Před 105 lety byl 22. 7. přijat zákon č. 438 o soustavné elektrizaci Československa za účelem nejdokonalejšího využití všech výrobních druhů energie a hospodárného rozvedení ve veřejném zájmu. Mezi její propagátory a obhájce, zejména na Moravě, už před první světovou válkou patřil prof. Vladimír List. Ze sborníku K šedesátinám učitele, technika, národohospodáře a svého budovatele vydaném Elektrotechnickým svazem československým a Československou normalizační společností, jsme vybrali následující pasáže. A to v čase, kdy elektroenergetika „jede“ opačným směrem, tedy od centralizace k decentralizaci.
Hospodářské základy elektrárenství
Knihu jako je jeho „Hospodaření elektrických podniků,“ vydanou r. 1919, neměla v té době žádná jiná literatura. Podal v ní jasně hospodářské základy elektrárenství a nejdůležitější teoretické a praktické poznatky ze své praxe. Je k ní připojena i všeobecná stať o elektrizaci u nás a v cizině a končí se výhledy do budoucnosti.
„Elektrická energie se stává novou složkou hospodářského života jedincova i státu, a proto snad je tato práce časová. Je to rozšířená část mých přednášek o elektrických zařízeních, začatých před dvaceti lety. Dnes vyvinuli jinde tuto část elektrotechniky již na samostatné stolice (Berlín, Karlsruhe a Hannover), my se asi takového díla nedočkáme, neboť tleskáme plánům na pátou techniku, nechávajíce čtyři staré techniky krnět…
…Za své praxe jsem měl možnost pracovat na elektrizaci technicky, konstrukčně, organizačně i hospodářsky, takže jsem poznal hospodářské výsledky všech těchto složek. Své posluchače jsem proto vždy vedl k hospodářskému domýšlení jednotlivých počinů a rád bych touto prací stejně zaujal i čtenáře pro vědeckou analysu hospodářského rozhodování. Kniha je sice psána pro elektrotechniky, kteří podrobně znají výrobu a rozvod elektřiny, přece však ve statích všeobecných najde poučení i neelektrotechnik. Snažil jsem se vymeziti různé pojmy a hodnoty elektrárenské, neboť jsou při neviditelném zboží – elektřině – mnohem méně názorné, než u výrobků hmotných. Tak se např. velmi těžko oceňuje a váží zcela abstraktní, přece však hospodářsky důležité vlastnosti neviditelné energie jako spolehlivost, možnost rozšíření, všeobecnost zásobení atd., které mají velký vliv na cenu každé energie a zejména na cenu služby, konané řádnou elektrisací. Také vzdělaný neodborník chápe těžce, že přesně fysikálně definované jednotky práce – kilowatthodiny – nejsou hospodářsky totéž, ač je mu podobný rozdíl – cena dopravy – z denního života běžný. Jistě přece pochopí, že doprava tuny zboží na 1 km stojí nejen podle zboží a podle stavu cest, ale podle toho, kdy je to a jak často je to. Tato ohromná různost cen energie ušla přec i tak vtipnému spisovateli, jako je H. G. Wells, neboť by nemohl v Moderní utopii jednotku práce bráti za základ měny místo – zlata. Že jsem si ve své práci všímal dnešních našich problémů snad neškodí; že se pak snažím načrtnouti i budoucí vývoj, je podle mého přesvědčení hlubokou povinností každé takovéto práce.“
…Úkolem technického hospodářství, jako každého jiného, je zisk – nikoli technická účinnost, ani technická dokonalost. Tento zisk ovšem nesmí býti na újmu poctivé služby veřejnosti, jakou konec konců musí konati každé technické dílo, přece však je často v rozporu s technickým ideálem největšího využití přírodních sil.
