Za Heydrichem stín 58: Když ozvěna ulehla

Když nastal výbuch, je chodec, ubírající se od Kobylis po pravém chodníku k Libni právě na pokraji zatáčky.

Lidé se děsí, vyskakují z tramvaje, přebíhají, prchají. Chodec podléhá jejich příkladu, obrací se k útěku zpátky, kolísá a zůstane stát.

Nějaký chlapík, malý, prostovlasý, s revolverem v ruce vyráží zezdola a přežene se jako vítr okolo člověka, leknutím přitisklého k železnému plotu. Skáče přes ulici, na druhý chodník, běží podél oploceného zahradnictví.

O deset metrů později přibíhá německý kolonát, ověšený metály. Z jeho pistole třaskne.

Divadlo počíná. Ne, to není divadlo, to je blesková scéna filmu. Dramatický a neuvěřitelný výjev.

Na druhé straně ulice malý civil skočil za sloup elektrického vedení. A z jeho revolveru práskne odpověď. Němec přilnul k zábradlí, dál už se neodvážil.

Stojí tu teď proti sobě, každý na jiném chodníku a předvádějí pravidelný střelecký souboj. Všechno jako ve filmu, jenomže to není hra.

Chodec, přikrčený k plotu, čeká se strachem, že některá z kulek zabloudí sem k němu. Je sotva několik metrů od toho vzteklého a nadávajícího Němce.

A jak se k němu natočil zády, všímá si s postřehem, jaký může dát jen takovéto vzrušení, trhliny v Němcově kabátě. Díry v zádech, ve výši pasu.

***

Když nastal výbuch, letí myšlenka matky k jejímu synovi. Pro všechno na světě, snad ten kluk při svých studentských pokusech nezpůsobil nějaké neštěstí?

Budova ústavu pro výzkum uhlí je v zahradě, kterou hadovitě obemyká zatáčka. V těch prvních vteřinách zmatku se manželka pana přednosty rozhodne vběhnout do pokoje, jehož okno vede k hořejší ulici nad zatáčkou.

Její synek to na štěstí nebyl. Ale pohled, který se nevěřícím očím otevírá, je jako obraz, vytržený z tajných velezrádných snů. Bože, ten chlapík se zbláznil!

Rozčilení ji přimklo těsně k rámu okna. Dívá se, její prsty drtí zmuchlaný cíp záclony. Bílá, křídová tvář prostovlasého se trochu vykloní ze zákrytu sloupu, od ruky šlehne blesk. Hnědá vlna vlasů mu spadla přes oko. Hodí ji prudkým pohybem hlavy zpátky a zase míří.

V takových vteřinách se nedýchá. Co se to děje… Střílejí na Němce! Snad jen ztratil rozum. Snad…snad je revoluce!

Vidí ho, velikého chlapa se zkřivenou tváří, jak se drží levou rukou nízkého zábradlí a pravou pálí. Podívá se na něho znovu, její úžas dosáhne pokraje zděšení. Je to možné?...

A ten hoch s bílou tváří střelí, odskočí a jako kočka prolétne těch několik metrů k nejbližšímu sloupu. A pálí znovu.

To není sen, to není divadlo. Na ulici se odehrává největší skutečnost, jakou paní přitisklá k oknu, dosud prožila. Drtí záclonu v dlani, zatíná zuby do rtu. A neví o tom. Vidí jen toho hocha, na jehož stranu se postavilo její srdce.

Jako by byl jeho stínem, přechází Němec na tomto chodníku o stejný kus za prostovlasým. Právě tolik, aby byl kryt. Zavrávoral?

Pokouší se vystřelit. Jeho zbraň se vzpírá. Ten malý naproti je jako lasice. Využil toho. Půjde nyní na svého soupeře? Bleskl jen rozšířenýma očima k okraji zatáčky a prchá dál krátkými skoky dravce, hotového kdykoliv se obrátit a vycenit zuby. Možná, že i jeho pistole už je prázdná.

Chodec při okraji záhybu nerozumí Němcovým nadávkám. Ale vidí ho, jak se chytil za nohu. Vidí ho, jak odhazuje nepotřebný revolver. Vidí ještě, že udělal dva tři kroky za prchajícím a zůstává stát.

