Z historie: Podstata a vývoj soustavného hospodářství vodního

Příspěvek k systematice vodního hospodářství

Voda náleží k nejvýznamnějším základním součástkám přírody a její důležitost jest nerozlučně spojena s veškerým životem na zemi. Zejména potřeby života člověkova upínají se k vodě od prvních projevů tohoto života a jeho kulturní stav vede k tomu, že nyní a v budoucnu čím dále více porostou nároky na vodu a na služby, které tato může lidstvu poskytovati. Jest samozřejmo, že musí býti do využití vody zaveden účelný pořádek a že lidstvo musí se postarati o vybudování cílevědomého systému vodního hospodářství. Čím dříve se k němu propracujeme, tím lépe. Jedno z velmi starých orientálních přísloví, které právě zde jest velmi přiléhavým, radí: „Kopej svoji studnu dříve, nežli máš žízeň“. To platí i zde a nebádá nás, abychom prozíravě připravovali si budoucnost, a to zvláště uspořádáním vodního hospodářství. Úvahy dalších statí mají přispěti k objasnění různých otázek, které se vztahují k vodě a k hospodaření s vodou na zemi.

A. Vztah člověka k vodě.

Z historie lidstva vůbec a z prvků i základů jeho technické kultury jest zvláště nápadně zřejmo, že člověk od nejstarších dob obíral se na každém kroku svého života elementárním živlem přírodním – bez něhož byla by nemyslitelnou existence lidstva – vodou ve všech jejích podobách.

Voda jest nejen základem veškerého organického života, který se může vyvíjeti a prospívati jedině za její přímé účasti, tj. vlivů příslušných vlastností jejích a dále za spolupůsobení světla a tepla slunečního, ale i po stránce mechanické a anorganické jest živlem nepostradatelným. Význam jejího koloběhu v přírodě jest nesmírný a není proto divu, že člověk již od pradávna snažil se zavésti účelné a organicky soustavné hospodaření s vodou tak, aby ji měl stále k disposici pro veškeré svoje potřeby. Sídla svá budoval vždy v největší blízkosti vod, i když nehledal za jich přirozenou hradbou ochrany před nebezpečnými sousedy (stavby kolové) a tak shledáváme, že i lidstvo, i jeho kultura šířily se od nejstarších dob kolem jezer, podél břehů moří a údolními řek postupně do vnitrozemí. Voda ukájela vždy nejen bezprostřední požadavky jeho žití, ale stávala se lidstvu i nezbytným pomocníkem v jeho činnostech. Netřeba se tedy nijak podivovati všem snahám o odstranění nedostatků všude tam, kde je příroda i v tomto směru s sebou přinášela. Člověk od nepaměti napomáhal přírodě podle svých schopností a nestačily-li mu přirozené pomůcky, sahal k prostředkům kouzelným; shledáváme se proto v historii lidstva s posvátnými studánkami i potoky, s různými druhy kouzel k vyvolávání deště (např. u Římanů „dešťový kámen“ - lapis manalis, v Řecku polévání nahé dívky – Danae – vodou, prosebná procesí uchovaná i do dob křesťanských) apod. Kouzla ovšem svými účinky nepostačovala a člověk tak, jak nabýval zkušeností, vždy hledal i přirozené prostředky, aby dovedl v případech, kde jest příroda skoupou i kde jest nadbytečně štědrou, zmírňovali důsledky toho; lze tvrditi, že až do nejnovějších dob dospěl v tom směru k prostředkům, které mu to umožňují v největší míře. Připomeňme si nejjednodušší jevy takové lidské snahy v šeré minulosti; lidstvo dovedlo si přiměřenými přirozenými prostředky pomocí vody i z pouští vykouzlili ráj a udržovati jej podle libosti dlouho: příklady nalézáme v zavlažovaných krajích Mesopotamie, Číny, Indie, Egypta, starověké Baktriny a Sogdianu v Turkestanu, v odvodněných územích okolí Říma atd.

Jak mocně tyto starověké vzory využití účinků vody působí až do dob nejnovějších, lze posouditi nejen z reálných obdobných činů nové doby, ale i z geniálních nápadů Francouze Jacquesa Lebaudyho († z jara 1919), které před světovou válkou vzbudily pozornost světové veřejnosti. Lebaudy zanášel se myšlenkou a konal i skutečné pokusy vrtáním za vodou, jak přetvořiti Saharu v obyvatelnou zemi a tak obohatiti lidstvo o nesmírnou rozlohu plodné půdy. Od francouzské vlády dostal koncese nad veškerým územím, nikoliv z pochopení jeho snah, nýbrž spíše s příslušnou dávkou ironie a veřejnost jej obdařila pojmenováním „saharský císař“ Není však vyloučeno, že svět se jednou k této myšlence vrátí, jako se stalo v mnohém, co v daném okamžiku zdálo se utopií.

Boj člověka o život odehrával se neustále ve znamení jeho úsilí, aby si bezvýhradně podmanil vodstva; vždyť tato jsou z nejdůležitějších faktorů, jež podmiňují život jakéhokoliv organismu – ať rostlinného, ať živočišného – a které v blízké i vzdálenější budoucnosti očekává i další nemalý úkol po smyslu anorganickém, v prvé řadě ovšem mechanickém (vodní síly, doprava na vodě aj.).

