Z historie: Rašelina, její význam a užití

Rašelinářství

Nauka o rašelině či rašelinářství jest rozsáhlý obor vědní, jehož výzkumy zasahují do různých teoretických i praktických věd. Botanikové byli první, kdo se o rašeliny zajímali, neboť význačné a vzácné rostlinné druhy, na rašelinách rostoucí, dovedly je upoutati a vášnivě lákati. Byla to řada badatelů botaniků, kteří se v různých zemích oddali zkoumání rašelinné flory, a přirozeně, že i samotné rašelině věnovali svoji pozornost. Byla to na příklad Sendtner a Paul v Bavořích, Lorenz v Solnohradech. Früh a Schröter ve Švýcarech, Mentz v Dánsku, Melin ve Švédsku a Sitenský v Čechách. Zbytky rostlinné, zachované v rašelině, mluvily k nim řečí dávno minulých dob a tak rašelina sama stávala se pro ně časem zajímavější než samotný její dnešní porost. Naučili se v rašelině rozeznávati jednotlivé vrstvy, tvořené zbytky rozličných druhů, které v jiné vrstvě se nevyskytují. Tak zbytky kořenů a kmeny stromů v určité vrstvě rašelin uložených upozornily je, že v době, kdy les opanoval rašeliniště, muselo býti dosti suché. A vysvětlení podjala se geologie, která z výzkumu rašelin čerpala potvrzení svých názorů o změnách podnebí v době ledové a poledové. Nálezy tak dovídala o někdejším životě v okolí rašeliniště, právě tak jako nálezy mamuta, nosorožce a tura potvrdily diluviální stáří mnohých rašelin. V mladších vrstvách rašelinných nalezeny kamenné i bronzové nástroje, ba i mrtvoly s dobře zachovaným tělem, ozdobami i šatstvem. Hahn (1918) udává, že v severoevropských rašelinách nalezeno bylo již přes 56 lidských mrtvol. Jest přirozeno, že jsou vítanou kořistí archeologů, kteří se dovídají o životě lidských kmenů z dob, o nichž písemných památek není, nebo jsou jen skrovné. Rozšíření rašelin v různých oblastech země a jejich vztah k podnebí staly se předmětem badání zeměpisců, kteří právě z botanického rozboru jednotlivých vrstev rašelin byli poučeni, že klima krajiny není něčím stálým, nýbrž že podléhá střídavým změnám a že nutno rozeznávati pronikavější dlouhodobé a slabé krátkodobé výkyvy. Chemie zabývala se studiem tvorby rašeliny a chemických změn, které v rostlinné hmotě nastávají při rašelinění. Těchto rozborů použila rovněž geologie k vysvětlení původu uhlí, jež není než rašelinou starých geologických věků. Klimatické podmínky tvorby dnešní rašeliny vrhají pak světlo na praklima krajů, kde se dnes nalézají ložiska uhelná. Technika těží z ložisek rašelinných důležitou hmotu k topení, účelům průmyslovým, lékařským a mnohým jiným praktickým směrům. Jak důležitou hmotou po této stránce jest rašelina, o tom svědčí výroky odborníků, kteří tvrdí, že rozvoj německého průmyslu byl vedle uhlí umožněn hlavně rašelinou. Zemědělství zajímá se o ni velmi, neboť odvodněním rašelin získává se z neúrodných močálů kulturní půda, výhodná pro les i polaření. Samotná rašelina jest zemědělci důležitým stelivovým materiálem, zahradníkům pak hmotou k přípravě prsti pro různé okrasné rostliny. Soustavným výzkumem rašelin zabývá se na celém světě 13 rašelinářských společností, jež vydržují k tomu účelu výzkumné ústavy a stanice, z nichž nejznámější jest v Brémách. V Čechách již dlouho před válkou byla založena stanice v Šebestiansberku, která dnes podléhá německému odboru zemědělské rady. V Zálši u Borkovic byla česká výzkumná stanice s pokusným statkem na půdách rašelinných, byla však po převratu zrušena. Rašelinářské společnosti vydávají své časopisy.

Z uvedeného jest jasno, že jest velmi těžko podati přehled pokroků výzkumů a badání v rašelinářství na několika řádcích a že zbývá nám dotknouti se jen nejdůležitějších dat.

Vznik rašeliny jest podmíněn nedostatkem vody a přiměřenou teplotou. Kdežto v ornici za přístupu kyslíku vzdušného a drobných ústrojenců rostlinné zbytky se rozkládají v neústrojné prvky, v půdách napitých vodou, kam vzduch nemá přístupu, toto okysličování nemůže nastati a probíhá rašelinní či týření. Výzkumu nové doby ukázaly, že přeměna rostlinných zbytků v rašelinu, neděje se činností ústrojenců (mikrobů), nýbrž jest působena jedině vodou, která z rostlinných těl velmi pozvolna odnímá kyslík (Zailer-Wilk 1907). V důsledku toho jest rašelina bohatší uhlíkem a chudší kyslíkem než původní rostlinná hmota. Obsah uhlíku vzrůstá stářím, což vidíme nejlépe na uhlí, jež jest předvěkou rašelinou. Podle rozborů Minssenových (1907) obsahuje dřevo 50 %, rašelina 57 %, hnědé uhlí 70 % a kamenné uhlí 82 % uhlíku.