V okně, zacloněném stromy zahrady se paní už jenom podívala, jak přihrbená německá šelma se plazí zpátky. Ruka, zbavená revolveru, se těžce opírá o železný rámec plotu.

Obraz před oknem mizí. Teprve teď se z pozorovatelky stává opět poděšená žena. Běží z pokoje, ve spáncích jí bije rozvichřená krev.

Hra o život ještě dávno není venku skončena. Nějaká paní zoufale strká před sebou kočárek s dítětem, letí okolo posupného Němce, nedbá, že se tady ještě před vteřinou střílelo.

Doběhne až k první budově nad zatáčkou, vpadá bez dechu do dveří tiskárny.

„Pusťte mě… pusťte mě!“

Muž u dveří rychle ustoupí a vtáhne ji dovnitř. Okamžik potom se už ozve těžký dusot vysokých lesáckých bot. Nachýlená vysoká postava v šedé uniformě běží těsně podél zdi, revolver v napřažené ruce.

***

Invalida v tabákové budce, přilípnuté ke zdi u nároží ulic Fügnerovy a Na Kolínské, asi sto metrů výše od ohbí zatáčky, také uslyšel výbuch.

Vystoupil z trafiky. Dívá se po okolí. Netrvá příliš dlouho, když napjaté ucho zachytne další hluk: střelbu. Vysoká zeď za jeho budkou tvoří s Fügnerovou ulicí ostrý roh. Invalida se opatrně postaví zády k ní a vystrčí zvědavý nos.

Střílejí tam dole po sobě. Dva, voják a civil. Vidí Němce, jak se hnul zpátky. Ten naproti utíká po pravém chodníku, blíží se, už je u nedalekého sloupu s připoutaným žebříkem. Najednou, jako by se rychle rozhodl, přebíhá přes ulici a míří k rohu.

Trafikant spěšně couvá do úkrytu své budky. Chlapík má v ruce revolver. A je stíhaný – Němci stíhaný. Trafikant si ještě stačil všimnout, jak podél tiskárny Prometheus klusá veliký chlap v šedé uniformě. Komu jde o život, ten by jistě neváhal…

Dvéře stánku rychle přiklopnou. Milimetrovou skulinou číhá invalidovo oko na vzrušení, které sem přibíhá.

Malý chlapík v hnědavém obleku, s vlasy, spadlými do čela, se kmitl okolo budky jako tichý přízrak. Kolik vteřin uplynulo, než zadupaly vysoké boty?

Dál v ulici, dvacet metrů od trafikantovy boudy skládá kočí náklad dřeva. Kůň se mu při východu polekal, obrátil voj napříč vozovkou.

Není čas, aby se to uvedlo do pořádku. Okolo rohu přibíhá z Fügnerovy ulice nějaký chlap s napřaženým revolverem.

Něco se jistě děje – ale zastavit ho?...

Už slyší jeho zrychlený dech. Z očí toho malého blýská hrozba. Rychle a uváženě se kočí k němu otáčí zády, ruce nad hlavou.

Chlapík přebíhá napravo, utíká stejným tempem při zdích zahrádek, ohlíží se.

„Vorwärts!“ houkne vzadu hlas, za nímž dusají těžké boty.

Kočí se ohlédl do zadýchané tváře esesmana. Metály, důstojnické distinkce.

„Vorwärts!“ volá Němec znovu. Ukazuje na prchajícího, křičí něco, čemu se nedá rozumět.

Kočí přestává uvažovat. Konečně, proč by…

Nyní utíkají tři. Vpředu ten nejmenší, pak kočí, pak Němec. Podivný závod, cenou pro vítěze je život.

Ten první má pěkný náskok, vede už o dobrých čtyřicet metrů. Běží po svahu Kolínské, uhne k oblouku ulice Na Zápalčí.

Vzadu, jako by hnal před sebou transport, těžce dusá s revolverem v ruce německý mstitel, SS-Oberscharführet Klein, Heydrichova tělesná stráž a řidič jeho vozu.