Pozoruhodná fotografická kniha Ypsilonka přítomnosti aneb Divadlo vzájemnosti, mapující nedávno uplynulé pětiletí legendární pražské scény, se po odkladech způsobených covidovou pandemií dočkala slavnostního křtu ve čtvrtek 17. března v malém sále divadla.
Křtilo se vesele, s vyprávěním, živou hudbou a zpěvem v osvobozeném rytmu swingu a bossa novy. Úvodního slova se ujal Jan Schmid, který první písničku, která na křtu zazněla, Civilizaci od V+W+J z ypsilonského představení Kostky jsou vrženy, okomentoval, „že se hodí, když se teď právě civilizace tak bortí“. Po písni Corcovado v podání Jana Jiráně k hostům dále promluvil teatrolog, editor a nakladatel Jan Dvořák, další z kmotrů vedle Jana Jiráně a Jiřího Lábuse, kteří o knize mj. nakonec už jen svorně prohlásili: „Je krásná.“
Kniha navazuje na předchozí výpravnou publikaci Cesta Ypsilon, která historii Ypsilonky chronologicky představila v celkem sto devatenácti titulech, jež toto divadlo uvedlo od svého počátku až do roku 2014. Nová kniha jedinečným způsobem shrnuje především dění let 2015 až 2019, s pokračujícím číslováním dalších nových inscenací. Autorem většiny fotografií je Jiří Kottas. Kniha, jejíž celý název zní Ypsilonka přítomnosti aneb Divadlo vzájemnosti, s přesahem do minulosti, aby nám budoucnost neutekla, se soustřeďuje, kromě malého odkazu na minulost této scény, zejména na pět posledních let právě žité etapy Divadlo vzájemnosti. Té je věnován také úvodní zasvěcující text zakladatele Studia Ypsilon Jana Schmida, napsaný ještě v době intenzivních příprav inscenace Spálená 16 (kdy o koronaviru zatím nebylo ani vidu ani slechu). Historický kontext a přehledné uvedení i do předchozích vývojových období divadla – od počátečního Třesku (1963 až 1968) přes etapy Divadlo svět (1969 až 1974), Divadlo člověk 1974 až 1988) a Divadlo souvislostí 1989 až 2014) – nabízí závěrečná shrnující studie Historie Studia Ypsilon v kostce od Evy Kulové (též anglicky). Kniha se připravovala dosti dlouho a její dokončení přerušily události spojené s pandemií covidu-19. Vyšla proto později, než bylo zamýšleno.
Nejen pro připomenutí složitosti doby, jíž divadlo během své mnohaleté existence procházelo, ale i v kontextu současného znepokojivého dění na Ukrajině stojí za to zaznamenat vzpomínky, vázané na dvě konkrétní představení Ypsilonu ještě z doby totality, které na křtu také zazněly. Nejdříve jako absurdní, a přece skutečnou, a dnes jako by zmrtvýchvstalou stopu minulosti přečetl Jan Dvořák udání na slavné představení Erdmanova Sebevraha, se kterým byla Ypsilonka pozvána v dubnu 1988 na přehlídku studiových scén v Hradci Králové. Následně jako stejně absurdní, a přece pravdivou skutečnost odvyprávěl Jiří Lábus svou „politickou“ vzpomínku na den, kdy zemřel Brežněv: „V divadlech se ten den nemohla hrát žádná komedie, jen vážné kusy a my měli jediný vážný kus, a to byl Macbeth od Shakespeara. Hráli jsme to v Žižkovském divadle, protože naše tenkrát opravovali. Já hrál Macbetha a pamatuji si, že má první věta tehdy byla ‚To jsem ještě nezažil tak krásnej, a tak hnusnej den.‘ A byl aplaus.
Jan Schmidt na závěr knižní předmluvy říká: „Proto Ypsilonka Přítomnosti aneb Divadlo vzájemnosti s přesahem do minulosti, aby nám budoucnost neutekla a v našem divadle to bylo i v nové další přítomnosti (stejně jako dříve) také o údělu. Způsob improvizace a nastavení na náhodu, s níž lze řízeně zacházet, setrvávají, podobně jako že všeobecná všímavost, bystrost a orientace jsou vždy nasnadě. Mít dobrý čich, být stopařem doby a snad i jistým stimulátorem, který se pokouší šlapat času na paty.“
