V médiích byla publikována řada článků o roli banderovců za druhé světové války. Květen 1945 však neznamenal konec jejich činnosti, jak vypovídají následující řádky. Přinášíme pasáž z knihy Spiknutí proti republice, kterou vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1949
Kapitola o spojenectví Vatikánu s banderovci a s řeckokatolickou církví na našem území začíná jako idylická povídka, třebaže toto spojenectví stálo život desítky poctivých lidí:
Několik kilometrů od bavorských hranic na naší straně se usadil hned po osvobození v zapadlé vesnici ukrajinský švec Prodan. Žil tam spokojeně se svou milou, aniž se staral o formality až do té doby, kdy se jí narodilo dítě. Bylo to jeho dítě a Prodan chtěl, aby také neslo jeho jméno. Proto se vydal na řeckokatolickou faru do Prahy, kde žádal o rychlý sňatek, aby již při křtu bylo dítě pokřtěno jako jeho. Farář si prohlédl jeho doklady, které švec s sebou přinesl a zavrtěl hlavou:
„Tak rychle to nejde. Jiné doklady k tomu potřebuješ. A ty neseženeš ani za rok!“ Dodal však hned:
„Vystav si sám oddací list. Razítko ti už dáme.“
Prodan poslechl a vystavil si hned na faře oddací list, jak mu farář poradil. Zaplatil a odešel. Cestou si ještě liboval, jaké má jeho řeckokatolická církev dobré faráře, kteří ochotně pomohou člověku, je-li v úzkých.
Za pár dní navštívil ševce v jeho vesnici řeckokatolický kaplan z Prahy ještě s dalším člověkem. Oba mluvili ukrajinsky.
„Dnes večer převedeš dva lidi do Bavorska,“ žádal kaplan. „Nesmějí být chyceni.“
„To nedělám,“ bránil se švec. „To se nesmí.“
„Nesmí?“ ptal se se záhadným úsměvem vysoký kaplan. „A falšovat oddací list se smí?
Dobře, když nechceš, odejdeme. Ale připrav si své věci. Za chvilku si pro tebe přijde SNB. Ukážeš jí svůj oddací list. A dítě teple zabal. Vezmou si je a pošlou je na Sibiř.“
Večer převedl Prodan pohraničními lesy do Bavorska pod americkou ochranu dva banderovské kurýry. Od té doby ho navštěvovali často podivní lidé, mluvící ukrajinsky. Přinášeli mu obálku, na níž bylo napsáno číslo „60“ a na zadní straně šikmý podpis „Javorský“. To už Prodan věděl, že mu tyto lidi posílá řeckokatolický farář z Prahy a že je má převést přes hranice.
Prodan byl jen posledním a nepatrným článkem řetězu, který vedl od polských hranic k Šumavě a odtud dál přes Mnichov a Vatikán... Tušil jenom, že lidé, které převádí, vykonávají jakési tajné poslání a že pracují proti republice. Jaký je jejich přesný úkol, nevěděl. Ten však znali na řeckokatolické faře v Praze v Karlově ulici.
Lidé, kteří v sedmačtyřicátém a osmačtyřicátém roce chodili přes Karlův most, si asi vůbec nevšimli čísla 44, napsaného na podstavci jedné ze soch, zdobících roubení mostu. Dobře si však tohoto čísla povšimli kurýři, které posílal do Prahy z Prešova řeckokatolický biskup Pavel Gojdič a z Trebišova provinciál řádu basiliánů Sabol. Přicházeli si na pražskou faru pro falešné doklady, pasy, pro cizí valuty, přicházeli tam pro instrukce pro svou další cestu, která vedla přes Mnichov do Vatikánu. Byla to cesta, kterou vybudoval pro banderovské bandity po své návštěvě v Sovětském svazu vatikánský špion Kolakovič. Tuto cestu používalo politické vedení band UPA, kurýři, špioni a spojky civilní banderovské sítě.
Banderovská civilní síť, vedená řeckokatolickým klerem u nás, začala fungovat začátkem roku 1946. O vánocích v roce 1945 přešel ilegálně z Polska na naše území řeckokatolický theolog Řehoř Buranyč. Hned u hranic si to namířil rovnou do Prešova k biskupu Gojdičovi, prvnímu článku řetězu, vybudovaného Kolakovičem. Řekl mu, že banderovské ústředí v Mnichově ho pověřilo založit v Československu centrálu, která by pečovala o kurýrní a zpravodajskou službu a umožňovala přechod hranic těm, kteří se z různých důvodů už nemohli v Polsku zdržovat. Biskup Gojdič dal Buranyčovi ještě téhož dne doporučující dopis pro faráře Hučka z pražské fary s příkazem, aby banderovského šéfa civilní sítě u sebe nechal a všemožně se o něho postaral. Současně oznámil Buranyčovi, že pro kurýrní banderovskou službu vybudoval ještě další záchytný bod v ženském klášteře v Prešově, kde dostanou spojky z Polska občerstvení, peníze na další cestu i doporučení pro pražskou centrálu.
