Z historie: Půst jakožto léčebná metoda

Z otázek týkajících se získání nebo udržení zdraví sotva která vzbudila tolik zájmu a pozornosti v posledních několika letech jako otázka postu. Mluvilo se pro i proti, různá mínění byla s velkým nadšením předkládána a přijímána a se stejným nadšením zneužívána a odmítána. Znalci z řad lékařských uvádějí zpravidla málo nebo nic ve prospěch postu a i ta místa v lékařských dílech, která by se mohla považovati za příznivé zmínky o postu, byla vyvracena nebo zeslabována, takže vyznavači tohoto učení nemohli se o ně opírati. I slavní pracovníci v otázkách hygieny, kteří se zřekli mnohých tradic, v lékařství silně útočili na půst, prohlašujíce jej za metodu nebezpečnou a nepřirozenou. Naopak jeho zastánci hájili ho tím nadšeněji a důrazněji.

Dříve, než přistoupím k podrobnému rozboru této otázky, bude dobře stanoviti vlastní význam slova „půst“. Postiti se znamená zdržovati se úplně potravy, ať tekuté nebo hutné, nevylučuje však požívati vodu. Kromě vody nesmí se však požívati ničeho, ani tekutého ani hutného, při opravdovém postu, tak, jak tomu pojmu rozumějí jeho přívrženci. Částečný půst není tudíž vůbec postem. Může se snad toho pojmu užívati pro pohodlí, ale je to nesprávný výraz. Buď se postíme, nebo přijímáme nějakou potravu, a přijmeme-li nějakou potravu, nemůžeme říkati, že se postíme.

Myšlenka na dobrodějné účinky postu mě poprvé napadla tehdy, když jsem se ve svém pátrání po nějakém přírodním léčení nemocí obrátil k nižším živočichům. Dobře se pamatuji na řetěz myšlenek, které sledoval tehdy můj mladistvý mozek. Řekl jsem si: „Já se zde namáhám, abych získal zdraví. Myslím si o sobě, že jsem bytost obdařená vyšším rozumem, zdá se však, že je má námaha marná, kdežto pes a kůň, divoká zvířata a divocí ptáci jsou očividně zdraví a nevědí nic o nemocech, které činí můj život tak ubohým“. A tu jsem si všiml, že se zdržují potravy, není-li jim dobře, a tato skutečnost mně později, když jsem byl stižen zápalem plic, dodala odvahy, abych se zřekl stravy.

Od toho dne jsem až podnes přesvědčen o tom, že je půst přirozenou pomůckou při léčení některých nemocí. Zvířata netouží po potravě, jsou-li nemocna. Odmítají ji svým nezkaženým pudem, i když je jim vnucována vyšším živočichem, člověkem. Když jsem si dále všímal nemoci, maje na mysli tuto velkou skutečnost ze světa zvířat, poznal jsem záhy, že i my nemáme chuť na jídlo, jsme-li nemocni, právě tak jako zvířata.

Tak jsem došel k přesvědčení, že se tělo samo o sebe stará. A přesvědčení, k němuž jsem tehdy došel, mám dodnes. Dnes však jest zesíleno dlouholetou pozdější zkušeností mnoha tisíců jiných, kteří ke mně přišli o radu a tak dnes již nejsem toho náhledu, že by bylo nutno jísti, abychom vydrželi na živu týden, čtrnáct dní, tři neděle, měsíc, ba ve velmi zvláštních případech i 50-90 dní. A nejsem o ničem více přesvědčen než o tom, jak velké výhody má rozumný půst.

Kdy se máme postiti? – Často jsem tázán, jak poznáme, kdy se máme postiti. Neradím, aby se někdo postil, kdy mu napadne, prostě proto, že myslí, že je mu to prospěšné.

Zápasí-li tělo o životní síly, o zdraví a zdatnost, snaží-li se někdo vyléčiti z nějaké infekční nemoci, snaží-li se o onen stav, kterému říkáme tělesný soulad, za těchto okolností často napomáhá půst nebo snížení výživy ostatní léčbě a zbytečné přeplňování potravou např. brání poklesu horečky. I když někdo není řádně živen, není příčiny, aby se v tomto případě nepostil.

Půst zdravého člověka. – Dostal jsem mnoho dopisů mladých mužů a žen, kteří si myslí, že je půst prospěšný i zdravým lidem a že jim rychle dopomůže k zvýšené síle a zdatnosti. To je velký omyl. Mladý muž a mladá žena, jejichž zažívací činnost je v pořádku, kteří necítí bolestí, jichž játra řádně a vydatně pracují, kteří mají zdravé plíce, vyhovující všem požadavkům na ně kladeným, nepotřebují se postiti. Buďte vděčni za své dobré zdraví, těšte se ze své stravy a z toho, že ji dobře stravujete, snažte se pěstovati rozumnou a zodpovědnou chuť k jídlu, užívejte svých svalů podle možnosti, rozšiřujte dýcháním i nejmenší buňky plic, dýchejte co můžete nejvíce čerstvého vzduchu, koupejte pokud možno denně celé tělo ve vzduchu a slunečním světle, právě tak jako ve studené vodě, nezatěžujte svého svědomí ubližováním svým přátelům, žijte životem nezištným a ochotným ku pomoci, vykonejte aspoň jedou denně něco dobročinného, svědomitě plňte všechny své povinnosti a nebude vám nic brániti, abyste se v kypícím, zářivém a radostném zdraví nedožili mnohem většího věku než většina lidí.

Není lépe málo jísti než se postiti? – Stává se dosti často, že se mne lidé, kteří se nechtějí postiti, ptají, nebylo-li by pro ně lépe, kdyby málo jedli, místo aby se postili. Není možno popříti, že je mnohem lépe jísti málo, jsme-li nemocni, než jísti hodně, je však nesmyslné očekávati, že bychom se mohli vyléčiti z nějaké prudké nemoci takovou metodou.

I kdyby však bylo radno se stanoviska léčení málo jísti, ukazuje zkušenost mnohých, kteří učinili tento pokus, že se pravidelně nedojde k dobrým výsledkům. Uvádím zkušenost Sinclairovu, která se většinou shoduje s ostatními, které bych mohl podati.

„Někteří lidé se mne ptali, nebylo-li by pro ně lépe, kdyby jedli jen velmi málo, místo aby se postili, nebo kdyby se spokojili s postem dvou až třídenním, často opakovaným. Odpovídám na to, že myslím, že je mnohem těžší tento způsob, protože největší nesnáze při postu jsou právě v prvních dvou nebo třech dnech. V těchto dnech cítíme hlad, a když začnete jísti právě tenkrát, když přestáváte mít hlad, namáhal jste se nadarmo. Snad by bylo velmi dobré jísti jen velmi málo ovoce, místo úplně se postiti – ale háček je v tom, že to nedokáži. Zkoušel jsem to několikrát, ale výsledek byl vždycky týž: lehké jídlo dovedlo mne právě udržovati ve stavu ukrutného hladu a já jsem nevyhnutelně jedl čím dál tím více. A nic nepomůže, že mne to mrzí a že si pro to spílám, dělám to přece opět a opět; nakonec jsem nabyl přesvědčení, že už jsem takový od přirozenosti. Zkusil jsem tento „ovocný půst“ na radu dra Kellogga. Několik dní jsem jedl pouze ovoce, ale zeslábl jsem tak, že jsem se nemohl na nohou udržeti – daleko více, než když jsem se postil úplně.

Zvláštní příprava k postu. – Někteří lidé si myslí, že je půst něco tak zvláštního, že je nutno se k němu připravovati několik dní napřed zvláštním cvičením, dietou nebo jinak. Všechno to je úplně zbytečné. Zvykněte si dívati se na půst jako na nejpřirozenější a nejrozumnější věc na světě. Postím se právě tak, jako piju vodu. Cítím-li příznaky katarrhu, k němuž jsem byl vždy náchylný, vynechám ihned jedno, tři, šest nebo devět jídel, nebo se postím tolik dní, kolik myslím, že je třeba, abych se vyhnul nemoci. Hlavní věcí na začátku postu je, abyste měli klidnou, důvěřivou mysl, a jakmile je tato podmínka splněna, můžete doufati jen v nejlepší výsledky, není-li ovšem vaše tělo vážně poškozeno dlouhotrvající nemocí.

Práce za postu. – Často jsem byl tázán, doporučuje-li se pracovati během postu. V tomto ohledu, jako všude jinde, nutno míti ohled na zvláštní podmínky. Je-li naše životní síla značně zeslabena, bylo by ovšem velmi nesprávné, kdybychom se pokoušeli o nesnadné a dlouhotrvající cvičení při postu; jsem však pro mírné denní cviky i v tomto případě. Nemůžeme-li cvičiti jiným způsobem, je dobře otevříti okna a vykonati několik snadných jednoduchých cviků v posteli; tyto cviky jsou popsány na jiném místě. Řekl bych však, že pro ty, jejichž síla je pravidelná a kdož se chtějí postiti jen proto, aby se zbavili nějaké vleklé nemoci, kterou nelze vyléčiti léky, jež je nezbavuje síly potřebné k denní práci, je rozhodně lépe pracovati nebo cvičiti, než aby zůstali nečinní. Nesmí se zapomínati, že mysl má velký vliv na tělo při postě stejně jako jindy. Jsme tak málo zvyklí sebezapírání, odpírati si všechno, nač máme chuť, že se naše chuť stala neúprosným pánem. Uložíme-li si tudíž půst a přestaneme-li pracovati, nebo nezaměstnáváme-li svou mysl, může se chuť tím naléhavěji hlásiti a zlomiti rozhodnutí toho, kdo nemá pevnou vůli a kdo není dost rozhodný. Pro toho je potom práce rozhodně výhodou. Zaměstnávejte se pokud možno nejvíce. Nedopusťte ani na okamžik, abyste nebyli duševně nebo tělesně zaměstnáni.

Bude snad dobře, uvedu-li zde několik osobních zkušeností (místo mnohých, které bych mohl uvésti) lidí různého zaměstnání, kteří pokračovali při postu ve své práci, ať duševní nebo tělesné.

Colorado Dispatch píše o 15denním postu Edgarda Wallace Conabla, vydavatele Pathfinder a praví: Pan Conable pracoval při svém postu tak, že to budilo podiv. V šest hodin ráno bylo jej možno nalézti při nějaké těžké tělesné práci a až do šesti nebo sedmi večer se ustavičně lopotil, neustávaje ani v poledne, jako jiný pracovníci. Po těžké celodenní práci se vracel domů, kde psal články pro svůj časopis Pathfinder až do desíti nebo jedenácti hodin.

Pozornost celého světa vzbudili zkušenosti známého spisovatele Uptona Sinclaira, uveřejněné v jeho článcích v různých časopisech a v jeho knize „Půst pro zdraví“. První svůj delší půst podstoupil pod mým vedením. O práci za postu praví Sinclair toto:

„Při svém prvním postu nemohl jsem vůbec pracovati, protože jsem byl příliš sláb. Avšak při druhém postu bych byl mohl dělati cokoliv, vyjma příliš těžkou práci. Při svém posledním dlouhém postu jsem si načrtl celý divadelní kus a napsal jeho dvě jednání. (Tento kus nebyl dosud vydán, nemohu tedy čtenáře na něj odkázati, jsem však jist, že je to věc právě tak dobrá, jako jiné, které jsem kdy napsal). Měl jsem přítelkyni, která se napoprvé postila týden a která při tom vykonávala všechny své domácí práce a poslední den ještě zavařila mnoho ovoce. Dostal jsem dopisy od žen, které se postily 10-12 dní a vykonávaly při tom všechny své práce. Znám případ mladého děvčete, které se postilo 33 dní a celou tu dobu pracovalo v sanatoriu, při čemž dvacátýčtvrtý den ušlo 20 mil.“

V roce 1920 jsem podstoupil svůj první půst, trvající 7 dní. K otázce práce při postění uvádím záznamy o svých vlastních zkušenostech, které jsem si tenkrát napsal, a které jsou jistě zajímavé:

Průměrný člověk si myslí, že zeslábne, vynechá-li jedno jídlo a kdyby se postil celý den, že by ztratil všechnu sílu. Není většího omylu než tento.

Když jsem vyzkoušel svou sílu čtvrtého dne postu, rozhodl jsem se, že dokáži svou sílu zdvihnutím 50ti liberní činky sedmého dne.

Nadešel konečně sedmý den, ale musím doznati, že se mi zdál týden hodně dlouhým. Zašel jsem po procházce do tělocvičny maje v úmyslu zrušiti rozkaz, aby byla poslána 50liberní činka k fotografovi. Když jsem tam přišel, cítil jsem se však tak silným, že jsem se rozhodl vyzkoušeti svou sílu. Myslil jsem si, že je možno, že uzdvihnu snadno třeba i těžší činku.

Zdvih jsem 50tiliberní činku nad hlavu několikrát bez nejmenších obtíží. Nezdálo se mi to těžší, než za normálního stavu. Zkusil jsem to s činkou 60tiliberní, potom 70ti a 85tiliberní se stejným výsledkem a ihned jsem dal poslati k fotografii 100liberní činku, protože jsem cítil, že jsem tak silný, že ji uzdvihnu.

Vím velmi dobře, že moji čtenáři budou udiveni těmito siláckými výkony po tak dlouhém postu, a nikdo nemůže být více udiven, než jsem byl já, neboť jsem byl toho domnění, jak jsem již řekl, že zdvihnouti 50tiliberní činku nad hlavu jednou rukou po takovém postu bylo by opravdu něco, čím bych se mohl chlubiti a byl jsem ohromen svou silou za těchto okolností.

Stoliberní činka byla poslána k fotografovi a jeho lidé, kteří viděli a fotografovali mé silácké výkony, mohou je dosvědčiti. Musil jsem zdvihnouti stoliberní činku dvakrát, než byl zhotoven dobrý negativ.“

Nejpozoruhodnější, snad rekordní, je případ p. Richarda Fausela, který byl zaznamenán ve Physical Culture v září 1910. Pan Fausel trpěl několik let vodnatelností nohou a jeden čas vážil téměř 400 liber. Řadu let byl hotelierem a právě v době, kdy již vůbec nemohl konati žádný tělesný pohyb, ačkoliv stále ještě řídil svůj závod na své posteli, dostal se mu náhodou do ruky výtisk časopisu Physical Culture, který popisoval dobrodiní postu.

I rozhodl se p. Fausel, že to zkusí s postem. První jeho pokus byl tak uspokojivý, že přišel do mého sanatoria v Chicagu a svěřil se mému vedení.

Protože však upadl krátce před svým posledním postem do vážného omylu v ohledu diety, rozhodl se podstoupiti nový půst. V té době vážil 297 liber a já jsem neváhal jej přiměti k dlouhému půstu, třeba sebe delšímu. Výsledek byl, že se opravdu postil 90 dní, což jest jeden z největších rekordů. Z dalšího bude patrno, že pan Fausel nepřestával pracovati a pilně cvičiti po celou dobu svého postu:

„Na začátku postu vážil 297 liber. Prvních čtyřicet dní chodil průměrně 12-15 mil denně a každý den se podroboval masáži a zvláštnímu cvičení, po němž následovala asi čtyř až pětiminutová studená sprcha. Každý den rovněž plaval 30-60 minut. Vypil průměrně 5-6 sklenic vody denně.

Celý ten čas bylo jeho jedinou potravou malé množství citronové šťávy za den. Za 42 dny ztratil na váze 72 libry.

Koupání při postu. – Denní koupele při postu jsou velmi důležité. Kůže lidského těla má tři důležité úkoly:

1. Chrání tkaniva.

2. Umísťuje pocity prostřednictvím periférních nervů.

3. Je orgánem čisticím.

Obyčejný člověk si těžko představí nesmírnou důležitost tohoto posledního úkonu, čili to, že miliony pórů vychází denně z těla ven ve způsobě viditelného nebo neviditelného potu mnoho nečistoty. Civilisovaný člověk, oblečený v šatstvo, přichází o toto dobrodiní činnosti kůže. Čím těsnější spodní prádlo nosí, tím méně mohou z jeho těla unikati zkažené a jedovaté látky. Mnoho z nich je přijímáno spodním prádlem a mnoho zůstává na povrchu kůže.

Jedině zdravá kůže je ta, která je ustavičně vystavena vzduchu a slunci. Nemístně stydlivé názory naší civilisace a naše staleté náboženské vychování znemožňují takovou nahotu. Zvyk připouští částečně odhalené poprsí ženy při „velké toilettě“, a nahé nohy a trup zápasníků při zápasech. Koupající se na mořském pobřeží smějí též obnažiti větší část těla, ale nechce-li některá žena nositi boty a punčochy, dívají se na ni její „civilizovanější“ sestry svrchu.

