Za Heydrichem stín 79: Smazání stop

Po Libni se pomalu rozlévá strach. Ještě Němci nevědí, že v Stránského ulici je dům, kam bylo zavedeno zkrvavené kolo jednoho z útočníků.

Ještě to nevědí, ale mohli by se o tom brzy dozvědět.

K paní Zákoucké, k té, již se Kubiš chtěl zeptat, kdy se vrátí někdo od Nováků, přišla její švagrová. Je vyslána skupinou sokolských spolupracovníků, aby paní Novákovou varovala. Ať svou Jindřišku neposílá do školy, ať dítě předstírá nějakou nemoc, ať změní svůj vzhled.

Čtrnáctiletá Jindřiška tedy bude mít trvalou ondulaci a udělá si prázdniny.

Denní hodiny jsou nyní hodinami vysilujícího napětí. Nocím však vládne strach. V deset večer se zavírají všechny veřejné místnosti. Jakékoliv veřejné podniky jsou zakázány, ať jde o kulturu, ať jde o sport. A k ránu se rozbíhá po městě smečka gestapáckých hyen. Nacht und Nebel…

Do tichých domů vnikají chlapi v nenápadném německém civilu. Zavoní někde u dveří, vytáhnou otce rodiny nebo celou tu rodinu, naloží do auta a nad lidským životem se zavře tůň.

Němci zuří. Musí zuřit, protože celé jejich gestapo, všichni SS a všechna horlivost ostatních nejsou s to zachytit i nejmenší stopu. Atentátnici zmizeli, jako by nikdy neexistovali. Ale útočníci přece musili mít pomocníky! A ani jediného z nich nedovede německé pátrání objevit. U brněnského obchodníka K. se najednou ukázala paní Moravcová. Unavená, nevyspalá, ustaraná, skoro přes noc zešedivělá. Spí dvanáct hodin bez přetržení. Když obchodníkovi vypoví neobyčejnou historii posledních dnů, začne mu říkat ty obyčejné a obvyklé věci. Potraviny, potraviny! A hlavně konservy, ty budou chlapci v krytu nejvíc potřebovat.

Z Brna jede teta Moravcová do Pardubic ke Krupkům. V den atentátu byla mladá a hezká paní Krupková v Praze jako Bartošova spojka k Jindrovi.

Pardubice na tom nejsou o nic lépe než Praha. I tady se žije ne ze dne na den, ale od hodiny k hodině. Nadporučík Bartoš leží už měsíc u Krupků s kloubovým reumatismem. Rozhodl se zůstat zde. Bude-li zle, bude se bránit až do konce. Stále ještě zapisuje do svého válečního deníku s pověstnými červenými deskami. Stále ještě jeho písemný materiál roste, zápisy fonogramů, které Libuše přijala i vyslala, zvlášť v těchto horkých dnech přibývají.

Všechno se dostává do víru, lidé i věci. Ani Libuše nezůstala v klidu. Na svém místě v lomu se Potůčkova vysílačka stávala podezřelou. Němci po ní začali pátrat. Přes odpor majitele lomu a četnického strážmistra Kněze, obětavého strážce, byla vysílačka odvezena do Ležáků. Ti tři hádali správně, ani tady není pro ni bezpečno. Po čtrnácti dnech se stěhuje zase zpátky do lomu Hluboký.

A paní Moravcová, když vyřídila své věci kurýrky, chce po prvé ode dne, kdy se vším, co má, se dala do služeb věci – také něco pro sebe.

Chce od Bartoše jed.

Neskrývá se s tím. „Mám strach z toho kola,“ říká otevřeně.

Začala hned pátrat, samozřejmě. Zjištění, že firma J. Krčmar už v Teplicích neexistuje, ji utišilo jen na chvíli. A protože toho příliš ví, nechtěla by padnout do rukou Němců živa.

Dostane jed. Dostane tu malou oválnou kapsli stejnou, jakou má každý parašutista. Je to cyankali. Je to jistý a rychle působící prostředek. Zaručuje smrt. A osvobozuje před smrtí z rukou Němců.

