Za Heydrichem stín 12: Po hrozbách přišlo kupování duší

Nyní se tedy organisace „Jindra“ mohla začít rozvíjet. Předpoklady pro to byly dány, styky i spojení už exitovaly. Jindra sám byl spojkou k organisaci ON (Obrana národa), jejímiž vedoucími byli generálové Vojta a Všetička. Prostřednictvím skupiny PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůstaneme“) byla „Jindra“ zapojena i do ÚVODu, Ústředního vedení odboje domácího.

Lidé byli získávání, byli zapojováni do práce, byli vedeni Jindrou, neznámým mužem v čele. Člověkem, o němž mnozí nic nevěděli, který však přesto měl všechno, co bylo k jejich vedení třeba: důvěru i autoritu. Stačilo vidět, jaké osoby za ním stojí. Tak třeba ukázala-li se potřeba peněz, byl tu dr. Chmela z Národní banky. Bylo-li nutno použít vlivných styků úředních i politických, Jindra je použil.

Na snahu a boj všech takových skupin a skupinek měli Němci je jednu odpověď, zato však účinnou: smrt. Ten, kdo se práce v podzemí účastnil, musil s ní denně počítat. O nějakém poměru sil se nemusilo mluvit – neexistoval. Proti hrstkám nadšených vlastenců zde stála ohromná nacistická policejní i vojenská mašinerie s Heydrichem v čele.

Domácí skupiny odboje bojovaly proti všem Němcům bez rozdílu. Proti Heydrichovi samotnému měla spolubojovat jen „Jindra“. Ale to byla stále ještě věc budoucnosti.

Zatím tu vyvstávala nutnost věnovat se okamžitým potřebám. Heydrichova ruka hrozivě rvala kořeny domácího odboje. Výjimečný stav neustával dodávat lidský materiál nacistickým popravištím a koncentračním táborům. Vedoucí lidé byli zatýkáni, skupiny se rozpadávaly. Ztrácelo se těžce vybudované spojení, chyběli zkušení pracovníci.

Bylo nutno něco dělat. Bylo nutno ukázat sobě i světu, že těžký příkrov strachu, který Heydrich položil na české země, nezadusil ještě všechnu sílu i vůli k odporu národa, předurčeného k záhubě.

Tím víc bylo třeba znovu se vzepnout, že Heydrich nyní odkryl svou druhou kartu. Jednou rukou rozdával štědře smrt, druhou stejně štědře sliby. Po hrozbách přišlo kupování duší. Říše válčila, potřebovala zatím dlaně českých dělníků.

Už 24. října si tedy Heydrich pozval jejich delegaci, aby si koupil českou práci. Neboť SS-Obergruppenführer a generál policie byl sice nesmiřitelným nepřítelem těch, kteří chtěli udržet národ na jeho dějinné cestě, jinak se však pojednou objevil jako „zastánce a přítel českého pracujícího člověka.“

Tak ho alespoň nazývá vedoucí těch „čtyřiceti prostých českých dělníků, kteří na pražském Hradě předstoupili před Zastupujícího říšského protektora, aby mu tlumočili věrnost českých lidí práce Velkoněmecké říši a oddanost sociálnímu ideálu nové Evropy.“

Všichni byli jistě zvědavi, jak vypadá zblízka muž, který dal v rekordním čase popravit již tolik jejich „zločinných“ spoluobčanů.

„Zastupující říšský protektor měl jako člověk velký dar získávat lidi svým osobním zjevem a osobností… Po krátkém, ale napjatém očekávání vešel mezi nás, shromážděné v malé a prosté jeho pracovně, mladý muž, jenž ztělesňoval ideál německého člověka. Štíhlý, plavovlasý, s přímým pohledem, provázeným mírným, laskavým úsměvem, stiskl každému upřímně ruku.“

Těch čtyřicet, shromážděných v „malé pracovně“, vidělo tedy vlastně lidumila. Měli možnost se o tom přesvědčit na vlastní uši, když ho pak slyšeli vykládat s německou upřímností o jeho zájmu o ně. Kromě laskavých úsměvů dovedly jeho úzké rty plýtvat i sliby. Kdysi se lidé kupovali penězi. Poněvadž za německé války hodnota peněz trochu poklesla, nabídl Heydrich valutu novou a lákavější: tuky.

Více tuků a zlepšení zásobování. A to všechno jen za trochu práce pro neodvratné vítězství Říše. V tom, v této Heydrichově snaze podlomit duši českého dělníka, spatřoval národní odboj větší nebezpečí, než ve všech Heydrichových masakrech.

Bylo tedy nutno něco dělat. Otázka však zněla: jak?

Jak, když Heydrichovo stanné právo vybilo téměř všechny, kdo měli nejen dost odvahy, ale i znalostí a schopností? Jak dávat do zahraničí cenné zprávy, když nebylo dost tajných vysílaček a dost těch, kdo by je dovedli obsluhovat? Jak připravovat a provádět sabotáže většího rozsahu, když nebylo dost výbušnin a lidí k tomu cvičených?

Za takových okolností se naděje domácích bojovníků mohly upínat jen k těm na druhé straně fronty. Tam byla pomoc.