Ale jen ať jde nějaký zápasník, nebo žena v koupacím obleku do sadu nebo ulicemi města, ihned se strne křik a volání o „nestydatosti“ a „velké urážce mravnosti“. Je jasno, jak nerozumná je tato nedůslednost. Ale přirozenost lidská jest již tak nedůsledná, a nesmíme tedy být tím nijak překvapeni.

Jedna z prvních zkušeností mého mládí, když jsem si vypěstoval mohutné svaly cvičením a tím, že jsem se řídil Přírodou, jak jen jsem mohl, naučila mne oceňovati velký úkol kůže při získávání a udržování dokonalého zdraví, o němž věřím, jak stále tvrdím, že jim Bůh chtěl obdařiti každou lidskou bytost. Přes všechnu opatrnost a cvičení jsem nachladl a zdálo se, že se rýmy nezbavím. Nebyl jsem tehdy ještě zaměstnán, jako nyní, a tak nejen že mi byl čas dlouhý, nýbrž měl jsem i peněženku a kapsu prázdnou.

Ohlížel jsem se po nějaké práci, která by mne na několik dnů zaměstnávala, a tu mi poradil jeden známý, abych byl modelem nějakému umělci. Tato myšlenka se mi zalíbila. Zašel jsem do jeho atelieru a byl jsem přijat. Bylo chladné počasí. V atelieru byla zima a průvan, když jsem se svlečen postavil na podstavec. K svému velkému překvapení cítil jsem však, že je mi po půl hodině lépe, místo aby mi bylo více zima. Stál jsem toho dne a poprvé po mnoha týdnech jsem šel spát s mnohem mírnější rýmou. Když jsem druhého dne opět vystavil své tělo na čtyři hodiny vzduchu, cítil jsem opět zřejmou úlevu ve svém nachlazení. Po třetím dnu jsem byl vysvobozen od nemilých příznaků, které mne trápily, a za týden jsem byl zcela zdráv.

Od toho dne jsem až dodnes vášnivým přívržencem přírodního života pokud se týče vystavování těla čerstvému vzduchu. Protože ovšem žiji v době civilizované a podléhám jejím zákonům a požadavkům, nosím právě takový oděv, jako ostatní lidé, ale kdykoliv mohu, oblékám řecký šat a za všech okolností nosím v létě oděv, který se dá snadno práti, takže nepotřebuji spodního prádla, které by bránilo vzduchu v přístupu k mé kůži. V zimě nosím tenké a volné prádlo, takže má vzduch pokud možno nejvolnější přístup k mému tělu. Avšak tak dlouho, dokud civilisace nedovolí vystavování těla vzduchu tak, jak to dovoluje na mořském pobřeží nebo v tanečních sálech, nepřestanu protestovati proti takovému malichernému rozlišování a nepřestanu rovněž prohlašovati, že byl by svět tělesně i morálně lepší, kdybychom se zbavili myšlenky, že je tělo něco nestoudného, co musí býti přikrýváno, a nepřestanu činiti co budu moci, abych výchovou a zdravým životem dokázal, že nestoudnost je v mysli toho, kdo se naň tak dívá, spíše, než v malém těle samém.

Kůže je právě takovým dýchacím a čisticím ústrojím jako plíce. Obyčejnému člověku se to snad zdá býti divným, ale pro přívržence hygieny a přírodního života nemůže býti důležitost kůže dosti doceněna. Jak nebezpečno je zameziti čisticí úkoly kůže, pochopíme snadno z případu, který se stal před několika lety při jakémsi divadelním představení, při němž byl jeden herec úplně pokryt pozlátkem. K velkému úžasu všech přítomných způsobilo toto uzavření všech pórů kůže smrt, ačkoli při tom plíce mohly nerušeně pracovati.

Ale vraťme se nyní ke koupání. Viděli jsme, jak důležitým dýchacím a čisticím ústrojím je kůže a nebude tedy třeba mnoho důvodů, abychom ukázali, že musí býti udržována v čistotě a v dobrém stavu. Koupání se k tomu hodí nejlépe. A proto ten, kdo se postí, má si to zaříditi tak, aby se mohl denně koupati. Suché tření může do určité míry nahraditi koupel ve vodě, přejeme-li si toto. Můžeme k ní užíti suchého ručníku, lépe však je vzíti dva kartáče, každý do jedné ruky a kartáčovati celé tělo tak, že začneme u kotníků a kartáčujeme vzhůru, potom od pěsti nahoru k ramenům a hledíme, abychom stále kartáčovali směrem k srdci. Taková třecí lázeň je jednak znamenitým drážděním kůže a rovněž dosti dobrým cvičením.

Je-li oběh krve zvlášť dobrý a není-li známek ochablosti, které by svědčily o špatném oběhu krve, můžeme užíti studené lázně. To se může státi buď tím způsobem, že prostě namočíme ručník a třeme jím tělo, nebo že polijeme tělo studenou vodou nebo studenou sprchou, nebo konečně, je-li oběh krve obzvláště dobrý, tím způsobem, že se ponoříme do vany se studenou vodou. Pravidelně však bych neradil k tomuto poslednímu způsobu, ačkoliv bude míti jistě jen příznivé účinky, a za málo minut ucítíme blahodárné teplo.

Pamatujte si však, je-li oběh krve chybný, je-li vám často zima a máte-li nohy a ruce studené, že smíte užívati studené vody jen s největší opatrností. Suché tření bude lepší než studená lázeň. Činí-li vám neobvyklé obtíže udržeti si tělo teplé, pak radím denně teplou lázeň. Je výhodné zůstati v takové lázni tak dlouho, až se celé tělo úplně prohřeje. Udělejte si vodu tak teplou, abyste v ní vydrželi; zůstaňte v lázni 15-30 minut a přidávejte postupně horké vody, až se tělo úplně prohřeje. Po takové lázni je radno políti tělo studenou vodou nebo tříti je ručníkem namočeným ve studené vodě. Užijte studené vody právě jen tolik, abyste popřáli vnějším částem těla dobrodiní posilujícího účinku chladu.

Pití vody při postu. – Jak uvidíme na rozlišných metodách léčení nemocí, které probírám na jiných místech tohoto díla, připisují velkou důležitost pití vody při postu. Jsou některé případy, kde je dobře zdržeti se vody, avšak pravidelně můžeme vodu nejen doporučiti, nýbrž správné její užívání je dokonce velmi důležité.

Prospěch z postu může býti značně zvýšen hojným pitím čisté vody nejen jakožto prostředku vymytí a vyčistění zažívacího ústrojí, nýbrž i jakožto vnitřní „sprchy“, abych tak řekl, pro krevní cévy a tkaniva celého těla. Hojné pití vody značně přispěje k odstranění všech zkažených látek. Je-li jazyk potažen a páchne-li z úst, jak se často stává a což znamená, že zažívací ústrojí je v podobném stavu, pak je zvlášť důležito píti hodně vody. Přestane-li zažívací ústrojí přijímati a zpracovávati potravu, což se stává tehdy, když je přeplněno nečistotou, usazuje se většina nestrávených látek na jeho vnitřních stěnách. A tu je zřejmá důležitost hojného pití vody a příležitostně i citronové šťávy jakožto prostředku odstraňujícího tuto vrstvu pročišťujícího ono ústrojí. Mimo to přispěje pití vody k tomu, aby ten, kdo se postí, neztrácel tak rychle na váze.

Jeden takový muž vykládá takto mé zkušenosti: „Kdo se postí, má píti pokud možno nejvíce vody, jenom ne příliš mnoho najednou. Já vypiji každou hodinu sklenici vody, mnohdy i každou půl hodiny.

Na začátku je dobře vypíti hodně vody, když se blíží doba jídla a když myslíme na jiné lidi, kteří sedají k jídlu. Pijí studenou vodu, poněvadž je to pohodlnější, ale dávám přednost horké, mám-li ji po ruce. Pití horkou vodu mezi obvyklými dobami jídla je velmi dobré.“

Asi před třiceti roky podstoupil Dr. Tanner svůj známý 40denní půst. Trpěl mnoho let různými chorobami, kterých nemohl ani on ani jeho přátelé lékaři vyléčiti. Prvních 14 dní svého postu nepil vůbec vody. To je odříkání, které považuji nejen za zbytečné a neužitečné, nýbrž dokonce za škodlivé, protože čistá voda značně pomáhá za postu vylučování strávených látek. Jsou výjimky z tohoto pravidla, ale velmi řídké.

Zajímavější však je zmíniti se o tom, jak došel k tomu, že ve zbývající době svého postu pil vodu. Zájem veřejnosti o Dra. Tannera byl takový, že denně přicházel do velkého sálu, kde se mohly shromážditi nepřehledné zástupy, které si přály jej viděti. Jakýsi posměváček přel se s ním uváděje obvyklé tvrzení, že není možno bez jídla zachovati si sílu. Dr. Tanner, aby dokázal svá slova, pravil konečně: „Celou řadu let jsem byl polovičním invalidou a trpěl jsem všemi možnými nemocmi a teď se již 14 dní postím. Vy jste mladý, zdravý, silný a zdatný. Vypiji jen trochu vody a poběžím potom s vámi o závod kolem tohoto sálu a uvidíme, kdo to nejdéle vydrží a kdo poběhne rychleji.“ Posměváček přijal tu výzvu sebevědomě. On i celé shromáždění bylo jisto, že sázku vyhraje, a závod začal za mnohých vtipů, jak může býti Dr. Tanner tak bláhový a chtíti se měřiti s tak zdravě vypadajícím mužem. Avšak netrvalo dlouho a vtipy se změnily v úžas, neboť doktor předběhl svého soupeře tak křepce a snadno, a posměváček se tak namáhal a byl tak udýchán, že všem bylo jasno, že není třeba v závodu pokračovati.

To je jedna z pozoruhodných skutečností dokázaných ve stech, ba tisíci případech, které mohli pozorovati ti, kdož předpisovali jako já půst. Jest známou zkušeností, zmizí-li všechny příznaky nemoci, že se otevrou pro nemocného všechny cesty k síle a zdatnosti. Cítí to a třeba že stále ještě se postí, počíná již zvýšení síly.

Třeba že se to snad zdá proti obvyklé praksi lékařů, kteří radí užívati jen málo nebo vůbec žádné vody nebo jiných nápojů při jídle, mám já takové zkušenosti, že začneme-li hodně jísti, což je někdy radno učiniti po přerušení postu, ovšem obvyklým opatrným způsobem, že je dobře vypíti při jídle dosti velké množství vody. Myslím, že jsem dosti jasně vyložil, že bezprostředně po delším postu musíme býti pokud možno nejopatrnější, abychom nejedli více, než kolik můžeme stráviti. Když však je naše touha po jídle opět pravidelná a když již není nebezpečí, proč bychom neupokojili jejich rozumných požadavků, shledal jsem, že je dobře píti bez omezení, kdykoli máme chuť a to právě tak mezi obvyklou dobou jídla jako při jídle. Nutno ovšem poznamenati, že rozdíly teploty mezi požívaným pokrmem a vodou, kterou je zapíjíme, nesmí býti příliš značné.

Klystýr čili vnitřní proplachování při postu. – Vnitřního proplachování užívalo velmi mnoho lidí již ode dávna při zácpě nebo jiných chorobách střevních. Není pochyby o jeho ceně jakožto dočasné pomoci. Celá řada znamenitých lékařů vykonala důkladné pokusy s tímto proplachováním střev a třeba že učenci jednomyslně souhlasí v tom, že je to prostředek všeobecně užitečný, neshodují se úplně v jeho fysiologických účincích.

Stadelmann praví, že jeho účinky jsou pouze mechanické, protože pomáhá játrům, odstraňujíc ze střev velké množství rozkládajících se látek spolu s mnoha mikroby, ptomainy a toxiny, které při tom vznikají.

Naše vyobrazení ukazuje ty části zažívacího ústrojí, kterých se týká proplachování. Okrouhlý sval na konci konečníku je sval řitní; nad ním je esovitá smyčka; potom sestupná, příční a konečně vzestupná část tračníku. Těmto třem částem se říká obyčejně tlusté střevo. Je to svalnatá a pružná trubice, která se může značně rozšířiti a je asi 1,5 až 1,8 m dlouhá. Zde se shromažďují látky vyměšované ze žaludku, jater a jiných orgánů, než projdou konečníkem.

Mečnikov, který si získal světové pověsti svými důkladnými studiemi fysiologie střev, považuje tlusté střevo za sídlo velkého nebezpečí pro lidské tělo. Když se někdo příliš mnoho nají, hromadí se nestrávené látky v této pružné trubici a tak vznikají v ní jedy, které se dostávají do krve a jí do celého těla, kde působí škodlivě. Obsahuje-li taková nestrávená potrava hodně masa, vznikají jedy, kterým se říká ptomainy a které jsou jedny z nejprudších, jež známe. Z těchto důvodů, které byly vždycky více nebo méně známy a chápány, vynášeli mnozí neodborníci výhody umělého vyprazdňování tlustého střeva. A ještě před několika lety doporučovala se v tisku mnoho tato methoda.

Není pochyby, že má často velký léčebný význam, ale řekl jsem již na jiném místě a opakuji znovu, že nic nemůže býti nejlepším pro lidské tělo, co není přirozené a normální. Můžeme sice měniti Přírodu a některé takové změny jsou snad méně škodlivé než jiné, nejlépe však jest, vyhneme-li se takovým změnám a budeme-li se, pokud možno, říditi Přírodou. Chtěl bych tedy, aby mi bylo dobře rozuměno, že totiž uznávám takové vyplachování střev právě tak jako uznávám berlu v případě dočasné kulhavosti, avšak neuznávám ho za stálou a správnou metodu pro pomáhání střevům. Má-li někdo normální zdraví, musí jeho střeva pracovati tak sama od sebe jako ostatní ústrojí a neděje-li se tak, můžeme býti jisti, že je to následkem nějaké nemoci, která má býti odstraněna.

Červovitý pohyb střev (peristaltika), zvláštní to pohyb, při němž se svaly střev roztahují a stahují a který ustavičně tlačí obsah střev ku předu, je působen hlavně přítomností látek, které mají býti vyloučeny. Je tedy zřejmo, že tento pohyb ustane, přestaneme-li dodávati střevům látky, které právě tento pohyb působí (což se opravdu děje, postíme-li se) a že přestane také vyměšování výkalů. Kdyby bylo celé zažívací ústrojí ve zdravém stavu, neznamenalo by to nic, ale půst není věc vhodná pro lidi, kteří jsou zdrávi. A právě abychom pomohli odstraniti ze střev tyto zkažené látky, užíváme umělého vyplachování.

Nemohu však dosti důrazně varovati své čtenáře před tím, aby si nezvykli užívati příliš často tohoto prostředku. Uznávám sice plně cenu takového vyplachování a jeho znamenitou pomoc při ozdravovacím pochodu, nutno se však přes to dívati na ně jako na pomoc umělou a nesmíme pouze na ně spoléhati. Právě proto, že to je prostředek umělý, neměl by se k němu utíkati nikdy ten, kdo je zdráv. A třebaže se jeho škodlivé následky nedají srovnati s následky takového zla jako je na příklad šněrovačka, je přece (v zásadě) stejně špatné spoléhati se na umělé vyplachování jakožto na prostředek proti zácpě, jako spoléhati se na šněrovačku jakožto prostředek k podporování břišních svalů. Rád však přiznávám, že je daleko lépe užíti umělého vyplachování než spoléhati se na jakékoli pročišťující léky, ať už je to ricinový olej, mandragorové pilulky nebo jakékoli jiné mastičky a škodlivé kuličky, které „účinkují ve spánku“.

Důvody pro umělé vyplachování při postu jsou tyto: Brzy po tom, kdy přestaneme jísti, nepřicházejí ze žaludku do střev žádné strávené látky, které by působily jejich červovitý pohyb a odstranily tak strávené látky, které již ve střevech jsou. Naše nesprávná strava zmenšila bohužel normální a zdravou činnost střev a následkem toho hromadí se v nich značné množství zbytků, které kvasí a tvoří jedy, a které je pramenem nebezpečí po celou dobu, kterou je ve střevech ponecháno. Umělé vyplachování

pomáhá osláblým střevům zbaviti se těchto zkažených látek.

To však ještě není vše. Zkušenost učí, že po začátku postu nepřestávají se v těle hromaditi strávené látky – což ovšem závisí na druhu nemoci a na povaze či tělesném stavu nemocného. A protože není potravinových zbytků, které by způsobily červovitý pohyb střev, zůstávají tyto látky ve střevech a škodí tam tak dlouho, dokud nejsou umělým způsobem odstraněny. A tak je umělé vyplachování opět dobrým prostředkem.