Aby pravé Buranyčovo poslání kryl, napsal biskup Gojdič banderovskému agentu další dva dopisy pro veřejné použití. V jednom mu potvrzoval, že je bohoslovcem řeckokatolické diecése – třebaže to nebyl pravda – v druhém vystavil doporučení, že „Řehoř Buranyč cestuje do Prahy, aby tam vyhledal kanovníka A. Stříže a požádal ho o potřebnou pomoc k dalším studiím.“ Když si v Praze farář Hučko přečetl tajné doporučení, vystavené Gojdičem, ubytoval okamžitě Buranyče v římskokatolickém Křižovnickém klášteře blízko své fary a aby maskoval jeho pravou činnost, jmenoval ho svým „ministrantem.“
Od toho dne začala pražská řeckokatolická fara fungovat jako banderovské politické středisko v Československu. Provinciál Sabol po dohodě s biskupem Gojdičem jí dal disposiční právo nad finančními fondy řádu svatého Basila, z nichž se – kromě jiných pramenů ze zahraničí - financovala banderovská činnost.
V dubnu 1946 už podnikli banderovci podle příkazu, dodaného přes Mnichov, jakýsi propagační vpád do Československa. Měli ovlivnit blízké volby a tak si s sebou přinesli z Polska přes 20 druhů letáků, tištěných ve slovenské řeči, v nichž agitovali proti komunistům a pro DS. Na této cestě brutálně zavraždili také několik komunistů, aby demonstrovali, co se stane s těmi, kteří by volili komunistickou stranu. Při tomto vpádu pomáhaly banderovcům už prakticky všechny řeckokatolické fary na východním Slovensku. Činily tak podle instrukcí, které dostaly od biskupa Gojdiče. Řeckokatoličtí faráři informovali také včas bandity o tom, kde se nacházejí hlídky SNB a vojsko, aby se jim tlupy mohly vyhnouti. Přesto však po krátké době naše oddíly banderovce zatlačily zpět do polských pohraničních lesů.
Tam je už silně tísnila polská armáda. Řeckokatoličtí kněží, kteří byli v tlupách „politprovidiniky“ – jakýmisi politickými komisaři, začali první prchat z lesů u Přemyšlu na západ. Věděli, co by je v Polsku při zatčení čekalo, poněvadž byli pravými osnovateli bestiálních vražd na civilním obyvatelstvu. Oni rozkazovali vypalovat polské vesnice a mučit členy milice, oni byli často „soudci“ v banderovské „službě bezpeky“ – tajné policii, která se nelidsky mstila na každém, kdo s banderovci nespolupracoval.
V té době přišel na pražskou řeckokatolickou faru také bývalý lvovský kanovník Lobodyč, který za války bojoval proti Sovětskému svazu v divisi SS-Galizien. I toho sem poslal biskup Gojdič a žádal, aby mu v Praze vystavili falešný pas. Lobodyč pak odjel do Německa společně s dalším banderovcem knězem Myskyvem.
Zatím co Lobodyč se stal vedoucím zpravodajské banderovské služby v Belgii, Myskyv odešel ze Sabolova příkazu do Říma, kde se ve Vatikánu stal členem řeckokatolické generální kurie basiliánů a znalcem pro činnost banderovským tlup. Odtud předával Sabolovi, který později z obavy před spravedlností utekl do Německa, Kolakovičovy příkazy. Generálem tohoto řádu v Římě je jiný emigrant, jemuž na pražské faře také opatřili padělané dokumenty, P. Kynach. Řeckokatolický biskup ani jeho trebišovský provinciál se nijak nerozpakovali pomáhat těmto vysloveným zločincům, naopak se ještě dopouštěli společně s nimi dalších trestních činů, jako bylo padělání dokladů, vyzvědačství, ilegální přechody hranic a podobně.
Řeckokatolický klerus se tak stal součástí velezrádné banderovské zpravodajské sítě a protistátní organisace. Využíval svého kněžského postavení a vlivu na věřící ke své činnosti a leckde k ní nutil i své farníky. Někteří z farářů dokonce u nás podobně jako v Polsku používali i vyhrůžek, že ti řeckokatolíci, kteří nebudou banderovcům pomáhat, budou „službou bezpeky“ i s rodinami zastřeleni.
S biskupem Gojdičem, který banderovské bandity kryl, vydával jim doporučující dopisy a vymáhal pro ně falešné doklady, sedali na konferencích biskupského sboru bok po boku římskokatoličtí biskupové. Biskup Gojdič byl také podepsán spolu s nimi na mnoha pastýřských listech. Dobří pastýři, pravda?
Spolu s banderovskými hrdlořezy se pohybovaly po polském pohraničí i některé řeckokatolické řeholnice, které si s nimi ve fanatické nenávisti vůči novému Polsku nijak nezadaly. I ty nyní prchaly do Československa před náporem polských oddílů a naši biskupové je ochotně skryli před zraky veřejnosti v římskokatolických klášterech, většinou na Moravě. Rozdíl mezi řeckým a římským ritem jim naprosto nevadil, jen když v nenávisti proti lidovým demokraciím byly s nimi zajedno.