Jelikož působení bakterií jest v rašelině vyloučeno, jsou bílkoviny v rašelině konservovány. Proto obsahují rašeliny dusík, který jest z vázaných sloučenin uvolňován vápnem, takže rašeliny vápnem bohaté jsou bohaté i rozpustnějšími sloučeninami dusíku. Podstatnou součástí rašeliny jsou humusové kyseliny, jak je již před více než 100 lety označil Döbereiner. Lze je získati, když rašelinu extrahujeme zředěnými louhy, z nichž je pak vysrážíme kyselinami. Sestávají z uhlíku, vodíku, kyslíku a malého množství dusíku. Pravá jejich chemická podstata není podrobně vysvětlena. Podle výzkumů Baumannových a Gully-ho (1913) nemají vlastně povahu kyselin, nýbrž jsou to koloidy, vyznačující se vlastností, že z roztoků solí pohlcují více básí, takže uvolněná kyselá složka podmiňuje kyselou reakci. Mechová rašelina vrchovištní vyznačuje se daleko větší schopností pohlcovati báse než rašelina slatinná (např. rákosová). Jiní badatelé, jako Rindell (1911) a Oden (1912), považují humusové kyseliny za skutečné kyseliny, třebas slabé, koloidního charakteru.

V mechové rašelině vrchovištní jsou humusové kyseliny z velké části volné a jen nepatrně vázány na basické látky, hlavně vápno a železo. V rašelině slatinné, jež jest vápnem a železem daleko bohatší, jest poměrně málo humusových kyselin volných. Ve velmi čisté formě jsou obsaženy v doppleritu, černém lesklém minerálu, který se nalézá v malém množství na spodu některých loží rašelinných. Čistá humusová kyselina rozpouští se ve vodě, a je-li jí jen 1/1000 ve vodě obsaženo, zabarvuje ji na žluto. Proto vody z rašelinišť vrchovištních vytékající jsou zabarveny do hněda. Humusová kyselina vysušena se ve vodě téměř nerozpouští, má tudíž charakter nezvratných koloidů (ireversibilní koloid). Tím si vysvětlíme, že vysušená rašelina velmi těžko a po velmi dlouhé době přijímá vodu, nikdy však v tom množství, jako rašelina čerstvá, vodou nenapitá. Humusová kyselina ničí bakterie a uděluje tudíž rašelině konservační vlastnosti. Proto nejen rašelina, ale i rašelinné půdy jsou na bakterie velmi chudé (Fabricius a Feilitzen 1910) a jedině vydatným vápněním lze činnost bakterií podpořiti a rozklad rašeliny urychliti.

Chemické složení rašeliny, podle Zailera, Wilka, Tackeho, Minsena, není závislé jen na rostlinných druzích, jež se na tvorbě její zúčastnily, nýbrž stejně i na stupni rozkladu, na způsobu a na místě ukládání rašeliny. Rozbor rašeliny jednotlivých vrstev Ossiašského vrchoviště 11 m hlubokého ukázal, že složení jest velmi měnlivé. L. Post (1926) použil k demonstrování měnlivého složení jednotlivých vrstev grafického znázornění.

Rašeliniště rozeznávají se podle vegetace, jež se účastní na jejich tvorbě, a podle uložení. Všeobecně rozlišují se vrchoviště, jež vznikají činností mechu rašeliníku (Sphagnum), jehož stélky dole odumírají, nahoře nové narůstají. Jejich vláhojevnost umožňuje tvorbu rašeliny vysoko nad hladinou spodní vody; jsou tudíž závislé výhradně na atmosférických srážkách a vzdušné vlhkosti. Slatiny vznikají naproti tomu zarůstáním stojatých neb mírně tekoucích vod význačnou vegetací slatinnou, v níž má převahu rákos, a konečně rašeliny přechodného typu, jež se vyznačují přítomností význačných druhů obou předchozích typů. Nejnovější výzkumy L. Postovy (1926) na základě studia četných profilů švédských rašelin potvrdily starší členění rašelin. Rozeznává: rašeliny topogenní, jež vznikají na místech topograficky pro vzrůst rašeliny příznivých, jako jsou jezera, říční koryta, rybníky, místa pramenitá apod. Sem lze zařaditi tudíž slatiny. Rašeliny ombrogenní jsou podmíněny srážkami atmosférickými. Sem náleží většinou vrchoviště. Konečně rašeliny soligenní spojují oba hořejší způsoby tvorby. Post dále uvádí již dříve známou zkušenost, že různé části téhož rašeliniště mohou se vytvářeti různým způsobem. I mnohá vrchoviště vytvářela se v určité části s počátku topogenně, později vzrůstala jedině ombrogenně.

