Z 20. a 30. let: Važme si zdraví

Dříve než přikročíme k vlastnímu cvičení, je nutno si vytvořiti určitou základní duševní náladu. Náladu radostnou a zdravou. Neboť zkušenost nás učí, že nejlépe dovede nositi hlavu zpříma ten, kdo nechová ve svém nitru žádných četných a škodlivých myšlenek a dovede se zabývati myšlenkami radostnými. Tomu je třeba se však naučiti. Jak ale míti stále čisté a veselé myšlenky, když máme v duši hněv, závist a jiné hříchy?

Každý počátek je těžký, ale nesmíme se ho lekati. Myšlenky vyrůstají z poznávání života. Člověk, nadaný zdravými smysly, může si sám určovati podněty ku svému myšlení a pozorování. Záleží na tom, co chceme nebo nechceme viděti a slyšeti. Budeme-li stále jen mysliti na chudobu a bolesti a všechno kolem sebe chápati jen tak, jak se nám projevuje, nedospějeme nikdy k cíli. Naše myšlení se musí obraceti k podstatě skutečnosti a soutřediti se plně na pozorovanou věc. Kdo těká od jednoho dojmu ke druhému, hledaje stále rozptýlení, nedovede se řádně soustřediti. Kdo stále jen kritisuje a hledá nedostatky na jiných, nemůže sám počítati s úspěchem.

Dnešní doba přináší jen neklid a chvat nejen rázu fysického (železnice, auta, letadla, živost obchodu, zaměstnání apod.), ale i rázu duševního. Duševní neklidnost je v podstatě následkem chvatu tělesného, ale má i jiné příčiny. Množství myšlenek, které se navzájem splétají, tvoří duševní chaos a tím se dostavuje jakési zbahnění a nesoulad. Člověk chce býti na všem účasten, chce ze všech požitků okusiti alespoň něco a ztrácí tak duševní ucelenost. Z duševního obzoru zatlačuje jedno druhé a většina vjemů a myšlenek se přijímá jen pro okamžik. Není času ani místa pro výběr a upevněný charakter. Stále máme jakýsi strach, že jsme se dosti nevyžili, že budeme přehoněni jinými, že jsme mnoho promeškali. Žijeme v stálé nejistotě a obavách. Chceme obsáhnouti a promysliti mnoho zdánlivě důležitých věcí a nedovedeme se soustředit k věcem obyčejným. Tím ztrácíme vládu sami nad sebou, propadáme podrážděnosti a neklidu a ve svém nejhlubším nitru pociťujeme tíži a tlak, který nás neustále bičuje a žene kupředu. Šílená doba pokroku a civilisace vyžaduje obětí. Všechno kolem nás vře, hučí a víří, jaký tedy div, že přestáváme býti pány našeho klidu, rozvahy a duševní rovnováhy?

Člověk má sice právo, aby vzhlížel vstříc světlu, ale toto právo si musí vydobýti. Je to přirozený zákon, tak jako když třeme skleněnou tyč příslušnou látkou, aby se stala elektrickou, tak také nabývá člověk potřebné síly, když se dovede soustředit. Musíme se však tomu učit už v maličkostech. Možno sice namítati, že v dnešním shonu a starostech o existenci není na podobné věci času, ale pak také nebudeme míti času ani na péči o své duševní zdraví. Rozhodli-li jsme se však nalézti a upevniti si své duševní zdraví, musíme to také dokázati. A začíti s tím můžeme jen v maličkostech. Je samozřejmé, že ten, kdo vězí úplně v civilisaci našich dnů, jen velmi těžko dovede se soustředit na maličkosti. Převážná většina lidí se nedovede vůbec soustředit a upoutat pozornost na drobné věci. Všimli jste si už někdy pozorně rozvíjejícího se květu, pukajícího pupenu, dovedli jste alespoň chvíli pozorovat jednotlivého mravence nebo broučka, slyšeli jste už „růst“ trávu? A přece, jak vše to je podivuhodné! Vám však jistě zdálo se daleko důležitějším sledovat zprávy o neštěstích, o královské korunovaci nebo sportovních událostech. Děje se tak z touhy po sensacích.

