Mens sana in corpore sano! - Zdravý duch v zdravém těle.
Stará to zásada, která dosud neztrácí v ničem na své platnosti. Ukazuje nám jednak úzkou spojitost tělesných pochodů s duševním stavem člověka, jednak dovoluje nám nahlédnouti blíže, v jakém poměru nalézá se duševní dílna člověka k jeho tělesné schránce.
Moderní psychiatrie – věda to lékařská, která zabývá se pozorováním a léčbou odchylných stavů a pochodů duševních – nebádá o podstatě duše, přenechávajíc to jiným vědám, nýbrž ona pozoruje, v čem a jak dalece odchyluje se duševní činnost od hranic normálního života duševního. Že tato hranice nemůže býti přesnou, je pochopitelno, vždyť v přírodě nikde nenalézáme náhlých přechodů a skoků, a je někdy velice těžko vésti hranici mezi duševní chorobou a duševním zdravím.
Tolik jest však jisto, že ti, kdož se nalézají v léčbě v ústavech pro choromyslné, jsou lidé nemocní, a to v pravém slova smyslu nemocní, podobně jako jsou lidé v ostatních nemocnicích ošetřování nemocni chorobou tělesnou.
Choromyslní jsou lidé nemocní, a to nemocní, kteří trpí těžkou chorobou mozkovou a nervovou, která vznikla buď tím, že mozek přímo onemocněl, nebo chorobami jiných orgánů na své výkonnosti utrpěl. Mozek jest orgánem veškeré naší duševní činnosti, jest nerozlučně spojen s tím, co nazýváme v obecném životě duší.
Každý duševní projev jest závislý na mozku a také každý mozek projevuje jistou duševní činnost, byť byla sebe nižší. Při chorobě duševní nemusí býti všecky úkony center mozkových zasaženy, některé zůstávají úplně nedotknutelny a působí správně, tak že nesmíme si představovati duševně chorého jako člověka, zbaveného veškeré duševní činnosti, bez mozku, nýbrž jako člověka, u kterého jen některé důležité projevy životní jsou porušeny a kde pak následkem toho nastává disharmonie v celém životě duševním. Jako na rozladěném klavíru, kde jednotlivé struny správně znějí, jiné pak falešné tóny vyluzují, celek svým nesouladem ruší a zaráží ucho třebas i necvičené, takový nelad nastává i v duši při duševní chorobě. A jako rozladěný klavír musí vydávati ze sebe zvuky falešné, tak i člověk mozkovou chorobou trpící, zkrátka choromyslný nemůže dávati zdravé projevy duševní a následkem toho jest v nesouladě sám se sebou i s celou společností lidskou. Nemocný takový jest bezmocný vůči své chorobě, podléhá jejímu naprostému vlivu a nadvládě, nemůže jednati dle své vůle, musí se podrobovati démonickému vliv své chorobné povahy. Choromyslný nemůže následkem toho také býti zodpovědným za svoje řeči a skutky, ani za takové, které v obecném životě se považují za hanebné a zločinné, nesmí se na něho hleděti jako na hříšníka a zločince, nýbrž jako na nemocného, neboť choroba působí neodolatelně na náladu, city, představy, pudy a jednání nemocného. Tento názor o podstatě choroby, tak důležitý, došel, díky pokročilé humanitě, také v zákonech veškerých civilizovaných národů náležitého výrazu. Duševně choří nesmějí se posuzovati se stanoviska káravé morálky, nýbrž jedině a pouze se stanoviska lékařského, choroba duševní není žádný zločin, ona jest jen neštěstí, jež takového nebožáka potkalo a za něž se nemusí nikdo styděti. Ona nás může pohnouti nejvýše ku projevu soustrasti, nikdy však ku projevu bezcitného odsouzení.
Namítne mi někdo: „Věřím, že choromyslní jsou lidé nemocni, nešťastníci, již jen soustrasti zaslouží, jsou však lidé, kteří svým nezřízeným životem, nemírným pitím lihovin, sami do té záhuby se vrhají.“ Zajisté, jsou choroby duševní, jež jsou z části zaviněny, ač velmi zřídka, podobnými činiteli. Člověk, který pije nemírně, buď tak jedná na základě chorobného mozku, nebo neví ze začátku, do čeho se vrhá, jaká záhuba mu hrozí, když pak později jeho duševní zdraví přílišným pitím jest porušeno, není schopen znova se vzpamatovati, znovu vrátiti se k dřívějšímu životu, a jedině cizí pomocí a vůlí se to může ještě zdařiti. I takový člověk jest duševně chorý a nemůže být poháněn k zodpovědnosti za svoje činy.
