Čím se kazí vzduch velkoměst?
Žijeme na dně velkého oceánu vzdušného, který stále proniká celým naším tělem. Vdechujeme jej a jeho kyslíku upotřebujeme k okysličování krve, která přišla do plic, obtížena jsouc látkami tělem vyloučenými. Je to kysličník uhličitý, který vznikl životní činností buněk, a jiné plyny, většinou jedovaté, které jsou blízké látkám, jež se tvoří při hnití mrtvol. Vždyť v našem těle také stále umírají jednotlivé buňky a jiné zase vznikají z potravy, již jsme strávili. Čím více se pohybujeme, tím více vzduchu potřebujeme. V klidu spotřebuje člověk za minutu 5 litrů vzduchu, sedí-li nebo leží, 7 litrů strojí-li, 10 litrů když jde, 25 litrů když lehce pracuje, 40 litrů když pracuje těžce a 60 litrů když vykonává namáhavé výkony sportovní. Člověk, jenž 16 hodin bdí a z toho 8 hodin pracuje, spotřebuje denně asi 15-20 tisíc litrů vzduchu a ročně asi 6 milionů litrů. Představme si nyní obrovskou spotřebu vzduchu milionového velkoměsta. Čím více, čím důkladněji lidé dýchají, čím hlubšími výdechy své plíce pročišťují, tím jsou zdravější. Dýcháním se však vzduch značně mění. Obsahuje-li normální vdechnutý vzduch 21 % kyslíku, spotřebuje se ho v plících asi 5 % a pouze 16 % se ho vrací do okolí. Ale vzduch, který obsahuje pouze 16 % kyslíku, jest k dýchání naprosto nezpůsobilý, a proto bychom bez důkladného větrání vůbec nemohli býti živi a brzy bychom se udusili. Ale vzduch vydechnutý obsahuje mnoho kysličníku uhličitého a jiných plynů, které vesměs jsou zdraví našemu škodlivé.
Proto se nemůžeme diviti, že lidé v městech nevypadají tak zdravě jako na venkově a zvláště dětské tvářičky ve velkých městech brzy poblednou a nemohou-li se děti aspoň časem nadýchati čerstvého venkovského vzduchu, snadno churavějí.
Tento stav se zhoršuje ještě tím, že člověk se musí dělit o kyslík vzdušný i se svými zvířaty a také s ohněm, neboť i oheň potřebuje kyslík. Kolik jest v městě komínů, tolik je tam středisk, kde se stále spotřebovává vzdušný kyslík a nahrazuje se nedýchatelným kysličníkem uhličitým. Zvláště obrovské komíny továrenské, odvádějící kouř z velikých průmyslových pecí, spotřebují mnoho kyslíku a nahrazují jej nedýchatelnými a namnoze jedovatými plyny.
Každá svíčka, každá lampa petrolejová nebo plynová spotřebovává kyslík a vyrábí kysličník uhličitý. Zase můžeme učiniti porovnání. Člověk ležící spotřebuje asi toliko kyslíku jako dvě hořící svíčky, člověk sedící asi za 4 svíčky, lehce pracující za 6 a při tanci za 12 hořících svíček. Kysličník uhličitý ve větším množství dusí lidi a živočichy. Jest ovšem obsažen i ve vzduchu nejčistším, ale jen asi 3 díly v 10 000 dílech vzduchu, kdežto ve vydechnutém vzduchu jest ho 4 %, tj. 400 dílů v 10 000 dílech vzduchu. V dobře větraných místnostech ho nemá býti nikdy obsaženo více než 1 %, tj. jedno promile, jeden díl v tisíci. Naproti tomu bylo naměřeno v sále naplněném obecenstvem 1 % a v jednom pařížském divadle dokonce 4 % kysličníku uhličitého. Při 7 % se již velmi obtížně dýchá, při 8 % hasne svíčka, při 14 % kysličníku uhličitého umírá člověk. Dříve, dokud tento účinek kysličníku uhličitého nebyl znám, umírali lidé často, aniž byla známa příčina smrti. Zvláště na lodních nebo ve vězeních napěchovaní lidé umírali po stech ve svých vlastních výparech. I v nemocnicích se tak stávalo a po zavedení moderního větrání v nemocnicích pokleslo číslo úmrtnosti na polovičku.