Je to jakýsi druh požitkářství, který dovede sice člověka na chvíli rozptýliti, ale ne uklidniti. Věci a události vůkol nás působí na naše myšlení a jednání.

Padesátka, věk kritický

Nás, lékaře často překvapuje náhlá smrt padesátiletých mužů. Věda vysvětlovala to dosud zvýšeným opotřebováním těla při dnešním boji o život. Rodí se, jak známo, více hochů než děvčat; tento nepoměr zůstává až do padesáti roků. Tu náhle počnou muži vymírat a ženy mají převahu. Zajímalo mne to, proto jsem sledoval několik případů náhlého úmrtí mužů. Zjistil jsem, že to byli lidé, požívající denně maso a alkohol, většinou zaměstnáni duševní prací či jiným sedavým způsobem života. Vojáky nebyli, za to však silnými kuřáky. Při zdánlivě naprostém zdraví byli stiženi náhlou srdeční mrtvicí; jindy po horečnaté nemoci, často po zápalu plic, či chřipce, kdy průběh byl zcela neočekávaně ukončen smrtí. Zdánlivě nevysvětlitelný úkaz tento ujasníme si však ihned, pozeptáme-li se po životosprávě. Tři generace po sobě živily se masem. Dle mého soudu způsobena je tu smrt srdeční záduchou, vyvolanou městnáním plynu (kysličníku uhličitého) v žaludku. Plyn totiž tlačí na srdce, znemožňuje prokrvení srdečního svalu (to jsem zjistil sám na sobě), což musí v brzku přivoditi smrt. Vznik těchto plynů souvisí přímo s přílišným požíváním masa. Kyselina močová totiž způsobuje houstnutí krve tou měrou, že krev nemůže vniknouti do jemných kanálků plicních, kde by se mohla zbaviti kysličníku uhličitého, který se za normálního stavu vydechuje. Ovšem, že sedavý způsob života tyto poruchy ještě podporuje. Krev však snaží se zbaviti kysličníku, nemůže-li tak učiniti v plicích, vpustí plyny do žaludku. To by ani příliš nevadilo, neboť vyškytnouti musíme někdy i my, kteří se masa zříkáme.

Ale pojídání masa má za následek oslabení břišních svalů a stěn, zjistíme pak seslabení, později rozšíření žaludku. Ovšemže všichni takto postižení lidé trpí současně i „kulturní“ chorobou – zácpou. Seslabený žaludek nemůže se zbaviti plynů škytáním. Proto i bez předchozích žaludečních potíží může hned při prvém příznaku choroba dosáhnouti takových rozměrů, že působí náhle, zdánlivě bez příčiny tragicky. Bránice totiž způsobí nadzdvihnutí srdce a přivodí konce, poněvadž horečkou zvýšené spalování vytváří i větší množství kysličníku, který pak způsobí zmíněné městnání plynu v žaludku a smrt v zápětí.

Z knihy Testament přírodního lékaře

Pihy

Pihy jsou velkým nepřítelem našeho zdraví a radosti ze života. Je pravda, že samy o sobě jsou zcela nevinnou poruchou tvoření a rozložení kožného barviva – pigmentu, ale vědomí, že jsou vyvolávány sluncem, zbavuje lidi radosti z jeho paprsků. Lidé – hlavně ženy, které v létě pihami trpí, ukrývají se úzkostlivě před sluncem.

Pihy jsou považovány za velkého nepřítele ženské krásy. Je to věc názoru. Rusé vlasy také kdysi platily za nepěkné – pokud jim nepřišla móda na chuť. Rovněž sluncem snědá pleť je v některých zemích ženami považována za nehezkou, ač u nás bývá chloubou nejedné vyznavačky přírody.

