Vyměřují soudci spravedlivé tresty? Justice by měla projít revizí, míní vědec

České věznice jsou přeplněné, často v nich končí lidé za banální přešlapy. Je proto na čase nastavit justici zrcadlo a zrevidovat systém ukládání trestů. Aby se pachatel chtěl napravit, je důležité, aby vnímal uložený postih jako spravedlivý, říká Jakub Drápal z Ústavu státu a práva AV ČR v aktuálním čísle časopisu A / Věda a výzkum.

Recidivista opouští brány věznice. Záhy poté, co mu skončil nepodmíněný trest za krádež, ukradne dvě lahve becherovky. V obchodě jej ale dopadne ostraha a policie ho posléze obviní. Jaký by měl pachatel dostat trest? Spousta lidí odpoví, že nejspíše pokutu – jde přece o přestupek, škoda nepřesáhla pět tisíc korun. Jenže ejhle, ono nejde o přestupek, ale o trestný čin. Zákon totiž říká, že pokud byl člověk za tento skutek v posledních třech letech odsouzen či potrestán, následná krádež je trestným činem nezávisle na výši škody.

Jak bychom tedy pachatele soudili s tímto vědomím? Většina z nás by mu možná udělila nanejvýš podmínku nebo veřejně prospěšné práce. Přece jen, jde pouze o dvě lahve alkoholu. Co ale přikazuje zákon? Trestní sazba v případě opakované krádeže je šest měsíců až tři roky nepodmíněně. Takže… jaký byste tedy uložili trest?

Stejnou otázku položili vědci českým soudcům. Nejprve poznamenejme, že soudci mohou v mimořádných případech uložit i nižší sazbu, než kterou předepisuje zákon. Výše uloženého trestu je však zcela v kompetenci každého z nich. „Odpovědi na náš dotaz se hodně lišily – soudci se v tomto případě dostali na obě hranice spektra. Nejnižší udělený trest byl tři měsíce nepodmíněně a nejvyšší tři roky nepodmíněně,“ komentuje výsledky experimentu Jakub Drápal z Ústavu státu a práva AV ČR.

Ukazuje to, jak moc se může výše trestu pro daného člověka lišit v závislosti na tom, který soudce mu bude přidělen. Dva lidé se stejnými přečiny, stejnou trestní minulostí i rodinným či zdravotním stavem mohou od dvou různých soudů odejít s úplně rozdílnými tresty. Jde o závažný problém, který ale nemá jednoduché řešení.

Laický pohled se mýlí

Mnoho výzkumů přináší zajímavý úkaz – veřejnost nemá o realitě udílení trestů příliš ponětí. Když se vědci ptají, zda jsou nastaveny sazby mírně, či přísně, většina lidí se shodne, že je potřeba je zpřísnit. Když však dostanou konkrétní příklad (jako třeba ten v úvodu článku), zpravidla by udělili podobný trest, jaký je za tento přečin ukládán i ve skutečnosti, někdy dokonce nižší. Jinými slovy – lidé sice volají po přitvrzení, ale netuší, že mnohdy jsou tresty už nyní příliš přísné, a sami by byli shovívavější.

V evropských zemích jsou to většinou vědci, soudci, právníci, zkrátka odborná veřejnost, nikoli laická, kdo rozhoduje, jaké se udělují tresty. Naproti tomu v anglosaském prostředí má větší roli „veřejné mínění“. Příklad z úvodu by zdánlivě volal po zúžení sazeb za daný přečin – jestliže se soudci tolik lišili v posouzení stejného případu, třeba by pomohlo, kdyby neměli tolik volnosti. Navíc by se mohla zapojit veřejnost, aby tresty odpovídaly „společenské poptávce“.

Zúžit manévrovací prostor soudcům vyzkoušeli v USA, kde měli tradičně mnohem větší škálu možností v rozhodování. Nicméně se ukázalo, že soudci tresty udílejí rasově disproporčně, zákony jim tedy možnosti notně omezily. K dobrému výsledku to ale nevedlo, ba naopak.