Kdyby nebylo rostlin, musili by lidé i zvířata ve svých vlastních výparech zahynouti na zemi stejně, jako se to stává v nevětrných sklepích. Ale rostliny za dne působením slunečního světla rozkládají svou listovou zelení kysličník uhličitý na uhlík a kyslík, uhlík spotřebují k budování svých tkání, kdežto kyslík posílají zpět do vzduchu. Ovšem i tento pochod, který sluje „asimilace kysličníku uhličitého“, se děje jen tam, kde je dosti rostlin.
V tomto ohledu jsou na tom města hůře než venkov a nebýti větrů, které promíchají městský vzduch s venkovským, a nebýti parků a stromořadí, která jsou pravými plicemi velkých měst, těžce by se ve městech dýchalo.
Bohužel, není kysličník uhličitý jediným plynem, jímž se znečišťuje městský vzduch. Nedostatečným spalováním uhlí vzniká zvláště tam, kde kamna kouří anebo když kysličník uhličitý přechází přes žhavé uhlí, mnohem jedovatější a nebezpečnější plyn: kysličník uhelnatý. Má o polovinu kyslíku méně než kysličník uhličitý, jak jest patrno z chemických vzorců obou plynů: kysličník uhličitý CO2, kysličník uhelnatý CO. Dříve, dokud lidé měli na komínech záklopky, aby jim v zimě, když přestanou topit, nevnikal komínem dovnitř studený vzduch, stávalo se často, že uzavřeli záklopku dříve, než v kamnech oheň úplně uhasl; potom se počal vyvíjeti kysličník uhelnatý a lidé byli ráno nalezeni mrtvi. Podobně se stalo i při kouřících kamnech. V Haliči byla tak před léty otrávena celá třída žactva i s učitelkou. Kysličník uhličitý vzniká i v tabákovém dýmu, v špatně hořících petrolejových lampách a podle Kapustina i při zasychání lněného oleje na olejových malbách. Všechny tyto příčiny působí neblaze na vzduch velkých měst, v němž zvláště v průmyslových čtvrtích bývá vzduch jen těžce dýchatelný. Jinou nečistotou těchto míst bývá kysličník siřičitý SO2, plyn ostře páchnoucí po síře a nutící k slzení. V uhlí, které spalujeme, bývá často obsažen kyz železný, buď jako pyrit nebo jako markasit. Oba tyto nerosty jsou sirník železičitý vzorce FeS2, kyz barvy mosazné, velmi tvrdý, jenž vydává křesáním jiskry. Jméno pyrit jest odvozeno od řeckého slova pyr, tj. oheň, tedy kámen ohnivý. Pálením se tento kyz okysličuje, a to na kysličník železitý, při čemž síra shoří na neviditelný, ale prudce páchnoucí plyn, kysličník siřičitý. Ten se rozpouští i ve vodě na kyselinu siřičitou a na vzduchu se pomalu okysličuje na kyselinu sírovou, která ve vzduchu velkých továrních měst bývá obsažena. Že se tím kazí všechny věci kovové, jako železné žlaby a jiné předměty, jest předem patrné, nehledě ani ke škodě na zdraví, jež způsobuje její vdechování. Vždyť tato silná kyselina i ve velmi nepatrném množství působí jako jed, vysouší tkáně, zbavujíc je vody a postupně je zuhelňuje.
