Za Heydrichem stín 112: Odměna pro Jidáše

Aby podlomili odolnost českého lidu a přiměli jej ke zrádcování, slibovali po atentátu na Heydricha nacisté kromě odměn i to, že vydáním viníků si český národ zajistí zastavení persekuce. Skutečnost je taková:

Teprve po osmnáctém červnu se opravdu rozběsnila německá pomsta. Počet úředně oznámených poprav jen vzrostl a vlna zatýkání, která se od toho dne rozlila, byla dovršena vyvražděním Ležáků, druhých a ještě bestiálnějších Lidic. Jen od 27. května do 3. července, tedy za prvních pět neděl po atentátu, zabili Němci přes třináct set osob. Do toho počtu nejsou zahrnuty oběti z obou zničených vesnic. A pro tisíce zatčených je připravována ještě horší pozvolná smrt v koncentračních táborech. A popravovat a zatýkat se bude ovšem dál.

K zjišťování sedmi mrtvých, kterého se musili zúčastnit všichni zrádci a všichni do toho dne chycení, přivezli z Brna i nadporučíka Pechala, hrdinskou postavu neuvěřitelné duševní síly. Přivedli ho do patologického ústavu ve svěrací kazajce, bosého, oteklého od mučení a ran. Při každé otázce však odpověděl, že mrtvého nezná. Při každé odpovědi byl udeřen obuškem, až klesl. Vždy znovu byl postaven na nohy a vždy znovu odmítl ďáblům, kteří ho týrali, vyhovět. Přesto, že ho čekal daleko horší osud než ty, kteří tu před ním leželi už tiší a klidní, nechtěl si jej zradou ulehčit. Jméno Pechal by mělo znamenat vzor.

Prolhanou a vychloubačnou úřední zprávou se Němci pokusili veřejnosti namluvit, že sedm parašutistů bylo v kostele „zastřeleno.“ S výjimkou Jana Kubiše, který zemřel vykrvácením po těžkém zásahu granátu, si všichni ostatní vzali život sami. Nelidská zvrácenost nacistů byla korunována jejich zacházením s těly mrtvých nepřátel.

Zhanobené mrtvoly, na nichž si posmrtně vylily ubohou zášť ruce i nohy esesáckých stvůr, byly po pitvě zbaveny hlav. Pět z nich bylo preparováno, dvě – Gabčíkova a Kubišova – dány do lihu. A před těmito hlavami v lihu pak prý musili vypovídat ženy zatýkaných spolupracovníků, kteří nyní po zradě začali padat do rukou gestapa jako přezrálé ovoce. Tak se asi s Kubišem, či s tím, co z něho zbylo, setkala Anna Malinová, tak se možná s Gabčíkem znovu uviděla Liběna Fafková. A paní Khodlová a všechny ostatní ženy, které propadly osudu.

 Pro rodiny Kubišovu a Valčíkovu i jejich blízké příbuzné to znamenalo úplné vyhubení. Mezi členy sokolské „Jindry“ prolétla ničivá gestapácká smršť. Stejná bouře se přehnala nad Masarykovou ligou proti tuberkulose, nad Červeným křížem, nad pravoslavnou církví. V Praze, v Pardubicích, v Plzni, v Brně, všude po venkově Čech a Moravy se ukázalo, že atentát na Heydricha nebyl dílem náhody a šílené odvahy dvou lidí, ale výsledkem podpory a pomoci nejširších lidových vrstev. Na tři sta lidí zatkli Němci „pro přímou účast na atentátu,“ ale při tom neobjevili všechny, kdož se na věci podíleli. Jako zázrakem mnoho velkých spolupracovníků ušlo hrůze zatýkání. Tento zázrak se jmenuje pevnost a nepoddajnost duší těch, kteří při výslechu neprozradili.

V Pardubicích se nadporučík Bartoš při honičce gestapa zastřelil. Poslední ze Silver A, telegrafista Potůček, uštván a zrazen, byl zabit četníkem. Velký počet pardubických spolupracovníků zahynul hned v pověstném Zámečku.