Soudci musejí mít šanci tresty takzvaně individualizovat – v ideálním případě ušít řešení konkrétnímu obžalovanému na míru. V úvahu přichází mnoho polehčujících i přitěžujících okolností podle zákona, ale i další jevy. Dá se filozoficky debatovat nad tím, co vše by mělo hrát roli. Má se kupříkladu zohledňovat, jak odlišně někdo vnímá odnětí svobody? Vysoký manažer zvyklý chodit do nejlepších restaurací si jistě považuje své svobody víc než bezdomovec, který dejme tomu cíleně něco provede, aby se na zimu dostal do vězení. Otázkou je, jak by to šlo zjišťovat a zda by se to mělo vůbec zohledňovat.

Obr. Věznice Plzeň, často označována jako Bory, je největší v České republice.

Vraťme se k příběhu o zloději becherovky – zákoník by ho poslal nemilosrdně za mříže. Měl by tam ale skončit takový pachatel, který by třeba sám pečoval o malé nezletilé dítě, jež by jinak skončilo v kojeneckém ústavu? V tu chvíli převáží nejlepší zájem dítěte. Měl by se trest lišit, pokud zloděj lahve s alkoholem ukradne v den propuštění z vězení, nebo když je ukradne až za půl roku? A co kdyby bez placení sebral jednu lahev dnes a další za týden, případně jednu dnes a druhou za dva roky – má to mít vliv na výši trestů? Pokud ano, jaký?

Dvojí minulost

Trestní minulost zohledňuje zákon – a tedy i soudci – tradičně jako přitěžující okolnost. V českém prostředí jí ale nejspíše přikládáme příliš velký význam. Navíc není tak jednobarevná. Výzkumy například ukazují, že pokud se mezi jednotlivými přečiny prodlužuje období bez páchání nekalých skutků, je zločinec na dobré cestě k opuštění kriminální činnosti úplně. Víme-li, že recidivista kradl každý rok jedenkrát a nyní spáchá zločin až po třech čtyřech letech, lze usuzovat, že jeho kariéra kriminálníka je na ústupu. Neměla by tedy být zrovna jeho trestní minulost spíše polehčující než přitěžující okolností?

Možná si teď někdo řekne: „Proč se tím vůbec zabývat, proč prostě neposlat všechny za katr, a to na hodně dlouho!“ Potíž je, že taková strategie nefunguje. Nesnižuje kriminalitu. Neplatí, že když bude více lidí ve vězení (kde nemohou páchat trestné činy), na ulicích bude bezpečněji. Výzkumy ukazují, že to na kriminalitu má jen malý vliv. Přeplňovat věznice či stavět nové nám zkrátka nepomůže.

Musíme tedy hledat jiné řešení. Důležité je, abychom si ujasnili, jaký máme cíl. Dříve platilo „oko za oko, zub za zub“. Jenže to je spíše principem pomsty než spravedlivého trestu. V dnešní společnosti netrestáme člověka proto, že se chceme pomstít, naším záměrem je jeho náprava – aby další trestnou činnost nepáchal. Proto jsou věznice v mnoha zemích spojené s nápravnými programy. Jak tedy docílit toho, aby byl zločinec svým trestem napraven?

Mnoho lidí by navrhlo co nejhorší a nejodpudivější podmínky ve vězení a co nejdelší tresty. „Jenže to se právě míjí účinkem,“ říká Jakub Drápal. Do vězení totiž lidé nastupují až po soudním řízení a často musejí na volné místo v přeplněných věznicích čekat. Doba od spáchání skutku do nástupu do vězení může trvat i několik let. Podmínky ani délka trestu příliš nehrají roli, pro pachatele to jsou příliš vzdálené faktory: pokud by měla čokoláda dvojnásobek kalorií, než má, odradí vás to před tím, abyste si ji dali? Nejspíše ne.

Jaké tresty fungují

Dokáže tedy právní věda odpovědět na otázku, jaké tresty ukládat, aby obžalovaní měli posléze co největší šanci na nápravu? „Ukazuje se, že nejdůležitější je, aby daný člověk vnímal jemu uložený trest jako spravedlivý. Pokud jej přijme jako spravedlivý, je na cestě k nápravě,“ vysvětluje Jakub Drápal. A právě proto je třeba zrevidovat systém ukládání trestů v Česku.