Je ještě třetí důvod: Mnozí lidé se domnívají, že je jejich zažívací ústrojí jistě čisté, dostavuje-li se u nich denně pravidelný pohyb střev. Často jsem slyšel, jak lidé, kteří trpěli zažívacími poruchami, tvrdí, že není možno, aby jejich střeva byla nějak nemocna, protože mají pravidelnou a značnou stolici. Takoví lidé byli velmi překvapeni, když jim byla vypláchnuta střeva a když viděli, že se objevilo značné množství starých tvrdých výkalů, které bezpochyby pokrývaly stěny střev a bránily tak jejich zdravé činnosti. A to musíme mít na mysli, že se to v některých případech neděje jen jeden den, nýbrž často mnoho dní po sobě. Posmrtná pitva střev ukazuje často velké množství výkalů vězících na stěnách tračníku a tak se snadno vysvětluje nemoc nebožtíkova neschopností jeho ústrojí zbaviti se této stále rostoucí výplně. Proto má se užíti umělého vyplachování ve všech případech, kdy příznaky svědčí o nějaké střevní chorobě.

Četné moje zkušenosti ukazují, že velké množství lidí trpí chorobou, které říkají lékaři atonie vnitřností, což znamená česky nedostatek svalové síly; fyskultopatie více než co jiného snaží se právě léčiti choroby tohoto druhu. Nemají-li střeva dosti svalové síly a zvláště tehdy, když se přijímaná potrava skládá z bílého chleba a z tuhých, nevýživných látek nedostatečně rozkousaných a smíšených s jinými potravinami a kořením, které umrtvuje nervy a seslabuje svaly, bývá následkem hromadění výkalů, které pokrývají potom vnitřní stěny zažívacího ústrojí a stávají se tak příčinou celé řady nemocí, které známe.

Jak jsem již jednou řekl, je známo, že člověk může míti pravidelnou stolici, ať již přirozenou nebo různými počišťovacími prostředky získanou a i tak mohou býti střeva pokryta uvnitř strávenou a zapáchající hmotou, která tvoří jedy pohlcované krví a uvádí nemocného stále do stavu trvalé skleslosti. V takovém případě je půst spolu s vyplachováním střev výborným prostředkem. Půst posiluje a dráždí nervy k nové činnosti dosud malátných střevních svalů. Půst počíná uvolňovati na stěnách střev vězící výkaly a užije-li se potom rozumně umělého vyplachování, vyčistíme celé zažívací ústrojí a oběť svých vlastních špatných zvyků dietetických bude vrácena novému životu. V takových případech možno sáhnouti k umělému vyplachování.

Vyprazdňování střev, které bude toho následkem, bude ovšem různé podle stavu nemocného, ale ve většině případů a zvláště při prudkých nemocech nebo při vleklých chorobách bude překvapující. Objeví se velké množství tmavohnědé, odporně zapáchající tekutiny a v ní kusy pevně sražených výkalů. Tato pevná hmota je právě odstraněna se stěn střev a byla příčinou bolení hlavy, katarů a nevolnosti, kterou trpělo celé tělo. V některých případech objeví se značné množství vláknitého, bělavého nebo bezbarvého šlemu a při katarech a tuberkulose střev zvětšuje se množství výplachů tohoto druhu, pokračujeme-li v postu, což má pro nemocného velmi dobré výsledky. Zdá se někdy, že odcházejí celé stěny střevní, jako by se tělo chtělo zbaviti všeho, co bylo příčinou jeho choroby.

Při horečkách a prudkých zápalech objevuje se mnohdy ve výkalech i krev. Je podivuhodné, jak rychle mizí dlouhotrvající bolesti a dráždění po takovém výtoku tuhých výkalů, šlemů nebo krve. A s tímto pocitem ulehčení dostavuje se brzy jistota brzkého návratu zdraví. Takový duševní stav pomáhá přirozeně k uzdravení. Čím značnější je tedy nepříjemný výtok výkalů, tím bezpečněji může nemocný doufati v brzké uzdravení.

Jakmile je vypláchnutí střev dokonáno a střeva se vrátí do normálního, přirozeného a zdravého stavu, dá o tom jazyk a očištěný dech ihned zprávu i nemocnému i jeho okolí. Jazyk přestane býti potažen a je krásně červený jako u zdravého dítěte. Dech je bez zápachu, přítok slin je snadný a budí příjemný pocit v ústech a tu se dostavuje ten šťastný a pro mnohé tak nový pocit – pocit opravdového hladu, tak odlišný od pouhé chuti k jídlu.

Zdá-li se, že by úplné vypláchnutí střev příliš vyčerpalo, obejděme se bez něho, není-li naprosto nutné pro zdravou činnost střev. Někdy je konečník příliš suchý a stačí ¼ nebo ½ l vody, aby byl dostatečně navlhčen a aby byla uvedena střeva v pohyb; v takovém případě nedostaví se pocit takové vyčerpanosti, jako často po úplném vypláchnutí střev.

Známky nebezpečí při postu. – Všeobecně není obavy, že by mohlo býti při postu nějaké nebezpečí. V mnoha tisíci případech, které jsem sám osobně řídil, nedošlo ani jednou k smrti následkem postu a skoro ve všech případech vyjma ty, které uvádím na jiném místě, došlo, pokud vím, jen k nejlepším výsledkům. Avšak je dobře býti připraven na příznaky, které se mohou dostaviti a ohlašovati nebezpečí u osob s malými životními silami, nebo v případech, kde byly životní síly zničeny dlouhým zápasem s vleklou chorobou, anebo kde má býti přemožena nějaká prudká nemoc.

Takovou známkou je příliš zrychlený puls nebo naopak. Avšak ani jedno ani druhé nemusí vždycky značiti nebezpečí. Stává se někdy, že postící osoba má zrychlený puls nebo že se u ní objevují jiné zdánlivě vážné příznaky a přece všechny známky ukazují jasně na to, že kráčí velmi rychle k mnohem dokonalejšímu zdraví. Nezkušený člověk učiní však v takovém případě dobře, přeruší-li půst. Totéž možno říci o pomalém, slabém pulsu. Pokud je puls mezi 60 a 90 a dokud je silný a pravidelný, je malé nebo žádné nebezpečí. Je-li však nižší nebo vyšší, pak musíme býti opatrní a není-li postící se osoba pod odborným lékařským dohledem, bude lépe, přeruší-li půst, než aby se zbytečně uváděla v nebezpečí.

Lépe je pohybovati se jen na jisté půdě, nemáme-li zkušeností v postění. Já jsem na příklad často pokračoval v postu i při velmi zrychleném pulsu a i v takových případech, kdy byl puls tak slabý, že se daly údery těžko počítati. Pravidelně však nutno býti opatrným, je-li puls příliš slabý nebo je-li vyšší než 110 a lépe půst přerušiti.

Jinou známkou nebezpečí je též špatný duševní stav. Dostaneme-li strach z postu, pak je obyčejně radno jej přerušiti. Jsou ovšem výjimky z tohoto pravidla, ale bylo již řečeno, že i dlouhá vnucená zdrženlivost od potravy není obyčejně příčinou smrti trosečníků nebo lidí, kteří jsou nuceni se postiti z jiných důvodů; ve zkušenosti je pravou příčinou jejich duševní stav – myšlénka, že jistě zemrou, budou-li určitou dobu bez potravy. Duševní strach vlastně zabíjí takové lidi. Můžete být tedy jisti, že správný duševní stav je velmi důležitý a můžete být ubezpečeni, že děláte nejmoudřejší a nejlepší věc, pokračujete-li v postu. Tato jistota provede vás bezpečně každou okolností a k velkému vašemu prospěchu.

Velká slabost není vždycky znamením nebezpečí, někdy však ano. Bylo již dříve řečeno, že je působena obyčejně jedovatými látkami v oběhu krevním. Nezmizí-li však částečně po cvičení, dýchacích cvicích a chůzi – shledáváme-li, že musíme ulehnouti, pak radím, aby byl půst přerušen. Slabost nemusí být známkou nebezpečí, ale je dobře půst v takovém případě ukončiti.

Znal jsem lidi, jichž síla vůle byla příliš velká. Slyšel jsem o případech, kdy se takoví lidé začali postiti a nehledíce k různým příznakům pokračovali v postu mnohdy značně dlouho. Půst tohoto druhu je vždycky škodlivý. Při postu nastane vždycky chvíle, kdy se počínají zdravá tělesná tkaniva stravovati, což snižuje zvolna tělesné síly. Je-li tělo úplně pročištěno, je čas, aby byl půst přerušen. Avšak skoro ve všech případech, kdy půst měl škodlivé a oslabující účinky, bylo to způsobeno nesprávnou stravou a nevhodným způsobem života po skončeném postu.

Je ovšem možno jíti příliš daleko při postu a proto radím každému svému nemocnému, aby se omezil jen na krátké posty. Jsem si aspoň jist v takových případech. Mimo to pomáhají různé metody, kterých užívám při postu a po něm, zvyšovati životní sílu na nejvyšší stupeň: není tudíž výslovně nutno, aby někdo pokračoval v postu ,,až do konce“, řídí-li se přesně těmito metodami.

Tělesná cvičení, zdravá strava, a všechny ty různé metody fyskultopatické, kterými se zvyšuje všeobecná životní síla, přivodí žádaný výsledek obyčejně i bez postu. Tyto výsledky však budou značně uspíšeny aspoň částečnou zdrženlivostí v ohledu potravy.

Chcete-li býti bezpečni při postu, poslechněte všech neobvyklých známek projevujících se přílišnou ochablostí, která se neztrácí ani tehdy, řídíte-li se pokyny, které jsem uvedl pro její překonání a považujte je za známky nutného přerušení postu.

Činí-li úbytek na váze 2 i více liber denně po prvních dvou dnech, znamená to někdy rovněž nutnost přerušiti půst. Jsou-li tkaniva velmi měkká, pak se přirozeně velmi rychle ztrácejí za postu. Ztrácíte-li 2 nebo více liber denně déle než 6 až 7 dní, pak je dobře přerušiti a pokusiti se nahraditi ztracená tkaniva jinými, pevnějšími, buď cvičením nebo jiným způsobem zvyšujícím síly, dříve než se znovu začnete postiti.

Mysl je pravidelně velmi jasná při postu a dojmy silně živé. Není-li tomu tak, je-li mysl zatemněná a vůle slabá a kolísavá, pokračujte v postě jen velmi opatrně. Nejste-li pod dozorem někoho zkušeného, bude lépe, přerušíte-li půst, jakmile se objeví podobné příznaky.

Nespavost při postu. – Někteří lidé nemohou spáti, postí-li se déle. V některých případech se dostavuje pocit nervového napětí a není možno se dostati do onoho stavu uvolnění, nutného k spánku. V takovém případě je dobře píti hodně vody, teplé nebo studené, v jakémkoli množství. Nepomůže-li to, je možno užíti teplé lázně, v níž zůstaneme 10-15 minut. Taková lázeň bude mít mnohdy uklidňující účinky, které jsou nutné pro přivodění spánku. Jiným dobrým prostředkem je namočiti prostěradlo do studené vody, vyždímati a otočiti kol těla a boků až k prsům. Prostěradlo má všude zahalovati tělo a přes ně nutno obtočiti jiné suché, abychom nepomokřili ložní prádlo. Takové studené balení trupu mívá často ihned dobré účinky.

Nespavost při postu bývá často způsobena špatným oběhem krve. Nohy bývají studené, a je nesnadno udržeti je v teple, i když užijeme sebe většího množství přikrývek. V tom případě je radno přikrýti nohy ještě zvláštní přikrývkou nebo polštářem z peří. Nepomůže-li ani to, je dobře dáti k nohám láhev s horkou vodou nebo teplé želízko zabalené do nějaké látky. Tím způsobem docílíme snadno žádaného tepla, krev se nažene do nohou a tak bude přivoděn spánek. Tohoto prostředku k přivolání spánku možno užiti i tehdy, když nejsou nohy nijak zvlášť studené, ale když je nám chladno. Teplo sežene krev z hořejších částí těla, a kdežto jsme se dříve neklidně sem tam několik hodin převalovali, tímto jednoduchým prostředkem se ihned uklidníme.

Mnozí lidé, kteří se postí, mají klamný názor, že musí uzavřít okna a nepouštět do pokoje čerstvý vzduch ani ve dne ani v noci, protože je jejich oběh krve slabý. To je ovšem velký omyl, neboť zmenší-li se takto značně dodávání kyslíku, nemůže tělo vyvinouti dostatečné množství tepla a energie. Postíme-li se, máme se snažiti v každém případě o hojný přístup čerstvého vzduchu. Čili musíme hleděti k tomu, protože hlavně žijeme ze vzduchu, abychom ho dostávali co možno nejvíce a co možno nejlepší, a čím více se můžeme přiblížiti ideálnímu spaní venku, pod širým nebem, tím lepší bude náš oběh krve a tím méně obtěžování nepříjemnými příznaky provázejícími často půst.

Nutno však míti na mysli, že při postu nepotřebujeme tolik spánku. Nespotřebuje se tolik tělesné energie zažíváním potravy; proto stačí často úplně spáti 4-6 hodin, kdeže jindy potřebujeme 7-9 hodin. Nemusíme si tedy dělat hlavu z toho, že při postu nemůžeme spáti tak dlouho, jako jindy.

Tyto zkušenosti doznávají změny pouze v tom případě, že jsme dříve trpěli nespavostí. V takovém případě má půst mnohdy právě opačný účinek. Po několika dnech spíme úplně normálně a délka spánku je značně větší. Není opravdu lepšího léku pro nespavost než půst. Půst uklidňuje nervy, zavádí soulad do tělesné činnosti a odstraňuje vady ústrojí. Ovšem nesmíme čekati zlepšení ve dvou nebo ve třech dnech. Oprat k lepšímu se dostaví mnohdy až za 7-10 dní, nebo ještě později.

První dny postu. – Možno říci, že první dny postu jsou nejhorší. To lze očekávati. Přerušíme-li nějaký zvyk, třeba byl naprosto přirozený a zdravý, je to vždy spojeno s různými poruchami, dokud si tělo a mysl nezvyknou na nový pořádek. V případě chuti k jídlu, která se stala nepřirozenou našimi civilizovanými zvyky přecpávání a našimi převrácenými zásadami, bylo by pošetilé očekávati, že se provede tento úplný převrat její moci, aniž by tím nebylo tělo obtěžováno a přivedeno do nepříjemného stavu. Někdy jsou závratě, dávení, mžitky před očima a pocit „prázdnoty“ hlavními příznaky, jak vysvítá ze zkušenosti tisíců, kteří se postili pod mým vedením. Tento stav může trvat 2-3 dny, potom zmizí nepřirozená touha po jídle a pocit „prázdnoty“ a objeví se nechuť ke každé stravě. Stane se však někdy, že chuť k jídlu zůstane až do konce, a postící se člověk touží po stravě, na niž byl zvyklý. Ale to je výjimečný případ.

Asi 3-4 den, kdy se dostaví ošklivost při myšlence na jídlo, pokryje se obyčejně jazyk silnou, žlutavě bílou vrstvou, která zůstane většinou po celou dobu postu. Dech zapáchá a ústa postícího se člověka vypadají nepříjemně a nechutně.

Vyložil jsem již, že význam potaženého jazyka a zapáchajícího dechu spočívá v tom, že se zažívací ústrojí mění po několika dnech, kdy jsme se zdržovali jídla, z ústrojí zažívacího na jakési ústrojí vyměšovací. Jinými slovy nečistota a neztrávené látky nahromaděné v těle a hledající východu užívají k tomu zažívací ústrojí. Potažený jazyk svědčí tudíž jen o tom, v jakém stavu je celé zažívací ústrojí a tento nepříjemný příznak trvá tak dlouho, dokud není úplně provedeno očištění. Jakmile zmizí, je nám to nejlepším svědectvím, že je ukončeno vyměšování těchto látek. Jakmile se to stane, dostaví se opět chuť na některé druhy zdravé stravy a jazyk je opět čistý a dech ztratí zápach.

Nutno si pamatovati, že zkušenosti při postu se značně mění. V drobnostech nejsou stejné ani ve dvou případech. I stejně dlouhý půst téže osoby vykazuje značné rozdíly. Nemůže se tedy stanoviti nic všeobecně platného, pokud se týče účinků postu, máme-li na mysli různosti individuelní. Ale všechny zkušenosti téměř bez výjimky se shodují co do konečných výsledků postu. To právě může nejvíce uklidňovati při postu, ať se vaše zkušenosti jakkoliv liší od zkušenosti jiných, že konečné výsledky jevící se v odstranění choroby, návrat čilosti a síly, očištění mysli a návrat přirozeného hladu je vždy týž. Všichni ti, kteří zkusili postem léčiti nějakou chorobu, vědí, že měli několik dní menší nebo větší horečku. A žádný jiný příznak nesvědčí více o tom, že nastal již očišťující pochod. To je právě jeden z prostředků, kterých užívá tělo k spalování nebo vylučování nečistoty tělesné.

