Počátkem prosince stojí Gabčík a Kubiš před přednostou II. odboru. To, co jim z počátku říká, to jsou věci pro ně vlastně už známé.
Mluví se o teroru a lupičství, jichž se Němci u nás doma dopouštějí a za něž nese odpovědnost K. H. Frank, ale hlavně nový příchozí Heydrich. Je řeč o nutnosti odpovědět na násilí násilím. Přišel čas, kdy národ musí ukázat činy aktivního odporu. Nato padají slova o velké sabotážní akci…
Co těmto slovům říkají Gabčík s Kubišem? Nelze tvrdit, že plně souhlasí. To by bylo řečeno příliš povrchně, příliš otřele. Oni chtějí a jsou připraveni vykonat všechno, nač budou jejich síly stačit. Proto se přece přihlásili. Věci jsou tedy v naprostém pořádku. Vysazení bude provedeno u Plzně. Skupina dostává adresy plzeňských lidí z odboje, k nimž se po seskoku uchýlí.
Domov, ten je stále pevněji svírán rdousivou rukou pana Zastupujícího říšského protektora. Frank, knihkupecký příručí v úloze státního tajemníka, závistivý a zklamaný pretendent nástupnictví po Neurathovi si musí u Heydricha brát školu. Krutýma očima hada si SS-Obergruppenführer a generál policie přitahuje k sobě omámené oběti, aby si s nimi pohrál. Na den sv. Mikuláše mu přijíždí holdovat čtyřicet českých zemědělců. V krojích, aby se jeho zrak šelmy měl čím pokochat.
Je lehko nahánět hrůzu a práskat bičem. Je lehko vymáhat a zotročovat. Německo stojí na posledním příčli svého mocenského žebříku. Žlutí Japončíci vítězně zahájili svůj zákeřný přepad. Svět, přeplněný úzkostí a nejistotou, jde do nejchmurnějších vánoc. Ale bojuje dál. Nevzdává se sebemocnějšímu násilí, nesklání šíji před postupující vysokou botou.
Poslední sobotu před svátky je Gabčík v Londýně. V bombardovaném, sužovaném a přece neklesajícím Londýně. Může Čechoslovák ukázat méně bojového ducha, než prostí obyvatelé rozbíjeného města?
Tu noc, jako už víckrát předtím, spí půlka Anthropoidu u svého známého, důstojníka naší armády. Zájezd do Londýna, to nejsou jen myšlenky na zábavu.
„Vím dobře, jak těžký úkol nás čeká,“ říká má Gabčík v otevřené chvíli, „ale můžeš se spolehnout, že udělám všechno, co budu moci.“
Na Štědrý den r. 1941 dostávají Češi v protektorátu překvapujícího ježíška. Je to vyhláška a zabavení lyží. S nimi se z podivné nadílky může těšit i celý národ, neboť je skvělým dokladem vůdcových věšteckých schopností. Není to tak dávno, co s naprostou určitostí předpovídal, že bolševická moc bude zničena ještě před příchodem zimy. Zima je tady, dokonce i trochu sněhu napadlo. Pro lyže v protektorátě to celkem nestojí za řeč. Poputují tedy do Ruska, aby na nich Němci v případě potřeby mohli ujíždět po hlubším ruském sněhu.
Zase kapka naděje. Přece už se začínají rýsovat hranice pro německý rozmach. Také v Anglii se žije očekáváním obratu. A také v Bellasis dostali s malým opožděním svůj vánoční dátek.
Je jím úleva. Je jím konec týdnů napětí, konec utajované nervosy, konec podvědomého střehu. Je jím hlas spojovacího důstojníka, který v Londýně říká do telefonu to očekávané anglické slůvko:
„On!“
Je konec jedné nejistoty. Teď, v neděli 28. prosince, tři dny před zánikem roku, který přinesl tolik zlého, se půjde do nejistoty nové a daleko těžší. Ale mezi tím je přece jen chvilka odpočinku, chvilka, kdy nervy mohou spát.
Tentokrát všechno opravdu klape. Zpráva meteorologů, letadlo, připravenost skupin.
Silver A už nepoletí sama. Je třeba využít prostoru čtyřmotorového letounu, je třeba šetřit palivem i časem letců. Podle anglického přání poletí i Silver B, další dvoučlenná skupina. A poletí i Anthropoid.
Řeklo se, že Antrhopoid, parašutistickou skupinu se zvláštním úkolem, tvoří rotmistři Josef Gabčík a Jan Kubiš.
Gabčík a Kubiš? Na letiště pojedou autem z Bellasis spolu s ostatními dva civilové, zámečník Zdeněk Vyskočil a dělník Otto Strnad, oba svobodní, jeden z Prostějova, druhý z Brna.
Gabčík obrací v rukou svou protektorátní občanskou legitimaci. Má číslo 3501, byla vystavena okresním úřadem v Prostějově 27. února 1940 a podepsána v zastoupení dr. Kropáčem. Malý a statný Zdeněk Vyskočil se usmívá na datum svého narození: 8. 4. 1912. To jediné by souhlasilo. Byt by měl podle legitimace mít v Prostějově, v Dolní ulici č. 13. S Kubišem je to podobně.
Dostali dokumenty, dali jim peníze. Každému po pěti tisících říšských marek v kusech po pěti, deseti, dvaceti a padesáti markách. K tomu deset československých padesátikorun. Nebudou se tedy musit doma bát nouze.
Pak odevzdali několik svých vojenských věcí, části uniformy, zbytek anglického žoldu. Po tom všem jim nezbývalo udělat už nic jiného, než jako všichni ostatní napsat svůj testament.