Člověk s kloboukem na hlavě, po jejíž tváři stéká krev, utíká. Zmrtvělý obraz filmu se začíná rychle rozvíjet. Lidé, osvobození od prvního děsu, propadají panice. Panika, to je první pohyb života, couvnuvšího do zákrytu před hrozbou nebezpečí.
„Chyťte ho!“ odváží se jeden hlas opakovat požadavek Němců.
„Chyťte ho!“ chytají se výkřiku jiní. Pud k napodobování je někdy krutost sama. Žádný z těch křiklounů neví, kdo je vlastně ten, který má být chycen.
Ale utíká, to jim stačí. Ti, kdo se nehýbají, jsou nepřáteli pohybu. Chyťte toho, kdo běží!
Němec v uniformě přestal pronásledovat. Přestal i střílet. Pro jeho pistoli je to už daleko. Pro jeho kolísající nohy ještě dál. Dívá se posupným pohledem za tím, který unikl. Pohled nemůže zabít.
Útočník už doběhl ke stanici čtrnáctky. Tam je jeho kolo, trpělivě čekající u plotu. A čtrnáctka právě přirazila do stanice.
Vzruch se šíří jako kruhová vlna. I lidé z této tramvaje slyšeli výbuch. I oni pocítí náraz zmatku, který se proti nim vyřítil.
S krvavou mlhou před jedním okem Kubiš sahá po svém kolu. Teď je jeho bomba v propadlišti minulosti. Teď už jeho nervy odpovídají na všechno tak, jak byly naučeny a připravovány. Což ho kdysi nebudívali uprostřed hluboké noci, aby s hlavou ještě plnou spánku ihned vypálil na figuru v koutě temného pokoje?
Nyní je to stejné, třebaže není noc.
Otáčí kolo do jízdní dráhy. Chystá se naskočit. Nějaký šílenec vyběhl z tramvaje a s holí v ruce žene se k němu, poslušný zmatku a pokřiku.
„Uhni, dědku – nebo…“
Na toho stačí namířit revolver. Muž, jako herec podivné pantomimy, nechává vyrazit strach na svém obličeji a s rukama nad hlavou přilne zády k boku tramvaje.
Lidé se rojí jako podráždění mravenci. Chce krutě hravý osud házet Janu Kubišovi klacky pod nohy? Ochotný policista se vynořil z klubka pobíhajících a běží za parašutistou. Rozvírá náruč, jako by ho chtěl obejmout.
V jedné ruce řídítka, druhá se napřahuje dozadu s revolverem.
„Uhni, nebo…“
Uniformovaný běží. Teprve šlehnutí výstřelu ho přesvědčí, že nejde o hru.
Ještě nějaká uniforma s tu kmitla. A nový výstřel ukáže, jak drahá by mohla být kůže toho, na něhož blázni upořádali hon.
S bílými rty, chvějícími se rozčilením, s hořkostí, pálící v hrdle jako nejprudší jed se v úžasném vypětí atentátník prokličkovává povykujícím rojem. Někde stačí pohrozit revolverem, aby si vynutil volnou cestu. Někde je lidská zlovolnost větší než strach.
Nějaká žena s konví v ruce stojí na chodníku, okolo něhož se kolo řítí s mužem, po jehož levé tváři stéká krev. Bez rozvažování mu hází konev do cesty.
Ale teď už stojí štěstí na straně pronásledovaného. Letí dál, zuřivý až k vraždě a stejně tak zkrušen až do morku kostí. Toto jsou lidé, pro něž nastavil prve svůj krk?
Ano, i takoví patří možná mezi ty, pro které jeho bomba padla. Splašený dav je stádo, které se hne tam, kam je vede první výkřik.
Ta žena však dělá víc, než od ní chce její poplašenost. Vyhnul se její konvi?
Vrhá se proti nejbližšímu autu.
„Obraťte! Jeďte za ním! Chyťte ho!“
Šofér nákladního vozu mávne odmítavě rukou. Ten patří do druhého tábora, do toho většího. Do tábora pravých Čechů.
A muž na kole letí. Projel okolo Bulovky, řítí se po kolejích dolů, uhnul v nejprudší rychlosti po srázu Primátorské.
To už není šílený jezdec, teď, na svahu ulice, se z něho stal meteor, drtící všechno, co se octne v jeho bleskové cestě.
U libeňské Sokolovny sráží nějakou jinou ženu, která se mu přilepila pod kolo. Omráčil ji. Ale v okamžiku před tím, než ztratila vědomí, dovede si ta žena ještě všimnout, že letící ďábel je samá krev.
Ta vzpomínka se jí už z hlavy neztratí. Je dobře mít výbornou paměť. Jednoho dne ji vynese pěkných pár tisíc německé odměny.
Pokračování, vše na tomto webu pod odkazem Historie/Heydrich