Za Heydrichem stín 62: Přijelo i gestapo

Až dosud na to Zastupující říšský protektor nemyslil. Ale nyní si uvědomuje, že je tu vlastně sám. Sám mezi Čechy. A chce k operaci německého profesora.

Což dr. Dick není německým profesorem?

Nevadí, Heydrich trvá na svém. Myslí na to, že tady je vlastně v rukou svých věrných Čechů. Podepsal za svého krátkého působení v Praze už hezkou řádku rozsudků smrti. Bylo by tak nemožné, aby právě někdo z těch zdejších měl s ním otevřený účet?

Dobře, dr. Dick zavolá profesora Hollbauma. To je dnešní vedoucí Jiráskovy kliniky. Profesor Jirásek z ní odešel po německu, byl vyhozen. Ani Hollbaum nepostačí, bude nutno zavolat ještě zvláštního operatéra z Berlína.

Zatím podniká říšský protektor svou další jízdu. Putuje ze sálu na sál jako účastník nějaké podivné exkurse. Operace, k níž se chystá, bude však zatím rázu spíš jen vyšetřujícího.

Když dostává narkosu, letí již Prahou vůz pana státního sekretáře, SS-Gruppenführera K. H. Franka. Druhý největší piják krve se jede podívat na krev svého představeného. A zjistit, co se mu vlastně stalo. Nehoda v autu?...

Konečně se ukázali v nemocnici první SS. Konečně přijelo i gestapo. Do té chvíle by byl mohl kdokoliv přijít a s klidem dokončit práci, začatou před půlhodinou na panu Zastupujícím říšském protektoru.

Ještě v půl dvanácté je na Bulovce zmatek nad zmatek. Ještě sám K. H. Frank se teprve tady dovídá, co se panu protektorovi vlastně stalo.

Ale teď už je čas, aby se Němci vzpamatovali. Teď už to musí jít řízně kupředu. První, co bezpodmínečně bude uděláno: do dvanácti hodin ať je Bulovka spojena přímou linkou s Berlínem!

***

Zanedlouho po výbuchu přijede odzdola černé auto s německými důstojníky, zastaví, jeden z nich přistoupí k demolovanému vozu, strhne z něho vlajku Reichsprotektora a zase odjedou. To jsou ti, kteří už vědí.

Krátce po nich pochoduje kolem místa atentátu oddíl německého vojska, vracejícího se s cvičení. Němečtí granátníci spatří rozbité auto; dívají se na ně s velkým zájmem. Jako odborníci v ničení mohou nejlépe posoudit čistotu udělané práce. Prohlédnou si to a jdou dál. To jsou ti, kteří ještě nevědí.

Do budovy výzkumného ústavu vnikne tajný policista a z bytu vrátného volá telefonem policejní komisařství. Jeho hlášení je krátké.

„Byl prý tu spáchán atentát a má to být Heydrich, ale já to nemohu potvrdit.“

Jak by také mohl, jedinou stopou je zatím auto, svědci před začátkem gestapáckého cirkusu včas zmizeli.

Když se ve strojírně elektrických podniků, stojící přímo pod Vychovatelnou, objeví konečně někdo od gestapa, drží strojník, rovněž očitý svědek atentátu, v ruce telefon a chystá se odpovědět na dotaz německého představeného.

Ano, viděl to na vlastní oči a může s určitostí tazateli říci, že to byl atentát na…

Ale příchozí mu bere sluchátko z ruky. „Ano, byl tu bohužel spáchán atentát. Na koho? Na „vynikající“ osobnost.“

Všechno musejí mít Němci organizováno, i zmatek.

Položí sluchátko a začne naříkat. „To bude neštěstí, to bude neštěstí!“

Docela správně. Atentát nebyl neštěstím. Neštěstím bude teprve to, co přijde po něm. A zdá se, že z toho bude i některé Němce bolet hlava.

Ze stisknutých rtů SS-Obergruppenführera a generála policie uchází temné chrčení. To není agonie, to je narkosa.

Operující dr. Dick provádí řez na zádech, zjišťuje, že rána jde osm centimetrů hluboko do dutiny břišní, vytahuje z ní úlomky plechu, dřeva, žíně, všechno, co střepina bomby s sebou vzala.

Po skončení první operace vychází průvod lékařů na chodbu. Obvykle tam stává skupinka postrašených příbuzných. V tuto chvíli zde stojí nadutý K. H. Frank, po Heydrichovi druhý muž v protektorátě. Stojí tu plukovník von Briesen, vojenský velitel Prahy, stojí tu další německá esa, přišlá s kvapem, aby uviděla výsledek práce českých rukou.

A do této pochmurné společnosti přijíždí dr. Hácha se svým průvodem, protektorátní „vládou“. Nic nemůže lépe ukázat poměr Němců k Čechům, než nynější chvíle rodícího se zuřivého a pomstychtivého vzteku.

S rukama v bok, s tváří naditou chladným opovržením stojí Frank nad roztřeseným Háchou, natahujícím k jeho výšce nejistou ruku prosebníka. „Státní president“ žalostně odříkává slova kondolence. Dá se bezpečně soudit, že jako on, smýšlí jistě i lokální protektorátní vláda.

A nyní konečně přijde ke slovu německá říznost. Chirurgický pavilon musí být rychle vyklizen. V budově, kde bude ležet nadčlověk Reinhard Heydrich, nemohou přece zůstat čeští nemocní! Pacienti jsou vyhnáni, kdo nemůže sám odejít, je odtažen. Rodičky poslali rodit na chodby jiných oddělení. Do prázdných pokojů přichází vojsko.

Ale k vrátnému, kterého postihla čest, že první ze všech v nemocnici přijal vznešeného pacienta, přichází jeden z českých lékařů. Nejprve se ohlédne. V tuto chvíli je třeba se ohlédnout před každým slovem. A před těmi, která lékař nyní pronáší, dvakrát.

„Proč jste s ním raději nebouchl o zem? Proč jste mu nešlápl na krk?“

Vrátný nemůže dělat víc, než pokrčit nešťastně rameny. Ale není třeba pochybovat, že tak, jako tento neloyální a trochu cynický lékař, smýšlí určitě celý neloyální český národ.