I na dětech ukájeli Němci svou zvrácenou vášeň po pomstě. Čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, patnáctiletý Miroslav Piskáček, sedmnácti- osmnáctileté jiné oběti musily sytit německou touhu po krvi. I stará tetěnka Opálková se dočkala toho, čeho se pro ni Adolf bál.

3. září uspořádali Němci divadelní proces s biskupem Gorazdem, hlavou pravoslavné církve, s farářem Čiklem a dr. Petřkem a Sonnevendem. Ti čtyři byli popraveni příští den, krátce poté, co byl zatčen Jindra. Tento den, kdy Jindrovo utrpení začínalo a Petřkovo již končilo, byl dalším jejich společným datem. První bylo jejich narození – oba 19. června. Ve znamení druhého stála smrt. Jindrovi se podařilo při převozu na gestapo se otrávit ukrytým jedem. Měl v šatech schovanou ampulku heroinu, jehož účinek začínal po pěti hodinách. Ještě před tou dobou byl však jeho pokus odkryt a Jindra včasným zákrokem přinucen zůstat na živu. A hned nato podroben výslechu, který trval čtyřiadvacet hodin. Jindra patří k těm, kteří heydrichiádu šťastně přečkali. Přesto, že byl také odsouzen k smrti, stál při něm osud tak dlouho, až se dočkal osvobození. A s ním mnoho jeho společníků, o nichž se gestapo vůbec nedovědělo, že při atentátu spolupracovali nebo o něm aspoň věděli. Několik desítek je těch, kteří vůbec zatčeni nebyli. To jsou ti „šťastní“ v moři krve, kterým organisace „Jindra“ zaplatila svou účast na heydrichiádě.

Smutnou kapitolou tohoto největšího z příběhů bylo udílení odměn zrádcům. Jednou přece jen stáli Němci za svým slibem a udělali z toho slavnost. Rozházeli s opovržlivou štědrostí deseti a statisíce těm malým, pouhým přisluhovačům.

Ale Karel Čurda, muž, který svým ohlášením se dal do rukou Němců nejen životy atentátníků a jejich druhů, ale i stovky životů dalších, ten dostal svou velkolepou odměnu Jidáše: plných pět milionů korun.

Gestapák Fleischer, který mu to záviděl, navrhl na dalších pět milionů svého chráněnce Gerika. Nebylo v tom nic velkomyslného. Fleischerova představa vypadala takto: koupí za ně pro Gerika velkostatek, který bude sám spravovat a Gerik se přihlásí dobrovolně na frontu jako SS. Ale to byla jen představa Fleischerova, Viliam Gerik chtěl své peníze užít tady, v bezpečí, a ne v zákopech.

Karel Čurda. Smutná postava, kterou osud potřeboval do své tragické hry. Charakter se ukáže až ve chvílích zkoušky. Milionář Karel Čurda, zázrakem náhody najednou velký pán, se brzy dovedl zbavit všeho, co ho zatěžovalo. Češství, svědomí, i bývalé snoubenky s dítětem. Vyhodil ji ze dveří, když se odvážila za ním přijet. Oženil se se švagrovou svého nového lesáckého přítele a cele se věnoval své nové kariéře konfidenta a profesionálního udavače. Ale příslovečným božím mlýnům nakonec neutekl.

To je kapitola hanby. Vedle této nízkosti musí tím více vystoupit hrdinství povah, které nezlomila ani muka výslechů, ani hrůzy Terezína. Německý stanný soud odsoudil 29. září přes dvěstěpadesát spolupracovníků a příslušníků jejich rodin k trestu smrti. Krutá, krvavá komedie byla sehrána bez nich, bez jejich vědomí, a ještě v Terezíně se lidé domnívali, že je čeká nejvýš koncentrák.

Příchod transportů „parašutistů“ – jak jim později bylo mezi vězni říkáno – a „akce Kubiš“ patří ke nejhroznějším líčením z terezínského pekla. Hole v rukou tesáků, jichž ulicí musili projít, se úplně roztřepily o těla lidí. Příbuzní Kubiše byli oblečeni do zvláštních trestaneckých obleků, aby byli od ostatních hned k rozpoznání. Pro jejich malé děti, které s nimi přišly, přijely z Prahy dva autobusy s řeholními sestrami. Došlo k strašným scénám, když matky si nechtěly své maličké nechat vzít.

