Z tisku: Koncentrační tábor u pramene Vltavy, Vlachobřezská srubnice

V kotlině mezi Černou horou, Báští a Temeníkem při česko-barvorské hranici se rozkládá Černá slať – temeniště Vltavy. Sousední bavorský hvozd má prastaré svérázné jméno Temeník. Sestává se z několika hor, jimž v nejnovější době byla dána řada různých jmen. Tento hvozd Temeník je opravdovým temeništěm vod. Na sever odtud vytéká pramen Vltavy. Bývalí němečtí kolonisté, kteří neznali původ jména Temeníku, odvozovali je od slova „temný“ na místě od slova „témě“ a podle toho také převzali hvozd i v něm vzniklou ves. Černá slať, veliký vodní reservoár, má dva odtoky: jižní – Režnou vodu a severní – Černou vodu. Tato Černá voda je naše Vltava.

Za bezprostřední její pramen je považována 2 m v průměru veliká a půl metru hluboká jímka, která byla až do příchodu okupantů vyzděná. Tato jímka je uprostřed Černohorského lesa, v blízkosti Černé slati. Nedaleko pramene Vltavy byla v roce 1922 postavena nákladem velkostatku zdíkovského a K. Čs. T. chata, kde bylo možno až do okupace Šumavy a naší vlasti dostati občerstvení a noclehy.

Pramen Vltavy byl vždy vděčným a vyhledávaným cílem našich turistů a obdivovatelů krásné Šumavy. I před okupací odcházel turista z těchto míst s dojmem, kterým na něj zapůsobila velebnost přírody a mohutnost obrovských šumavských hvozdů. Po našem osvobození od nenáviděných okupantů odcházíme od pramene Vltavy s dojmy skličujícími, naplněni zlobou nad bestialitou germánských vetřelců. Snad jen velmi málo našich občanů i obyvatelů a zvláště nových osídlenců Šumavy ví, že u pramene Vltavy byl koncentrační tábor. Nebyl sice veliký, ale zato tím strašnější, vidíme-li naprosto nedostatečnou možnost ubytovací, zvláště v zimním období, s chmurným okolím šumavského polopralesa.

Bývalá turistická chata, jednoduchá, dvoupatrová budova, byla vybudována pouze ze dřeva na zděné podezdívce, protože turisty byla navštěvována pouze v létě. Tato chata byla německými okupanty obehnána dvojitým prkenným a plaňkovým plotem hustě propleteným ostnatým drátem a zamřížována. I mohutný smrk, stojící mezi chatou a plotem, byl vysoko obtočen ostnatým drátem, aby vězňové nemohli vylézti na strom a skočiti přes vysoký plot do blízkého lesa. Vnitřek chaty působí skličujícím dojmem. Spatříme zde zbytky pryčen, hrubé dřevěné lavice a místy natažený ostnatý drát. Záhadnému účelu sloužila jakási dřevěná skříň, přidělená k dřevěné stěně chaty. Na dřevěných stěnách je řada ruských nápisů a kreseb. Žíti v takovémto prostředí pod nacistickým jhem, zvláště v zimě, bylo nesmírným utrpením pro týrané a vyhladovělé ruské zajatce.

Vyzděná jímka pramene Vltavy byla demolována. Bolestně působí prostý dřevěný kříž zavěšený na mohutném smrku v těsné blízkosti vltavského pramene. Nápis pod křížem praví, že v těchto místech byli popravováni (věšeni) ruští zajatci. Tedy i u pramene Vltavy bylo německé popraviště! I v srdci našich šumavských hvozdů řádila německá krvelačnost! Okolí chaty – šumavského koncentračního tábora – i okolí pramene Vltavy je zpustošeno, a proto nebylo možno zjistiti, kde byli umučení naši slovanští bratři pohřbíváni, neb jak bylo s jejich těly naloženo. Při příchodu československých orgánů bylo možno zjistit jen spoušť a hrůzu. Bližší okolnosti zkoumala zvláštní komise okresního národního výboru v Prachaticích za tím účelem, aby byly zjištěny potřebné podrobnosti a bylo postaráno o pietní uctění a zachování památky umučených slovanských trpitelů.