V prvních dnech postu vyvíjí se často následkem rozkladu přebytečné stravy ve střevech a následkem činnosti vyměšovacích ústrojí značné množství plynů, které někdy značně nemocného obtěžuje prudkými bolestmi kolikovými. V takovém případě je radno užíti horkého klystýru a řádně opatřiti žaludek, střeva a páteř. Horké obklady buď v podobě horkých flanelových obkladů, nebo váčků s horkou vodou umístěných na ručník namočený v horké vodě a vyždímaný, přinesou ulehčení.

V některých případech se dostaví pocit mrazení, ačkoliv teploměr nevykazuje žádnou značnější změnu teploty. Je to pouhý následek nervového podráždění způsobeného činností vyměšovacích ústrojí, a nic neznamená, protože zmizí, pokračujeme-li v postu.

Stává se někdy, že postícím se lidem hučí v uších nebo že se ve velmi řídkých případech objevuje částečné ohluchnutí nebo že se jim nažene do uší krev právě tak, jako když rychle vystoupíme na nějaké vysoké místo. Tyto nepříjemné příznaky možno odstraniti – obyčejně jsou následkem nahromadění mazu – vstříkneme-li do uší trochu teplé vody (30^o C). Nesmíme ovšem vodu vstřikovati prudce, neboť bychom mohli ublížit bubínku; proto dobře obrátiti se na lékaře.

Někdy dostavují se mžitky před očima, avšak tyto nepříjemné příznaky mizí, pokračujeme-li v postu.

Stává se dosti často, že ten, kdo se postí, má v prvních několika dnech postu vyšší teplotu a horečku. Někdy trvá tento stav s různými změnami po celou dobu postu. Není třeba se toho lekati. Jest pouze známkou velké námahy, kterou podstupuje tělo ve snaze vyléčiti samo sebe. Kdyby někdo zápasil o život s nějakou dravou šelmou nebo s lupičem, považoval by za samozřejmé, že se jeho puls zrychlí a jeho dýchání a teplota zvýší. To svědčí jenom o tom, s jakou rozhodností a silou zápasí. Stejně tomu tak je s neuvědomělou nebo bezděčnou silou těla. Aniž by při tom byla nějak súčastněna vůle nemocného, provádějí tělesné orgány jaksi svou vlastní vůli a své myšlenky, cítíce, že jest jim bojovati o život; a odtud je ona zvýšená teplota. Jakmile se tělesný stav zlepší, vrátí se i teplota opět do normálního stavu. (Horečka nervová).

Tj. případ mnohých nemocných, kdežto u jiných působí půst opačně. Obyčejně jsou to osoby bledé, hubené, chudokrevné. Stává se často, že u nich pozorujeme klesnutí teploty o 1-2^o. Je možno, že jest toto klesnutí teploty způsobeno nedostatkem dráždění, které nastává, zdržujeme-li se potravy. Není nutno, aby takový stav působil nějaké nepříjemnosti. Kdykoli jsou tělesné síly ochablé, jak tomu je obyčejně při dlouhotrvající slabosti, možno očekávati, že tělesná teplota klesne o 1 nebo 2^o, kdežto při prudkých nemocech nebo u silných, tučných a krevnatých osob teplota obyčejně stoupne. V obou případech však vrátí se teplota do normálního stavu, jakmile půst dokoná své dílo.

Často se objevuje ještě jiný nepříjemný příznak. Mnozí lidé trpí pravidelně tím, že jejich pot vydává velmi nepříjemný zápach. Zkušený odborník může většinou rozpoznati různé nemoci podle tohoto zápachu. Mnozí lidé, kteří trpí duševními poruchami, vydávají velmi nepříjemný a docela zvláštní zápach. Tato okolnost je tak nápadná, že jeden můj přítel dovede rozeznati stav téměř každého nemocného pouze podle zápachu jeho těla. Při postu vydává tělo mnohem prudčí a znatelnější tento nepříjemný zápach. Je to nové svědectví toho, že vyměšovací pochod v těle pokračuje a že i kůže vykonává svůj úkol a pomáhá nemocnému získati zdraví.

V těžších případech počnou se i sliny měniti. Čtvrtého nebo šestého dne nepříjemný stav úst je zvyšován hustými, lepkavými slinami, které jsou někdy zpěněné a které působí pocit, jako bychom měli „vyprahlá ústa“, jak říkají pijáci. V takových případech dochází někdy k dávení a znám případy, kdy nemocní vrhli při delším postu několik dní za sebou, zbavujíce se tak velkého množství látek, které je nejlépe odstraniti, pokud možno nejrychleji.

Někdy cítí ten, kdo se postí, prudké bolesti pod lopatkami, podobné bolestem při špatném trávení.

V jiných případech nejsou ústa „vyprahlá“ nýbrž naopak máme v nich kyselou chuť a značný přítok slin.

V řídkých případech se na rtech objevují oděrky a puchýře. U lidí, které nazýváme bonvivanty, kteří si potrpí na bohatou, přepychovou stravu, příliš se přecpávají a dopřávají si radostí příliš rozmanitého a složitého jídelního lístku, objevují se obyčejně různé velmi nemilé příznaky. Přepracovaná játra, přeplněná žlučí, vyloučenou v nepřirozeném množství, vypouštějí jí značně mnoho do střev. Protože obvyklá činnost střev z velké části přestala následkem nedostatku stravy, není žluč tak rychle odstraňována, jak rychle ji játra dodávají. V takových případech dochází k zpětnému pohybu střev. Střeva netlačí svůj obsah dolů, nýbrž obráceně a žluč se tak dostává vzhůru do žaludku. Snadno si představíme následky. Ihned se dostavuje dávení a vrhnutí a nemocný se tak zbavuje velkého množství žlutozelené žluče, silně zapáchající. Tomu, kdo nezná důvodů této okolnosti, mohlo by se to zdáti znamením, že se mu vede hůře místo lépe, avšak není tu důvod, proč bychom se znepokojovali. Jest to sice velmi nepříjemné, ale nutné čištění, a nemocný měl by se mu podrobiti s co možno největší trpělivostí. Znám případ, kdy trvalo toto dávení žluče plné tři týdny, avšak konečné výsledky překonaly i nejsilnější očekávání nemocného. Jeho zažívací ústrojí, játra, žaludek i mozek byly postem tak krásně osvěženy, že prohlásil, že cítí, jako by byl znovuzrozen.

Většina těchto nepříjemných příznaků, o nichž jsem se zmínil, neobjevuje se u lidí nervosních. Ti však trpívají obyčejně zvýšenou nervosností a podrážděností. Jejich okolí musí býti k nim v této době poněkud úhlednější a musí si uvědomiti, že jejich podivínství a kousavost nic neznamená a za krátko úplně zmizí. Avšak jen málo postících lidí, třeba by byli sebe více vytrpěli, unikne značnému a nepříjemnému vyprazdňování střev, o němž jsem se zmínil v kapitole o umělém vyplachování.

Denní příznaky postu. – Aby ten, kdo se chce postiti, mohl porozuměti svým pocitům a zkušenostem zvlášť v prvních dnech postu, chci mu ukázati zkušenosti jiných tak, aby nebyl snad překvapen příznaky, které by ho mohly zaraziti. Nutno však při tom míti na mysli, že nikdy nejsou ani dva případy úplně stejné. Řekl jsem již na jiném místě, že táž osoba může míti různé pocity, postí-li se dvakrát po sobě odděleně. Já sám měl jsem na příklad někdy prudké bolení hlavy v prvních dvou dnech postu, kdežto jindy jsem měl pocit osvobození a jasné mysli, což bylo právě tak příjemné jako překvapující. Budiž mi dovoleno, abych zdůraznil každému začátečníku, aby se nedal polekati žádnými příznaky, které se snad objeví. Nemůže tu být žádného nebezpečí a není tedy třeba se báti.

Při začátku postu má se každý zvážiti a je dobře zaznamenávati si denně změny ve váze a všechny příznaky, které zpozoruje. Přirozeně, že mu bude po několik dní ve váze ubývati. Není však třeba se toho lekati. Po prvním týdnu, rozhodl-li se pro delší půst, bude velmi překvapen svými záznamy. V mnohých případech totiž se ukáže, že přibývá na váze, když se byl několik dní postil. To však je obyčejně následkem většího množství vody, kterou vypije a sníží-li toto množství na takový stupeň, jak byl dříve obyčejně zvyklý, pozná, že vlastně každodenně průměrně ztratil něco z tělesných tkání, obyčejně však podkožního tuku.

Je docela častým zjevem, že se prvního dne postu ztrácí na váze 2-5 liber. Tato ztráta je ovšem nejznatelnější v krajině břišní. Druhého dne zmenší se obyčejně ztráta na 1-2 libry a následující dny obnáší ½ - 1 libru. Úbytek na váze záleží ovšem na tom, jak mnoho cvičíme. Cvičíme-li málo nebo vůbec nic, a trávíme-li dny nečinně, bude ztráta na váze značně menší než vedeme-li činný život. Několikakilometrová každodenní procházka značně zvýší ztrátu na váze. Při obyčejném postu, trvajícím dva až čtyři dny, ztráví se jen velmi málo tělesných tkání, leda že bychom těžce pracovali. Ztráta se soutřeďuje skoro výhradně na krajinu břišní. Přestaneme-li jísti obvyklým způsobem, obrací se tělo nejdříve pro potravu na zásoby umístěné právě v těchto místech.

Shledáme rovněž, že se mění teplota i puls. Tyto změny jsou mnohdy dosti značné; jindy sotva patrné. Je zajímavo je zaznamenávati. V případě jistého muže na příklad, který se postil 31 dní, byla jeho teplota na začátku 36,7 - 37^o; na této výši zůstala první čtyři dny. Pátého a šestého dne klesla na 36,5^o  a 36,7^o – 37^o až do jednadvacátého dne, kdy klesla na 35^o; následujícího dne byla opět 36,7^o – 37^o, pak klesla na 36,5^o a na této výši zůstala až do posledního dne, kdy klesla na 35^o.

Prvního dne byl puls tohoto muže 78, následujícího dne 72, třetího a čtvrtého dne 74; pátého a šestého dne 72; následující dva dny 74; den potom 72; desátého dne vystoupil na 80 a jedenáctého dne klesl na 61; dvanáctého dne 64; třináctého opět 72; čtrnáctého dne 68 a kolísal mezi 60 a 70 do dvacátého dne, kdy klesl na 54 a stoupal potom nepravidelně až do posledního dne postu, kdy byl 68. Lékař, který řídil půst tohoto muže, praví o střídavých změnách pulsu toto: „Změny pulsu nemají zvláštní důležitosti, protože závisí na množství pohybu vykonaného před tím, než byl puls měřen. Ten den na příklad, kdy byl 80, přišel právě onen muž se svými psy z osmikilometrové procházky. Druhého dne, kdy byl puls pouze 61, ztrávil celé dopoledne v lenošce, nejsa ničím drážděn než svými novinami.“

Proberu nyní den za dnem a uvedu příznaky, které se obyčejně objevují, a vysvětlím tomu, kdo se postí, co se děje v jeho těle a co je příčinou těchto příznaků.

První den: Protože jest půst něčím novým, je možno, že každý začátečník bude snad příliš mnoho sám sebe pozorovati a že bude poněkud zneklidněn. To však není nijak zjevem všeobecným, neboť mnozí lidé začínají půst úplně přesvědčeni o všech jeho dobrodiních a bez jakéhokoliv váhání. To je ideální duševní stav, a čím blíže se mu můžeme přiblížiti, tím lépe. Čím méně se postem zabýváme, čím méně naň myslíme, o to je náš duševní stav vyrovnanější.

Kdosi popisuje zkušenosti svého prvního dne jako „prostý pocit ohromného hladu“. Byli-li jsme zvyklí vyhovovati své chuti na jídlo třikrát denně, můžeme přirozeně očekávati, že se nedá jen tak snadno přemoci a první dva dny jsou obyčejně nejdůležitější v tomto zápase. Mnozí lidé dostali bolení hlavy jen proto, že vynechali pouze jedno jídlo, takže je docela možné, že budeme tím prvního dne postiženi. Stolice bude mnohdy úplně pravidelná, protože tělo ještě nepocítilo žádné změny v obyčejném pořádku.

Jeden náš čtenář, který se několikrát postil jeden nebo dva dny, byl jednou stižen silnou rýmou. Vypravuje, že první tři dny značně trpěl tím, že vynechal obvyklá tři jídla. Čtvrtého dne přestalo úplně hryzení v žaludku. I když počal opět jísti, nechutnalo mu nijak zvláštně jeho první jídlo, sestávající ze dvou pomerančů, ani druhé jídlo, které se skládalo z pšeničného zrní namočeného několik dní v mléce. Ani třetí jídlo ho neuspokojilo a teprve po čtvrtém jídle dostavil se správný hlad. Není pochyby, kdyby byl pokračoval v postu tak dlouho, dokud by se neodstavil opravdový hlad, jistě by nebyl postrádal chuti k jídlu při prvních jídlech.

Druhý den: Táž osoba popisuje takto své pocity druhého dne: „Pocit prázdnoty, ne však přílišný hlad; značné krkání; spal dobře až do 2 hodin v noci“. Závratě, lehké bolení hlavy, krkání a pocit prázdnoty jsou všeobecně pociťovány. Mnohdy dochází také k záchvatům kolikovým spojeným s větry.

Třetí den: Týž pacient praví: „Poněkud sláb, ne příliš hladov; krkání trvá; neklidný spánek; zapáchající dech“. To je obvyklý případ. Potažený jazyk a zapáchající dech bývají nejvíce zdůrazněny třetího dne. Potažený jazyk svědčí o zkaženém stavu celého zažívacího ústrojí a o tom, že vnitřnosti počínají nyní odstraňovati všechny jedovaté látky z krve. Jsou to sice příznaky velmi nepříjemné, ale pro lékaře nebo pro znalce jsou velmi vítané, protože jsou znamením, že počalo již odstraňování choroby. Velmi často – závisí to hlavně na prudkosti nemoci – cítí pacient, že se jeho chuť k jídlu dosud tak tyranská mění k překvapujícímu odporu ke stravě jakéhokoliv druhu. Každá myšlénka na jídlo je hnusná a třeba že tento pocit je v různých případech různý, bývá pravidelně nepřirozená chuť k jídlu potlačena odporem pociťovaným při myšlénce na jídlo po celou dobu postu, dokud se nedostaví opravdový hlad.

Jeden muž, kterému jsem poradil, aby se postil, vypsal mi své zkušenost ze třetího dne takto: „Od vánoc pokusil jsem se již dvakrát se postiti. První dne mi bylo lépe, ještě i druhého dne, třetího dne ráno jsem však vrhl, dostal jsem závratě, byl jsem mdlý a potácel jsem se. Pojedl jsem něco málo a tyto příznaky zmizely. Mohl byste mi poraditi, jak mám těmto nesnázím předejíti? Odpověděl jsem mu na to takto: „To se stává vždycky při postu. Prvního dne není radno vykonávati žádné těžké cvičení, nýbrž je dobře ujíti 8-10 km, má-li člověk dosti síly, a hluboko dýchati. Je radno píti hodně vody. Ložnice má býti řádně větrána. Dostaví-li se dávení nebo závrati, vypijte dvě nebo tři sklenice hodně horké vody a zhluboka dýchejte. Dokud se nedostaví opravdový hlad, nepřerušujte postu v tomto stavu, nýbrž pokračujte tak dlouho, až se hlad objeví.

Slabost, závratě a dávení, k nimž tak často dochází, bývají vysvětlovány nedostatkem dráždění, na něž jsme zvyklí obvyklým požíváním stravy. Třebaže je toto dráždění značně odlišné od dráždění alkoholického, jsou mezi nimi přece jen některé podrobnosti. Jednou z nich je ta okolnost, že se vždycky objeví nepříjemné příznaky, kdykoliv někdo, kdo byl zvyklý nesprávně nebo příliš mnoho jísti, vynechá jedno nebo dvě jídla. Nedostatek tohoto dráždění je příčinou nemilých příznaků. Ukázal jsem však, že velmi rychlé mizí a jakmile si tělo zvykne na nedostatek dráždění působeného stravou a potravinovými jedy, začíná se hlásiti opravdová síla a zdatnost toho, kdo se postí. Tehdy začíná poznávati rozdíl mezi tělem vydrážděným a zdravým. Mozek je podivuhodně jasný; tělo poznává svou sílu; ochablost a nechuť k duševní nebo tělesné práci zmizí a člověk se pouští do svých denních povinností se silou, energií a rozkoší, svědčící o tom, že se těší dobrému zdraví, na něž má každý člověk nárok.