V úpravách vodních byl vždy na prvém místě očekáván účin bezprostřední (zavodnění, odvodnění, ochrana regulacemi, plavba), úkoly jiné nebo další nebývaly jim nejprve přikládány; s počátku po dlouhé doby nebylo ani uvažováno, že by byly při nich i vlivy druhotné. Lze se však právem domnívati, že již pozdní středověk počínal si poznenáhlu uvědomovati také sekundární význam soustavných a větších úprav vodních; nikoliv bez hrdosti můžeme poukazovati na to, že právě ve snaze předků ve vlasti naší, kteří v cílevědomém zakládání přečetných rybníků odhodlali se zvyšovati rybaření, lze spatřovati také uvědomělou již snahu přispívati rozhojněnými a zvětšenými plochami vodními a také upravením odtoku vody i ke zvýšení výparů v ovzdušných vrstvách, kde zvětšení srážek, čili napomáhali k vytváření co nejpříznivějších poměrů klimatických.

Tak shledáváme se již v kronice Beneše z Veitmile při líčení panování krále Karla IV. s těmito slovy: „Vystavěl také v rozličných místech rybníky mnohé a království tomuto velice prospěšné. Což znamenajíce, páni, rytíři, řeholníci a obecní lidé zakládali všude vinice, zahrady a stavěli rybníky, díky bohu vzdávajíce, že jim dal takového knížete, pod jehož panováním všecko se jim dařilo.“ Pelz zmiňuje se, že Karel IV. dal zřizovati rybníky nákladem státním „ut regnum nostrum pscibus et vaporibus abundaret“ (tj. aby naše království rybami a vláhou slynulo).

Tendence takovéto dovedeme v dnešních dobách plně oceniti právě proto, že nejsme vlastně dále, ba že jest nám dříve napraviti velké chyby dob pozdějších a nahraditi nastavší zatím úpadek, než budeme moci jíti dále a technickými prostředky, které jsou ovšem stále bohatější a dokonalejší, nalézti cesty, jimiž bychom mohli účinně působiti na klimatické poměry, které byly tak zhoršeny v neposlední řadě i postupující civilizací (např. vykácením lesů, upřílišněným odvodňováním aj.).

B. Voda v přírodě a její oběh.

Voda jest na povrchu zeměkoule rozdělena velice nestejnoměrně; na sever i na jih od rovníku prostírá se téměř kolem celé zeměkoule – pokud nejsou zde moře – pruh pouští, na kterých jest jen málo míst s takovými podmínkami, jež by mohly člověka lákati k osídlení; název „poušť“ jest právě těsně spjat s územím, které zůstalo pustým pro úplný nedostatek vláhy. V jiných částech jest naopak zase takový přebytek vod, že nastává zbahnění krajin, jinde není ani přebytku ani nedostatku vláhy, avšak v těchto nejpříznivějších podmínkách stoupla zase nepřetržitě populace do té míry, že člověk musil také zde zasáhnout do koloběhu vodního, aby dokonale byly ukojeny veškeré jeho požadavky k vodě, zjednána ochrana jeho života a majetku a opatřen pomocný zdroj pro jeho různé činnosti (zavlažování, odvodňování, vodovody, stokování obcí, úprava bystřin a řek, splavnění jich, vytvoření umělých vodních cest a umělých jezer, využití vodních sil apod.).

Moře světová (Tichý oceán – 175,000. 000 km², Atlantický oceán 89,860.000 km², Indický oceán – 74,890.000 km², Jižní – 14,580.000 km² a Severní ledové moře – 11,509.400 km²) s moři vedlejšími (jako Středozemské, Severní, Černé, Baltické) pokrývají asi 364,735.032 km² (podle Baldita 360,000.000 km²), tj. přibližně 71,5 % celého povrchu zemského (509,951.000 km²); souš naproti tomu má rozlohu 145,215.968 km², tj. asi 25,5 % povrchu. Dohady o skutečném množství vody na zeměkouli nejsou bez zajímavosti. Schott odhaduje obsah oceánů s vedlejšími moři na 1300 milionů km². Jezera vnitrozemská nemají podle Halbfaße více než ¼ milionu km³ a stejně i množství, řekami protékající, které jest velmi proměnlivé, nelze odhadovati větší hodnotu, než také ¼ milionu km³, tedy úhrnné množství jich – asi ½ milionu km³ – jest příliš nepatrné v poměru k obsahu moří 1300 milionů km³. Proto také moře již od nejstarších dob geologických mají rozhodující význam na utváření poměrů i na pevnině, která většinou vznikla na jejich dnech; moře jsou stále sídlem sedimentace a proto nikoliv neprávem zovou se moře kolébkou zemí. Zatím co nejvyšší vyvýšenina na zeměkouli dosahuje 8840 m (Mount Everest v Himalájích), byly v oceánech zjištěny tyto hloubky: v Tichém (Velikém či Pacifiku) 9427 m (střední hloubka 3780 m), Atlantickém 8340 m (střední hl. 3330 m), Indickém 6205 m (střední 3600 m), Severním ledovém (arktickém) moři 4845 m (střední 3300 m), Jižním ledovém (antarktickém) moři 3600 m (střední 1100 m), Středozemském (2,608.600 km²) 3970 m (střední 1330 m), Severním (německém, 636.200 km²) 808 m (stř. hl. 89 m), Baltském (východním, 358.000 km²) 395 m (stř. hl. 67 m) atd. Průměrné prosté výšky pevnin jsou daleko menší: Asie 940 m, Ameriky 610 m, Afriky 620 m, Evropy 290 m, Austrálie 260 m (celé země celkem 680 m); již z toho jest patrno, jakou převahu má na zeměkouli obsah vodstev.

Nepatrný obsah vod vnitrozemských (jezer, řek apod.) v poměru k obsahu oceánů a vedlejších moří neznamená však nikterak, že by význam jich byl menší, ovšem jest redukován ve svém dosahu pouze na menší území. K posouzení uvádíme v přehledu nejprve velikosti nejdůležitějších jezer v jednotlivých světadílech.