Je otázka, zda naše zdraví utrpí více několika tečkami v obličeji nebo nedostatkem slunce? Němci říkají pihám „Sommersprossen“, ježto vystupují hlavně v létě. Je omylem domnívati se, že tato porucha je vyvolána sluncem. Slunce tu hraje pouze úlohu provokatéra a ukáže, kde kůže je postižena. Porucha je i v zimě, ale teprve v létě se stává zřejmou. V zimě jsou pihy vybledlé, někdy i neznatelné. Hlavně se vyskytují u lidí plavých, a to již v dětství. Jsou dvojího druhu. Buďto jsou to ostrůvky normální kůže, které světlem temní, zatím co okolní chorá kůže zůstává nápadně bledou. Takováto kůže sluncem nehnědne. Lehce na slunci zčervená, ale barvivo se v ní neukládá. Jde tu o úbytek normálního kožního barviva.

V druhém případě je tomu naopak. Na normální kůži jsou ostrůvky choré, které tvoří pigmentu mnohem více než okolí. Kůže hnědne sluncem normálně – ale tyto ostrůvky hnědnou mnohem rychleji a mnohem více.

Při vzniku pih (ephelides) hraje značnou úlohu dědičnost.

Jest ještě jeden druh skvrn, v jichž obvodu se tvoří hojně pigmentu, a to nezávisle na slunci a kůži okolní. Jsou to tak zvané lentigines, o nichž toto pojednání nebude se dále zmiňovati. Ty již nepatří do skupiny, označované slovem „pihy“.

Ochrana před pihami, tj. před základní nemocí, je obtížná. Chrániti se můžeme pouze proti projevům této poruchy – proti vystoupení skvrn. Ve většině případů vystupují na jaře a v létě na nekrytých částech těla – na obličeji, na rukách, na krku – ale i na částech chráněných se mohou objeviti.

Chceme-li zabrániti vystoupení skvrn, chráníme kůži před účinkem slunečních paprsků buď velkými klobouky (červené nebo žluté), červeným nebo hnědým závojem, slunečníkem, rukavicemi a podobně. To je ochrana mechanická. Kůži možno chrániti i různými krémy, jako jsou: heliovertin, zeozon apod. Lékaři předpisují též ochranné glycerinové masti s chininem.

Léčení pih vyžaduje vždy odborných znalostí a nelze jeden recept, který pomáhá jednomu, doporučiti šablonovitě jiným osobám. Prof. dr. Šamberger předpisuje mast, která se natírá na noc na kůži, aby ji podráždila a vzbudila její zrudnutí.

Též kysličníku vodičitého (3 %) se používá k obkladkům nebo v podobě různých mastí. Obkladky s 3% vodným roztokem kysličníku vodičitého se dávají dvakrát denně po 30 minutách. Po osušení se kůže pak natírá lanolinem. To jsou pouze ukázky, aby čtenář věděl, že i pihy lze léčiti, obráti-li se o radu na odborníka.

Dnes, kdy víme, jaký blahodárný vliv má slunce na naše celkové zdraví, nebudeme jistě pro několik temnějších skvrn na pleti se báti slunečních paprsků a stále se před sluncem ukrývati. Důležitější krása je ta, která vyplývá ze zdraví celého těla a z životní radosti.

Usměvavý obličej vyjadřující vnitřní harmonii těla a duše, je krásný i je-li na něm několik pih.

Zato bledá „krása“, neprozářená odleskem zdraví a spokojenosti bude nejvýše chladnou krásou mramorové sochy.

Zdraví lidu

Životospráva osob slabých a starých

Životospráva takovýchto osob musí se vztahovati na celý způsob života, který se musí náležitě upraviti. Vliv tělesné péče je neobyčejně veliký. Vzpomeňme jen na okřídlenou větu francouzského spisovatele: „Vidíš-li mladé děvče s jasnýma očima a červenými tvářemi, nemysli si, že je andělem, ale věz, že má dobrý žaludek a že jde spát v devět hodin“. Dobrá výživa a střídmost v každém směru udržuje tělo, smysly, svaly a duševní schopnosti při síle a pružnosti.

Všecky škodlivé vlivy, které mohou na tělo účinkovati, musí býti vzdáleny, tak nečistý vzduch, strava hojná, příliš kořeněná a těžká a pití silných lihových nápojů. Nikdo se nesmí domnívati, že jestliže na okamžik tělo se alkoholem vzpruží, že je to síla, naopak je to opojení. Alkohol působí vždy lehké obrny mozku a požívá-li se ho v přílišné míře, škodí celému tělu.