Tento názor o chorobách duševních ustálil se teprvé v nové době, měnil se věky a postupem vzdělanosti, a po dlouhých bojích a zápasech zjednal si všeobecné platnosti. Dějiny psychiatrie náležejí k nejzajímavějším, avšak také nejtrapnějším listům kulturních dějin lidstva. Nesčetné massy lidstva zaplatily to životem, páleni na hranici, mučeni a nejkrutějším vězením trápeni, než bylo porozuměno podstatě a významu choroby duševní. Teprvé poslední dvě století nahrazují lidstvu to, čím předešlá se na něm provinila.
Dějiny choromyslnictví zasahují do šedého starověku. O chorobách duševních oněch dávných časů podávají nám zprávu v některých případech svaté písmo a díla starověkých klassiků.
Tak psáno jest, že „duch Hospodinův odešel od Saule a nepokojil ho duch zlý od Hospodina, a tu, kdykoli napadal duch Boží Saule, David, bera harfu, hrával rukou svou; i míval Saul polehčení a lépe mu bývalo, nebo ten duch zlý odstupoval od něho.“ Kniha Daniela proroka vypravuje o šíleném králi babylonském Nedukadnezarovi, který se domníval, „že jest proměněn ve zvíře a že ze spolku lidí vyvržen byl, a bylinu jako vůl jedl a že rosou nebeskou tělo jeho smáčino bylo, až na něm vlasy rostly jako peří orličí a nehty jeho jako pazoury ptačí.“
Příklad, že v starověku již šílenost byla simulována, podává nám král David, který z bázně před hněvem krále Achise stavěl se šíleným a tím svého účelu dosáhl.
Také díla starých básníků oplývají význačnými příklady, v nichž šílenost jest líčena. Také chytrý Odysseus, vládce Ithaky, tvářil se šíleným, aby nemusel se súčasniti tažení na Troju.
Ajax, hrdina Iliady, syn Telamonův, byl trýzněn furiemi, tj. sešílel, pobil stádo ovcí a vrhl se na svůj meč.
Vrah své krve Orestes a nešťastný Oidipus trpěli melancholií, tj. dle poetických názorů oněch dob byli štváni Eumenidami. Lykaon, král Arkadie, měl se podobně jako Nebukadnezar za proměněna ve zvíře.
V oněch dobách, kde poznání přírody v nejprimitivnějších počátcích se pohybovalo, a kde lékařství nalézalo se v rukou kněží a pod ochranou božstev, připisoval se původ duševních nemocí nadpřirozeným silám božstev a zlých démonů.
Nemocní tito byli buď jako svatí uctíváni, jak tomu jest do dneška ještě na mnohých místech Východu, nebo jim bylo popřáváno volně se pohybovati, nebo byli zavíráni, když se stávali nebezpečnými, ve zvláštních chrámech bohu (u Řeků Aesculapovi) zasvěcených a tam pomocí kouzel léčeni.
Nové světlo zasvitlo i v tomto oboru zásluhou jednoho z největších lékařů světa, otce vědy lékařské, slavného řeckého lékaře Hippokrata. On první vysvobodil psychiatrii z pout tajemnosti a vyslovil tu velkou větu, že šílení jsou nemocní a sídlem choroby že je mozek, že to nejsou nadpřirozené zjevy, nýbrž tělesné poruchy jako jiné nemoci.
Názory tyto udržovaly se u Římanů, až zánik říše římské a doba stěhování se národů vrhla lidstvo zpět do časů předhippokratovských a v lékařství zavládlo opět kouzelnictví, mysticimus a hrubá pověra.
Šílení opět považováni (jako v novém zákoně) za posedlé ďáblem a nesmí nás překvapiti, jestliže podobně jako na začátku veškerá léčba záležela jen ve vyhánění ďábla (v exorcismech), bičování, černokněžnictví, katanstvích, ba i v mučení a trestu smrti. Nepochopitelnému pronásledování byli vydáni tito posedlí, kouzelníci a kouzelnice. Tak v Trevíru na Rýně během několika málo roků upáleno 6 500 kouzelníků a kouzelnic (tj. choromyslných). V šestnáctém století byly zde vesnice, v nichž většina žen pro čarodějnictví upálena. Tito nešťastníci byli větším dílem duševně choří, jmenovitě melancholičtí a pomatení. Zuřivé nečekal méně krutý osud, neboť většina jich byla v dusných žalářích vězněna v poutech a okovech a zacházela ve špíně a bídě, v hladu a žízni. Jen málokterým nemocným, jejichž chorobné představy nepřicházely v rozpor s církví, bylo popřáno milosrdného útulku v klášteřích a ústavech.