Weber (1911) použil za dělítko rostlinné zbytky rašelinu vytvářející a podle toho rozděluje rašeliniště na taková, kde jsou zbytky rostlin vodních hojně pomíšeny částicemi neústrojnými (bahnem, jílem, křídou) a vlastní rašeliniště, kde převažují jen rostlinné zbytky; ty pak dělí na A) rašeliny eutrofní, bohaté minerálními látkami (rákosovitá, ostřicová, mařicová, rokytová, dřevitá a poříční), B) r. mesotrofní, živinami chudší (ploníková, borová, březová, vřesoviště), C) oligotrofní, živinami zcela chudé (suchopýrová, matnicová a rašeliníková). Rašeliniště eutrofní zahrnují v sobě slatiny, oligotrofní vrchoviště a mesotrofní smíšená rašeliniště.

Zkušenost, že rákos apod. slatinné druhy rostou ve vodách pravidelně bohatých na rozpustné minerální soli, zejména vápno, a že naproti tomu mech rašeliník roste na půdách živinami chudých, zejména pak vápnu se vyhýbá (druh kalkofobní), vedl mnohé badatele k domněnce, že charakter rašelinišť jest závislý na obsahu neústrojných živin (solí) v půdě a ve vodě rozpuštěných.

Tomu by zcela odpovídalo i chemické složení rašeliny. Slatinová rašelina obsahuje mnoho minerálních látek v popelu, zejména pak vápno, vrchovištní rašelina jest na popeloviny a hlavně vápno chudá. Uvážíme-li, že vrchovištní rašelina vytváří se nad hladinou spodní vody, jest samozřejmo, že vzlínavostí nemůže býti obohacována o rozpuštěné minerální látky. Vrchovištní rašeliny roste z atmosférických srážek, jež jsou v podstatě destilovaná voda. Vrchoviště mohou se vytvářeti i nad vápenným podkladem, jak uvádí již Verner (1863) příklad z dunajské nížiny v Uhrách. Naopak již Früh (1883) uvádí příklad z Holandska, kde význačné slatiny tvoří se ve vodě vápnem chudé. Máme však proto doklady i v samotných rašeliništích. Tak velmi mnohá vrchoviště v prahorních oblastech Šumavy, Rudohoří a Alp mají na spodu uloženy vrstvy slatinné rašeliny, v nichž převažují zbytky rákosu, nad nimiž teprve do výše klene se vrchoviště. Z toho jest zřejmo, že obsah vápna v podkladu není rozhodující pro tvorbu slatin. Příčinu třeba hledati jinde, totiž v klimatických poměrech určité oblasti. Důvody proto snesl Schreiber. Rákos, význačná rostlina slatin, jest druh teplomilný, který nestoupá do hor, kde jest klima drsné. Rašeliníky naproti tomu vyžadují k bujnému vzrůstu horského klima, bohatého na vzdušnou vlhkost s častými srážkami. Rozhraní tvorby slatin a vrchovišť udává Schreiber v Sudetských zemích 700 m. Přítomnost rákosové slatinné rašeliny ve spodních vrstvách vrchovišť, v oblastech, kde dnes rákos neroste, svědčí o tom, že v době ukládání těchto spodních vrstev panovalo zde daleko teplejší podnebí.

Studiem srovnávacích profilů evropských rašelin zabýval se Schreiber, který zjistil, že většina vrchovišť se vytvářela na rašelině slatinné, na níž se usadil les, jehož zbytky ve formě lesní rašeliny lze dobře konstatovati zvláště u hlubokých rašelin. Na lesní rašelině spočívají vrstvy starší mechové rašeliny, tvořené hlavně mechy rašeliníky, pak mladší lesní rašelina, tvořená pařezy stromů a lesním humusem, na ní leží mladší mechová rašelina tvořená opět rašeliníky, na povrchu pak 10-30 cm mocná vrstva dnešní rašeliny. Podobné schema zjistil i Weber v rašelinách severoněmeckých, který označil mladší lesní rašelinu jakožto hraniční horizont z toho důvodu, že rozděluje od sebe starší a mladší rašelinu mechovou.

Obr. Význačná vegetace rašelin horských vrchovišť na Labské louce v Krkonoších

Řada badatelů poukázala na důležitý vztah těchto jednotlivých vrstev ke klimatickým poměrům, jež v příslušných dobách panovaly. Doba poledová či powürmská, ve které kolísání teploty mělo za následek kolísání sněžné čáry, rozděluje se na tři období: Bühl, Gschnitz a Daun. Podle Schreibera a četných jiných badatelů tvorba rašelin (vrchovišť) spadá do suché a teplé periody Bühlu a meziobdobí Gschnitzu, v této době rákos, teplomilná rostlina slatin, vystupoval vysoko do hor a daleko k severu i do těch oblastí, kde dnes pro drsné podnebí neroste. Tak Dokturovský (1925) v nejhlubších vrstvách rašelin u Archangelska nalezl rašelinu slatinnou, rákosovou, ležící pod starší mechovou rašelinou. Z toho jest zřejmo, že i v těchto nejsevernějších částech Evropy pod polárním kruhem panovalo klima mnohem teplejší než dnes.

Starší mechová rašelina ukládala se v studenějším a vlhčím období Gschnitzu, mladší lesní rašelina v meziobdobí Gschnitzu a Daunu, mladší mechová rašelina v období Daunu. Vrstvy lesní rašeliny značí období sušší, kdy se na rašelině mohl usaditi les. Lesní rašelina, jež odděluje starší a mladší rašelinu mechovou, jest téměř všude dobře znatelná, dolejší starší lesní rašelinu, spočívající na slatině rákosové, pokládají mnozí za spornou, neboť většině vrchovišť není dobře zřetelná. Za to hoření hraniční horizont lesní (subboreální perioda) jest ostře a mocně vyvinut. Před a po něm ukazují rašeliny mocnosti svých vrstev vlhké fáse vývojové, klima jim odpovídající bylo daleko vlhčí než dnes (atlantická a subatlantická perioda).

Zcela odlišný názor o příčině rozličné skladby jednotlivých vrstev vrchovištních rašelin vyslovil B. Andersson. Domnívá se, že mechové rašeliny, když vytvořily určitou vrstvu, tak vysychají, že se na nich mohou usaditi keříčky vřesu, borůvek a konečně i stromy, jež se však zde dlouho neudrží, jelikož se jim záhy nedostává dosti výživy. Proto učiní opět místo rašeliníkům. Výklad tento, který jest velice nedostatečný, poráží několik důvodů. Lze si těžko mysliti, že na rašeliništi, které bylo tak suché, že na něm mohly vyrůstati stromy bez jakýchkoli změn klimatických, hlavně nadbytku vzdušné vlhkosti, pojednou opět nastává bujný vzrůst rašeliny mechové a nadvláda rašeliníku, které zdolají les. Vrchoviště jednou vyschlé může býti podníceno k opětnému vzrůstu jen nadbytkem vzdušné vlhkosti, tedy změnou klimatu.

Vrchoviště jsou nám tudíž obrazem klimatických změn v době poledové (postglaciální), jejich stáří pak vrhá světlo i na období ledové (glaciální). Velmi zajímavé doklady skytly i pylové rozbory rašelin, které propracovali Post, Erdtmann, Weber, Lagerheim, Steenstrup, u nás zabývali se jí Rudoplh, Firbas a Klečka. Podstata její jest velmi jednoduchá. Jest každému snad známo, že v době, kdy kvetou borovice, smrky, líska a pod. stromy a keře, jest pyl, žlutý prášek daleko větrem roznášen. Na rašeliny padá pylový prášek z lesů širokého okolí a zde se ukládá a konservuje. A tak nalézáme i v nejspodnějších vrstvách rašelin dobře zachovaná pylová zrna borovice, smrku, jedle, břízy, lísky, olše, dubu, buku a jiných, podle čehož máme jasně dokázáno, že v okolí určité stromy, jejichž pyl v rašelině nalezneme, rostly. Způsob rozboru jest takový. Vzorek čerstvé rašeliny máčíme po 24-48 hodin v 15% roztoku kys. dusičné, která rozruší hrubší částice a uvolní pylová zrna. Po zfiltrování a odstředění zhotovíme preparát, v němž drobnohledem určujeme jednotlivá zrna a u každého druhu stanovíme počet. Ze 150 zrn různých druhů stanovíme procentické zastoupení.

Pylové rozbory z jednotlivých vrstev sestaveny v diagramu nám skýtají obraz, jak určitý druh dřeviny v období ukládání jednotlivých vrstev rašeliny měnil svoje zastoupení (pylové spektrum). Podle pylových rozborů, provedených v rašelinách českých, měnil se porost lesních dřevin od doby, kdy začaly se ukládat rašeliny, až po dnešní dobu velmi znatelně a možno rozeznati tato období:

1. dobu borovou starší; v nejspodnějších vrstvách rašeliny nalézá se jen pyl borovice, břízy a vrby;

2. dobu borovou mladší s hojně přítomnou lískou;

3. dobu smrkovou s větším nebo menším rozšířením dubu;

4. dobu jedlovou a bukovou, a

5. konečně dnešní dobu převažujících smrkových lesů.

Z toho, že v nejspodnějších vrstvách rašelinných, jež se začaly ukládati v teplém postglaciálním období, nalézáme jedině borovici, břízu a vrbu, tedy stromy, jež nejdéle pronikají na sever, možno souditi, že ledová doba byla vzrůstu stromů lesních nepříznivá, ba někteří, zvláště Klečka, na základě výzkumu rašelin soudí o suchém stepním klimatu, jež v době ledové u nás panovalo. Jako hlavní důvod uvádějí, že v dlouhé době ledové se u nás rašeliny nevytvářely, což bylo zaviněno právě suchým vnitrozemským klimatem; v té době se nejvíce rozšiřovaly různé rostliny stepní, jež se v malém rozsahu zachovaly na některých místech dodnes. Teprve když nastoupilo v postglaciálu daleko vlhčí období, mělo za následek nejen počátek tvorby rašelin, ale i rozvoj lesů, které zabraly rozsáhlá území střední Evropy a zatlačily stepní lučiny jen na stanoviště lesům nepříznivá.

Tedy i z pylových rozborů máme dokázány změny klimatické. Doba, kdy hojně rozšířena byla líska, značí období teplé, doba lesů smrkových jest drsnější než lesů jedlových.

Vedle aluviálních rašelin, jejichž tvorba se začala v době postglaciální, byly zkoumány i rašeliny diluviální, jejichž ložiska byla známa již dříve geologům jako břidličnaté diluviální uhlí. Byla silně stlačena a je tedy břidličnatá a v důsledku pokročilého uhelnatění barvy černé. Ložiska diluviální rašeliny se nalézají v území, jež byla pokryta nánosy ledovců nebo zaplavena mořem. Jelikož tvorba jejich byla možná jen v období teplejším, kdy ledovce ustoupily, nazývají se též interglaciální.

Lože diluviálních rašelin jsou zakryty vodou moří neb jezer – takové jsou např. rašeliny ostrova Sylt, probádané Stolleyem – nebo vrstvami nánosu. O takovýchto podzemních rašelinách jest zmínka v jistém dánském díle z r. 1762. Před padesáti lety z nich těžena byla rašelina, jež byla pokládána za hnědé uhlí, a teprve roku 1898 geolog Hartz osvětlil skutečný jeho původ. Písčité nánosy, spočívající na diluviálních vrstvách rašelinných, jsou nejčastěji mocnosti 1-5 m, jsou však mnohé kryty vrstvou 34-58 m mocnou. Mocnost rašeliny jest zřídka větší než 3 m. Naleziště jejich jest jednak v Dánsku a sev. německé nížině, kde jest jich známo kolem třiceti, jednak v zemích alpských asi v stejném počtu. Jen malá část z celkového počtu známých jest probadána. Diluviální rašeliny u Pichlu a Hopfgartenu v Solnohradech probadal Schreiber a Zailer (1910) a zjištěno téměř stejné složení jako u dánských. Též zde nalezeny na spodu bahnité rašelinné nánosy, pak hnědá mechová rašelina, složená hlavně z rokytníkového mechu (Calliergon giganteum) a slatinná rašelina rákosová, na níž se usazovaly stromy, nejprve olše a bříza, pak borovice a smrk, které zarostla opět rašelina tvořená rašeliníkem a suchopýrem. Firbas (1925) provedl pylový rozbor těchto rašelin. Jako význačné rostliny diluviálních rašelin zjištěny byly na mnoha místech Dulichium spathiceum a Brasenia purpurea, jež jest doprovázena kotvicí (Trapa natans). V diluviálních rašelinách nalezeny i kosti diluviálních obratlovců, jako dlouhosrstých nosorožců, mamutů, jelenů, turů aj.

V celku možno říci, že diluviální rašeliny jsou nedostatečně prozkoumány a že přinesou rozřešení ještě mnohých vědeckých otázek.

U nás diluviálních rašelin není. Rašeliny strašické v Brdech, o nichž se prof. Velenovský domníval, že jsou z doby diluviální, byly výzkumy Klečkovými shledány jen poměrně mladými postglaciálními ložemi rašelinnými, mělkými a malého rozsahu podobného složení jako u rybníků padrťských a Hůrky u Rokycan.

Upotřebení rašeliny jest velmi rozsáhlé a rozmanité. Zvláště v Dánsku, Švédsku, Německu, v poslední době i v Rusku a Polsku vyvinula se zvláštní industrie dalekosáhlého významu.

Samo těžení rašeliny doznalo ve 20. století velmi značného pokroku. Kdežto u nás se dobývá rašelina dosud ručně, pomocí rýčů, tzv. želízek, jež jsou většinou obdélníkového tvaru v pravém úhlu zahnuté, jejichž píchnutím odřezává se rašelinná cihla, zv. „borka“, používá se v zemích, kde jest rašelina důležitým artiklem, strojů různých systémů. Tak Brossovského stroj řeže hranoly 60-70 cm široké a 3-6 m dlouhé, Müllerův řeže válce a Weitzmanův rozděluje hranoly při vytahování na menší kusy. Rašeliny, jichž nelze předem odvodniti, jako tomu bývá nejčastěji u slatin, se bagrují. Podobným ručním bagrem těží se též rašelina u nás v Libišanech pro lázně Bohdaneč. Aby se rychle odstranila voda, čerstvě vypíchaná rašelina se lisuje speciálními lisy na ruční nebo motorový pohon. K odstranění vody z příliš řídké rašeliny používá se dnes i odstředivek. Nejčastěji však nechávají se cihly raš. vysušovati přirozeným způsobem na slunci, za tím účelem se rovnají kolem kůlů nebo se napichují na rohatiny, nebo se též suší ve zvláštních lískách.