…Takových chyb se vyvaruje inženýr, uvědomí-li si rozdíl mezi náklady stálými a náklady proměnnými. Jasná představa tohoto rozdílu musí říditi každé jeho hospodářské rozhodování, projektování a oferování. Inženýr musí každé své dílo kritisovati hospodářsky a musí o svých výsledcích mluviti v Kč, ne ve wattech, fázovém posunu neb kaloriích. Jen tak překoná nedůvěru finančníků, kteří inženýry odbývají často frází: „Tužka inženýrova píše jinak než tužka finančníkova.“…
Polemiky – My a elektrisace
Svých elektrizačních zásad a jejich uskutečňování musil prof. List často hájiti proti četným odpůrcům, před válkou proti zastáncům drobných místních elektráren i proti cizím soukromým koncernům, po válce proti části vysoké byrokracie, proti zastáncům nehospodárných městských a soukromých elektráren a proti některým improvizacím tisku. Nikdy se nerozpakoval obhajovati věcí nepopulárních. Polemikami potíral zlo a zároveň vždy vyložil klady svého stanoviska a objasnil veřejnosti podstatu sporu. Polemiky ztrávily mnoho jeho času. Byly však nutné v zájmu soustavné elektrisace, a z mnohých měl jistě i potěšení. Je v nich spár a vtip, jsou zajímavé a poučné. Několik ukázek:
Slyším-li a čtu-li naše kavárenské kritiky Štěchovic, Ervěnic neb automatického telefonu, připadne mi nápěv „Bývali Čechové státní junáci“ a soběstačné ovzduší našich hospůdek. Jeť poměr našich lidí k technickému pokroku zcela zvláštní; u nich zásadně ti, kteří „to dělají“, ničemu nerozumějí a ti, kteří to dosud nedělali, to jistě „dovedou desetkrát lépe“, ovšem jen pokud to nedělají.
Tento odpor k pravdě, technickému pokroku, vzniká asi tím, že naši lidé jsou nevědomky duševně málo hybní, že se vzpírají mysliti nově, jak žádá technický pokrok. Tato vytrvalá nedůvěra v technický pokrok a technickou pravdu svede naše obecenstvo, že nalítne jednou šarlatánovi, který prodává prkénka se dvěma drátky na úsporu elektřiny, jindy opět tajemnému vynálezci ze Slavonie, jenž v bedničce se samotnými dráty vyrábí elektřinu z ničeho, jindy opět technickému básníkovi, jenž všechny dosavadní vodní stavby strhá jediným novinářským článkem, a pak každému, jenž vychvaluje elektrické krcálky.
Je velká škoda, že poměr našeho obecenstva k technickému pokroku a zejména k elektrizaci je tak zavilý. Vždyť je již doma řada fakt, která mluví. Elektrické podniky pražské, postavené skoro výhradně domácími výrobky, našimi továrnami, našimi inženýry a dělníky, od svého druhého roku – vyjma válku – každých pět let svoji výrobu zdvojnásobují; po převratu se postavilo u nás 8000 km vedení přespolních, nově se připojilo 2000 obcí, nahradil se petrolej asi v 1 800 000 lampách elektřinou z našeho uhlí a z naší vody. Přitom se v našich velkých elektrárnách snížila spotřeba uhlí s 1,8 kg na 1,2 kg na kilowatthodinu a jen na Moravě se zastavilo neb omezilo již 12 elektrárniček, z nichž jedna spotřebovala až 12 kg uhlí na kilowatthodinu. Zato však tam zásobují již továrnu geniálního Bati, jenž jistě kalkuluje!
To by mohlo našim lidem snad již dodati důvěry v technický pokrok a přiměti je, aby hleděli z tohoto pokroku těžit. Snad by se již mohl každý zamysliti nad různými sazbami elektráren a hledati, zda by svoji práci nemohl podle nich přizpůsobiti. V mnohých našich elektrárnách dostane se proud po 19. hodině i pro malé motory neb topení za 1 Kč, pro velké i za 30 hal. a i podle obyčejné sazby lze vařit čaj, mléko atd. levněji než na lihu neb petroleji. Je třeba však již odvahy a myšlení všech, jak by se měly naše elektrárny lépe využít, neboť kdyby naše elektrárny mohly vyrobiti elektřinu na celý rok potřebnou do zásoby, stačily by ji vyrobit podle statistiky Elektrotechnického svazu za 1500 hodin, tj. do začátku března. Čili jinak řečeno, naše elektrárny jsou s to mimo denní směnu a večer dodávati proud ve velmi velkém množství za velmi levnou cenu; třeba jen odvahy využíti ho. Také je třeba odvahy domysliti jiný fakt zmíněné statistiky, která zachycuje i výrobu elektřiny pro vlastní potřebu v průmyslových závodech: ve Velké Praze je podle ní mimo Elektrické podniky ještě 45 vlastních elektráren a elektrárniček s výrobou 10 milionů kilowatthodin, tedy aspoň 45 komínů a aspoň 90 topenišť. Které z nich jsou zbytečné a které nejsou nahrazeny pohonem z Elektrických podniků pro nedostatek odvahy majitele, a které pro nedostatek odvahy Elektrických podniků?