V případě oné osoby, jejíž zkušenosti daly podnět k těmto poznámkám, je nyní jasně viděti, že jeho dávení, závratě, potácení a chuť vrhnouti byly pouhým výsledkem toho, že jeho vyměšovací ústrojí počalo pracovati a odstraňovati příčinu nemoci. Avšak místo aby něco jedl, měl by se takový člověk právě v této chvíli odhodlati k sebezapírání, neboť nadešel rozhodný okamžik a jísti v tomto okamžiku znamená ztratiti mnohé výhody již získané.

Dejme tomu, že někdo trpí tímto vyměšováním. Třetího nebo čtvrtého dne, když již vyměšování začalo, ukáže se snad, že se mu přitížilo. To však je jeden z těch případů, kdy se nemocnému přitížilo jen proto, aby se jeho stav obrátil k lepšímu, a ten, kdo by v této chvíli nedovedl řádně rozuměti tomuto poučení, byl by nejvýš bláhový. Takový člověk by měl býti naopak značně posílen ve své odvaze, místo co by ji ztrácel a setrvati ve svém dobrém předsevzetí a říditi se zde jako ve všech jiných dobrých věcech příslovím, že „zachráněn může být jen ten, kdo vytrvá až do konce“.

Stejně nepříjemné příznaky můžeme očekávati v případu tyfu nebo některé jiné nemoci, kdy se tělo všemožně namáhá, aby se zbavilo nahromaděných škodlivých látek. Takové příznaky mohou se dostaviti při postu dříve nebo později.

Čtvrtý den: Zkušenosti čtvrtého dne popisuje táž osoba takto: „Umělé vypláchnutí střev ráno zlepšilo stav úst a usnul jsem potom na několik hodin; večer jsem neměl hlad, ale stav úst byl tak špatný, že jsem užil nového klystýru a ulehčil jsem tak střevům i ústům. Spal jsem dobře až do půl třetí v noci.

V případě, že považujeme pouze krátký půst za dostatečný, nedochází k těmto nepříjemným pocitům v ústech. Tyto příznaky závisí úplně na prudkosti nemoci, která má býti vyléčena. Byl-li žaludek v dobrém stavu a činnost zažívacího ústrojí pravidelná, dostaví se jen velmi málo těchto nepříjemných příznaků. Vzpomínám si na jeden případ, kdy se jazyk jen málo potáhl a zápach dechu byl téměř neznatelný a přece onen nemocný trpěl těžkým kašlem, který bylo velmi nesnadno vyléčiti.

Pátý den: Náš nemocný praví: „Špatný stav úst trvá; je tak zlý, že jsem z toho celý nemocný; v noci klystýr; spal jsem dobře část noci, ale zbytek byl neklidný; váha 240 liber. Jízda pouliční drahou velmi unavovala.“

Šestý den: „Asi stejný jako včera; jsem velmi sláb; dojel jsem k lékaři“.

Sedmý den: „Mnohem lépe v každém směru; jsem silnější, zapáchající dech zmizel, spal jsem dobře celou noc; vážím 210 liber; od třetího dne necítím hladu“.

Řekl jsem již, že dávám pravidelně přednost několika kratším postům asi 6 – 7 denním spíše, než příliš dlouhým. Nedá se však upříti, že v mnohých případech je žádoucí půst dlouhý čili jak se všeobecně říká „půst až do konce“. Komu bylo poraděno, aby se postil tak dlouho, dokud se mu jazyk a dech opět neočistí a dokud se nepřihlásí zdravý hlad (což jsou přirozené hlavní známky toho, že bylo dosaženo účelu postu), nemusí se lekati ani diviti žádným příznakům, které se snad objeví, neliší-li se podstatně od těch, které jsem již vylíčil a těch, o nichž se nyní krátce zmíním.

Pokračuje-li se v dlouhém postu, může se státi, že je nemocný trápen ráno, když vstává, záchvaty slabosti a závratí. Devátého a desátého dne nebo také později objeví se v ústech velmi ošklivá příchuť. Může se též státi, že je to následkem přirozeného pohybu střev trvajícího až do dvacátého dne a v ústech ukazují se pak známky čištění střev.

Mnozí lidé se diví, že se při denním téměř umělém vyplachování střev ukazuje velké množství výkalů. Laikové se obyčejně ptají, kde se béře tolik výkalů, když přece nic nejedí, ale na tuto otázku jsem již odpověděl na jiném místě. Nejsou řídké případy, že nemocní jsou velmi sklíčeni, ba ztrácejí odvahu, pokračuje-li se v postění ještě dále.

Je to zjev docela všeobecný. Dlouhotrvající slabost jakéhokoliv druhu snadno působí tento stav, a když někdo zápasil a namáhal se nadarmo, je každý nový pokus, který nevede bezprostředně k výsledku, s to, aby jej přivedl v naprostou skleslost. Nepoddávejte se však takovému pocitu a neztrácejte odvahy. Hlavu vzhůru! Všimněme si, že dobré dílo pokračuje a že brzy budete sklízeti dobrodiní dokonale obnoveného zdraví.

Někdy probouzejí se nemocní ráno po takových záchvatech skleslosti veselí, s jasnou myslí. Přes den však klesají opět na mysli, zvlášť, dojde-li k dávení. Kdykoliv máme ošklivý pocit v ústech a podrážděný žaludek, objevuje se obyčejně duševní skleslost jako příznak. Avšak přes špatný stav úst spí obyčejně nemocný dobře celou noc. To je vždycky dobrým znamením, a čím déle může spát, tím lépe.

Blíží-li se již třicátý den postu, zdůrazní se někdy (jsme-li nemocni) velmi ošklivá příchuť v ústech takovým způsobem, že cítíme silné nutkání k vrhnutí. Téměř vždycky mu předejdeme horkým klystýrem. Někdy se objeví v ústech hlen, ale nelekejte se, zvracíte-li značné množství tohoto šlemovitého hlenu, protože to svědčí jen o tom, že všechny síly těla pracují na odstranění nemoci. Velmi často nepřestanou tyto nepříjemné příznaky až do dne, kdy se dostaví opravdový hlad, kdy jazyk se očistí, dech ztratí zápach, a kdy se při umělém vyplachování střev neobjevují již žádné výkaly, takže možno usouditi, že půst již své dílo vykonal. O panu Davisovi, jehož případ zaznamenává Dr. L. Haccard, nutno podotknouti, že mu bylo 61 let a že byl před dvěma roky raněn mrtvicí na celou pravou stranu. Byl úplně neschopný k jakékoli ruční práci, žil ve strachu před druhým záchvatem a při sebe menší námaze trpěl zvláštním a neobvyklým stavem duševní skleslosti, po níž následovala vždy velká ospalost. V takových dobách spal 30 – 36 hodin bez přestání. Jeho duševní schopnosti byly porušeny, zrak zesláblý, řeč vadná. Pravou ruku měl nehybnou a slabou. V takovém stavu začal se postiti. Opravdový hlad dostavil se čtyřicátého dne a půst byl tudíž přerušen. První tři dny jedl velmi střídmě, požívaje po celou tu dobu tuto stravu: půl litru nesvařené vinné šťávy, šťávu ze tří pomerančů; půl litru ústřicové polévky; velké jablko; velký pečený brambor; dva krajíčky celopšeničného chleba s máslem. Při této stravě zesílil a odporné sliny, které ho obtěžovaly, zmizely. Dobře spal, cítil, že je mu celkově lépe a mohl opětně užívati svých svalů. Za nějaký čas se mu jazyk opět potáhl, znovu se objevily odporné sliny ukazujíce jasně, že je nutno pokračovati v postu, má-li býti dosaženo trvalých výsledků. Po lehké snídani začal se postiti podruhé a jeho denní zkušenosti z tohoto postu jsou tyto:

První den: „Cítím se silným a je mi celkem dobře až na ošklivý zápach v ústech; značný příliv slin; velký hlad v 5 hodin ráno; spal jsem dobře“.

Druhý den: „Silnější než kdykoli jindy od prvního týdne mého dlouhého postu; dvakrát jsem šel do města; stále ještě značný příliv slin, ale nejsou již tak odporné jako dříve; hladu nemám“.

Třetí den: „Dopoledne jsem byl velmi silný, ale odpoledne mi bylo hůře; sliny nebyly tak odporné; večer vypláchnutí střev s velkým množstvím výkalů; spal jsem dobře“.

Čtvrtý den: „Dopoledne silný a bylo mi dobře, odpoledne však dosti slabý a skleslý; stále ještě odporné sliny; spal jsem dobře“.

Pátý den: „Asi stejně jako včera; dvakrát jsem byl na procházce; večer vypláchnutí střev, ale voda byla jen zbarvena; spal jsem dobře až do 3 hodin ráno.“

Šestý den: „Dvakrát jsem vrhl značné množství žlučí; večer pravidelná stolice, velmi zapáchající; spal jsem dobře do 4 hodin ráno“.

Sedmý den: „Dosti slabý a skleslý ráno; hlad a dávení; dobře jsem spal“.

Osmý den: „Zřejmý hlad a tentokrát jsem nadobro přerušil půst. Váha 174 libry“.

Výsledkem těchto dvou postů, jednoho 40denního a druhého osmidenního, bylo úplné vyléčení! Nemocný píše svému lékaři takto:

„Jsem vyléčen z následků mrtvice; můj duševní stav je jasný a pravidelný; celé moje zažívací ústrojí je zřejmě v pořádku; vidím lépe, než kdy jindy; má ruka je silná; nebojím se již druhého záchvatu mrtvice; nemám již záchvatů ospalosti; cítím se v každém ohledu volnější; jsem-li unaven, nacházím osvěžení v cvičení; cítím, jako bych byl omládl, a sousedé mi říkají, že vypadám rovněž mladší; pracuji v St. Paul, vzdáleném 10 km, již asi měsíc a chodím denně tam i zpět; jsem zkrátka v každém ohledu zdatnější, než jsem kdy býval ve svém mládí“.

Aby si moji čtenáři nemysleli, že jsou takové dlouhé posty něco výjimečného, ujišťují je, že jsou tak časté v mém sanatoriu a i jinde pod mým vedením, že se na ně dívám já i moji asistenti jako na úplně běžné případy.

Měl jsem již sta takových případů a nepovažuji za nutné pro svou osobu vésti si denní záznamy příznaků jednotlivých případů. Ovšem, že sledujeme s velkým zájmem denní postup postu u každého, ale zkušenosti jsou tak všeobecné a stejné, že přesně víme, co můžeme očekávati a jaké výsledky můžeme tušiti. Tyto výsledky jsou tak jisté, že mi nikdy nenapadne myšlenka na nezdar. Řídí-li se nemocní přesně několika radami a nejsou-li odváděni na scestí osobami, které nerozumějí postu a jeho příznakům, věříme výsledkům právě tak jistě jako násobilce.

Různé příznaky, ale stejné výsledky. – Ze všeho, co bylo v předchozích odstavcích řečeno, je viděti, že u lidí stižených různými chorobami, budou se nutně jeviti i různé příznaky. Rozdíly v povaze a rozdílný duševní stav budou při tom též rozhodovati, neboť některým lidem je snadné to, co se jiným zdá velmi nesnadným. Někdo je nervosní a snadno se podráždí, jiný lhostejný a klidný a účinky postu na tyto různé druhy lidí nebudou ovšem stejné.

Věřím sice, že mnoho nemocí povstává sníženou resistencí tělesnou, ale tento stav se projevuje tolika různými způsoby a na různých lidech opět tak odlišně, že můžeme docela jistě očekávati, že budou i jejich zkušenosti při pochodu očišťovacím různé. Tuto věc nemohu ani dost zdůrazniti. Rovněž nutno poznamenati, že zde uvedené příznaky jsou výjimkou a nikoliv pravidlem, a že většina postících se vůbec jich nedozná. Radím však každému postícímu se, zejména je-li nemocen, aby se obrátil na zkušeného odborníka lékaře a prováděl moje předpisy za jeho dozoru.

Rozhodl jsem se tedy podati zkušenosti lidí z různých končin, trpících různými nemocemi, kteří byli vyléčeni hlavně postem. Rozumí se, že jiné metody, kterých bylo užito, byly pouze jednoduché metody fyskultopatické. Ve většině případů jsem nepředepsal léků a jen v několika zdánlivě beznadějných jsem zavolal lékaře. Mluví-li se o jiných metodách, kterých bylo užito spolu s postem, pak to byly vždycky pouze ty jednoduché zásady, hlásané tak často na těchto stránkách.

Čtenář si jistě všimne, že uvádím i jiné případy než své. Udělal jsem to schválně. Chci čtenáře přesvědčiti, že nezáleží na tom, kdo předpisuje nebo řídí půst, nebo jiné jednoduché a přirozené způsoby léčení. Výsledek je vždycky týž. Ačkoliv bych tedy byl mohl v každé kapitole uvésti zkušenosti svých nemocných, chtěl jsem úmyslně uvésti i zkušenosti a výsledky cizích případů, s kterými jsem neměl buď nic nebo jen velmi málo společného.

Půst při kataru a bolestech žaludku. Je málo lidí, kteří by nebyli někdy trpěli jednou nebo druhou touto nepříjemnou a úplně zbytečnou nemocí. Zvláště jeden případ je tu zajímavý, totiž případ pana J. Duvena, pastora z Jižní Dakoty. Zdraví pana Duvena bylo úplně zničeno, i rozhodl se konečně zkusiti to s postem. Jeho případ byl však tak vážný, že přišel ke mně, poněvadž si přál, abych osobně řídil jeho půst. Pokračoval jsem s ním v postu právě tak, jak on sám začal, ulehčuje mu pouze některými jinými našimi jednoduchými metodami. Dávám nyní slovo jemu, aby vylíčil výsledky šestinedělního jednoduchého, přirozeného, rozumného léčení.

„Postil jsem se téměř 70 dní. Bylo přímo úžasné, kolik nečistoty ze mne vyšlo. Po 11 dnech mi přibylo značně na síle a od té doby jsem pravidelně cvičil a chodil denně 2 – 5 mil. Ztratil jsem na váze asi 27 liber. Devět dní mléčné stravy zvýšilo mou váhu o 22 liber. Vlasy mi přestaly skoro úplně vypadávati; žaludeční obtíže úplně zmizely; zrak mám lepší, než kdy jindy; plicní katar, který jsem již měl odedávna a který mne velmi trápil při kázání, je vyléčen, a jsem nyní silný. Jsem přesvědčen, že jsem poměrně za krátký čas úplně vyléčen.“

Půst při skleslém žaludku a střevech. Ukázal jsem jasně již v I. díle, že tyto závady se dají postem rychle napraviti. Z tisíce takových případů bych rád uvedl jeden. Případ Uptona Sinclaira je zajímavý a důležitý. Jemu se podobá případ Wellesleye Wise, který byl trápen silnými záchvaty bolesti žaludku a s nimi spojenou nervovou ochablostí. Konečně byl nucen vzdáti se svého kněžského úřadu a úplně bez naděje šel do jednoho velkého sanatoria. Tam mu bylo řečeno, že „může doufati, že se jeho stav značně zlepší asi za pět let“. Celý zoufalý rozhodl se Wise k poslednímu pokusu, zkusiti totiž moje metody, a přišel ke mně. A nyní ať vypravuje sám.

„Nerově úplně vyčerpána skleslý na duchu, tak slabý a utýraný, že jsem se sotva vlekl, přišel jsem konečně do Macfaddenova Sanatoria. Cítil jsem, že je můj případ beznadějný; ale p. Macfadden mi dal trochu naděje.

Byl jsem ve stavu tak beznadějném, že jsem přemýšlel někdy i o sebevraždě. Vím, že bych to nebyl udělal ve světlém okamžiku, ale bál jsem se skutečně, že bych se někdy v rozčilení mohl zavražditi. Těch několik dní před mým léčením byly nejhorší z celého mého života.“

Předepsal jsem panu Wisovi ihned řadu krátkých postů střídavě s mléčnou stravou a podrobil jsem ho i jiným fyskultopatickým metodám. Výsledek byl tento:

„Po sedmidenním postu jsem snadno ušel 3 míle. Když jsem se postil 16 dní, cvičil jsem půl hodiny namáhavé cviky v tělocvičně časně ráno, pak jsem ušel na rovině deset kilometrů za hodinu a dvacet minut a cítil jsem se tak silným, že bych byl šel ještě mnoho mil.