Nedostatek ochrany, bezpráví a pronásledování bylo údělem těchto nešťastníků v dobách středověkých.
Klasický příklad panujících tehdy názorů podává parlament francouzský, který r. 1573 dal sedlákům v okolí Dolés právo, pořádati na vlkodlaky štvanice, což věrně plnili. Tito štvanci domnívali se, že jsou vlci. Stav tento objevoval se hlavně na jaře a lidé takto stížení toulali se po kraji. Běhali hlavně v noci, shromažďovali se na hřbitovech a vypravovali o sobě, že jedí lidské maso aj. Tito vlkodaci považováni za osoby ďáblem posedlé a přicházeli ve styk s inkvisicí a hranicí. Soudce Boquet v 17. století se chlubil, že dal v životě svém popraviti přes 600 vlkodlaků a ďáblem posedlých. Jeden vlkodlak tvrdil při soudu v Padui, že lidská podoba jeho jest jen zdánlivá, a že má vlčí srsť obrácenou chlupy dovnitř; soudce, aby se přesvědčil, dal šílenci ruce a nohy uříznouti, tak že vykrvácel.
Jako bludná světélka vyskakovaly tu a tam hlasy vážených mužů, jmenovitě lékařů, které však zanikly v moři předsudků a panujících názorů. Lidé chorobou duševní stížení nebyli již upalováni, avšak zavíráni v káznicích a pracovnách, nebo stavěly se pro ně, kde se jich více vyskytlo, zvláštní budovy a věže, kde byli často na pranýř stavěni hrubé zvědavosti a výsměchu vzdělané i nevzdělané luzy.
Pomalu však ustupovala pověra a předsudek vědeckému poznatku a humannímu názoru. V druhé polovici 18. století setkáváme se již s úplným převratem, a byla to první Anglie, jež v Londýně založila léčebný ústav pro choromyslné u sv. Lukáše. Ji následovala brzy v New Yorku obec Quakerská, která pod jménem „Retreat“ zřídila ústav ještě dnes proslavený. Již tehdy poukázáno bylo na to, že choroby duševní jsou schopny uzdravení a zlepšení, a že choromyslní nejlépe se zotavují nikoliv donucovacími prostředky, nýbrž tělesným ošetřováním, dobrou stravou, čerstvým vzduchem, zdravou vodou, zkrátka tím, čemu dnes říkáme zdravotnická opatření.
Těmto snahám záhy přidala Francie mohutnou, třebas ze začátku jen morální posilu. Byl to roku 1792 proslavený francouzský psychiatr Pinel, který sňal nemocným v Bicêtru řetězy a tím je povznesl se stupně zločinců k vážnosti nemocných. Byl to mocný popud k reformě choromyslnictví, která se po všech kulturních státech rozšířila.
Dalším důležitým krokem ku zlepšení osudu choromyslných bylo odstranění mechanických donucovacích prostředků, svěrací kazajky aj., jež v polovici let třicátých minulého století prováděl s neobyčejným zdarem v proslaveném ústavě Hauwellském anglický lékař Conolly.
Také v Německu působilo hojně znamenitých mužů ku zlepšení a zdárné organisaci choromyslnictví.
V Čechách nezůstávali lékaři pozadu za psychiatry jiných kulturních států a v mnohém je i předčili. Bylť v Praze zřízen již v r. 1790 ústav pro choromyslné ve všeobecné nemocnici a při pražském ústavě nejdříve založena kolonie hospodářská, v níž k práci používáno chovanců ústavu, a stali se tak účastni jedné z největších vymožeností moderního choromyslnictví.
Tak popřáno nám bylo býti svědky nejrozmanitějších období vývoje názorů o chorobách duševních, než lidstvu podařilo se stanouti tam, kde stojí nyní, totiž u zásady, že choromyslní jsou nemocní.
Tomuto názoru v době přítomné také zadost učiněno a nesčetné ústavy hlásají nám vítězství vědy nad temnou pověrou a nevědomostí.
O příčinách chorob duševních a o novodobém ošetřování choromyslných dočte se čtenář v statích, pojednávajících o chorobách duševních.
Zdroj: domácí lékař. Lékařský rádce zdravých i chorých. V Praze 1902.
Další hesla naleznete na tomto webu pod odkazem Zdraví/Domácí lékař
