Za Heydrichem stín 16: Bellasis

Po Skotsku a po výcviku parašutistickém zbývá už jen poslední věc: Bellasis.

Bellasis, to je zámeček nedaleko Londýna. Kvůli československým parašutistům se změnil z místa odpočinku v něco jiného – v zdokonalovací výcvikovou stanici. Kurs ve Skotsku tedy nestačil? Zdá se, že parašutista se zvláštním úkolem by mohl cvičit do nekonečna. Je tolik nepředvídaných a nepředvídatelných okolností, je tolik náhod, ohrožujících splnění jeho úkolu, že by se mohl vždy znovu věnovat novým problémům.

Ti, které určil konečný výběr, odjížděli na Bellasis jako do sídla nějakého tajného řádu. Zde měli žít, odloučeni od ostatních krajanů, až do chvíle odletu. Žít… V prvé řadě cvičit, probírat a rozebírat řadu věcí, s nimiž se měli setkat až tam.

Všechno zase znovu, jenomže ještě důkladněji. Cvičení a zdokonalování se ve střelbě, destrukce, základy vysílání a přijímání, pro telegrafisty úplný výcvik šifrový, cvičné vysazení z letadla s postupem jako při opravdovém seskoku. A pak, hlavně, výcvik konspirativní.

Ti, kteří měli letět domů, musili být o domově nejdříve poučeni. V dobách před německou válkou mohl být člověk vzdálen z vlasti půl života a přece by byl při návratu shledal všechno více méně takové, jako to znával a jak to očekával. Za dva roky nového nacistického pořádku se však z republiky stala pro nepřítomného hádanka.

Byla tedy, podle zpráv z domova, probírána v Bellasis zevrubně domácí hospodářská i politická situace, policejní nařízení a zvyklosti v protektorátě, všechno, co bylo známo o vnitřní organisaci německé armády, stejnokroje, platné peníze, vůbec vše, nač mohli parašutisté po seskoku narazit.

Potom tu bylo vlastní konspirativní poučení. Chlapci si musili vtisknouti do paměti, jak jednat s lidmi, jak provádět pozorování a hlavně, jak dávat pozor sami na sebe. Ano, víc než zrádce nebo nešťastná náhoda by je mohla přivést do rukou Němců jejich případná vlastní neopatrnost.

Měli přece s sebou mít větší částky peněz. První, co nesměli tedy dělat, bylo nadměrně utrácet. Byli všichni mladí, válka je držela dva roky stranou života. Přesto bylo podmínkou jejich sebezáchovy, aby se co nejvíc vyhýbali ženské společnosti a zábavě.

Co si nemohli s sebou vzít, alespoň ne veřejně, byla jejich jména. Dostali falešné průkazy totožnosti, učili se nazpaměť všem datům z nich, zkoušeli svou pohotovost nečekanými otázkami, vymýšleli si o osobách, které měli představovat, pravděpodobné historky.

Když byli konečně zařazeni do akčních skupin a obeznámeni s úkolem, začala konečná příprava k němu. Vše, co bylo možno předem udělat, bylo už uděláno. Lidé byli vybráni nejen podle schopností, ale i tak, aby se k sobě hodili a navzájem se doplňovali. Pokud to neodporovalo plánům, dbalo se i jejich přání při výběru společníků.

Prostor, kde měli být vysazeni, byl s nimi prostudován po všech stránkách. Místa seskoků byla někdy předem domluvena s domácími organizacemi, jinak vybrána podle mapy. Konečné schválení musili ovšem dát odborníci z Air Ministry.

Zbývalo nyní už jen skupinu před odletem vybavit. Taková výbava parašutisty obsahovala dvě části: úkolovou a osobní.

K úkolové patřily potřebné technické prostředky, a to podle povahy úkolů buď radipřístroje pro potřebu zpravodajskou, nebo trhaviny a jiné věci pro úkoly sabotážní.

Výbava osobní se skládala hlavně ze čtyř důležitých věcí. Z obleku, zbraní, peněz a dokladů.

Pátou – a možná nejdůležitější – byl jed.