Velmi blahodárně účinkuje mírný tělesný pohyb a otužování v přírodě. Cesty pěšky; jízda na kole, pěstění kůže a přísná čistota, pravidelná stolice, mírnost v jídle a pití, lázně, plování, to vše podporuje sílu životní a čilost těla i duše.

Ruku v ruce s tělesným jde otužování duševní, ovládání citlivosti, vášní a rozmarů, osvojení si spravedlivého názoru světového. Nečinnost, která vede k rozkošnictví, na druhé straně pak k fantasiím a hloubání, je velice škodlivá, rovněž nedostatečný spánek v noci. Jako silné, vysilující požitky tělesné, tak též společenské radosti buďtež požívány mírně. Život se nestane hypochondrickým a pedantickým bez požívání rozkoší, jak se mnozí domnívají, kteří dávají přednost krátkému požitku před radostí z dlouhého života. Naopak, požitky, které jsou tělu zdravé, jako výše uvedené druhy sportu, poskytují radostí daleko více než plesy, hostiny a pitky v dusných místnostech, hra v karty; neunavují člověka, nezanechávají pozdější příchuť, naopak účinkují osvěžujícím způsobem.

Že vlastní síla vůle jednotlivce mnoho váží, to dokazuje celá řada případů z denního života.

Z knihy Domácí lékař

Vliv nedostatečného požívání tekutin na ženský organism.

Mnoho žen má zvyk požívati příliš málo tekutin. Nemálo žen vůbec nikdy nepije, ani při jídle. Pravidlem u těchto žen se vyskytuje stav slabosti štítné žlázy, jaký jsme již popsali a který se objevuje v klimakterických letech (v „přechodu“). Při přílišné činnosti štítné žlázy, jako při Gravesově nemoci nebo při cukrovce, žízeň je naproti tomu jedním z charakteristických klinických příznaků. Některé ženy však nepijí z důvodů osobní marnivosti, neboť myslí, že po nápojích by ztloustly. Zajisté není pravdou, že z pití vody se tloustne, jinak by chudí lidé již dávno byli použili tohoto prostředku; je ovšem pravda, že na člověka, který mnoho jí a mnoho pije zároveň, vzniká z toho odpovídající množství potravinné kaše a je absorbováno krví. Avšak je-li množství tekutiny nedostatečné, poměrně menší množství kaše se rozpustí a mohou vzniknouti poruchy trávení.

Nedostatečné pití nápojů je spojeno také s tou nevýhodou, že odpadky, které se uvolňují při procesu výměnu látek, jako močová kyselina, nemohou být rozpuštěny a odstraněny z těla. Tyto látky pak si razí cestu ven pokožkou a dávají tak vznik různým obtížným pupínkům na obličeji a špinavé pleti. Pleť žen, jež nikdy nebo málo pijí, je také velmi suchá a drsná a následkem suchosti tvoří se snadno rýhy a vrásky. Aby měla pleť hladký, zdravý vzhled, tělesné šťávy, které ji zaopatřují výživou, musí být v hojnosti přítomny v tkanivu a za tím účelem nutno požívati dostatečné množství tekutiny v podobě pitné vody.

Podle mých pozorování na četných nemocných žlučovými kamínky v Karlových Varech, většina jich pila málo než se u nich objevila choroba. Měl jsem také příležitost pozorovati, že většina těchto žen trpěla po léta zácpou. To zas vede k zastavení žluči, čímž vzniká k zánětu náchylný stav žlučovodu a tak vede ke žlučovým kamínkům. Zácpa je takto skrytou příčinou této choroby, a sama je následkem nedostatečného požívání tekutin.

Měl jsem příležitost pozorovati mezi svými nemocnými v Karlových Varech, že ženy, které nikdy nepily, nebo jen zřídka, před léčením trpěly obyčejně zácpou. Tomu lze snadno rozuměti.