Byl tu s nimi Aťa Moravec, „korunní svědek“ zkázy. Syn obětavé, hrdinné a pevné matky, mladý, sám málo pevný chlapec, který se tu od stejně starého Váši Khodla mohl nyní učit, čemu se říká statečnost a charakter. Nikdo z těch, kteří tu byli, nevyvázl. Ale vyvázla podivným způsobem paní Krupková, kterou si později zavolal k sobě sám Frank. To už Vlastimilu Moravcovi, jehož přiznání mělo pro Němce takovou cenu, milost dána nebyla.

Byli tu však s nimi i lidé, jichž jsou jmény zvlášť statečných. Ženy Khodlová, Smržová a Piskáčková dovedly nést svůj osud tak, že byly dávány za vzor. Už při jednom z výslechů se stalo, že gestapáci nad obyčej surově zacházeli s paní Khodlovou před očima jejího syna. Váša klekl na zem, pokořil se a prosil, aby to s ní nedělali alespoň před ním.

Ale statečná a pevná paní Khodlová dovedla svého syna za to ještě pokárat.

„Neklekej, nejsou toho hodni!“

A sokol Piskáček, zatčený a odvlečený jen v opánkách a lehkém obleku, dovedl mužně prohlásit:

„Nelituji ničeho, věděl jsem, co mě čeká!“

V noci na dvacátého druhého října začalo poslední dějství tragedie. Byla to surová noc surových a bezcitných lidí. Nešťastníci, z nichž byl transport smrti sestavován, stáli v lehkých letních oděvech až do čtyř hodin do rána na dešti, zatím co esesáci řádili a terezínský katan Jöckl sprostě řval. Ráno odešel transport bez jídla pěšky do Buhošovic, kde byl napěchován do vagonů.

Potom, po dni posledního utrpení, přišla už jen smrt. V noci přijeli do Mauthausenu. V noci byli nacpáni do bunkrů a ještě téže noci byli mnozí z nich zabiti. Příští den pak ženy skončily v plynu a muži byli povražděni ranou do týlu.

V lednu příštího roku dostali příbuzní německá „úmrtní oznámení.“ Doba smrti byla na nich uvedena i s minutami. Vždy jedna minuta a jeden lidský život.

Tak musili platit Češi za život svého kata Reinharda Heydricha.

A nakonec odpověď na otázku, která byla tak často kladena tehdy, v té době hrůzy a která je kladena někdy i dnes: stál vůbec Heydrich za to moře české krve?

Veliký politický význam a dosah toho, co se v našich zemích událo po 27. květnu 1942 jednou plně zhodnotí budoucnost. Důsledky těch věcí byly takové, že žádný z mrtvých, kteří doslova obětovali svoje životy, jej neztratil nadarmo. A ať to zní sebe krutěji, ty strašlivé, nepočitatelné řady obětí německé vraždychtivosti se staly nejcennějším národním kapitálem.

Zda stál Heydrich za to?

Sám o sobě snad ne. Ale stálo za to poznání, že starý husitský duch v národu ještě nevyhynul, že jsme neztratili schopnost odporu proti zlu, že se v lidech uchovala čest i hrdost nepokořených, že jed opatrnictví a chytráckého vyčkávání nerozleptal naše kosti a nerozložil naši krev.

A že jsme se dovedli v těch, kteří to učinili ve jménu národa, čestně postavit po bok všem, kdo ve světě zdvihli prapor proti hrůze a násilí bez váhání a bez dotazů, co je to bude stát.

Jen takový národ byl schopen uskutečnit svůj 5. květen. Jen takový národ mohl ve dnech nejslavnější revoluce myslit především na svůj cíl a pak teprve na počet svých padlých.

Pokračování, vše na tomto webu pod odkazem Historie/Heydrich