Přibylo mi 30 liber na váze a jsem přesvědčen, že strava, která mi byla dávána, je nejlepší na světě pro získání váhy, síly a zdraví.

Můj oběh krve je lepší, než byl před pěti roky. Snesu více tělesného cvičení a větší duševní námahu než před léty a život je pro mne příjemný a růžový, místo odmítavého a šedého. Věřím, že mám před sebou nejkrásnější a nejplnější léta života“.

Po dvou letech napsal mi p. Wise sám do sebe toto:

„Můj dopis, který jste s mým svolením uveřejnil, vzbudil velkou pozornost, což je vidět ze spousty dotazů, které dostávám se všech stran, ba i z Evropy a z Asie. Tyto dotazy se týkají téměř vždy hlavně dvou věcí, totiž pomohly-li mi Vaše metody skutečně, jak se tvrdí, a trvá-li dosud ono zlepšení.

Napadlo mě tedy, že je třeba dodatečného prohlášení, které by bylo odpovědí na všechny ty dotazy. Prosím Vás tedy, budete-li ještě onen můj dopis uveřejňovati, abyste k němu ještě dodal toto:

Řídil jsem se od té doby (r. 1910) až dodnes pravidelně a tak přesně, jak mé povolání dovolovalo, předpisy o stravě, koupelích a cvičení, které jste mi dal, a zlepšení mého stavu se tím jen upevnilo.

Od let, kdy jsem byl desítiletým hochem, netěšil jsem se nikdy tak plnému a zdatnému životu, jako nyní.

Jsou tomu již skoro dva roky, co jsem vstoupil do vašeho ústavu jako ubohý mrzák, který nedoufal, že by se kdy mohl ještě k něčemu hodit. Za tu dobu vrátilo se mi opět mé mládí, dík vám. Jsem úplně novým člověkem. V posledním roce jsem zastával velmi zodpovědné místo a vykonal velmi těžké a úspěšné dílo ve své kněžské kariéře. Všichni se mi opravdu diví.

Dnešní můj stav a zdatnost je pro mne opravdu zázrakem a naplňuje mé srdce radostí a vděčností.

Vděčností za to, co jsem získal, a soucitem s ostatními zoufalými nebožáky, kteří vyzkoušeli právě tak jako já již mnoho prostředků jen proto, aby se jim vedlo ještě hůře a aby úplně ztratili hlavu a naději. Tato vděčnost mne pohnula k tomu, abych vám vydal toto svědectví s prosbou, abyste je celé uveřejnil právě tak, jako předešlou mou nepřipravenou výpověď o zkušenostech ve vašem sanatoriu.

Váš vděčný a věrný   

Wellesley Wise“

Neváhám uveřejniti tento projev pana Wise proto, že nemám žádných mastiček na prodej ani žádných tajných metod, z nichž bych mohl čerpati peníze. Moje volání je přímé a jednoduché. „Vraťte se k prosté Přírodě a budete uzdraveni“.

Půst při slabém žaludku. V říjnu r. 1904 dostal jsem zajímavý dopis od Dra. A. M. Eidsona, v němž líčí případ, který sám řídil a kde postem trvajícím 51 dní změnil vlastně odumřelý již žaludek v normální mocné a zdravé ústrojí. Popisuje tento případ takto:

„Byl jsem zavolán k panu M. U. Butlerovi, velmi vzdělanému to muži, bývalému gymnasiálnímu profesoru a vydavateli, nyní spisovateli a dopisovateli různých novin a časopisů. Našel jsem jej velmi zhrublého, vážícího místo 160 liber pouze 130. Býval velkým jedlíkem podle zvyků našeho národa a snědl denně tři velká jídla, čaj, kávu, živočišnou potravu atd. Jako většina takových lidí byl již několik let trápen větším nebo menším katarem. Zdálo se, že je jeho žaludek úplně opotřebován a že již nemůže vykonávati svých úkolů. Jako obvykle chodil i on pravidelně k lékaři, užíval různých speciálních léků, které mu však pomáhaly pouze dočasně.

Poznal jsem, že je jen jeden způsob, jak je možno mu zachrániti život; totiž dopřáti žaludku a střevům právě tak jeho nervům a vůbec celému systému klidu. Protože již ztratil vůbec naději a byl přesvědčen, že stejně již brzy zemře, svolil zcela netečně k tomuto způsobu léčení. Ihned byla mu zakázána jakákoliv strava vyjma destilované vody; té mohl píti, kolik chtěl, nebo kolik snesl jeho žaludek.

Ze začátku snášel jen málo vody. Její množství však se zvětšovalo, čím více si žaludek odpočinul. Tak pokračoval až do 51. dne. Po celý ten čas mizel pomalu silný, těžký povlak jazyka, až byl 51. dne tak čistý, jako jazyk zdravého hocha. Předepsal jsem mu na ráno 52. dne k snídani sázená vejce s celopšeničnými chlebovými topinkami a následující dny pravidelná, ale lehká a zdravá tři jídla denně a měl jste viděti, jak krásně vykonával jeho žaludek svou povinnost, když si byl odpočinul; a dodnes je úplně zdráv.“

Půst při špatném trávení. Krátce před tímto případem rozhodl se pan E. R. Wileo, že vyléčí dlouhým postem své dlouhotrvající špatné trávení. Ztratil již všechnu naději a myslil, že je jeho případ úplně beznadějný. Dostal se mu do ruky některý náš časopis a po 60 dnech postu napsal mi toto:

„Jsem nyní zdráv jako buk. Za 14 dní jsem získal na váze 12 liber a mohu jísti, aniž bych trpěl špatným trávením. Dnes si pochutnávám na svém prvním jídle, na vegetariánské polévce. Před čtyřmi týdny jsem byl tak sláb, že jsem nemohl ani písknout. Dnes mohu toho namluviti právě tolik jako každá žena. Denně cvičím a brzy budu schopen každé práce.“

Půst pro hubené. Velmi často se potkáváme s hubenými lidmi, kteří se značně přecpávají v té domněnce, že tak získají na váze. Není horšího omylu než tento. Budiž mi dovoleno, abych znovu opakoval tvrzení, na něž bychom nikdy neměli zapomínati. Pro vzrůst těla není směrodatným, kolik potravy sníme, nýbrž kolik jí strávíme. Každá částečka nestrávené potravy, každé sousto, které násilně spolkneme, je pouze přítěží pro žaludek a energie získaná z onoho množství opravdu strávené potravy spotřebuje se vlastně jen na odstranění nestrávené potravy a k tomu ještě dochází k nebezpečí, že tělo bude nestrávenou potravou otráveno. Je známa skutečnost, že někteří těžcí jedlíci zemřeli z nedostatku výživy, protože nemohli stráviti potravu, kterou snědli. Záleží zde též mnoho na jakosti potravy. Byla nám vštípena víra, že je chléb „základem“ života, nehledě na to, jaký ten chléb jest. Ale v době, kdy vzniklo toto tvrzení, byl bílý chléb úplně neznám. Byli snad někteří lidé, kteří se snažili vyhnouti otrubám, ale přece jen byl chléb pravidelně připravován z celopšeničné mouky. Následkem toho byly všechny výživné prvky obsaženy v chlebě a pak ovšem byl chléb „základem“ života. Ale dnes, kdy jíme bílý chléb, knedlíky, dorty, koláče a jiné výrobky z bílé mouky, kterou považujeme mylně za tak prospěšnou, dodáváme vlastně žaludku právě nejméně cenné části zrní, ovšem ke své škodě. Taková potrava je velmi nedostatečná. Kdybychom jedli do sytosti od rána do večera stravu tohoto druhu a i kdybychom byli s to, abychom ji strávili, nemohli bychom z ní získati tolik výživných látek, kolik jich naše tělo potřebuje. Je-li odstraněn klíček semene a výživné látky obsažené v hrubších částech zrna, a dávají-li se za potravu kravám, koním a vepřům, pak dostávají tato zvířata výživnou stravu, kdežto my jíme pouze části, které sice pěkně vypadají, ale které jsou téměř bezcenné. Právě tak bychom si mohli mysliti, že by bylo možno se živiti vápnem jako bílou moukou. Její výživnost je nedostatečná.

Účinky postu na hubené lidi, kteří jedli příliš mnoho, jsou často překvapující.

Pamatuji se na rozmluvu s člověkem, který se postil 50 dní. Než začal s postem, byl jen skromně živen, vyhublý v obličeji, ale asi za dva měsíce po postu začínal síliti; byl veselý a vypadal o 20 let mladší než před tím. Mluvil jsem s ním a on tvrdil, že je jako „znovu zrozen“. Pravil: „ztratil jsem asi 30 – 40 liber, ale potom jsem získal 45 – 50 liber nového tkaniva a je mi tak, jako bych se byl znovu narodil.“

Všeobecně řečeno je sice zřejmo, čím silnější (masitější) kdo jest, tím déle že se může postiti, aniž by ztratil mnoho životních sil; je však dosti častý případ, že krátký půst, trvající 1 – 2 týdny, zřejmě prospěl i tomu, kdo jest již i tak dost hubený. To proto, že hubenost jest často následek slabého zažívacího ústrojí a vůbec schopnosti zažívací, možná i následek toho, že byl žaludek přetížen přílišným jídlem. Postem se zvětší zažívací schopnost tím, že si ústrojí odpočine a že je mu dána možnost zotaviti se. Stává se velmi často, že takový člověk váží potom více, když se po postu opět zotavil, než dříve.

Takové zkušenosti jsou časté. Lidé, kteří jedli příliš mnoho, takže zůstávali hubení, protože se vyčerpávali odstraňováním přebytečné stravy, začínají brzo po postu přibývati na váze. Týž výsledek se objeví v jiných případech, když se zmenší množství potravy, dobře se rozkousá, když se jí pouze dvakrát denně, a to jen taková jídla, která jsou nejvhodnější pro tvoření tuku a svalových tkání.

Půst při otylosti. V roce 1902 uveřejnily noviny útoky na půst, založené na těchto předpokladech: Nějaký čas před tím začala v Bostnu postiti jakási žena, která byla velmi silná, majíc v úmyslu zhubnouti. Půst trval tři týdny. Na konci ztratila hodně na váze a cítila, že je jí mnohem lépe. Vychovala do nebe půst jakožto prostředek k zhubnutí. Cítila se tolik zdravější v každém ohledu, měla tak dobrou chuť k jídlu a tak dobře trávila, že zapomněla na naučení, které si každý rozumný člověk z postu odnese, a začala jísti třikrát denně velmi těžká jídla a přestala při tom pracovati na zahradě, což dříve dělala každý den. Protože byla její zažívací schopnost postem posílena, mohla stráviti ona tři jídla lépe než kdy jindy a přirozený následek toho byl, že vážila brzo o 40 – 50 liber více než před postem. Potom ovšem se začaly objevovati různé obtíže, jako stejně přirozený následek (jaký každý rozumný člověk může očekávati), takže jí bylo nakonec hůře než před tím. Tu počala zavrhovati půst jakožto příčinu svého stavu a tisk vzal věc za svou a rozšiřoval celý případ, jakožto vážnou výstrahu před tímto nebezpečným zvykem. Při tom uváděli všechno to, co jsem zde řekl. Což není jasno pro každou nepředpojatou mysl, že té ženě půst opravdu prospěl, že však ihned po něm se opět oddala své hltavosti a přestala cvičiti a tak si sama přivodila následky nečinného člověka, který jí příliš mnoho? Tuk se hromadí v těle jen tenkrát, jíme-li příliš mnoho. Chtějí-li lidé náchylní k tloustnutí činiti po vůli své chuti, musí za to pykati. Je v jejich moci, chtějí-li se raději říditi svou chutí k jídlu s jejími nutnými následky, než těšiti se z pravého zdraví. Avšak moudrý muž nebo žena, který cítí, že je příliš tlustý, přestane jísti na tak dlouho, až tělo spotřebuje přebytečný tuk a až se jeho váha dostatečně zmenší. Dovolte, abych řekl jednu věc lidem náchylným k tloustnutí. Rozhodli-li jste se žíti rozumně a zdravě, bude vám půst velmi prospěšný, neboť zmenší vaši váhu a umožní vám těšiti se ze života v nejlepším smyslu toho slova. Jste-li však otroky své chuti k jídlu, zbytečně maříte čas postem, neboť postem bude vaše zažívací schopnost tak posílena, že budete vážiti ještě mnohem více, budete-li opět nemírně jísti nebo píti tolik, kolik se obyčejně považuje za normální. Schopnost tloustnouti je známkou zdraví a je žádoucí. Máme-li však při tom slabou vůli, která dovoluje, abychom byli chutí k jídlu úplně ovládání, pak musíme dojít k přílišnému tloustnutí a ke všem z něho prýštícím chorobám překrmeného těla.

Půst při rheumatismu. Shledalo se, že má půst při rheumatismu pozoruhodné výsledky. Dávno před tím, než jsem se přesvědčil o důležitosti postu při všech možných nemocech, dospěl jsem k tomu úsudku, že je velmi prospěšný pro tuto nemoc. Dáme-li nemocnému píti hodně horké nebo studené vody, zabalíme-li klouby do horkých obvazů a vyplácheme-li mu dvakrát nebo třikrát za týden střeva horkou vodou, urychlíme celý pochod a přirozeným způsobem nastane tak brzo uzdravení. Léčil jsem takto mnoho nemocných a výsledky byly vždy takové, jak jsem zde naznačil.

Půst při neurasthemii. Neurasthenie se dá velmi rychle vyléčiti postem, ačkoliv se na první pohled zdá, že má nejméně souvislosti s touto metodou. V tomto případě však zřídka kdy předpisujeme dlouhý půst a dáváme přednost několika krátkým postům po 6 – 7 dnech asi s týdenními přestávkami, v nichž nemocný jí pouze stravu nejvýživnější v pokud možno nejmenším množství, jen aby nezhubl. Výsledky jsou téměř zázračné. Zdá se, že vyčerpaný nervový systém probouzí se k novému životu a síle, jak postupuje vyměšování nestrávených látek.

 Půst při střevním katarrhu. Střevní katarrh je jednou z nejobtížnějších nemocí, ale dá se postem vyléčiti. V těchto případech předpisuji vždy dlouhý půst „až do konce, nejsou-li životní síly příliš vyčerpány. Obyčejně se má denně užíti klystýru s tak horkou vodou, jak nemocný může snésti, aby se pomohlo střevům zbaviti se nahromaděného, hustého hlenu.

Půst při zlaté žíle (haemorrhoidách). Zlatá žíla se sice nepokládá za známku vážné nemoci, ale není to správné.

Haemorrhoidy se obyčejně léčí operativně tak, že se podchytí a odříznou, někdy se však i po operaci vracejí. Jedná se totiž o angiomy, tj. houbovité výrustky cévy haemorrhoidní. Sta z tisíců nemocných jsou stále trápeni svrběním, krvácením, zvláštním pocitem plnosti a různými jinými nemilými příznaky, a vydávají ročně mnoho peněz za bezcenné mastičky. Jest nutno radikálně změniti životosprávu, vyvarovati se dráždění střevního traktu, snížiti tlak krevní atd. Příznivě působí půst a jest mnoho případů, kde 10ti nebo 15tidenní půst sníží obtíže a oddaluje recidivu.

Jak skončiti půst. – Ukončení postu je věc, která vyžaduje velmi pečlivé úvahy. Nelze popříti, že neopatrnost v této době může nejen překaziti všechno dobro způsobené postem, nýbrž že může způsobiti i vážné škody! V tisíci případech, které prošly mýma rukama, shledal jsem, že není třeba ani trochu se báti nějakého nebezpečí, zachováme-li několik jednoduchých pravidel. Slyšel jsem o případech, kde lidé vesměs zemřeli následkem přílišného jídla po ukončení postu. Jak je pošetilé, odhoditi všechny dobré výsledky týden nebo měsíc trvajícího sebezapírání jen proto, abyste vyhověli chuti k jídlu, kterou jste tak dlouho drželi v šachu. Po ukončení postu je obyčejně chuť k jídlu tak velká a touha po potravě tak naléhavá, že máme pocit, že můžeme snísti všechno, co vidíme. Není to ani tak proto, že bychom měli za postu nahromaděnou prudkou chuť k jídlu, jako spíše proto, že nás myšlénka na jídlo opět pokouší k výstřelkům. Je to částečně duševní stav. Jakási dobře známá autorita v postu praví správně takto:

„Při ukončení postu a to zvláště postu v každém směru úplného, po němž se dostavil přirozený hlad, musíme býti velmi opatrní. Otázky, kolik, jak často a co jísti v této době a po celou dobu zotavování jsou otázky životní důležitosti. Jakmile opět začneme jísti, vyvíjí se nesmírná touha po potravě; a kdybychom jí shovívali a nekrotili jí, byly by překaženy dobré účinky očisťovacího pochodu, kterému se nemocný právě podrobil, ne-li docela zničeny. Právě zde je k dobrému výsledku téměř vždycky nutno, aby se o nemocného staral někdo, kdo je úplně obeznámen s touto metodou léčení. I když nemocný přijímá již normální množství potravy, musí stále ještě zachovávati předepsanou dietu a vykonávati denně určité cviky, které podporují obnovování zničených svalových tkání. Je-li půst ukončen a očištění těla dokonáno, pracuje srdce, cévy i žíly naprosto dokonale.