Massy ve střevech potřebují jistého množství tekutiny, aby mohly pokračovati ve své cestě dolů; jinak se massy nahromadí a vzniknou obtíže se stolicí. Avšak ženy mají všechny důvody vystříhati se vlivů, jež mohou vésti k zácpě. Již sama jejich anatomická stavba, různá od mužů, a zvláštní fysiologická činnost jejich pohlavních žláz, činí ženy velmi náchylnými k zácpě.

Ve skutečnosti není poruchy v pohlavním životě ženy, jež by nebyla provázena zácpou.

Pýcha na osobní vzhled daná každé ženě s pozoruhodnou prozřetelností přírody – spíše ctnost jejich pohlaví – měla by je usilovně připamatovati na důležitost této otázky. Nic nemůže tak poškoditi dobrou pleť a mladistvý vzhled, jako zácpa, jež trvá několik dní. Nejlehčí prostředek proti tomu je pití dostatečného množství vody, a zvláště požíti sklenici čerstvé vody jako prví věc ráno. Často tento prostý prostředek dává lepší výsledky, než projímací léky, před nimiž má tu výhodu, že je neškodným a užitečně působícím prostředkem – což zajisté nelze říci o projímadlech, obzvláště jsou-li užívána v krátkých přestávkách.

Z knihy Dr. A. Loranda Rychlé stárnutí žen

Na zdraví nelitujte peněz!

Zdravý člověk je šťastný člověk, šťastný z mnoha důvodů a také proto, že své zdraví má zadarmo. Jeho úkolem jest, aby si je zachoval, a to může učinit také skoro zadarmo. Nemusí na ten účel vydati peníze; stačí, když pro zdraví obětuje trochu času a námahy, tj.: odepře si nedělní nebo večerní odpočinek a jde trochu na vzduch, buďto provozovat (mírně) nějaký zdravý sport, letní či zimní, anebo aspoň na delší pěší procházku za město.

Ti, jejichž zdraví je již více méně ohroženo, anebo napolo či docela ztraceno, musí za léčení mimo čas a námahu obětovat také peníze.

Peněz je málokde nazbyt; 99 % lidí dnes šetří. Zajímavo však je sledovat, na čem se šetří nejvíc, která vydání považují se za nutná a která ne…

A tu setkáváme se v mnoha, mnoha případech s podivnými názory nejen u nezkušených, mladých blázínků, ale i u zkušených a rozumných hospodyň a otců rodin.

Např.: paní je na rozhraní věku, kdy ženy přepadávají nejrůznější nemoci. Cítí, že jí žaludek velmi trápí. Je týrána neustálými bolestmi. Jinou paní sužují zase nesnesitelné bolesti v nohou; nemůže chodit, nemůže ani vydržet stát. Třetí paní sužuje dech; záducha ji přepadává, a záchvaty jsou už tak zlé, že ta nebožačka nesmí už ani spát ležíc, ale prosedí celé noci. Atd.

Všecky tyto paní by se měly léčit, a to důkladně a pravidelně. Ale žádná z nich se neléčí, alespoň ne důkladně a pravidelně. Možná, že některá z nich jde k lékaři (má-li právo na nemocenskou pokladnu; nemá-li je, nejde k němu vůbec!) a lékař ji poradí léky, lázně atd. Nedostane-li však pacientka lék od nemocenské pokladny, tedy si jej určitě nekoupí; a dostane-li jej, tedy si jej snad koupí, snad ho užívá dvě, nejvýše tři neděle… a konec. Dál už nedělá nic.

A proč?

Protože by to léčení vyžadovalo jednak času, jednak peněz. A obojího je paní pro ten účel líto. Nelituje času, jde-li o to, aby ušila dceři krásné šaty; nebo aby pozvala k sobě přítelkyně a pohostila je, nebo aby šla s dceruškou do taneční zábavy (to si dopřeje i autodrožky); nelituje peněz, aby si koupila nový drahý koberec, třeba za několik set, nebo za jinou representaci.

Ale když se jí zeptáte: „Proč se tak necháte trápit svou nemocí?“, „Proč nepijete tu a tu minerálku?“ Nebo: „Proč nejdete na 3-4 neděle do těch a těch lázní?“ Nebo: „Proč se dřete sama s celou domácností, vždyť už nejste nejmladší“ – nebo: „Proč si nepořídíte venku boudičku na neděli“ apod. – jistě vám odpoví: „Toho já si nemohu dopřát, na to nemáme“.

