Zdravý člověk je šťastný člověk, šťastný z mnoha důvodů a také proto, že své zdraví má zadarmo. Jeho úkolem jest, aby si je zachoval, a to může učinit také skoro zadarmo. Nemusí na ten účel vydati peníze; stačí, když pro zdraví obětuje trochu času
a námahy, tj.: odepře si nedělní nebo večerní odpočinek a jde trochu na vzduch, buďto provozovat (mírně) nějaký zdravý sport, letní či zimní, anebo aspoň na delší pěší procházku za město.
Ti, jejichž zdraví je již více méně ohroženo, anebo napolo či docela ztraceno, musí za léčení mimo čas a námahu obětovat také peníze.
Peněz je málokde nazbyt; 99 % lidí dnes šetří. Zajímavo však je sledovat, na čem se šetří nejvíc, která vydání považují se za nutná a která ne…
A tu setkáváme se v mnoha, mnoha případech s podivnými názory nejen u nezkušených, mladých blázínků, ale i u zkušených a rozumných hospodyň a otců rodin.
Např.: paní je na rozhraní věku, kdy ženy přepadávají nejrůznější nemoci. Cítí, že jí žaludek velmi trápí. Je týrána neustálými bolestmi. Jinou paní sužují zase nesnesitelné bolesti v nohou; nemůže chodit, nemůže ani vydržet stát. Třetí paní sužuje dech; záducha ji přepadává, a záchvaty jsou už tak zlé, že ta nebožačka nesmí už ani spát ležíc, ale prosedí celé noci. Atd.
Všecky tyto paní by se měly léčit, a to důkladně a pravidelně. Ale žádná z nich se neléčí, alespoň ne důkladně a pravidelně. Možná, že některá z nich jde k lékaři (má-li právo na nemocenskou pokladnu; nemá-li je, nejde k němu vůbec!) a lékař ji poradí léky, lázně atd. Nedostane-li však pacientka lék od nemocenské pokladny, tedy si jej určitě nekoupí; a dostane-li jej, tedy si jej snad koupí, snad ho užívá dvě, nejvýše tři neděle… a konec. Dál už nedělá nic.
A proč?
Protože by to léčení vyžadovalo jednak času, jednak peněz. A obojího je paní pro ten účel líto. Nelituje času, jde-li o to, aby ušila dceři krásné šaty; nebo aby pozvala k sobě přítelkyně a pohostila je, nebo aby šla s dceruškou do taneční zábavy (to si dopřeje i autodrožky); nelituje peněz, aby si koupila nový drahý koberec, třeba za několik set, nebo za jinou representaci.
Ale když se jí zeptáte: „Proč se tak necháte trápit svou nemocí?“, „Proč nepijete tu a tu minerálku?“ Nebo: „Proč nejdete na 3-4 neděle do těch a těch lázní?“ Nebo: „Proč se dřete sama s celou domácností, vždyť už nejste nejmladší“ – nebo: „Proč si nepořídíte venku boudičku na neděli“ apod. – jistě vám odpoví: „Toho já si nemohu dopřát, na to nemáme“.
Mnozí lidé ukládají peníze, nebo aspoň mají z dřívějška peníze uložené, ale na své zdraví je neobětují. Raději se mučí se svou nemocí, jen aby peněz ve spořitelně neubylo… Takoví lidé si představují, že umějí dobře počítat!
Ale chyba lávky! Nejsou počtáři dobrými, nýbrž velmi špatnými. Co se stane, nebudou-li se léčit? Jejich nemoc bude pokračovat. A pak se léčit budou musit, potom všecko za to léčení utratí. Budou ty tam nejenom peníze, ale i zdraví, a to snad nadobro.
Hospodyně, která ušetřila na svém zdraví něco peněz pro dcerku, dožije se chvíle, kdy nebude moci vůbec v domácnosti pracovat. A bude musit jíti do sanatoria, nebo k operaci, a při tom bude musit nechat svou domácnost v cizích rukou. Bude to lacinější, než kdyby se byla léčila včas?
Příliš dobrý otec, který sám sobě jakživ nic nechtěl dopřát, ani zotavení, jehož nutně potřeboval (raději schovával dětem do spořitelny), začne předčasně chřadnout a jeho nemoc ho umoří předčasně k smrti. Jeho vdova dostane tak malou pensi, že bude musit přisadit vše, co dříve tatínek na sobě ušetřil, a ještě to nepostačí, aby rodina žila tak, jako dříve s otcem. Je tedy ten příliš spořivý tatínek dobrým počtářem?
Ne, na zdraví nám nemá býti nikdy líto peněz. Zdraví má větší cenu, než peníze. Nemusíme ani váhat učinit menší dluh, jde-li o zdraví. Vypůjčené peníze budou dobře investovány, a uzdravený člověk je časem splatí.
Ale zdraví jednou ztraceného se nenabude tak snadno znovu!
N. Pol.
Jací lidé se neztratí.
Již od mládí mám rád lidi, kteří se nebojí života. Bývají to ti, kteří uvykli prosté tvrdé práci. Berou život, jak jest. Smiřují se se všemi jeho překážkami. Jdou na ně odhodlaně, s vykasanými rukávy a s pevnou nadějí, že je zdolají. Klepne-li je při tom Osud přes prsty, dovedou snášeti neúspěch. Chystají se na něj však s odvahou ještě větší. Nic je neodstrašuje. Jdou na tyto překážky zase s jiné strany, aby je vypáčili z kořene. S čela se jim řine pot, usmějí se, zamnou rukama a často je přistihneme, jak si, věříce ve své síly, dodávají sami odvahy: „Jaký bych to byl člověk, kdybych od toho utekl! Musím to dokázat, kdybych měl padnout!“ A nepodaří-li se jim ani tentokráte zdolati překážku, vracejí se k ní po chvíli oddechu znova. Nepovolí za nic. Pracují hlavou i rukama, hledají nástroje, zkoumají dřívější podobné případy. Ale cíle musí dosáhnout. Uznají-li, že překážky jsou přece jen nad jejich síly, najdou si přítele, a je-li třeba, i dva či čtyři. A když to nepůjde dnes, podaří se to zítra. Jsou tu již zkušenosti ze včerejška. „Musíme přes překážku. Já jsem již takový. Člověk se nesmí bát života, neboť jinak by daleko nedošel“.
Od těchto lidí jsem se v životě vždycky učil. Prostou tvrdou prací se zmůže více, než člověk myslí. Ti lidé mě naučili opravdu pracovat i za těžkých okolností. Pracují-li dnes na místě, o němž jsem snil v mládí, děkuji za to oněm, již mi byli vzorem.
Od lidí, kteří měli před životem strach, jejž šířili kolem sebe, nikdy jsem nepochytil ničeho dobrého. Vyhýbal jsem se jim, poněvadž jsem viděl, že v životě vlastně nic dobrého nevykonali a ničeho nedokázali. Odůvodňovali to všelijak, jenom ne svojí slabostí, leností nebo neschopností.
Z čas. Spolupráce