V další zimě už byla situace banderovských tlup v Polsku naprosto zoufalá. Ve vesnicích nenašly již jediného člověka, který by je podporoval, o jídlo musily s vesničany bojovat s puškou v ruce, polská milice a armáda jim způsobila těžké ztráty. Operační prostor pro ně už prakticky neexistoval. Jeden kurýr za druhým byl vysílán do Mnichova s žádostí o zásoby, zbraně a hlavně s prosbou, aby se americká tajná služba s Vatikánem domluvila na plánu, jak odsunout banderovské decimované oddíly na západ. Třetí válka, o níž řeckokatoličtí kněží tlupám stále mluvili, nepřicházela. A jen tím, že je ustavičně přesvědčovali o její blízkosti, mohli udržet banderovské tlupy na sovětské hranici. Bez perspektivy okamžité války byl jejich boj beznadějný. Bandy se nemohly ze stále se úžícího kruhu polské, sovětské a naší armády zachránit. A to už i jednotliví členové tlup poznávali, že řeči o válce byly jenom propagandou, která měla vybičovat jejich bojechtivost. Morálka banderovců upadala a měla-li být aspoň část band zachráněna, musila být rychle odsunuta pod americkou ochranu.
Proto se banderovský velitel Orel-Onazar, politický referent z „Kraje za Cursonem“ rozhodl, poslat do Mnichova svou ženu Halku s materiálem, který by přesvědčil lidi z ústředí o zoufalé situaci band v Polsku a nutnosti okamžitého přemístění. Halka však otěhotněla a tak hledal Orel jiného kurýra. Vybral si mladého banderovce Zelinského. Dal mu celý kufr zpravodajského materiálu. Aby se s tím lehce dostal přes hranice, dostal 200 dolarů na podplacení velitele židovského transportu, který právě odjížděl z Polska. Ten měl Zelinského vzít jako jednoho z vystěhovalců do svého vlaku. Zelinský se ale zpozdil a vlak mu ujel. Protože se nechtěl vracet zpět do lesů za Orlem, zašel raději na řeckokatolickou faru do Krakova, kde mu farář dr Hraba* poradil už osvědčenou cestu přes hranice. Tak se dostal Zelinský až do Prahy. Řekl Buranyčovi v Praze o svém poslání, ten ho ubytoval u sebe v Křižovnickém klášteře a zaopatřil mu i falešné doklady. S nimi a s ostatním zpravodajským materiálem ho poslal na hranice k ševci Prodanovi.
Na hranici byl Zelinský chycen…
Zadržený materiál v kufru i ve dvojích podrážkách Zelinského hovořil nejen o zoufalé situaci banderovců v Polsku, ale i o vině, kterou nese Vatikán na vypálených polských vesnicích, na bestiálně zabitých lidech, na loupežích a na pokusech o rozvrat… Ten, Vatikán, který je ubezpečoval o tom, že co nevidět vypukne třetí válka, v níž budou prvním vojem, který vnikne do SSSR, aby založil „Velkou Ukrajinu“, sahající od Popradu až po Kubáň. Papeži stačilo, že banderovci k smrti nenávidí Sovětský svaz a komunismus – jejich teror a vraždy mu nevadily…
Stejně tak byli bližší banderovští zločinci řeckokatolickému biskupu Gojdičovi a jeho farářům než pokrokové lidově demokratické Československo a náš polský spojenec. Proto se tak ochotně dopouštěli vůči naší republice velezrady. Z korespondence biskupa Gojdiče s uprchlým provinciálem Sabolem plyne, že se ještě dnes obírají myšlenkami na Velkou Ukrajinu, kterou prý „vyrvou v příští válce Sovětskému svazu.“ Pak prý přijde jejich velká příležitost.
„Až se otevře brána na východ, necháme své pozice zde a půjdeme všichni na Ukrajinu,“ psal Sabol Gojdičovi v dopise, jímž mu doporučoval jednoho z banderovských banditů.
I papež oceňuje elán, s nímž se Gojdič a jeho světící biskup Hopko pustili do protistátní činnosti. Po přivtělení západní Ukrajiny k Sovětskému svazu je prakticky Gojdič jediným vysokým řeckokatolickým funkcionářem mimo Řím a proto také ve Vatikánu dávají Gojdičovi přednost i před římskokatolickými biskupy. Vatikán ještě stále doufá, že z této poslední řeckokatolické bašty bude moci jednou proniknout znovu na východ.
*Farář Hraba byl později zatčen polskou policií, poněvadž organizoval v čele banderovců vražedný atentát na zástupce ministra národní obrany generála Swierozewského. K atentátu se přiznal a byl popraven.
Více zajímavých informací naleznete na tomto webu pod odkazerm Historie/Z encyklopedie