Mnozí lidé ukládají peníze, nebo aspoň mají z dřívějška peníze uložené, ale na své zdraví je neobětují. Raději se mučí se svou nemocí, jen aby peněz ve spořitelně neubylo… Takoví lidé si představují, že umějí dobře počítat!

Ale chyba lávky! Nejsou počtáři dobrými, nýbrž velmi špatnými. Co se stane, nebudou-li se léčit? Jejich nemoc bude pokračovat. A pak se léčit budou musit, potom všecko za to léčení utratí. Budou ty tam nejenom peníze, ale i zdraví, a to snad nadobro.

Hospodyně, která ušetřila na svém zdraví něco peněz pro dcerku, dožije se chvíle, kdy nebude moci vůbec v domácnosti pracovat. A bude musit jíti do sanatoria, nebo k operaci, a při tom bude musit nechat svou domácnost v cizích rukou. Bude to lacinější, než kdyby se byla léčila včas?

Příliš dobrý otec, který sám sobě jakživ nic nechtěl dopřát, ani zotavení, jehož nutně potřeboval (raději schovával dětem do spořitelny), začne předčasně chřadnout a jeho nemoc ho umoří předčasně k smrti. Jeho vdova dostane tak malou pensi, že bude musit přisadit vše, co dříve tatínek na sobě ušetřil, a ještě to nepostačí, aby rodina žila tak, jako dříve s otcem. Je tedy ten příliš spořivý tatínek dobrým počtářem?

Ne, na zdraví nám nemá býti nikdy líto peněz. Zdraví má větší cenu, než peníze. Nemusíme ani váhat učinit menší dluh, jde-li o zdraví. Vypůjčené peníze budou dobře investovány, a uzdravený člověk je časem splatí.

Ale zdraví jednou ztraceného se nenabude tak snadno znovu!

N. Pol.

Jací lidé se neztratí.

Již od mládí mám rád lidi, kteří se nebojí života. Bývají to ti, kteří uvykli prosté tvrdé práci. Berou život, jak jest. Smiřují se se všemi jeho překážkami. Jdou na ně odhodlaně, s vykasanými rukávy a s pevnou nadějí, že je zdolají. Klepne-li je při tom Osud přes prsty, dovedou snášeti neúspěch. Chystají se na něj však s odvahou ještě větší. Nic je neodstrašuje. Jdou na tyto překážky zase s jiné strany, aby je vypáčili z kořene. S čela se jim řine pot, usmějí se, zamnou rukama a často je přistihneme, jak si, věříce ve své síly, dodávají sami odvahy: „Jaký bych to byl člověk, kdybych od toho utekl! Musím to dokázat, kdybych měl padnout!“ A nepodaří-li se jim ani tentokráte zdolati překážku, vracejí se k ní po chvíli oddechu znova. Nepovolí za nic. Pracují hlavou i rukama, hledají nástroje, zkoumají dřívější podobné případy. Ale cíle musí dosáhnout. Uznají-li, že překážky jsou přece jen nad jejich síly, najdou si přítele, a je-li třeba, i dva či čtyři. A když to nepůjde dnes, podaří se to zítra. Jsou tu již zkušenosti ze včerejška. „Musíme přes překážku. Já jsem již takový. Člověk se nesmí bát života, neboť jinak by daleko nedošel“.

Od těchto lidí jsem se v životě vždycky učil. Prostou tvrdou prací se zmůže více, než člověk myslí. Ti lidé mě naučili opravdu pracovat i za těžkých okolností. Pracují-li dnes na místě, o němž jsem snil v mládí, děkuji za to oněm, již mi byli vzorem.

Od lidí, kteří měli před životem strach, jejž šířili kolem sebe, nikdy jsem nepochytil ničeho dobrého. Vyhýbal jsem se jim, poněvadž jsem viděl, že v životě vlastně nic dobrého nevykonali a ničeho nedokázali. Odůvodňovali to všelijak, jenom ne svojí slabostí, leností nebo neschopností.

Z čas. Spolupráce