Obr. Jakub Drápal z Ústavu státu a práva AV ČR

Do hry samozřejmě vstupují další faktory – zejména psychologické. Pokud chceme, aby pachatel opustil dráhu zločinu, musí s ním po opuštění věznice pracovat co nejlépe probační a mediační služba, je třeba péče psychologů, sociálních pracovníků a dalších odborníků. Vše ale začíná už tím, zda pachatel považuje trest za přiměřený tomu, co provedl. Proto je nezbytné tresty ukládat uváženě. Vezměme si následující příklad.

Podnapilý mladík chce ženě ukrást kabelku. Ta se brání, chlapec jí vyhrožuje násilím a hrubě ji odstrčí. Čin bude nutno klasifikovat jako loupež. Oproti krádeži je zde sazba minimálně dva roky „natvrdo“. Pokud se ale téhož činu dopustí parta tří mladíků, sazba je minimálně pět let. „Je správné dělit trestní sazby na základě toho, zda se loupeže pachatel dopustí sám, nebo ve třech lidech? Opodstatňuje tohle kritérium tak velký rozdíl v sazbě?“ ptá se Jakub Drápal. Takových případů k zamyšlení by se našla spousta. Ale jeden problém z celé současné české reality vyčnívá nad ostatní: kumulace trestů.

Sčítat, nebo nesčítat

Pokud se tresty navršují, mohou napáchat velkou škodu. Podívejme se na příklad z praxe – muž páchal trestnou činnost související s jeho drogovou závislostí. Nejprve mu byl udělen trest odnětí svobody v délce jednoho roku podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let. Poté dostal další podmínku na dva a půl roku. Napotřetí dostal již trest nepodmíněný – v délce tří let. Soud mu uložil vykonat trest nejen ten poslední tříletý, ale také obě předchozí podmínky, tedy v součtu šest a půl roku za mřížemi. Je to přiměřené?

Nejspíše není. České věznice jsou ale plné lidí, kteří měli právě takový problém. „Celá polovina českých vězňů vykonává více než jeden trest,“ upřesňuje Jakub Drápal s tím, že nápravná zařízení jsou přeplněná recidivisty. Hledat řešení není snadné. „Mají dvě již uložené podmínky vést k tomu, že soudce napotřetí uloží přísnější trest, protože pachatel je nenapravitelný recidivista? Nebo má soudce napotřetí uložit spíše velmi malý trest, jelikož pachatel stejně bude muset vykonat dva předchozí odložené tresty a v součtu s tím třetím už bude výsledek neadekvátně dlouhý?“ pokládá otázku Jakub Drápal. Jednoznačná odpověď ale neexistuje, soudci by proto uvítali alespoň vodítka pro různé typy situací.

Obr. Do věznice Mírov se dostávají ti nejtěžší zločinci.

Smutnou realitou zůstává, že česká legislativa se donedávna otázkou kumulace trestů vůbec nezabývala a soudci vlastně ani nemohli zohledňovat předchozí uložené podmínky. „Je to důsledek jen a pouze toho, že se nad touhle otázkou za posledních sto let pořádně nikdo nezamyslel,“ říká Jakub Drápal. Koncept ukládání trestů za recidivu nebo za souběh pochází z přelomu 19. a 20. století; teprve mnohem později byl zaveden podmíněný trest odnětí svobody či podmínečné propuštění. „Situace se změnila, ale nikdo tomu nepřizpůsobil principy.

Důsledkem je, že lidé vykonávají nepromyšleně dlouhé a zbytečné tresty. Odebíráme tak lidem to nejcennější – osobní svobodu. Data ukazují, že je to bohužel velmi časté.“ Realita naštěstí není tak černá: částečnou nápravu přinesla novela trestního zákoníku v roce 2020, která už umožňuje předchozí tresty zohlednit. Neříká ovšem jak.

V posledním jmenovaném případě se pachatel obrátil na Ústavní soud s tím, že první a poslední trest (tedy celkově v délce čtyř let) mu připadají přiměřené a souhlasí s nimi; dvouapůlletý podmíněný trest by však považoval za spravedlivý vykonat jako podmínku, nikoli ve věznici. Ústavní soud v létě 2019 zrušil rozhodnutí nižších soudů, která pachatel napadl.

Rozdíly v rozhodování

Vraťme se ještě k rozdílům v posuzování trestní minulosti. Příběh o zloději becherovky ukazuje, že se k němu soudci staví značně rozličně. Někteří uložili trest na spodní, jiní na horní hranici. Ústav státu a práva AV ČR proto zkoumal, jak délka praxe ovlivňuje rozhodování soudců. Ukázalo se, že s přibývající zkušeností se snižují rozdíly v udílení trestů.