Důležitost péče o nemocného v tomto směru roste ovšem s délkou postu. Jednodenní nebo dvoudenní půst nevyžaduje ovšem zvláštní pozornosti při končení, ale postil-li se někdo 3 nebo 4 neděle, nebo snad několik měsíců, což jsou ovšem velmi vzácné případy, pak je otázka naučiti opět ústrojí stravovati denně potravu velmi choulostivá a je nutno být co možno nejopatrnější, abychom vrátili toto ústrojí opět pravidelné činnosti a abychom se tak mohli úplně těšiti z dobrodiní postu. Není možno prostě „začít jíst“; všechno náhlé a příliš prudké v souvislosti s jídlem je zakázáno.

Postil-li se nemocný za vedení a dohledu nějakého lékaře, nutno mu dobře vštípiti v mysl, že je naprosto nutno, aby nedělal nic bez vědomí svého rádce, neboť jinak mohou nastati vážné důsledky. Dostaví-li se za dlouhého postu velká slabost, stává se někdy, že i vůle je zeslabena, a nemocný bývá sváděn k pokusům, ukojiti tajně svůj hlad či spíše ten stav, který pro svou slabost považuje za hlad. V takových případech je téměř jisto, že sní vždycky příliš mnoho a rovněž něco takového, co se naprosto nehodí stavu v jakém je jeho tělo. Nejen že tím způsobí více starostí svému dozorci, nýbrž způsobí i sobě bolest a snad i velmi vážné následky. V takových případech musí býti zažívací ústrojí pokud možno nejdříve všemi možnými prostředky vyprázdněno a půst musí býti poněkud prodloužen, aby se odstranily neblahé následky takového přehmatu. Nemocný má rovněž píti hodně vody, zvláště teplé nebo horké.

Nutno tedy poučiti nemocného, že musí úplně důvěřovati svému ošetřovateli a poslouchati ho, a cítí-li snad nepřemožitelnou touhu po potravě, že se mu o tom musí zmíniti a vyhnouti se tak všem omylům. Hlásí-li se to opravdový hlad a objeví-li se, že je radno přerušiti již půst, musí to býti vykonáno rozumně a vhodnou potravou. Často se ukáže, že není radno pokračovati v postu tak dlouho, jak bylo zprvu rozhodnuto. Různí lidé snášejí velmi různě ukončení dlouhého postu a jest nutno pečlivě dohlížeti hlavně na ty, kteří vážili příliš málo při začátku postu. Celkový tělesný stav ukazuje někdy na půst dvou až tří týdnů, ale zřejmá slabost a ztráta životních sil po prvním týdnu svědčí již o nutnosti skočiti půst ihned. V takových případech je dobře zaříditi řadu kratších postů, čím dále, tím delších, podle toho, jak nemocnému přibývá sil. Dejme tomu, že máme případ prudké a vleklé otravy krve, která vyžaduje naprostého očištění těla. Krátký půst tu nestačí. Avšak zesláblý a vyčerpaný nemocný není s počátku s to, aby podstoupil dlouhý půst, ale takovou řadou kratších postů připraví se tělo na delší posty tím, že si vytvoří zásobní tkanivo a že získá na váze tak, že je dlouhý půst za nějaký čas možný. Avšak prospěch z každého takového postu a úplného zotavení po něm závisí hlavně na tom, aby byl správným způsobem přerušen.
Shledal jsem ve všech případech, že je dobré, skončiti půst v první den pouze čistými ovocnými šťávami. K tomu účelu se dobře hodí šťáva z hroznů, z jablek, nebo z pomerančů. Třikrát nebo čtyřikrát za den možno vypíti plnou sklenici takové šťávy, nepříliš silné a bez cukru, tak, že ji pomalu srkáme a dokonale chutnáme. Není-li potom příčiny k tomu, abychom odložili návrat k normální stravě, radil bych pro druhý den jednu nebo dvě sklenice hodně teplého mléka a třikrát nebo čtyřikrát za den, které rovněž pomalu srkáme a podržíme v ústech tak dlouho, dokud nám chutná nebo dokud je neuvědoměle nepolkneme. Třetího dne možno zvětšiti množství mléka a přidati trochu kyselého ovoce. Čtvrtého dne vezměme více kyselého ovoce a mléka. Pátého dne můžeme začíti s pravidelnou stravou, ale zmenšeme značně její množství proti dřívějším svým zvykům.
Tato pravidla platí pro růst trvající 6 nebo více dní. Nejen ta skutečnost, že za postu nebyly vůbec vylučovány zažívací šťávy, nýbrž i ta okolnost, že se změnil poněkud objem žaludku, nutí k takové opatrnosti při končení postu. Žaludek se při postění den ze dne zmenšuje a jeho menší objem nedovoluje mu přirozeně stráviti obvyklé množství potravy. Rovněž nemůže zažívací ústrojí tak náhle dodati všechny potřebné zažívací šťávy. Tato jeho schopnost se postupně znovu vyvine. Po postu dvou až čtyřdenním můžeme se vrátiti k bývalé stravě a jísti obvyklá jídla, aniž bychom pravidelně cítili nějaké obtíže. Znal jsem i takové lidi, kteří se postili 6 až 7 dní a počínali si pak tímto způsobem bez jakýchkoli následků. Avšak vždycky je lepší jistota a přerušiti půst buď ovocnou šťávou, nebo některým zvláště chutným druhem ovoce. Abychom ulomili hrot neodbytné chuti po jídle, sáhněme na několik dní k mléčné stravě. Kdyby se snad stalo, že bychom vypili příliš mnoho mléka, zmizí brzo nepříjemný pocit tím způsobený a nebude to míti žádné nebo jen nepatrné škodlivé následky.
I když jsme se postili jen krátkou dobu, jezme jen velmi lehká jídla a pečlivě pozorujme svůj žaludek, pokud se týče množství potravy. Jakmile začínáme cítiti, že se žaludek plní, nejezme více jen proto, že nám chutná. Pocit plnosti je jasnou výstrahou, abychom přestali.
U nás v sanatoriu užíváme téměř ve všech případech při končení postu ovocných šťáv a po nich výhradně mléčné šťávy. Tento způsob dociluje velmi rychlého přibývání na váze. Někdy přibývá dosti dlouho 1 až 3 libry denně. Viděl jsem nemocné, kteří přibyli za týden až 25 liber.
Zdá se, že mléko přináší pravidelnou chuť na jídlo, která nás chrání před přejeděním.
Není-li možno ukončiti půst tímto způsobem, omezme prostě množství stravy, které jsme zvyklí přijímati. Postíme-li se na příklad 2 až 4 dny, můžeme snísti asi polovinu toho, co dříve. Postili-li jsme se 7 až 14 dní, snězme první den asi pětinu obvyklého množství jídla: druhého dne třetinu: třetího dne polovinu: čtvrtého dne obvyklé množství, ale vždy mějme na mysli, že je nutno, abychom se vystříhali přejedění. Rovněž se postarejme o to, aby se naše strava skládala pouze z takových jídel, o nichž víme, že jsou zdráva a vyhýbejme se jídlům složitým. Jíme-li jednoduchá jídla, shledáme, že chutnají velmi dobře a že není třeba koření nebo složitého kuchařského umění, abychom jim dodali chuti.
Hlavně však nesmíme příliš rychle povolovati své chuti k jídlu, ať si již vybéřeme jídlo jakékoli. Naším heslem budiž střídmost a to nejen pro prvních několik dní následujících přímo po ukončení postu, nýbrž po celý život. Když se vrátíme opět k pravidelné stravě je naše chuť k jídlu ještě tak prudká a tak svůdná, že snadno můžeme jísti příliš mnoho a zničiti tak dobré výsledky postu a dostati se do takového stavu, že je nový půst nutný. Toho se musíme pečlivě vystříhati.
Hlavním a nejdůležitějším pravidlem, které nutno zachovati při ukončení postu, je, že Příroda vždy sama naznačí, kdy se má půst ukončiti. Ukáže se to řadou příznaků, které každý, kdo je zkušený v postu, ihned pochopí a které obyčejně se dostavují společně. Jsou to tyto.
Teplota, která byla snad před tím pod anebo nad normálem, vrací se na normál a tam zůstává. Jazyk, který byl před tím potažen silnou vrstvou, náhle se očistí. Puls, který byl při postu buď nad normálem, nebo pod ním, bije nyní pravidelně. Dech, který při postu zapáchal, je čistý a sladký. A konečně, což je neméně důležité, dostaví se hlad, - čímž nemyslím onu klamnou chuť k jídlu, nýbrž opravdový hlad. To je několik hlavních příznaků, které se objevují u toho, kdo zachovával přísný půst několik dní a kdo to vydržel až k přirozenému konci.
Musím však zde varovati přílišné nadšence, aby nešli příliš daleko v postu a zvlášť aby si nemysleli, že se musí nezbytně objeviti všechny tyto příznaky dříve, než je možno půst přerušiti. Znal jsem některé muže a ženy, kteří nechtěli přerušiti půst, protože jejich jazyk nebyl ještě čistý nebo protože se ještě neobjevily některé jiné příznaky, o nichž byli přesvědčeni, že se musí objeviti, jinak že není ještě vhodno půst přerušiti. To je velký omyl. Jsou velmi časté případy, kdy jazyk sice nebyl ještě čistý a přece se již jevila nezbytná potřeba stravy: v jiných zase nevrátil se puls nebo teplota na normál, a. t. d.: a přece měl již být půst přerušen. Je sice pravda, že se obyčejně všechny tyto příznaky objevují najednou a jsou tak velmi důležitým a zajímavým měřítkem pro toho, kdo půst řídí, ale nesmíme se říditi otrocky pouze jimi: půst musí býti posuzován spíše dle všeobecného stavu nemocného. To je vždycky bezpečnější než jednotlivý příznak – třeba sebe důležitější. Buďte tedy opatrní, radíte-li nemocnému, aby ukončil půst: ale nechtějte rovněž mermomocí, aby se ten nebo onen příznak skutečně objevil dříve, než mu dovolíte půst přerušiti.

Ještě na jednu věc je nutno zde upozorniti. Dlouhý půst je sice obzvláště prospěšný v mnohých případech, ale obyčejně možno dosáhnouti stejných výsledků – až na případy prudké a těžké nemoci – i jinými metodami, méně obtížnými. Na příklad řada krátkých postů, ovocná nebo mléčná dieta, „hroznová kura“ spolu s vodoléčbou má skoro téměř vždy stejně působivé a stejně rychlé účinky léčebné. V některých případech ovšem dlužno dáti přednost dlouhému postu; někdy je to vůbec prostředek nenahraditelný. Znám však mnoho případů, kdy bylo užito dlouhé postu jakožto léčebné metody, kdy však bych to sám nebyl radil. Prudké náhledy každého člověka se obyčejně mírní ve zralejším věku a i má vlastní zkušenost mě pomalu ale jistě přivedla k tomuto poznání. I jiní, kteří mají mnoho praktických zkušeností s postem, se mnou v tom souhlasí. I Hereward Carrington - autor prudké obrany dlouhého postu – přišel v poslední době k tomu názoru, že se může dlouhého postu snadno zneužíti, a že kratší půst spolu s jinými účinnými léčebnými metodami může mít stejné účinky. Možno tedy dlouhý půst v některých případech sice doporučiti, ale ve většině případů nesmí se zacházeti příliš daleko; lépe je být vždy velmi opatrný – hlavně tenkrát, je-li nemocný v rukou osoby, která nemá zkušeností v tomto směru. Lékařský dohled a kontrola je tu velmi cennou pomůckou.

Je pochopitelno, že se může objeviti otázka: Jak rozeznám nepravou chuť k jídlu od opravdového hladu? V obou případech říká nemocný, že má hlad; v jednom případě však říkáte, že mu nemáme dát jísti, v druhém ano! Jak to poznati?

Nejjistěji takto: Kdežto nepravá chuť k jídlu se jeví hryzením a kručením v žaludku, je pravý hlad oznamován celkovým stavem těla – je to všeobecné volání po potravě – který se hlavně jeví v prsou, právě tak jako žízeň. To, že tyto žlázy vylučují tekutinu, a takový prsní hlad jsou bezpečným znamením, že se vrátil přirozený hlad; a nikdy nepřerušujme půst, při jinak stejných podmínkách, dokud se neobjeví tento prsní hlad. Ale o tom později.

Jinou bezpečnou známkou je ta okolnost, že nepravá chuť k jídlu volá po něčem – po čemkoliv – aby byla zahnána ona bolest, kdežto pravý hlad touží vždy po určité věci – po určitém jídlu. Ale viděl jsem mnohdy, že tato známka zklamala, nemůžeme ji tedy považovat za úplně bezpečnou. Objeví-li se však, můžeme to považovati za znamení, že se pravý hlad dostavil.

Může se zde objeviti i tato otázka: Je bezpečno čekati vždy, až se přirozený hlad takto ohlásí? Není tu nebezpečí, že nemocný zemře hladem dříve, než se objeví tento příznak?

Odpověď na tuto otázku je velmi jednoduchá, ale ovšem zdánlivě hrdá. Je to vždy úplně bezpečno! Hlad se dostaví vždy dříve, než je tělo úplně zničeno! Bylo dokázáno pokusy, že je fysiologicky nemožno, aby tělo zemřelo hladem dříve, než vyhubne na kost a kůži – a hlad se přihlásí vždycky dříve, než k tomu dojde.

Vraťme se však k tomu, jak má být půst přerušen. Možno říci, že se to má vždy státi postupně, a čím delší byl půst, tím větší že je třeba opatrnosti při jeho přerušení. Mnoho analogií mluví pro toto tvrzení. Myslete si, že bylo nutno zastaviti nějaký stroj, aby mohl být opraven. (Dobrým příkladem je na příklad tiskařský stroj). Takový stroj je vždy uváděn opět do pohybu velmi zvolna napřed a teprve postupně je jeho chod zrychlován. Kdyby byl puštěn ihned plnou rychlostí, jistě by se rozbil a mnohé jemnější součástky by se poškodily. Pravděpodobně by se opět tak pokazil, že bylo nutno znovu jej zastaviti, na delší dobu a pro vážnější opravy.

Stejně tomu jest se strojem lidským – s lidským tělem. Pustíme-li jej po dlouhém postu plnou rychlostí, tj. jíme-li obvyklým způsobem bez přípravy, vzniknou tím docela jistě takové škody životnímu mechanismu, že může dojíti k vážným a nebezpečným důsledkům. Musíme tedy přerušiti půst postupně a každodenně přijímati více a více potravy podle toho, jak celý systém sílí.

Byl-li půst přerušen dříve, než byl přirozeně skončen, má to stejné následky, jako kdyby se dostalo nějaké cizí tělísko do stroje, který se snažil sám sebe opraviti. V obou případech je tím oprava přerušena a stroj se musí nejen zastaviti a odstraniti ono tělísko, nýbrž i všechny starší a dosud neodstraněné látky – takže ozdravný pochod je tím skutečně přerušen. Je tedy potravy překážkou a není ani možno dosti varovati před ukončením postu dokud se nedostavil přirozený hlad.

Dáme-li nějakou potravu nemocnému, který podstoupil půst a stalo-li se to dříve, než je půst přirozeně ukončen – což vidno z toho, že se dostaví hlad a ostatní příznaky, o nichž jsme se zmínili – může to mít velmi škodlivé následky. Představme si nemocného, který se postil 16 dní. Myslí, že se již postil „dost dlouho“ a přeje si přerušiti půst – ačkoliv jeho jazyk je stále ještě potažen, dech stále ještě páchne, atd. – což svědčí o tom, že půst ještě nemá býti ukončen. Dovolíme-li nemocnému přerušiti půst za těchto okolností a pojísti nějakého jídla – objeví se velmi zajímavé a poučné zjevy.

Jazyk, který byl dosud potažen, ihned se očistí; dech se vyčistí; teplota stoupne a objeví se v určitých přestávkách hlad – ačkoliv nemocný vůbec necítil hladu celých 16 dní! Co si o tom máme mysliti?

Z těchto zjevů nutno dospěti k tomuto výsledku: Podání potravy, třeba v malém množství, přerušilo půst – úplně zastavilo úsilí po očišťování (což je vidět na jazyku, dechu, atd.) a všechnu energii obrátilo k zažívání potravy. Hlad se objevil proto, že půst byl přerušen; vyměšování zkažených látek přestalo; energie celého systému byla odvrácena od pročišťovací práce na zažívání potravy.

Tím docházíme k jiné věci. Velmi zřídka je pociťován hlad po prvních dvou dnech postu. To jsou zkušební dny – v nichž si systém zvyká na změněné podmínky a kdy velké množství zkažených látek se usazuje v krvi, a je jí odnášeno do hlavy. To je příčina bolení hlavy, které se u mnohých lidí v prvních dnech postu objevuje; ale zřejmým prostředkem v tomto stavu je nepřerušovati půst, ale naopak pokračovati v něm a tak tím rychleji osvoboditi celý systém od nahromaděných jedů. Po těchto prvních dnech hlad vždycky zmizí a nevrátí se, dokud není půst ukončen – ať to trvá sebe delší dobu. Návrat přirozeného hladu je jistým znamením, že je půst u konce a že je systém očištěn od svého chorobného stavu a znovu schopen přijímati potravu.

Tím docházíme k důležité věci, které velmi často nerozumějí ani ti, kteří o postu píší. Je to rozdíl mezi postem a hladověním. Nepochopení rozdílu mezi těmito dvěma stavy je hlavní příčinou neshod mezi obhájci a nepřáteli této metody léčení. Je tedy velmi důležito, abychom tento rozdíl objasnili.

Půst je možný jen tehdy, když je celý systém přeplněn potravou. Není-li tomu tak, nastává ihned hladovění. Takže nemocný, který dlouho jedl příliš málo, začne ihned hladověti, nebude-li přijímati potravu. Většinou však jíme příliš mnoho; přestaneme-li potom jísti, postíme se, nehladovíme.

Když jsme takto stanovili význam obou pojmů, můžeme pochopiti účinky předčasného přerušení postu. Představíme si, že je někdo v takovém stavu, že je nutný 30tidenní půst, aby se úplně uzdravil. Řekněme, že se postil 15 dní a pak že se rozhodl, že se postil již „dost dlouho“ a že přeruší půst. Učiní-li tak (přes různé známky poskytované mu Přírodou), bude jen napolo vyléčen; to znamená, že bude jen tolik vyléčen, kolik asi odpovídá době, kterou se postil. Mnozí nemocní to tak dělají a pak si stěžují, že zkusili léčení postem a že jim to nic nepomohlo! Pravda je, že to zkusili jen napolo a že snad dokonce ještě potom příliš mnoho jedli a přirozeně nebyli úplně vyléčeni. Podstoupí-li někdo půst, musí to vydržeti až do konce, nebo rozhodnouti se hned od začátku pro částečný půst. To je aspoň moje mínění získané na základě značných zkušeností v postu.

Ztráta na váze při postu. – Studuje mnoho případů léčení postem přišel jsem k tomu úsudku, že průměrná ztráta na váze obnáší asi libru denně. Někteří lidé ztrácejí méně, většinou však o něco více – zvlášť v prvních dnech postu. Hodně tlustí lidé ztrácejí přirozeně více než hubení; v některých případech ztratili i tři až čtyři libry denně po několik dní po sobě! V posledních dnech dlouhého postu obyčejně se to však vyrovná. Nemocný ztrácí méně než libru denně, takže průměrná ztráta obnáší, jak již bylo řečeno, asi libru denně. Carrington uveřejnil tabulku ukazující ztrátu na váze u desíti nemocných různé povahy a shledal, že ztratili 248 liber ve 253 dnech. To je tedy přibližně asi libra denně.

Naskýtá se otázka: Kolik má normální člověk ztratiti na váze? Libra denně je asi příliš mnoho, poněvadž tolik obnáší ztráta na váze u postících se nemocných lidí, a všichni, kdo se postí, jsou více nebo méně nemocni. Jsou přeplněni velkým množstvím zkažených látek a musí tedy velmi mnoho ztratiti. Ztratí-li naopak o mnoho méně než libru denně, je zřejmo, že jsou vyhublí a pravděpodobně by se neměli vůbec postiti. Jak veliká má tedy býti ztráta na váze u normálního člověka?

Necvičí-li se příliš mnoho, jsem přesvědčen, že normální ztráta na váze je asi 360 g denně. To je asi množství potravy, které si povolil Carnaro, jak snad ještě pamatujeme; k témuž úsudku došel i Dr. A. Rabagliati a Carrington. Tento praví o této otázce takto:

„Z této skutečnosti možno vyvoditi velmi důležité důsledky a významný úsudek, který se opravdu týká blaha celého lidstva. Je-li tomu tak, máme zde vědeckou základnu pro výpočet, jak velké průměrné množství potravy má přijímati člověk zdravý a ten, kdo si chce zdraví uchovati. Jakmile jsme totiž shledali, že množství přijímané potravy má odpovídati množství potravy odcházející, a když jsme usoudili, že zdravím jmenujeme právě tuto rovnováhu, následuje z toho nutně, že tělo potřebuje denně 360 g výživných látek, aby si zachovalo svou váhu a aby nahradilo jakoukoli tkáň zničenou následkem denní svalové činnosti nebo opotřebování tkání.“

To nám tedy poskytuje klíč k určení množství potravy, které máme snísti, abychom si zachovali zdraví. Tím ovšem není řečeno, že bychom měli snísti za den pouze 360 g potravin, protože je v nich obsaženo značné procento vody; ale 600 – 660 g denně poskytne dostatečné množství látek, kterých potřebuje tělo, i když při tom dosti mnoho cvičíme. Větší množství je zárodkem nemoci.

V některých případech byl pozorován nestejný příbytek na váze – v případech, kdy nemocný místo co by ztrácel na váze, vlastně získává. V těchto případech se asi děje toto: Tkáně celého těla jsou velmi suché a husté a postí-li se takový člověk, spaluje se část těchto příliš pevných tkání a mezery takto vzniklé se vyplňují vodou, kterou může nemocný při postu v libovolném množství pití.

Krise, a co dělati, když se objeví. – Při delším postu objeví se někdy všelijaké zvláštní zjevy, které mohou nahnati strachu nemocnému a i lékaři, není-li na ně připraven a neví-li, co dělati. Předně se často stalo, že nemoci, které byly již několik let před tím vyléčeny léky, atd., často působí různé znepokojující příznaky za postu, svědčí o tom, že ona nemoc nebyla vlastně opravdu vyléčena.

Znal jsem několik případů příjice, kdy se to stalo, ačkoli nemocný byl považován již několik let za „vyléčena“. Takových příznaků netřeba se lekati, ovšem tehdy, když rychle zmizí, pokračujeme-li v postu. Nejrychlejší cesta k ozdravění je právě půst; a tak mají býti podobné případy právě tak léčeny jako původní nemoc. Objeví-li se takové příznaky, radím důtklivě nepřerušovati půst, dokud ony nezmizí; jinak mohou způsobiti značné nesnáze. V takových případech jsou velmi vhodné různé způsoby vodoléčby.

Uvádím dále několik příznaků, které se mohou objeviti při postu provázejíce správné léčení.:

Mdloby. Omdlévá-li nemocný, ošetřujeme jej právě tak, jako kdyby omdlel v kterémkoli jiném případu. Mdloby jsou způsobeny nedostatkem krve v hlavě; jest tedy pouze nutno položiti nemocného na záda a zdvihnout mu nohy. Sedí-li v židli a jste-li v místnosti plné lidí, podržte nemocnému hlavu mezi jeho koleny na chvíli a krev se mu brzy nažene do hlavy a vrátí mu vědomí. Nikdy omdlévajícího nestavte na nohy; tím způsobem došlo již někdy i k smrti.

Závratě. Závratě mají obyčejně stejnou příčinu a mohou býti stejným způsobem léčeny. Bývají však způsobeny též naopak návalem krve do hlavy a pak je dobře uvésti hlavu do vyšší polohy. Hlavní věcí je klid. Dbejte též na to, aby měl nemocný dostatek čerstvého vzduchu.

Křeče v střevech mohou se rovněž dostaviti a mají býti léčeny podle zásad První pomoci. Často přinese ulehčení teplý klystýr. Dobré jsou též horké obklady na břicho; nebo láhev s horkou vodou, ačkoli ta nemá takových účinků. Mírné hnětení boků je též prospěšné, a přikládání holých rukou působí velmi konejšivě a tišivě.

Zadržení moče. Kdykoli nenastane za dne vyprázdnění močového měchýře, ačkoli nemocný vypil hodně vody, možno souditi na zadržení moče. Teplá sedací lázeň obyčejně ihned pomůže; nebo střídavě horká a studená sprcha dolejší části života. Možno též zkusiti mírné hnětení po takových sprchách. Toto léčení může se prováděti dosti dlouho; kdyby však nemělo výsledku (což je velmi nepravděpodobné), je nutno užíti katheteru.

Průjem. K průjmu dochází při postu velmi zřídka – naopak téměř vždy dostavuje se zácpa. Dojde-li však k němu, má býti léčen právě tak jako v jiných případech.

Bolení hlavy dostavuje se obyčejně v prvních dnech postu. To potvrdí všichni, kdož mají zkušenosti s postem. Naznačil jsem již příčinu toho i způsob, jakým se má léčiti.

Bolesti u srdce, tlučení srdce atd. Tyto příznaky jsou většinou působeny plyny v žaludku a jinými zažívacími poruchami a nedochází k nim v postu leda při krisi. Dr. Schofield praví:

„Abychom pochopili příčinu toho, musíme si představiti srdce sedící na konci žaludku asi tak, abychom užili drastického přirovnání – jako sedí kočí na konci oje; jakmile kůň trhne, zakolísá sebou kočí na kozlíku. Právě tak když „trhne“ žaludek čili když je potravou rozšířen, zatřese srdcem; a tak to odnáší srdce, ačkoli vlastně pravým viníkem je žaludek.“

Příliš pomalý puls. To se někdy stává při postu; není to sice nic vážného, ale přece je někdy nutno přivésti puls opět do pravidelného stavu. Obyčejně stačí horká lázeň nebo několik mírných cviků. Rovněž možno zkusiti dýchací cviky. Tření, masáž nebo sugestivní léčba, prováděná odborníkem, rovněž mají dobré účinky. Pravidelně se puls brzy vrátí do normálního stavu.

Příliš rychlý puls. To je jeden z nejvážnějších příznaků, objevujících se při dlouhém postu. Někdy je puls tak rychlý, že se téměř nedá ani spočítati; je-li tomu tak, je to ovšem pro nemocného stav velmi nebezpečný a musíme se všemožně snažiti ihned puls zpomaliti. Nutno užíti rázných prostředků. Dr. Kellogg radí studenou nebo ledovou lázeň; já však mám zkušenost, že tento prostředek dráždí srdce k ještě větší činnosti, místo aby ji mírnil; proto je dobře se mu vyhnouti. Carrington radí teplou lázeň, stejně teplou, jako tělo nemocného, neboť tímto způsobem krev pomalu odchází od vnitřních orgánů k povrchu a ulehčí se tak jejímu návalu uvnitř těla. Chladné obklady na žaludek mohou též pomoci, ale nesmí býti příliš studené. Suggesce vykonaná nějakou zkušenou osobou může býti velmi prospěšná v takových případech. Hlava nemocného ať je v chladu, nohy v teple. Hlavní věcí je klid a dostatek čerstvého vzduchu.

Dávení. To je rovněž velmi vážný příznak, k němuž může dojíti při dlouhém postu. Znám některé případy, při nichž šlo všechno krásně 30 – 40 dní a pak začal nemocný vrhnouti a vrhl ustavičně několik dní.

Jakmile k tomu dojde, budiž podáno nemocnému tolik horké vody, kolik jí může vypíti, poněvadž se tak usnadní zvrácení a žaludek se očistí od škodlivých dráždících látek, které jsou pravděpodobně příčinou tohoto zjevu. Těsný šat budiž povolen. Nemocný má býti ihned přiveden na čerstvý vzduch, jehož se má z hluboka a pravidelně nadýchati. Důležitý je tělesný i duševní klid.

Nepřestane-li zvrácení ani potom, nutno užíti účinnějších prostředků. Připravme nemocnému horkou a studenou lázeň. Velmi prospěšná bývá v takových případech sugesce. Zkusme masáž páteře, horké a studené obklady atd. Značně tišivé účinky má též trochu glycerinu přidaného do sklenice horké vody, kterou nemocný vypije.

Přerušiti půst v této době se rozhodně nedoporučuje. Podáme-li nemocnému jídlo, jistě je zvrátí a dávení bude tím horší. Dr. Dewey uvádí případ, kdy nastalo dávení po 50denním postu. Zkusil dáti nemocnému potravu, která byla však ihned zvrácena. Nezbývalo nic jiného než čekati a výsledek toho byl, že „následujícího dne po krátkém záchvatu dávení dostavil se přirozený hlad – a to bylo 60. dne postu.“

Z toho, co bylo uvedeno, nesmíme však mysliti, že by se snad tyto příznaky obvykle při postu objevovaly, nebo že by se objevovaly všechny. Naopak dochází k nim velmi zřídka – z tisíce případů postu bylo jich zaznamenáno jen několik. Ve velké většině případů možno podstoupiti půst, třeba i hodně dlouhý, úplně bezpečně, aniž by se objevil nějaký nemilý příznak.

Při příliš dlouhém postu je ovšem jakési nebezpečí smrti, ale dlouhým postem mají býti léčeny jen velmi vážné případy a velmi zřídka a nikdy bez odborného dohledu lékařova.

Několik pokynů pro toho, kdo se chce postiti. Skoro každý, kdo se postí, pocítí jistou nesnáz v tom, aby udržel při postu střeva v pohybu; a často uplyne mnoho dní bez takového pohybu, není-li způsoben nějakým umělým prostředkem např. klystýrem a podobně. Klystýr je však prostředek poněkud vysilující a je-li již nemocný sláb, zmenšilo by to hodně jeho životní síly, kdyby měl několikrát užíti tohoto prostředku. Někteří lékaři jako např. Dr. Guelpa, dávají svým nemocným nějaký počišťující prostředek, na příklad láhev Hunyady-ho vody, dva až tři první dny. Pravidelně se to nedoporučuje, třebaže dobré účinky tohoto prostředku často mnohem převyšují nepříjemný účinek nerostů obsažených ve vodě. Mnohem lepší a rozumnější by bylo, jísti několik dní před postem pročišťující potravu – na příklad ovoce. Tím dosáhneme dvojích výsledků. Jednak se tím střeva vyčistí více nebo méně již před tím, než se začneme postiti, což je velmi dobré. Za druhé umožní to nemocnému začíti půst mnohem snáze než by jinak dovedl, protože nebude cítiti nedostatku dráždění, jaké působí obvyklá strava. Ovoce, které nemá dráždivých účinků, umožňuje postupný a snadný přechod.

Dr. Trall praví: „Často jsem zpozoroval při léčení vodou více než sta nemocných, z nichž byla skoro polovina buď zásadních vegetariánů nebo lidí, kterým byla předepsána pouze rostlinná potrava, že tito nemocní snášejí půst mnohem lépe než nemocní, kteří jedli maso; a obyčejně mají jen velmi malé obtíže s pocitem hryzení v žaludku v hodinách oběda nebo večeře ve srovnání s těmi, kteří se živili smíšenou stravou. Nepoznal jsem ani jediné výjimky z tohoto pravidla.“

Než se začneme postiti, musíme se spřáteliti s myšlenkou postu – pochopiti a oceniti ji a seznámiti se, pokud možno, s literaturou o tomto předmětě. Pamatujte si, že půst není nic příjemného, ale ani nemoc není příjemná a žádný jiný způsob léčení není příjemnější. Každý den získáváte velmi mnoho; a čím déle se postíte, tím je vám lépe – až se dostaví hlad. Nemějte strachu. Je nemožno zemřít hladem, dokud nejste ´kost a kůže´, a hlad se dostaví dříve nežli tento stav. Rozumně řízený půst jest nejpřirozenější pomůckou ulehčiti chorému tělu vždycky dříve, než se dostanete do takového stavu. Rozumně řízený půst je nejjednodušším a nejpřirozenějším způsobem, jak se zbaviti vyjmenovaných potíží.

Zdroj: Dokonala zdravověda pro praktický život, díl IV., Nakladatelství SFINX, Praha 1924

Více na tomto webu pod odkazem Zdraví/Dokonalá zdravověda