V posledních dnech se ve veřejném prostoru objevují názory, že v Česku není třeba stavět velké jaderné bloky, jelikož veškerou elektrickou energii vyrobíme zdánlivě levnými plynovými elektrárnami. Na druhé straně spektra se ozývají hlasy, které zcela vylučují možnost zrušení tendru na dostavbu nového jaderného bloku v Dukovanech a zároveň upozorňují, že české firmy s jaderným know-how stále ještě nemají záruky k jejich zapojení do výstavby, tak jako mají od státu v podstatě garantovanou účast například polské, maďarské, ale i francouzské firmy při stavbě tamních nových jaderných elektráren.
Přitom by zadavatel, případně stát měl mít s uchazeči nejpozději na podzim tohoto roku dojednané nejlepší podmínky dostavby nových jaderných zdrojů, do nichž spadá i zapojení českého jaderného know-how. Jak to vidí expert na energetiku, na to jsme se ptali Josefa Perlíka, výkonného ředitele Aliance české energetiky.
Pane Perlíku, aktuálně se řeší hamletovská otázka „být, či nebýt“ – tedy zda stavět, či nestavět velké jaderné bloky – a potažmo do jaké míry budou do projektu zapojeny české firmy. Jak na vás působí odmítání potřeby velkých jaderných bloků a podpora plynových elektráren?
Některé názory, které se v posledních dnech objevily v médiích, mě dost překvapily. Měl jsem za to, že otázka potřeby výstavby stabilního zdroje, který bude garantovat dostatečný objem výroby cenově dostupné elektrické energie pro české domácnosti a firmy a který zaručí energetickou stabilitu a nezávislost České republiky na dodávkách z cizích zemí, je vyřešena.
Myšlenka, že v době, kdy se zcela realisticky plánuje mimo jiné přechod od spalovacích motorů k pohonu na elektrickou energii a kdy skokově narůstá spotřeba elektrické energie jako celku, se budeme v Česku spoléhat na elektřinu vyrobenou obnovitelnými zdroji nebo z plynu, mi přijde absolutně nezodpovědná. Pokud někdo tvrdí, že je ve světě dostatek levného plynu, tak otázkou je a bude, za kolik. To, že nyní stojí jedna MWh 30 eur místo 300, neznamená, že to tak zůstane. Evidentně je to komodita, která podléhá velkým cenovým výkyvům a silným vlivům, které přesahují hranice České republiky. Ostatně jsme to všichni zažívali na vlastní kůži poslední rok a půl.
Navíc i samotné země těžící plyn upozorňují, že v budoucnu bude pro Evropu plynu nedostatek. Na plyn vsadilo Německo, které aktuálně řeší, jak závislost na této surovině diverzifikovat. Co je však zásadní – zatím jsme neviděli žádné analýzy, kolik plynových elektráren by bylo třeba postavit, kde se budou stavět a jakou kapacitu budou moci obsáhnout. Plynové elektrárny vidím jako důležitou součást energetického mixu, ale v žádném případě ne jako zásadní zdroj pro zajištění energetické soběstačnosti Česka.
Pokud se bavíme o energetice, oponenti uvádějí, proč stavět velké bloky, když můžeme využít malých modulárních reaktorů (SMR)?
Je velmi krátkozraké spoléhat se na technologie, které zatím ještě nejsou vyvinuté, natož odzkoušené, a to jak v oblasti malých modulárních reaktorů, tak i dalších, např. takzvaných zelených technologií, o kterých se zatím pouze mluví. Na to už nemá Evropa ani Česká republika čas. Malým modulárním reaktorům „možná a nadějně“ patří budoucnost jaderné energetiky – mohou být skutečně další technologickou variantou jaderněenergetického průmyslu. Reálně je však třeba přiklonit se ke slovu „možná“, jelikož si musí svou cestu ještě prošlapat.