Ještě více podnětů pro plodné myšlení, pro odvahu žít a pracovat, získá náš člověk, rozhlédne-li se trochu po světě. Pro jednoho obyvatele se v Praze za rok vyrobí 150, v Brně 170, ve Vídni 250, v Paříži 400 a v Chicagu 1600 kWh; pro obyvatele Slovenska a Podkarpat. Rusy 20, Čech 81, Moravy a Slezska 109, Rakouska 150, Německa 250, Spojených států 500, Kanady 650 a Švýcar 700 kWh (r. 1922). Jaké možnosti jsou zde pro každého myslícího!
Rakousko, na které hledíme přes rameno, si po válce vybudovalo tolik vodních sil, že jen jimi si nahradilo celou naši uhelnou těžbu kladenskou, a Vídeň potřebuje více proudu než prodává polovina výroben Československa. To je však pohroma pro náš uhelný export, a proto neelektrizujme, nestavme vodních sil, volají naše kavárny.
Anglie, vedená konservativci a opírající se hlavně o export uhlí, má však odvahu mysliti jinak. Její premiér Baldwin právě tyto dny v Birminghamu vystoupil s vládním elektrizačním programem daleko radikálnějším než sny našich nejodvážnějších elektrotechniků. Anglie měla po válce přes 800 elektráren a elektrárniček, liberální vláda r. 1919 zřídila pět elektrizačních diktátorů, kteří řadu podniků sloučili a zredukovali počet výroben na 584. Konservativní vláda nyní chce je nahraditi jen 60 – pro 42 milionů obyvatel - jediné soustavy, zlevniti tím výrobu, pak zvýšiti spotřebu z 200 na 500 kWh na obyvatele a zlevniti proud na polovinu. To vše za energické kapitálové účasti vlády Anglie, která je kolébkou svobody a individuálního podnikání. A co říci tomu, když Kanada dokáže zemskými podniky elektrárenskými prodávati elektřinu o třetinu až polovinu laciněji než soukromé elektrárny Spojených států amerických, a to na ironii energií jedněch a týchž vodopádů niagarských!
Není zde dosti důkazů, že třeba mysliti nově, že je třeba tohoto podnikání se zúčastniti, je kontrolovati, studovati, znáti a sledovati? Nevzniká zde snad zcela nový princip podnikání, řízeného zásadami racionálního hospodaření zdroji přírodními?
Na vše to bývá u nás odpověď: To je něco jiného tam jinde; tam mají elektřinu levnější než u nás! Studoval jsem tuto námitku tam na místě podrobně a přesvědčil jsem se, že naše elektrárny by mohly prodávati proud levněji než elektrárny newyorské, kdyby měly newyorskou spotřebu, newyorskou hustotu obyvatelstva a jeho bohatství. Jsme tedy v začarovaném kruhu: elektřinu máme drahou, protože jí málo používáme, a používáme jí málo, protože je drahá! Tento kruh rozlomíme jen odvahou a promyšlením.
Každý konsument musí mysliti, jak elektřiny nejlépe využíti, neboť elektřina není Čapkův Robot, myslící za pána. Konsument musí se přizpůsobiti moderní technice. Tak např. u nás nelze ještě levně péci elektřinou vepřovou pečení (r. 1937 již ano!), ale vhodně sestavenou snídani i večeři i s křehkými a chutnými topinkami můžete si již levně a bez služky připraviti jen pomocí kWh. Také prádlo ještě dnes nemůžete elektricky u nás vařit, ale teplou vodu na ruce můžete míti již velmi levně. Totéž platí o motoru doma, v dílně, u hospodáře, v továrně. Kdybyste chtěli parní stroj své továrny nahraditi jedním stejně silným elektromotorem, pravděpodobně často shledáte, že to bude dražší. Rozdělíte-li si však svůj pracovní proces na skupiny s malými transmisemi tak, že oddělíte stále pracující stroje od strojů občasně pracujících, že poháníte skupiny jednotlivými elektromotory, hnanými z elektrárny, jistě ušetříte mnoho peněz i při dnešní ceně proudu.
Nevím, zda 3000 studentů, studujících nyní na našich technikách a elektrotechniku, myslí dost odvážně na svou budoucnost, či zda spoléhá na to, že po státních zkouškách bude za ně mysliti stát, parlament a vůbec někdo jiný? Kolik z nich bude míti odvahu pustit se do tohoto elektrizačního proudu jako samostatní výrobci, samostatní tvůrci a nejen podřízení pracovníci aneb dokonce jen jako importéři cizích výrobků? Neboť přes rozvoj elektřiny u nás elektrotechnický import k nám závratně stoupá právě u výrobků pro drobné používání elektřiny.
Budeme-li míti odvahu mysliti s technickým duchem času, budeme i práci našich inženýrů jinak posuzovati. Stanovisko laika by k ní mělo býti asi takové: Vím, že vy inženýři dovedete postaviti Ervěnice, vždyť je takových elektráren jinde na tucty. Vím, že jste vše dobře uvážili a rozpočítali, neboť tomu rozumíte. Chci však míti z vás radost a chci vás viděti v zápasu s jinými na poli, kterému rozumím. Řekněte mi: jaké máte rekordy? Co jste postavili rychleji, co levněji než jiní, kde jste pracovali lepší metodou než ostatní? Jaký rekord máte v tepelné ekonomii, v jistotě chodu, v jednoduchosti obsluhy atd. Chci od vás rekordy, chci se vámi pochlubiti, chci vám věřiti. Chci se také pochlubiti naší veřejnou správou, řeknete mi rekordy její podpory vaší práce na vašem podniku. Která jsou rekordní rychlá řízení, rekordně účelná úřední jednání a rekordně osvícená rozhodnutí pro toto dílo. Neboť chci se i naší správou pochlubiti a chci na jejím rozhledu budovati i svou budoucnost.
Z takové všeobecné důvěry v technický pokrok vzejde pak jistě konstruktivní činorodé ovzduší, v němž se všem dobře daří – i elektrizaci.
Elektrisační monopol
…proč mluvím proti znárodnění dolů, když jsem v elektrizaci hájil a podporoval vlastně znárodnění.
Soustavnou elektrizaci jsme podnikali, ne abychom dali dělat státu to, co dělali doposud jiní podnikatelé, nýbrž proto, abychom elektrizovali i ty kraje, které by byl nikdo nezelektrisoval a abychom zachránili naše energetické hospodářství před vpádem cizího kapitálu. Soukromé podniky vybírali si pro elektrisaci jen města – hrozinky – venkov nechávaly stranou, a elektrisovaly při tom draho a nesoustavně. Při soustavné elektrisaci jsme se však výslovně prohlásili proti elektrisaci státní, a Národní shromáždění svými usneseními účast soukromého kapitálu – a to stále postupně větší – při soustavné elektrisaci schválilo.
…Elektrisace se technickým pokrokem stala v národohospodářském smyslu dopravou, kterou definuje Engliš jako „souhrn všech prostředků a opatření k přemísťování osob, statků a zpráv.“
A při dopravě velkého slohu, jako jsou železnice – a na dopravu energie velké elektrické sítě – hledí národní hospodáři na monopoly jinak. Tak píše Engliš: „Z povahy železnice vyplývá monopolistická zásada pro zřizování i správu železnic. Vyplývá z technické povahy, že po daných kolejích nemůže býti volná vozba, nýbrž že musí býti provoz vozby spojen se správou dráhy. Veliký zřizovací náklad působí, že volná soutěž neznamená hospodárnost. Naopak, aby se železnice vyplatila, musí míti určitou oblast monopolisticky zajištěnu, konkurenční linka se může připustiti v určité vzdálenosti. Konečně i národohospodářský význam železnic žádá jednotné a soustavné správy.“
Stejně píše Philippovich ve svém Grundriss der politischen Ökonomie. „Monopol zabezpečuje možnost poříditi nejlevnější a při tom nejrozvětvenější i nejúčelnější dopravní síť a dopravní prostředky, a vylučuje mnohonásobně kanceláře, vozidla a pracovní síly, potřebné při konkurenci.“
Dopravní povaha moderních velkoelektráren byla však zdůrazněna navrhovateli elektrizačního zákona moravského již r. 1914, neboť uvedli, že se opírají o skvěle se osvědčivší belgický zákon o lokálních drahách. Československý elektrizační zákon je jen pokračováním cesty nastoupené moravským návrhem. Není to však naše specialita, neboť všude a hlavně ve Spojených státech se novým velkoelektrárnám přikazují zákony neb koncesemi určitá území k více méně výhradnému zásobení. Tak daleko však náš zákon ani nejde, žádaje v každém jednotlivém případě „nejdokonalejší“ využití přírodních zdrojů a hospodárného rozvedení – čili stručně řečeno: technickou kalkulaci. Náš zákon, směšující soukromý kapitál s veřejným, je zdělán na zásadách dnes v celém světě uznávaných:
1. Musí-li již někde býti monopol, je lepší monopol kontrolovaný, než nekontrolovaný (Baldwin).
2. Úřad nemá býti podnikatelem (Rašín).
Po tomto teoretickém úvodě se podívejme na naše všeužitečné podniky: Podniky se jistě snaží dosáhnouti z důvodů technických monopolu územního, nikdy však nemohou míti monopol na energii, neboť v osvětlení drobném má elektřina vždy konkurenta v petrolejové lampě. V této konkurenci obstály skvěle, neboť stejně velké osvětlení poskytují za cenu čtyři až pětkrát nižší nežli petrolejové lampy, nehledíc při tom na jejich nepohodlí a nebezpečenství. Výtka nedostatku konkurence neplatí však vůbec pro zásobení průmyslových závodů, poněvadž v tomto oboru všeužitečné elektrárny každodenně podstupují nejostřejší konkurenci s nejmodernějšími vymoženostmi tepelné techniky při získávání nových odběratelů. Elektrárny v každém případě musí býti levnější…
Je elektřina drahá?
A co elektřina? Ta že není drahá? Je a není. Pročetli jste si již řádně tarify našich moderních elektráren? Aneb jste si je dali již vysvětlit odborníkem nebo praktikem? Víte, že asi v tisíci obcích na Moravě a ve Slezsku, a podobně i jinde, je proud na ohřívání nebo vaření vody v noci a v neděli po 55 h, že tam můžete i ve dne vařit, žehlit, prát a hnát všechny motorky v domácnosti proudem asi po 1 Kč, že ve velké domácnosti na začátku měsíce svítíte sice proudem po 3-4 Kč, ke konci však můžete svítit i po 1 Kč, a v malém bytě že se svítí s omezovačem asi po 1,50 Kč? Víte, že i tak je elektrické osvětlení, při stejném světle 5-10krát levnější než petrolejové, že posvícení 30svíčkovou žárovkou je 6krát levnější než sirkou, že litr vroucí vody stojí 5 h, pečení chutné topinky 1 h, jedno prádlo 5členné rodiny za 14 dní 2 Kč, jeho vyžehlení 4 Kč, načerpání vody na celý den pro malý statek 30-40 h, uhnětení těsta na 10 bochníků 30 h, vymlácení jednoho mandele a vyčištění zrní 10-20 h, šrotování 100 kg obilí 40-70 h, nařezání 100 kg řezanky 20-40 h, a pořezání 1 m3 polenového dřeva 1-2 Kč?
Víte, že drahotní index drobných životních potřeb je 9-10, elektřina že je však proti cenám předválečným jen 5-6krát dražší, a že její cenu rok co rok snižujeme? Víte, že elekřina v drobném je u našich moderních elektráren levnější než v Německu, přesto však, že se jí spotřebuje u nás asi 4krát méně?
V denním tisku se často jedná o cenách elektřiny a obyčejně takové úvahy končí tím, že všeužitečné elektrárny jsou drahé, neboť články bývají inspirovány od malých elektráren, které nemohouce soutěžiti, ukazují stále jinam. Přece však začíná již pronikati zdravý názor konsumentův, jak o tom svědčí článek Národní politiky z 12. prosince m. r. (1934) a vyznívající v závěr: Drobnému konsumentovi jde o cenu elektřiny a ne o výsadní právo obce. Tento názor chci podepřít několika daty.
Všeužitečné elektrárny jsme vyvolali, aby se elektřina zlevnila soustředěnou výrobou a soustavným rozvodem. Velké elektrárny totiž vyrábějí levněji a mají správu i místní sítě daleko lacinější než elektrárny malé. Poněvadž jejich jediná nevýhoda – přespolní rozvod – je hodně menší než předešlé výhody, jsou levnější, mimo výjimečné případy lokální. Že je správný tento závěr, učiněný již před válkou, potvrzuje i krise: výroba elektřiny u nás klesla v elektrárnách závodních (vyrábějících elektřinu hlavně pro vlastní továrny) o 23 %, u elektráren bez všeužitečnosti o 7 %, kdežto u všeužitečných stoupla o 6 %. Vidíme, že je podstatný rozdíl mezi našimi velkými elektrárnami a ostatními: 6871 závodních elektráren má průměrně 151 kW, 218 elektráren malých bez všeužitečnosti 766 kW a 66 elektráren všeužitečných a Severočeské elektrárny 6540 kW; při tom se využívá naplno závodních elektráren jen ze 17 %, elektráren bez všeužitečnosti jen z 15 % a elektráren všeužitečných a Severočeských 21 % doby celého roku. Tedy naše velkoelektrárny jsou proti místním podnikům 8,5krát větší a jsou o 2/5 lépe využity. V podrobnostech jsou místní elektrárny ještě horší: 87 má ještě stejnosměrné sítě, většina má sítě slabé ve špatném stavu s abnormálním napětím a velkými ztrátami. Proto ve většině případů je proud v městech s vlastními elektrárnami dražší, než u obcí zásobených přímo velkoelektrárnami. Některé obce proud kupují ve velkém a prodávají pak v drobném. Přesto že se všude ukazuje na překupnictví jako na zdražovatele, zde se mlčí, ač by obce pro svou pokladnu od velkoelektráren získaly více, než dovedou vytěžiti prodejem proudu. To ukazuje, jak jsme zakletí předsudky a politickými formulemi.
K levné elektřině dospějeme jen tvrdou prací podle hospodářských zásad.
Levná elektřina
Složky cen elektřiny osvětluje dobře tento výňatek z dopisu redakci týdeníku „Přítomnost“ z 19. října 1932:
Ve 40. čísle si p. V. G. posvítil na elektrizaci Ostravska a napsal: „Elektřina se tam vyrábí za 25 hal. a Moravskoslezské elektrárny ji prodávají za 3,20 Kč, tedy se ziskem 1200 procent. Baťa, který musí drahé uhlí z daleka dovážet, dodává ji, jak známo, za 1 Kč… V Čsl. vlastivědě možno se dočísti, jak jsme pozadu ve spotřebě elektřiny. Z hlavních příčin toho je drahota elektřiny u nás… Kapitál, pokud není ovládnut společností, je surový a jeho představitelé jsou s výjimkou Bati skoro všude stejní: duševně omezení sobci, kteří nedovedou pochopit, že při menším zisku by dosáhli většího obratu a tudíž opět aspoň stejného zisku.“
Skutečnost je však jiná: Na Ostravsku mají lidé zlozvyk, že si nechtějí chodit do elektrárny pro eletřinu s 22 000 volty se džbánem, ale chtějí ji míti se 220 volty v každém domku od Jablunkova po Krnov. Tenhle ošklivý zlozvyk Ostravanů stál Moravskoslezské elektrárny 130 mil. Kč za 1200 km vedení vysokého napětí a za 1400 km vedení nízkého napětí ve 250 obcích, nehledíc na transformátory, spínací stanice, dílny atd. Proto se cena elektřiny v drobném u Moravskoslezských elektráren skládá z těchto složek:
Za elektrickou práci (prakticky za uhlí) 9 %
Za pohotovost elektrárny (budov a strojů 14 %
Za sítě vysokého napětí 26 %
Za sítě nízkého napětí 44 %
Za styk s odběratelem (akvisice, účtování, inkaso) 7 %
Aneb méně odborně z ceny elektřiny v drobném:
Úrok z dluhů a půjček 24 %
Úmor a zařízení 16 %
Uhlí 9 %
Ostatní hmoty na opravy 9 %
Mzdy dělnictva 23 %
Platy úřednictva 7 %
Doprava, pošta, telefon 3 %
Pojištění věcné a sociální 3 %
Daně 3 %
Duševně omezení sobci (akcionáři) 3 %
Akcionáři Moravskoslezských elektráren jsou: 23 % stát, země Moravskoslezská 23 %, tamější obce 25 %, a různí soukromí akcionáři, většinou odběratelé proudu 29 % akcií. Více ovládnouti kapitál společnosti asi nejde.
To, že Baťa ve Zlíně prodává elektřinu po Kč 1,-, nepřekvapuje, neboť by Středomoravské elektrárny zásobily Zlín ještě levněji, kdyby dostaly zlínskou síť za tak výhodných podmínek, jako ji koupil Baťa.
V elektrizaci jsme asi 3 léta za Holandskem, 4 za Itálií, 10 za Německem, 16 za Švýcarskem a asi 20 za Spojenými státy, ale ne proto, že máme drahou elektřinu, ale proto, že máme málo duševně omezených sobců – málo kapitálu. Elektrisace se totiž dělá více z kapitálu než z uhlí. Na výnosné zvýšení spotřeby elektřiny nestačí snížiti její cenu, není-li životní úroveň přiměřená a nemá-li obecenstvo dostatečného kapitálu, aby si zřídilo elektr. zařízení ve svých bytech. Důkaz podávají Elektrické podniky pražské, které po léta prodávají elektřinu obecním zaměstnancům o 40 % levněji než jiným odběratelům. A přesto spotřeba poměrné domácnosti obecního zřízence jest jen o 30 % větší než spotřeba obdobné průměrné domácnosti pražské. Podniky tedy trží z domácností zaměstnanců méně než z průměrné domácnosti jiné.
K levné elektřině se dostaneme jen vytrvalou prací a svým kapitálem.
Na každý vývoz je zapotřebí investic
V mezinárodní konferenci sítí vvn (CIGRE) je prof. List místopředsedou a referentem komise pro výpočty vedení, a zasahuje do všech elektrárenských otázek, zvláště však do věcí, týkající se stavby vedení a elektrárenského hospodářství.
K projektu evropské sítě vvn, podanému na konferenci v Paříži 1935, zaujal prof. List toto stanovisko:
„Nevěřím, že by dnešní doba přála myšlence uskutečniti projekt rozsáhlých sítí, které zde studujeme. V Evropě jsou takové mezinárodní obchodní nesnáze, že by se určitě dospělo k zápornému výsledku, kdyby se tento projekt měl realisovati.
Jak by se mohla při dnešní praxi některá země odhodlat vyvážet elektřinu, když je nemožné dostati peníze za jakékoliv zboží. Snadno si představíte těžkosti s takovou nehmotnou věcí, jako je elektřina, jež zmizí, jakmile se dodá.
Je však třeba uvážiti i jinou nesnáz. Na každý vývoz je třeba dosti značných investic. Mohou však elektrárny takto investovati v dnešní nejisté době a umořiti investice do 10 až 15 let?
Domnívám se, že je prakticky nemožné, aby se dnes v Evropě vážně diskutovalo o této otázce. Byly by též překážky, na které se ještě nemyslilo. Jednou z nich je železnice. V Evropě, a též v Americe jsou dráhy pasivní. V železničních kruzích se šíří názor, že elektrisace uchvátila jisté procento příjmů, které měly dříve dráhy. Spočítaly se vlaky uhlí, které železnice ztrácejí tím, že se uhlí nahrazuje elektřinou. Můžeme se tedy připravit na velmi živou oposici železnic a států, kterým záleží na drahách. Proto za nějaký čas narazíme na nesnáze při přenosu energie i uvnitř zemí, a ne jen při přenosu z jedné země do druhé.
Ve střední Evropě jsou ještě jiné nesnáze. Víte, že v Německu se staví velký dunajsko-rýnský kanál. Až se dokončí, nastane převrat v obchodě střední Evropy. To je další nesnáz, na niž se musí myslit předem.
Konečně je též překážka, jež se sice vyvíjí dosti pomalu, ale stává se nebezpečnou a obtížnou. Rozvoj výroby elektřiny z uhlí pokračuje tak, že stále více a více ustává činnost některých velkých vodních elektráren. V oboru výroby elektrické energie v Evropě nastává tedy závažná změna.
Z těchto čtyř příčin je nemožné, aby se nyní pomýšlelo na uskutečnění projektu postaviti mezinárodní evropskou síť. Lze diskutovati o technickém vybavení projektu, jak to právě činíme, ale nic jiného. Ostatní může rozhodnout jen největší elektrotechnik, Čas, nikoliv my.“
Uvedený projev je zajímavým dokladem, jak prof. List přes svou velice živou fantasii, již vytváří obraz příštího vývoje, zůstává vším svým konáním v realitě.