Alois Jiran, Zlatá stezka č. 4, prosinec 1946

Vlachobřezská srubnice, zbraň z 15. století

Ve Vlachově Březí byla před několika roky nalezena v jednom domku za komínem stará palná zbraň. Místní stavitel p. Karel Valenta ji zachránil a čeká, že ji uloží v místním museu, které bohužel, doposud Vlachovu Březí chybí. – Zbraň sama, třebaže je podobna malému dělu, nevzbuzuje nijak hrůzu. Než se na ni podíváme blíže, zajděme na chvíli do historie, hlavně do té doby, kdy pravděpodobně mohla být při obraně města Vlachova Březí použita – do doby zápasů o moc.

Doba vladaření Jiřího z Poděbrad byla v jižních Čechách nejistá. Mocní jihočeští páni, Jan z Rožmberka, jemuž patřil i mocný hrad Heifenburk, a Zdeněk ze Štenberka na Strakonicích, utkávali se v bojích s okolní husitskou šlechtou, kterou podporovala i vojska královská. Obě strany si škodily pálením, loupením, zajímáním lidu i dobytka.

I náš vladyka Oldřich Vlach ze Březí postavil se do řad drobné šlechty a připravoval se ve své tvrzi proti možným útokům, neboť jeho tvrz je takřka v dohledu pevného rožmberského hradu Helfenburka. I helfenburský purkrabí Václav Vlášek z Mileňovic zesiluje posádku a vyzbrojuje hrad střelnou zbraní. R. 1452 měl v hradě 2 železné houfnice, železnou tarasnici, měděnou houfnici, dvě měděné tarasnice v ložích tj. lafetách, dvě velké píšťaly měděné, tři píšťaly menší, 18 píšťal železných (jedna vzata vodňanským) a jedna píšťala menší v loži.

Jistě, že i náš Vlach měl potřebnou výzbroj a podobných píšťal i srubnic nějaký počet, jež mu jeho kovář, usedlý ve vsi pod tvrzí, včas vyrobil. Jedna z nich se nám tu až na naše časy zachovala.

A nyní si povšimněme blíže srubnice. Tvarem připomíná spíše pistoli, ale protože je těžká, je přidělána k její dřevěné pažbě náprava (osa) s dvěma kolečky. Kovaná železná hlaveň, 37,5 cm dlouhá, je přidělena čtyřmi obručemi k dřevnému spodku (lafetě). Průměr hlavně u ústí měří 4 cm, její otvor (ráže či kalibr) 2 cm, takže na kovaný obal zbývá 1 cm tloušťky. Záď, hlavně kde je otvor pro zápal, je o něco širší. Srubnice byla nabíjena zepředu a střílelo se z ní kulemi železnými nebo olověnými.

Vzhledem k její snesitelné tíži mohla býti snadno přenesena s místa na místo, a proto lze souditi, že to byla zbraň spíše obranná než útočná neb k dobývání určená. Byla stavěna na hradbách nebo na vysunutém srubu. Střílel vždy menší počet (baterie) najednou, neboť její účinek měl spíše zastrašiti. Přesná střelba nebyla možná, neboť zbraň neměla měřidel. Dostřel její mohl být asi 100 kroků.

Vlachobřezskou srubnici nezhotovil asi odborný puškař. Je to spíše práce venkovského kováře, jemuž ovšem nemůžeme odepřít určitou dovednost. Kováři minulých dob vyráběli meče, píky, brnění, přilby a mnohý dovedl i pro venkovský kostel hodinový stroj sestaviti. Vždyť, kdo si z venkovských bojovníků mohl dát zbraň zhotoviti ve větším městě, když zbraně bylo honem potřeba? Kde bylo sídlo vrchnosti, tam se našel i zručný kovář. A Březí Vlachovo, jež v 15. století již bylo větší osadou, mělo četné obyvatelstvo rolnické a to potřebovalo železné radlice, sekery a jiné nářadí.

Z pozdější doby srubnice nemůže býti, neboť již v husitských válkách se objevily tarasnice se zařízením měřícím. A tak soudíme, že to byl náš rytíř Oldřich Vlach ze Březí a Malovic, který touto zbraní odrážel ze své tvrze útoky nepřátel husitského krále Jiřího z Poděbrad.

Josef Brož Zlatá stezka č. 8, říjen 1947