V kotlině mezi Černou horou, Báští a Temeníkem při česko-barvorské hranici se rozkládá Černá slať – temeniště Vltavy. Sousední bavorský hvozd má prastaré svérázné jméno Temeník. Sestává se z několika hor, jimž v nejnovější době byla dána řada různých jmen. Tento hvozd Temeník je opravdovým temeništěm vod. Na sever odtud vytéká pramen Vltavy. Bývalí němečtí kolonisté, kteří neznali původ jména Temeníku, odvozovali je od slova „temný“ na místě od slova „témě“ a podle toho také převzali hvozd i v něm vzniklou ves. Černá slať, veliký vodní reservoár, má dva odtoky: jižní – Režnou vodu a severní – Černou vodu. Tato Černá voda je naše Vltava.
Za bezprostřední její pramen je považována 2 m v průměru veliká a půl metru hluboká jímka, která byla až do příchodu okupantů vyzděná. Tato jímka je uprostřed Černohorského lesa, v blízkosti Černé slati. Nedaleko pramene Vltavy byla v roce 1922 postavena nákladem velkostatku zdíkovského a K. Čs. T. chata, kde bylo možno až do okupace Šumavy a naší vlasti dostati občerstvení a noclehy.
Pramen Vltavy byl vždy vděčným a vyhledávaným cílem našich turistů a obdivovatelů krásné Šumavy. I před okupací odcházel turista z těchto míst s dojmem, kterým na něj zapůsobila velebnost přírody a mohutnost obrovských šumavských hvozdů. Po našem osvobození od nenáviděných okupantů odcházíme od pramene Vltavy s dojmy skličujícími, naplněni zlobou nad bestialitou germánských vetřelců. Snad jen velmi málo našich občanů i obyvatelů a zvláště nových osídlenců Šumavy ví, že u pramene Vltavy byl koncentrační tábor. Nebyl sice veliký, ale zato tím strašnější, vidíme-li naprosto nedostatečnou možnost ubytovací, zvláště v zimním období, s chmurným okolím šumavského polopralesa.
Bývalá turistická chata, jednoduchá, dvoupatrová budova, byla vybudována pouze ze dřeva na zděné podezdívce, protože turisty byla navštěvována pouze v létě. Tato chata byla německými okupanty obehnána dvojitým prkenným a plaňkovým plotem hustě propleteným ostnatým drátem a zamřížována. I mohutný smrk, stojící mezi chatou a plotem, byl vysoko obtočen ostnatým drátem, aby vězňové nemohli vylézti na strom a skočiti přes vysoký plot do blízkého lesa. Vnitřek chaty působí skličujícím dojmem. Spatříme zde zbytky pryčen, hrubé dřevěné lavice a místy natažený ostnatý drát. Záhadnému účelu sloužila jakási dřevěná skříň, přidělená k dřevěné stěně chaty. Na dřevěných stěnách je řada ruských nápisů a kreseb. Žíti v takovémto prostředí pod nacistickým jhem, zvláště v zimě, bylo nesmírným utrpením pro týrané a vyhladovělé ruské zajatce.
Vyzděná jímka pramene Vltavy byla demolována. Bolestně působí prostý dřevěný kříž zavěšený na mohutném smrku v těsné blízkosti vltavského pramene. Nápis pod křížem praví, že v těchto místech byli popravováni (věšeni) ruští zajatci. Tedy i u pramene Vltavy bylo německé popraviště! I v srdci našich šumavských hvozdů řádila německá krvelačnost! Okolí chaty – šumavského koncentračního tábora – i okolí pramene Vltavy je zpustošeno, a proto nebylo možno zjistiti, kde byli umučení naši slovanští bratři pohřbíváni, neb jak bylo s jejich těly naloženo. Při příchodu československých orgánů bylo možno zjistit jen spoušť a hrůzu. Bližší okolnosti zkoumala zvláštní komise okresního národního výboru v Prachaticích za tím účelem, aby byly zjištěny potřebné podrobnosti a bylo postaráno o pietní uctění a zachování památky umučených slovanských trpitelů.
Alois Jiran, Zlatá stezka č. 4, prosinec 1946