Jiným velmi obtížným zdrojem znečištění vzduchu jsou plyny kanálové, které se někdy ve stokách nahromadí a mohou i vybuchnouti. Dříve se předpokládalo, že nějak do stok vnikl svítiplyn a tam vybuchl. Jest pravda, že i svítiplyn může v městech způsobiti škody na zdraví při nedosti uzavírajícím potrubí. Ale při moderním čištění svítiplynu a při dobrém zařízení plynovodních instalací již takový případ není snadno možný. Je však jisto, že i samotné stokové plyny mohou vybuchnouti, zvláště když se někde nahromadí a neopatrný kuřák odhodí do stoky hořící zápalku. Pod plzeňskými jatkami se v zimě hromadívaly pod ledem řeky Mže bubliny. Chlapci navrtávali led a zapalovali unikající plyny. Jsou to uhlovodíky, podobné báňskému plynu neboli plynu bahennímu, který se tvoří v bahnech rybníků ze zahnívajících ústrojných látek. Se vzduchem dává výbušnou směs, která zapálená třaská. Ve vzduchu účinkují tyto plyny stejně jedovatě jako svítiplyn. Podobné plyny v poslední době přicházejí do vzduchu z výfuků automobilových, z nichž mezi jinými vzniká i jedovatý acetylen.
Ale stokové plyny obsahují i dusíkaté látky, z nichž hnitím vzniká čpavek neboli amoniak. Vidíme, jak velkým množstvím různých látek jest znečišťován vzduch velkých měst. Bohužel, to ještě není vše.
Ve vířivém ruchu velkoměstském je stále drobena půda a vzduch jest plný prachu, jenž je celou sbírkou nerostů i ústrojných látek. Vedle sazí a uhelných zrneček tu poletují drobounké výtrusy a semena rostlinná, vedle částeček dřevěných pilin i částečky kovů i střepinek skleněných, hliněných i porculánových, vedle vláken vykartáčovaných šatů, částečky kůže s obuvi, lupy a oděrky lidské kůže, zvířecí výměty a všechno možné. Když v biografu zazáří světelný pruh od čočky projekčního přístroje k plátnu, na němž se promítá život, můžete v tom pruhu spatřiti tancující prášky jinak neviditelné. I v nejčistším vzduchu je prach. Na vrcholcích alpských velikánů bylo napočteno 200 prášků v jednom krychlovém centimetru. V čistém venkovském vzduchu jich bývá 1000, v předměstí mezi vilami 100 000, ve středu města ve výši našich hlav 10 milionů, při zemi 100 milionů. Jen vzduch nad mořem bývá prost prachu, ale obsahuje zato slané vodní kapičky. Proto jest vzduch mořský tak zdravý, zvláště lidem trpícím plicními chorobami. Čtvrtina našich lidí vyrostla v městech a jejich plíce při narození měkké a červené každým vdechem do sebe přijímají celé množství prachu. Nejnebezpečnější jest prach křemenný, jehož špičaté střepiny se zabodávají do sliznice dýchacího ústrojí. Proto je třeba dýchati nosem, kde se větší část prachu zachytí chloupky nebo řasinkami na stěnách nosu, které jako drobná košťátka vymetají prach z nosu, a když to nestačí, vypuzuje se zachycený prach kýcháním, smrkáním a kašlem.
Nejhorší však jest, že na všem prachu vegetuje a roste miliony bakterií, drobnohledných to rostlinek, které jsou příčinou různých chorob, z nichž jest v poslední době nejobávanější tuberkolosa. Proto tolik lidí ročně zmírá na tuto chorobu, a to zvláště takových, kteří jsou nuceni mnoho prachu do sebe dýchati. Proti nebezpečím vznikajícím ze života velkých měst pracuje v poslední době hnutí eubiotické (eu = dobře, bios = život), tj. hnutí k správnému životu, které mezi jiným pečuje o to, aby vzduch i ve velkých městech zůstával čistý a aby lidé mohli bydlit většinou ve vlastních domcích s vlastní zahrádkou, kterou by mohli vlastní prací ve volném čase vzdělávati. Kdyby se podařilo tyto ideály uskutečniti, nebydlili by lidé v nezdravých bytech městských, dýchali by zdravý vzduch, v němž by nebylo tolik jedovatých plynů, tolik prachu a choroboplodných zárodků. Ubylo by nemocí, lidský věk by se prodloužil a bylo by lépe na světě.
Dr. Alexander Sommer-Batěk
Celý článke ke stažení zde: