Národy milují své státní vlajky.
Vojáci milují své prapory.
Prachatičtí Sokolové milují prapor své jednoty.
Prachatická sokolská jednota je jednou z nejstarších; založili ji 23. srpna 1891, před pětapadesáti lety.
Prachatice byly tenkrát německé, a proto Němci ji nenáviděli, pronásledovali a ubližovali jí, kde jen mohli. Ale prachatičtí Sokolové se nedali. Pracovali a bojovali.
„Hej, vy Němci, my se vás nebojíme!“ Tak volal prachatický bratr Kandr, když ho Němci pro jeho příslušnost k Sokolu pronásledovali. Tak volali všichni prachatičtí Sokolové.
Léta Páně 1931 oslavili prachatičtí Čechové 50. výročí založení české školy. České ženy z Prachatic pořídily tenkrát sokolské jednotě krásný prapor a odevzdaly jí jej 27. června v Národním domě, kde se v ten slavný den konala župní tělocvičná besídka.
Tenkrát si prachatičtí Sokolové slíbili, že budou svůj sokolský prapor chránit jako oko v hlavě.
***
Přiblížil se však neblahý rok 1938. Adolf Hitler zuřil. Prachatičtí Němci vyhrožovali. Pošklebovali se. Počkejte, přijde den!“
Konečně bylo jasno, že i Prachatice připadnou nenáviděné říši – Česká srdce krvácela.
Bratr Šrámek, starosta tělocvičné jednoty Sokol v Prachaticích, a bratr dr. Friš, její náčelník, a bratr Honner, její vzdělavatel, sešli se v koutečku sokolovny, dali hlavy dohromady a nakonec prohlásili: „Ne, prapor sokolské jednoty nedáme!“
A nedali. Nedali ani prapor, ani archiv. Když prapor i archiv odvážel bratr Honner z Prachatic do Benešova, aby jej ukryl ve svém domě, měl bratr Šrámek oči plné slz. I bratr dr. Friš. I bratr Honner sám. Byly to slzy veliké lítosti. Bratr dr. Friš se však narovnal první a řekl pevně a odhodlaně:
„Bratři, vrátíme se!“
A tak prapor sokolské jednoty prachatické i její archiv odpočívaly v zeleném domě číslo 866 v Benešově a nad nešťastnou republikou i nad celým světem hřměla bouře ze všech nejhroznější. Jejími strašlivými a nelidskými posly byli gestapáci.
Zelený dům číslo 866 v Benešově byl gestapáky zabrán a rodina bratra Honnera z něho vyhnána. Dům? Ale to nic. Rodina? To také nic. Ale prapor, sokolský prapor, prapor prachatické jednoty, který se přece musí jednou vrátit, co s tím se stalo? Byl už v bezpečí, byl včas ukryt v benešovské sokolovně. Ale i benešovská sokolovna byla gestapáky uloupena. Co prapor? Sokolská srdce neselhávají, prapor sokolské jednoty i její archiv včas uklidil železničář bratr Havel a zazdil je v svém domě. Přece je nedáme těm zběsilcům do chřtánu.
Benešov byl za okupace vlčí jamou. Nebezpečnou vlčí jamou. Třetina města byla gestapáky zabrána, víc než polovina okresu přeměněna ve vojenské cvičiště, čeští lidé rozehnáni do světa. Gestapáci se tam rojili jako vosy. Řada bratří byla zatčena, řada jich byla v koncentračních táborech umučena, řada jich byla popravena. Ale železničář bratr Havel střežil prapor sokolské jednoty prachatické statečně a odhodlaně dál, neboť takoví jsou Sokolové.
***
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
I tentokrát domlely a nastal soud.
Přišel slavný květen léta Páně 1945.
Svoboda se vrátila. I do Prachatic, i do Benešova.
Ve čtvrtek 26. září 1946 přijeli si prachatičtí Sokolové do Benešova pro svůj prapor. Tělocvičná jednota Sokol v Benešově odevzdala jim jej neporušený na velkém cvičišti před zraky všech příslušníků své sokolské rodiny. V pátek 27. září 1946 konala se v Národním domě v Prachaticích tklivá slavnost: starosta sokolské jednoty prachatické, bratr Šrámek, jménem členů sokolské jednoty prachatické, vítal prapor jednoty. Železničář bratr Havel jej předal bratru Rachači, praporečníkovi, který jej sevřel pevnou pěstí sokolského borce. Bratr starosta se napřímil, bratr Rachač stál jako socha. Všichni vzdali čest. Zazněla státní hymna. Cosi jako mráz probíhalo srdcem, oči zářivě svítily.
Zase přišel den. Náš. Tentokráte náš. A vždycky náš. Sokolský prapor se přece jen vrátil. Oči bratra Honnera hledají oči bratra Šrámka a našly se. V tu chvíli si oba rozuměli. Byla to tichá vzpomínka na toho třetího, který tenkrát v říjnu léta Páně 1938 v koutku prachatické sokolovny pevně a odhodlaně prohlásil:
„Bratři, vrátíme se!“
Neboť bratr dr. Friš, náčelník sokolské jednoty prachatické, člověk statečný a spravedlivý, na této tklivé slavnosti scházel.
Zastřelili ho.
J. H.
Zdroj: Zlatá stezka č. 3, listopad 1946