Zkušenější soudci ale také ukládají více nepodmíněných trestů svobody a zároveň častěji shledávají obžalované nevinnými. „Zdá se, že soudci s přibývající zkušeností nevyřizují případy zkráceně a věnují jim více času,“ hodnotí pozitivně data Jakub Drápal. Čeští vědci také zkoumali, zda existují rozdíly v různých okresech. A další výzkumy budou následovat.

Obr. Jak dlouhý dostali pachatelé krádeží trest v roce 2019? Délka se pohybuje od dvou do 49 měsíců.

Leckteré zahraniční studie dokládají rozdíly v rozhodování až bizarním způsobem. V jedné německé studii například žalobce v rámci experimentu soudci předem řekl, že před ním hodí kostkou a na základě toho, jaké číslo padne, navrhne trest. Soudce následně pronesl svůj verdikt. Dle očekávání soudci tvrdili, že se nenechali ovlivnit navrženým číslem, o němž věděli, že je náhodné. Studie ale ukázala opak!

Izraelští vědci zase zkoumali na případech jednání o podmínečném propuštění z vězení různé faktory – roli hrálo, zda je soudce odpočatý a také zda je najedený. Pokud měli soudci například čtyřhodinovou sérii jednání, na začátku propustili přes polovinu žadatelů, na konci jednání žádného. Významně tedy záleželo na tom, kdy člověk přijde na řadu.

V Česku se stejné důvody (například trestní minulost) uvádějí jako důvod pro zamítnutí i pro vyhovění žádosti o podmínečné propuštění. Co z obou přístupů je ale správně? „Jednoduše to nelze říci. Základním krokem je ale ukázat, že tady je něco špatně,“ říká Jakub Drápal. „Proto v našem projektu hledáme rozdíly v udílení trestů a chceme identifikovat problematické oblasti. Nejprve je třeba situaci popsat a nastavit zrcadlo, pak teprve můžeme pomoci českou justici zlepšit.“

Cesta ven

Revize našeho trestání obnáší zejména podívat se na tresty, které soudci dnes ukládají, a důsledně je vědeckými metodami zanalyzovat a zkoumat. To naráží na několikeré problémy. Zaprvé, ne všechny rozsudky jsou zveřejňovány. Nicméně tlak veřejnosti i politiků, aby zveřejňovány byly, je velký a nejspíše k tomu brzy dospějeme (na Slovensku už tomu tak je). Zadruhé, soudci často v rozhodnutích neuvádějí okolnosti, které při udílení trestu zohledňují. Zdůvodnění je sice povinné, ale soudci jej často „odbývají“. Vědcům pak při analýzách chybějí data.

Jaká je tedy cesta ven? Apelovat na soudce, aby lépe a podrobněji odůvodňovali svá rozhodnutí. Zanalyzovat, zda některé sazby nejsou příliš přísné. Pomoci změnit legislativu, aby se nepřiměřené tresty zmírnily. Napomáhat soudcům při ukládání trestů – sami často postrádají vodítka, podle kterých by mohli případ posoudit.

V zahraniční odborné literatuře se běžně uvádí stanovisko, že trestní minulost by neměla hrát větší roli než samotný skutek. Jinými slovy, hodnotíme to, co pachatel provedl, nikoli jeho osobnost. V praxi to znamená, že kvůli své trestní minulosti by neměl obžalovaný dostat více než dvakrát delší trest na rozdíl od situace, kdy by žádnou kriminální minulost neměl. Pokud zloděj, který kradl poprvé, dostane půl roku, odnětí svobody za analogický čin spáchaný recidivistou by neměl přesáhnout dvanáct měsíců. Podobná vodítka ale u dalších parametrů nejsou k dispozici.

Pomoci je třeba rovněž státním zástupcům, aby lépe a spravedlivěji tresty navrhovali. To vše může pomalu zlepšit českou justici a posunout ji blíže k nestrannějšímu ukládání trestů. Aby napříště za krádež dvou becherovek nešel jeden muž do vězení na tři měsíce a jiný na tři roky.

Tento článek i další texty najdete v časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR. (6.5.2021)