Vzhledem k tomu, že výstavba malého jaderného zdroje vyžaduje stejně náročný legislativní proces a schvalování regulačních orgánů pro jadernou bezpečnost i provozovatele jaderných elektráren jako u výstavby velkého zdroje, nedokážu si představit, že by v dohledné době mohly reálně nahradit požadovaný objem výroby. Vnímáme je rovněž jako součást budoucího energetického mixu, nicméně pro zajištění potřeb českých domácností a firem je třeba primárně vybudovat standardní bloky, které zabezpečí výrobu požadovaného množství elektrické energie za rozumné ceny. Přestaňme sázet na „kdyby“ a realizujme to, co je jednoznačně odzkoušené a funkční. V průběhu dekády lze situaci vyhodnotit a přístup změnit podle vývoje a prvních reálných zkušeností s případnými aplikacemi SMR v praxi.
Podívejme se ještě na druhý problém. Dodavatelé do jaderné energetiky se ozývají, že stále nemají záruky, jak se budou podílet na plánované dostavbě nových jaderných zdrojů v ČR. Proč po tom volají právě teď?
Zadavatel dostane finální nabídky v polovině září tohoto roku. Na jejich základě se bude odehrávat další „dějství“ tendru, které vyvrcholí výběrem vítěze. V době podání finálních nabídek by již mělo být známé, do jaké míry jednotliví uchazeči počítají s účastí českého průmyslu, a to včetně jasných deklarací charakteru prací a dodávek včetně garance, že tento objem bude v rámci realizace projektu dodržen. Vzhledem k tomu, že je téměř polovina roku a stále se nic neděje, je logické, že jsou české firmy nervózní. Ministerstvo průmyslu a obchodu má k dispozici podrobnou analýzu kompetencí českých firem, která uvádí reálné zapojení českých firem s jaderným know-how v objemu dodávek 65 procent. Ve zcela zásadním rozsahu mohou dodat třeba turbínový ostrov, stejně tak i pomocné a společné systémy nebo elektročást či stavební část. Velmi významný podíl pak mohou mít v dodávkách pro jaderný ostrov a systémy kontroly a řízení.
Co chcete aktuálně po vládě?
Stát musí najít cestu, jak hrát významnou roli v připravovaných projektech tak, aby mohl uplatnit své zájmy. Před tím je ale třeba dokončit stávající tendr vypsaným způsobem. Jeho kolaps si nemůžeme dovolit, znamenal by problémy a zpoždění, které by mělo fatální následky pro celý stát. Jak už jsem uvedl, měl by s uchazeči předem vyjednat garanci účasti českých firem, a to minimálně ve stejné míře, jakou mají zajištěnou účast na jaderných projektech firmy z Polska, Maďarska či Francie. Pokud tak neučiní, hrozí reálné riziko, že bude pro vítěze tendru výhodnější najmout si na dostavbu jaderného zdroje v České republice zahraniční dodavatele, se kterými budou spolupracovat na zakázkách v Evropě, kde mají tamní firmy účast vyjednanou státem. A to by v době, kdy řešíme výrazné schodky státního rozpočtu, důchodovou reformu a kdy hledáme nástroje, jak výrazným způsobem zvýšit příjmovou stranu státního rozpočtu, bylo jemně řečeno nezodpovědné.
Proč myslíte?
Protože české firmy odvádějí v Česku daně, zaměstnávají a vychovávají české jaderné experty a dlouhodobě podporují české školství. Servisují kompletně všech šest stávajících bloků a musejí si tuto dovednost zachovat ku prospěchu průmyslu, ale i zadavatele. Jsou také místně lokalizovány tak, že je to extrémně výhodné pro následný servis provozovaných bloků. Těch důvodů je celá řada. Je však až údivné, že otázka „proč“ vlastně vzniká – v ostatních zemích je to, zcela logicky, naprosto automatické.
Mimochodem, je zde i nezanedbatelný finanční důvod. Podle analýzy vypracované Vysokou školou ekonomickou v Praze by v případě dostavby čtyř jaderných bloků činilo navýšení HDP České republiky za dobu výstavby až 936 mld. korun a příjmů veřejných rozpočtů až 384 mld. Při dostavbě jednoho bloku by došlo k navýšení HDP až o 234 mld. korun a příjmů veřejných rozpočtů až o 96 mld. korun. A to už nejsou zanedbatelné příjmy do státní pokladny. Z pohledu běžného občana či firmy je tedy dostavba nového jaderného bloku pro zajištění energetické soběstačnosti České republiky státním zájmem stejně jako vyjednání účasti maximálního zapojení českých firem do dostavby z pohledu příjmů do státní kasy i zachování českého jaderného know-how.