Za Heydrichem stín 46: Nápis na hrob

Jaro letí zprudka nad ztichlou zemí. Slunce stoupá, myšlenka na smrt je nyní ještě tíživější než dříve. S tou je však třeba stále počítat. A nejenom každý den, to by bylo málo. Parašutista nezná ani své příští hodiny.

Ten ve Zlíně zemřel, Mikš zemřel, jiní zemřeli. A Gerik se sám udal. Proto jich možná v příštích dnech zemře ještě víc.

Ani Opálkova roztěkanost však nedovede z jeho hlavy vyhnat to, co v ní má být. Všímá si všeho. Všímá si lidí, kteří Němcům dělají „zeď“, zajímá se o protektorátní „vládu“. A zajímá se hlavně o Moravce, krále českých zrádců. Jednou mu paní bytná ukáže z okna Moravcova kluka v uniformě Hitlerjugend.

„Toho by bylo dobře unést a převychovat,“ míní parašutista.

Jak pozadu jsou v tomto směru Češi! Němci by dovedli stejně vyřídit otce jako syna.

A Heydrich? Opálkovi je známo každé jeho hnutí. Právě je v Paříži, na své poslední cestě.

***

V polovici května už je jisté, že dvojčata od Fafků musejí zase o číslo dále. Byli tu hezky dlouho – i když ne každý z těchto dnů – na shovívavost náhody se však nedá věčně spoléhat. A zdá se, jako by štěstí pana řídícího ze Žižkova se začalo vyčerpávat. Vždycky byly potíže se získáváním nových lidí. Vždycky bylo nutno bojovat s jejich strachem před smrtí a snášet jejich odvahu k odmítání. Teď ale jako by se řetěz úplně přetrhl.

Přesto Zelenkova hvězda dosud nezhasla. Nakonec, tak jako vždy do této chvíle, má přece jen úspěch. U nádraží Bruska, v domech Starodružiníků bydlí jeden jeho známý. A známý tohoto známého svoluje, aby Zelenka přišel vyjednávat. Vychází mu však při té dnešní zásobovací bídě, že by mohl vzít jen jednoho. Jenomže v tomto případě je to takové; buď dva, nebo nikdo. A tak mají Zdeněk s Otou před poslední stěhováním.

Je mnoho posledních věcí v těchto dnech, které se napovrch smějí v slunečním jasu. Němci se nedají klamat počasím. Tak jako vždy se zatýká, tak jako vždy se popravuje. Tak jako se začalo, tak se pokračuje v houfném odvlékání lidí na pracovní galeje do říše.

Za čtrnáct dní po prvé návštěvě Prahy dostává Miluška výzvu, aby přijela v neděli zase. Kufr Adolfových věcí, potajmu sehnaných a dopravených k vlaku, přiváží Miluška opět na „Hlavní“ nádraží, kde ji tentokrát nečeká nikdo.

Co si má samotné děvče nyní počít? To, co jí šeptne do ucha neznámá paní:

„Adolf nemůže přijít, jděte k tetě.“

Než může otevřít ústa, je paní pryč. Tak jako dobrá víla z pohádky. Ale dopravit těžký kufr na Žižkov, to už je střízlivě tvrdá skutečnost. A Adolf u Moravců není. Teprve pozdě odpoledne ustrašeně přibíhá, když sám marně čekal u příbuzných v Dejvicích.

Ten omyl nemůže zkazit jeho náladu, měl ji špatnou už dříve. Miluška vidí Adolfa zamlklého a podrážděného.  Adolfa, jakého nečekala. Zdá se jí, že i on čekal něco jiného, něco, co stále nepřichází. Dívka myslí na vytouženou invasi, v níž věřil a o níž posledně mluvil. Ale parašutista dnes myslí na něco takového, co ani jí se neodvažuje říci.

A pak z něho vyrazí nadržená nespokojenost jako voda z protržené hráze. Obviňuje prudce naši mládež, která, jak prý se přesvědčil, dovede myslit na zábavu, když jiní musí myslit na háky a sekery popraviště. Vlna jeho rozhořčení se vzdouvá a rozlévá se do šíře. Zahrnuje do svých výtek celý národ. Přirovnává ho ke stádu, bez odporu se nechávajícímu vést na jatky.

Ale Miluščiny zprávy srážejí jeho žíravost. Doma začalo gestapo honit jeho kamaráda, druhého parašutistu z Rešic. Opět se ho zmocňuje obava o tetěnku, zase naléhá na největší opatrnost.

Rešice… Kraj jeho dětství, kraj, kde by chtěl žít a dožít. Zatouží po rešickém létě, slibuje si, že třeba tajně se tam podívá, do lesů, k řece Rokytné – do míst, která má rád. A až bude po všem, až všechno skončí, chtěl by nad Rešicemi naposled seskočit.

Naposled. Slovo, které může mít všechny významy, je znakem tohoto pochmurného dne. Ale loučení je ještě temnější. V úzkém a jindy živém parašutistově obličeji se choulí stín. Jeho oči přebíhají. Když promluví, je to jenom náznak.

Čeká ho něco velmi nebezpečného, ale snad všechno dopadne dobře. Ta útěcha jako by byla cítit neupřímností. Zlé Opálkovo tušení myslí na něco jiného. Voják byl právě poražen; teď, pro tuto jedinou chvíli, vítězí citlivé srdce.

Před rozchodem vtiskl děvčeti do dlaně kousek papíru. „Kdyby snad zahynul, dejte mi na hrob tento nápis.“

Miluška vstupuje do svého posledního jarního vlaku. Otáčí se, aby Adolfa naposledy uviděla. Pak je tu ten lístek v dlani, rozpálený do běla horečnatými prsty. Oči, které musí ještě vydržet i tuto chvíli, vidí Adolfovo poslední přání.

Ve slovech muže zvítězilo srdce nad vojákem. Na papíře vítězí voják nad svým citem.

Miluška čte slova. Poslední slova, která jsou od něho pro ni.

„Toto napište na nějaký kámen a postavte jej tak, abych byl mezi svými v Rešicích:

HONER et DISCIPLINE

VALEUR et FIDELITÉ

ADOLF OPÁLKA

Poručík, hor. pěší pluk 2., Ružomberok, ČSR

Sergent, Nro 85.525, ler Rgmt Legion Entrangére,

Siddi-bel-Abbés, Alžír

Sergent, 11eme R. T. S. (senegalští střelci), Oran

Poručík, čsl. pěší pluk, Agde, France

Nadporučík, 1. čsl. brigáda, Kineton, England

REŠICE, ČSR

Nápis na hrob? Jako by parašutista mohl vědět, že bude vůbec pohřben.