, regulacemi toků, stavbou údolních zdrží, odvodňováním pozemků apod.).
V ohledu technickém a technickohospodářském dospělo se tedy již dosti uspokojivě k žádoucímu stadiu v prohloubení pojmu soustavného vodního hospodářství, nutno však dále propracovati tento pojem i s hlediska organizačního, tj. veřejně-správního i hospodářsko-administrativního, hlavně finančního, s hlediska hospodaření a udržování; to vše jest problém jak státní a mezinárodní legislativy a organisace, tak i sdružování zájmů a prostředků veřejných i soukromých.
Jednotlivá odvětví vodního hospodářství se prováděla od pradávna, ovšem nesoustavně. Lze je stopovati až do starověku, kdy byla na vysokém stupni. Středověk jim valně nesvědčil, až teprve na jeho konci a počátkem novověku roste porozumění pro ně. U nás se počínají upravovati běhuté vody, které bývaly vždy nejdříve předmětem lidské pozornosti, v časném středověku (Vltava, Labe, náhony, rybníky, mlýny). Předmětem zákonodárství stalo se vodní hospodářství v bývalém Rakousku až r. 1811, kdy byly základní zásady vodního práva vloženy do obecného občanského zákona, a r. 1814 i do tzv. řádů mlýnských. Říšský vodní zákon a v rámci jeho i zemské vodní zákony pocházejí z let 1869 a pozdějších. Zákony meliorační a o neškodném svádění horských toků z r. 1884 vedou k soustavnějšímu provádění úprav ochranných i melioračních a zákon o vodních cestách z r. 1901 k zplavňování a regulaci. S tím vším se jakž takž vystačilo až do státního převratu, kdy do věci zasáhly i mírové smlouvy. Teprve v nové republice řeší se mnohé problémy vodního hospodářství, které tím vlastně teprve nabývá žádoucí tvářnosti XX. století jak po stránce technické, tak i po stránkách jiných; organisuje se plavba na našich řekách – částečně za mezinárodní prohlášených – upravují se věci meliorační, regulační, elektrizační, živelní, až konečně r. 1931 dochází k dalekosáhlému projevu, aby vodní hospodářství bylo prováděno soustavně a zřízeny dva státní vodohospodářské fondy miliardových hodnot (pro vodohospodářské meliorace č. 49/1931 Sb. z. a n. a pro zplavnění řek, vybudování přístavů, výstavbu údolních přehrad a pro využitkování vodních sil čís. 50/1931 Sb. z. a n.). Těmito zákony dává se správní i finanční základ soustavného vodního hospodářství v tom rozsahu, jak je chápe XX. století.
Cesta k tomuto stadiu byla připravena i jinak již před tím.
Pro výzkumnictví a pokusnictví z oboru vodního hospodářství a kulturní techniky byly u nás též vybudovány ústavy již v r. 1919, a to státní ústav meteorologický, výzkumné ústavy hydrologický a hydrotechnický T. G. Masaryka, výzkumné ústavy bioklimatický a agropedologický (jejich vzájemnou součinnost sjednává 8členné meziministerské poradní komité), dále byl organizován zvláštní poradní výbor pro výzkumnictví v oboru zemědělské, resp. kulturní techniky (1924), státní zdravotní ústav (1925), komise pro vodní pokusnictví při Masarykově akademii práce (1925) aj. Z doby předpřevratové byla u nás pouze laboratoř vodních staveb profesora Ing. A. Smrčka na české vysoké škole technické v Brně a tak byly ostatní nedostatky v tom směru časem vyrovnány.
Také o výchovu inženýrského dorostu pro novodobé potřeby vodního hospodářství bylo v čas pamatováno, neboť na všech našich 4 vysokých školách technických byly v r. 1920 a 1921 reformovány dřívější odbory stavebního inženýrství a odbory kulturního inženýrství a na místo nich vznikly jednotné odbory inženýrského stavitelství (9semestrové), každý o dvou samostatných a rovnocenných studijních směrech, a to konstruktivním a dopravním a vodohospodářském a kulturním, jež jsou přirozenými nástupci dřívějších odpovídajících odborů.