Cihel se používá nejčastěji v místě dobývání za topivo. Nejvýhřevnější jest starší mechová a suchopýrová vrchovištní rašelina, rákosová má menší výhřevnost a obsah popelu velmi značný. Tak podle výzkumu Zailerových-Wilkových (1907) dává rákosová rašelina slatinná 3.286 kalorií a 14.0 % popela, kdežto vrchovištní raš. suchopýrová 3.741 kalorií a jen 0.5 % popela. Výhřevnost rašeliny dobře vysvítá ze srovnání s jinými topivy. Tak uvádí Hoering, že vysušené dřevo dává 2.400-3.800 kalorií, vysušená rašelina dobré kvality 3.500-4.200 kalorií, české hnědé uhlí 4.300-5.500 kalorií. Jest tudíž výhřevnost rašeliny lepší než dřeva, nižší však než hnědého uhlí.

V zemědělství jest rašelina nedostižným materiálem jako stelivo pod dobytek. Skýtá teplé a měkké lože, vyznačuje se velikou nasáklivostí a schopností pohlcovati zápachy. Za stelivo hodí se nejlépe mladší, ne příliš rozložená rašelina mechová (rašeliníková), která jest dobře vysušena a rozmělněna v drť. K přípravě steliva a drti používá se trhadla či „vlku“, buď na ruční, dnes však většinou na motorový pohon, kterým se roztrhávají vyschlé a nejčastěji i účinku mrazu vystavené cihly mechové rašeliny. Roztrhaná raš. prosívá se šikmými otřasnými síty, na nichž se hromadí dole stelivo a propadává drť. Stelivo se lisuje lisy na svislý tlak, zařízenými v balíky, které se stahují drátem, aby byly schopny dopravy. Důležitost rašel. steliva vysvítá nejlépe z toho, že ve Švédsku jest přes 100, v Německu přes 70 stelivových továren. V Čechách jich máme pět, nejznámější v Šebestiánsberku a v Schwarzbachu, ovšem ani z daleka tak vybavených, jako jsou podobné podniky v cizině.

Význam rašeliny jako steliva byl podepřen četnými výzkumy, zejména Sagnierovými, který srovnáváním nasáklivosti, tj. schopnosti pohlcovati tekuté látky jednotlivých druhů steliv zjistil, že 1 kg slámy pojme 4 kg, pilin 5 kg a 1 kg rašeliny až 10 kg vody. Stejně však jest důležitá i její vlastnost pohlcovati vodní páry a plyny. Tak zjištěno, že 100 dílů rašeliny pohltí 1,6-2,5 dílů čpavku. Tato vlastnost jest pro stelivo velice důležitá, neboť vzduch v chlévě se udržuje čistý, prostý čpavku, jenž škodí dýchacím ústrojům zvířat. Jelikož rašelina močůvku nassává a váže, odpadají ztráty, které vznikají unikáním cenného dusíku do vzduchu, takže se získá mrva kvalitnější. Zvěrolékařská škola v Hannoveru konala výzkumy se stelivem slaměným a rašelinovým a zjistila, že při použití slámy bylo již šestého dne stejné množství čpavku ve vzduchu jako u rašeliny teprve 15. den. Profesor Tacke zjistil, že rašelinné stelivo působí na vývin dobytka velmi příznivě. Větší přírůstek za stejnou dobu na váze při použití rašelinného stlaní proti slámě odůvodnil, vedle hygienických důvodů, zejména tím, že rašelina poskytuje lepší a měkčí lože.

Pro vyjmenované vlastnosti se rašelinná drť výborně hodí k zásypu do záchodů a specielních rašelinných klosetů. Pohlcuje zápach a brání rozkladu výmětů. Pokusně bylo zjištěno, že vývin choroboplodných bakterií (cholerových, tyfových apod.) jest v rašelině znemožněn. Byla-li rašelina postříkána 2-5% roztokem kyseliny siřičité a s výměty dobře promíchána, byly zárodky cholerové,  v těchto výmětech obsažené, usmrceny. Proto pochopíme, že se v mnohých městech Německa, Holandska a Dánska používá rašelinných klosetů místo splachovacího zařízení. Výměty s rašelinou se dobře zpeněžují jako výborné hnojivo.

Vlastnosti rašeliny, že znemožňuje rozmnožování bakterií, se prakticky využitkovalo při konservování masa, ovoce, brambor apod. plodin. Maso, pokryté rašelinou drtí nebo posypané prachem, vydrží i v teple po mnoho dní, ba týdnů, aniž zapáchá. Ryby zasílané v létě v rašelině vydržely i 18 dnů v úplně čerstvém stavu. Ovoce, rajská jablíčka, zelenina v rašelině, se nekazí a nezcvrkávají. Stejně brání i hnisání ran, proto za války se používalo rašeliny k výrobě obvazů; shledáno, že vysušuje silně mokvající rány a rychle je hojí. Rovněž prášku rašelinného lze dobře použíti k zasypávání ran. Dalekosáhlé jsou léčivé vlastnosti rašelinných koupelí, které založily světovou pověst četných lázeňských míst u nás i v cizině.

Jakožto isolačního prostředku používá se rašeliny hojně tam, kde se má zabrániti ztrátám tepelným nebo udržeti chlad. K isolování rour, stěn chlévů, místností, lednic a mn. j. se rašeliny všeobecně používá. Proto se uvažovalo použíti jí jako stavebního materiálu. Již chudí obyvatelé na rašelinách německých používali cihel z rašeliny na stavbu svých domů. Začaly se vyráběti různé stavebniny, jako desky torfit, torgament, heloxyl aj.

Vláknité rašeliny suchopýrové bylo za války v některých továrnách textilních používáno k výrobě látek a papírů. Třebas výroba po válce zanikla, není vyloučeno, že po zlepšení výrobního procesu nebude míti jednou svůj význam. Stejně i chemii se podařilo v posledních letech dobýti z rašeliny důležité výrobky. Tak Bornträger a Boldt vyrobili z rašeliny melasový cukr a jeho kvašením líh. U nás Ing. Toužimský si dal patentovati svůj způsob výroby líhu z rašeliny. Tyto metody chemické však do prakse nepronikly, neboť výrobní náklady převyšují cenu produktu; nelze však říci, že by se jednou v budoucnosti neuplatnily.

Daleko by nás vedlo, kdybychom měli probírati význam rašelin jako stanovišť a půdy pro zemědělské plodiny a les. O obdělávání a kultivaci rašelinných půd existuje dnes rozsáhlá literatura, v níž primát mají zejména Holanďané, Švédové a Němci. Kultivace rašelin hlavně v zemích sev. Evropy jest velmi starého data. Tak Holanďané zakládali rašelinářské kolonie již v druhé polovině XVII. století ve vých. Frýzsku, aby je v poměrně krátké době rozšířili na celou rašelinnou část sev. Holandska. Po vzoru Holandska začalo v minulém století zakládati podobné kolonie i Německo. Základem kultivace jest odvedení přebytečné vody a odvodnění povrchových vrstev, po případě navážení písčitou půdou. Starý způsob spalování, aby byla zničena vegetace a získán popel, byl záhy poznán jako velmi nedokonalý a nahrazen důkladnější úpravou povrchu. Nejznámější způsoby jsou holandský (veenkultur), který vybráním rašeliny a odvodněním širokými a hlubokými kanály získává plochu, která písčitou půdou pokryta a dobře vyhnojena se stává léty velmi úrodnou. V Německu rozšířil se Rimpaův způsob kultury náspové či hřebenové, kterého se dá dobře použíti u rašelin mělkých, kde se odvodňovací strouhy dají zaříznouti až do minerálního dna. K odvádění vody používalo se dříve jen otevřených příkopů, jež se ovšem musí často čistiti. Jelikož se snadno zanášejí a plocha jimi prostoupená se rozdělí na příliš malé části, takže se dá těžko obdělávati, přistoupilo se raději ke krytým drenážím, k nimž nelze však dobře používati trubek, které se snadno do rašeliny zaboří, takže vodu pak neodvádějí. Ing. Butz konstruoval proto drenáže z dlouhých prken, sbitých v souvislý dutý hranol, který se položí do vyhloubené strouhy. Přes to, že Butzova drenáž dobře vodu odváděla, shledávaly její nedostatky v tom, že hřebíky, jimiž jsou prkna sbita, záhy byly sežrány rezem a prkna se uvolnila. Tuto vadu chtějí odstraniti někteří tím způsobem, že používají jednoduchých trianglů, na které prostě kladou prkna, jež okraji do sebe zapadají. Jak se tento způsob osvědčí, nelze ještě dnes říci.

V otázce hnojení rašelinných kutlur bylo v poslední době mnoho badáno. Nejčastěji se používá hnojiv strojených. Pokud se týče způsobu a množství hojení, přidržujeme se složení rašeliny a druhu kultury. Rozložená rašelina jest vždy živinami bohatší než dosud nerozložená, rovněž slatinná jest bohatší než vrchovištní. Důležité jest vápnění, které působí rozklad rašeliny a uvolňování živin, hlavně dusíku. Používá se páleného vápna na vrchovištích až 20 q na ha, na slatinách, které jsou vždy vápnem bohatší, jen 10 q. Též možno použíti mletého vápence a slínu (pro pole 15-20 q, pro louky 30-40 q na 1 ha). Rašeliny vyžadují hlavně draselného a fosforečného hnojení, dusíkem hnojí se hlavně jen vrchoviště. Z draselných hnojiv volí se k začátečnímu hnojení kainit (5 q na ha), pro starší kultury pak hlavně 40 % sůl draselná (3 q na 1 ha), z fosforečných je nejosvědčenější Thomasova moučka (6 q na 1 ha), která se zadělává do půdy na podzim. Z dusíkatých hnojiv osvědčil se ledek vápenatý, ostravský ledek a síran amonný (2-3 q na ha); rozhazujeme na jaře. Výborným hnojivem jsou též různé komposty, k jejichž přípravě bylo použito mrvy, močůvky, záchodových výmětů, městských shrabků a fekálií. Zvláště vrchovištní rašeliny jsou za kompostování vděčny.

Nejvhodnější kulturou pro kultivované rašeliny jsou louky a pastviny, zvláště proto, že není potřebí tak silného odvodnění a nevyžadují tak nákladného obdělávání. Postup následující: Na odvodněném pozemku sloupne se starý drn, půda se zkypří a věnuje se 1-2 roky kultuře bramborů nebo ovsa; patřičně hnojíme a třetím rokem osijeme travní směsí, dbajíce postupu, který jest obvyklý při zakládání luk a pastvin. Ale i polní plodiny dávají na rašelině velmi uspokojivé výnosy; značně namáhavé a nákladné jest odstraňování plevelů. Nejvhodnějšími plodinami jsou brambory, žito, oves a pohanka. Na severoněmeckých rašelinách nejosvědčenější postup jest: brambory, oves, ozimé žito nebo oves, do něhož se seje jetel s travou; tato jetelotravní směska se dva roky klidí. Místo bramborů může se pěstovati i krmná mrkev nebo krmná řepa. Na starších kultivovaných rašelinách daří se dobře i plodiny jiné, jako ječmen, pšenice, chmel, zelenina, okrasné květiny i rostliny lékárnické. Ze stromů volí se druhy mělce kořenující. V případě, že půda není dosti hluboko odvodněná, ovocné stromy v mládí rychle rostou, jakmile však narazí na zamokřenou spodinu, zacházejí. Stejně jest tomu i s kulturou lesní. Nejotužilejšími jsou bříza a borovice (nejlépe sorta bažinná, jihočeská „blatka“). Ostatní stromy lesní vyžadují půdy dobře odvodněné, pak se daří zde dobře smrku, modřínu, vejmutovce a dubu. Olše hlavně jen na slatinách. Stromy na rašelině trpí nedostatkem živin, jakož i mrazem. Rovněž vrbníky mohou se se zdarem uplatniti jen na odvodněných rašelinách, jelikož kořeny vrb nesnášejí dobře stojatého vlhka.

Se schopností rašeliny vázati vodu jest spojeno vysoce důležité poslání, které vykonávají jako nádržky vodní a regulátory vody v řekách. Jsou to specielně rašeliny v horách, tedy vrchoviště. Na tento významný úkol upozornil již před více než sto lety Humboldt, po něm Hochstetter (1855), u nás se stali hlasateli tohoto názoru Velenovský, Kavina, Špirhanzl a Klečka. Naproti tomu Schreiber řeší tuto otázku v některých svých spisech z r. 1896 a 1902, v nichž upírá rašelinám poslání vodních regulátorů, jelikož v suchém období z vrchovišť odtéká jen málo vody, v období vydatných dešťů pak málo vody se zadrží. S názorem tímto nelze úplně souhlasiti. Vyplývá to již ze samotného srovnání nasáklosti rašelinných půd a půd minerálních. Tak uvádí Fleischer, že 100 částí písčité půdy (podle váhy) dovede nassáti 30,3 částí vody, 100 části jílovitých půd 41,1 částí vody, kdežto 100 částí rašeliny 92,3 částí vody. Klečka zjistil, že v 1 m³ rašeliny jest obsaženo 900 kg vody, a počítáme-li průměrnou hloubku rašeliny 4 m, jest na ploše 1 m² až do této hloubky vázáno 3600 kg vody. Zvláště povrchové vrstvy, které v období sucha vysychají, dovedou v době dešťů nassáti veliká kvanta vody, zatím co u minerálních půd voda rychle stéká a přeplňuje toky. Každý, kdo navštíví rašeliny v suchém létě, kdy vše vůkol vysychá, ví, že i v této době pramení zde četné potůčky, jež udržují stálé, třebas minimální množství vody ve větších tocích. Bylo by tudíž nesprávné upírati vrchovištním rašelinám v horách tohoto důležitého poslání, a soustavné jejich odvodňování setkalo by se s dalekosáhlými neblahými následky.

Z nastíněného přehledu vysvítá velmi rozmanitý a důležitý význam rašeliny k různým praktickým účelům. Proto využitkování rašeliny v cizině jest velmi rozsáhlé, takže se vyvinula celá industrie. U nás jsme v tomto ohledu velmi pozadu, a tak třebas máme hojnost velmi kvalitní rašeliny (Rudohoří, Šumava, již. Čechy a mn. jiných), přece se setkáváme s velmi smutným zjevem, že tuto hmotu objednáváme z ciziny. Příčina spočívá v neznalosti významu našich ložisek a způsobu těžení a zužitkování. V tomto směru musíme v budoucnosti ještě mnoho vykonati.

Ing. Dr. Ant. Klečka, docent Čes. Vys. učení technického v Praze, XX. století, Nakladatelství Vladimír Orel, 1932