Odbory inženýrského stavitelství vodohospodářského a kulturního jsou vybudovány tak, že poskytují po stránce theoretické a aplikační odborně vědecké vzdělání ve vodním hospodářství a kulturní technice ve formě ucelené a soustavné, aby jejich absolventům nečinilo řešení jakékoliv otázky hydrologické či hydrotechnické obtíží, ať se týká úpravy toků (hrazení bystřin, regulace odpadů, potoků a řek, stavby údolních přehrad), kanalizace řek a stavby průplavů, či technického zvelebení půdy (odvodňování, zavodňování a postřik, kultivace rašelinišť, rekultivace důlních zapadlin, úprava pastvin atd.), nebo konečně vodárenského a stokovacího zařízení obcí, jejich čištění a čištění odpadních vod ze závodů průmyslových a splaškových vod městských. V této studijní organisaci předstihli jsme u nás i státy tak vyspělé, jako je sousední Německo.
Ježto jest u nás dosti všestranně organisována i obec vodohospodářských zájemníků v celé řadě čilých korporací, lze předpokládati, že se dostalo vodnímu hospodářství až dosud všeho, čeho jest mu nezbytně třeba, a že mu lze společným úsilím všech činitelů vtisknouti žádoucí programovost a soustavnost v rozsahu našich státních hranic. Pro stát to má neobyčejný význam jak po stránce vnitřní, tak i vnější, neboť území naší republiky představuje neobyčejně důležitý hydrologický klíč celé střední Evropy jedinečným vytvořením říčních soustav, které vesměs – s výjimkou vlastního toku Dunaje – obsahují horní říční trati. Úpravou a ovládáním odtoků našich řek lze značně působiti na odtokové poměry v tratích dolejších a tím vyvozovati nejen hospodářský, nýbrž i značný politický vliv ve státech sousedních (viz vliv Angličanů na Habeš).
Stejně jako u nás projevuje se ve XX. století i v ostatních státech potřeba soustavnosti vodního hospodářství a to ovšem bude nutně míti i své důsledky povahy mezinárodní. Mezinárodní veřejnost stále více oceňuje obecný význam vodstva pro lidstvo, a proto se již začalo s vyjímáním vodstva z dosavadního výhradního používání svrchovaných státních celků. K pojmu mezinárodních moří přistoupil mírovými smlouvami po světové válce i pojem mezinárodních řek (mezinárodní trati řek Labe, Rýna, Dunaje, Tisy, Odry aj.); smlouvy tyto vytýkají pobřežní pásma pro mořská překladiště i států vnitrozemských, dále úpravu a používání řek pohraničních, řeší otázky plavby a plavidel.
Zdá se však, že v zájmu všeho lidstva půjde se v tom směru ještě dále, neboť význam vody a její pohyb přesahuje hranice států. Říční systémy a pak sítě údolních přehrad na nich vybudované mají vliv na vodnost toků v dolejších tratích, zhusta na jiném státním území, exploitace lesů a neracionelní hospodaření vodstvem zhoršuje klima i v státech sousedních právě tak, jako průmyslové závody znehodnocují vodu v řekách, tekoucích na cizí území; lidstvo má stále širší zájem na využití vodních sil přenosem vyrobené energie, dále na zužitkování minerálních zřídel na zemi; proniká potřeba pečovati i o mezinárodní pomoc při pohromách živelních a mn. j. V některých z těchto otázek bylo až dosud dosaženo též určitých výsledků; tak byly již mezi mnohými státy sjednány mezinárodní úmluvy o transitním přenosu elektrické energie (u nás vyhlášena pod č. 45/1927 ve Sb. z. a n.), dále založen zvláštní fond při mezinárodním pomocném svazu na podporu při živelních pohromách (povodních, zemětřesení apod.), z něhož se má dostati pomoci v případech, kdy veliké katastrofy znemožňují postiženým státům, aby nahradily způsobené škody vlastními prostředky; dá se očekávati, že se v tom směru dospěje ve XX. století ještě dále, takže bude možno mluviti o světové soustavě vodního hospodářství.
Vyjímaje podstatu a systém vodního hospodářství, nedotýkáme se v této stati podrobností jednotlivých odvětví
Ing. Jos. Vrba, docent Českého vysokého učení technického v Praze, Dvacáté století – pokroky průmyslu, Nakladatelství Vladimír Orel 1932