***

Heydrichův kamarád, Heydrichův mstitel, Heydrichův zástupce Kurt Daluege dává rozkaz, aby do protektorátu byla stažena jeho pořádková policie z Rakouska a z území staré říše.

Šedesát tisíc jich sem přijde, aby tu dělali pořádek. Šedesát tisíc jich má pomáhat, aby těch několik zaslepených zaprodanců, kteří – jak zjišťuje německý tisk, jak zjišťuje Emanuel Moravec se svými věrnými – chtějí překážet českému národu v jeho touze jít za Hitlerem, bylo přivedeno k rozumu. Šedesát tisíc, to je důkaz, že to Němci s těmi několika zaslepenými myslí smrtelně vážně.

Čtyři dny po atentátu vědí nacisté tolik, co před ním. Jen jedno je jisté: pachatelé byli dva. Ale co je s nimi, kam zmizeli? Kde jsou, kde je jeden, kde je druhý?

Jeden je na návštěvě u Fafků. Druhý se v neděli vydal k Ogounům. V nedělních novinách je důkladný popis útočníků a věcí, které po nich zůstaly.

V ulici Starodružiníků si Jarka Navrátil štíhlý, tmavovlasý muž s okrouhlým obličejem, s vysedlými lícními kostmi a se stopami po zranění na obličeji, dělá starosti s oběma aktovkami.

„Copak Zdeňkova, ta je z Anglie. Ale druhá, ta patří Svatošovcům…

A přiznává se, jak jím trhlo, když se dověděl, že na Bulovce byl v noci Himmler. A přizná se, že kromě Heydricha myslili i na Franka a ervěnickou elektrárnu.

Ale nepřizná se k tomu, co prozradí až paní Fafkové. Že v krytu nechce být, že by rád ještě něco dělal.

Teď, v těchto chvílích, je však už s odvahou nutno přestat. Teď by hrdinství nebylo příkladem, teď by bylo šílenstvím. Víc než odvahy je nyní potřebí opatrnosti.

Na Bulovce dostal Heydrich konečně zánět pobřišnice.

Poplašení němečtí doktoři berou na pomoc krevní transfuse.

A z německé zběsilosti se stává pominutí.

***

Tutéž neděli večer se ministr lidové osvěty Emanuel Moravec, nejpilnější ministr těchto dnů, obrací v rozhlase k českému národu s nabádavým početním příkladem. Mezi jiným – jak praví formule – ministr zvláště uvedl:

„Nevím, zda je vám známo, co se stalo před časem ve Francii, kde v jistém místě byl zavražděn německý poddůstojník a vraha se nepodařilo vypátrat. Tehdy pro výstrahu deset francouzských civilistů bylo zastřeleno. Co si myslel zločinec, který spáchal atentát na nejvyššího představitele Velkoněmecké říše na českém území? Počítejte jen trochu, co by český lid čekalo, kdyby viníci zůstali nevypátráni.“

Ano, nic víc než pouhý příklad z arithmetiky. Český národ dostává k vypočítání úkol:

Přijde-li na jednoho zabitého poddůstojníka deset zastřelených Francouzů, kolik Čechů bude povražděno za SS-Obergruppenführera, generála policie a zastupujícího říšského protektora?

Protože český národ je viditelně rozhodnut ty, které Němci hledají, nezradit, i kdyby Moravec tlumočil ještě ďábelštější hrozby.

A proto se bývalý Čech, otec dvou členů Hitlerjugend pokouší s emfasí trochu selhávající rozdělit národ na dvě půlky.

„Stojíme-li jako vlastenci před volbou, má-li národ dále žít bez neplodné inteligence, anebo s ní společně zahynout, pak volím záchranu národa a neplodnou inteligenci i se všemi pražskými darmošlapy hodím přes palubu.“

 Rozhlasová vlna, zkalená a roztříštěná otráveným dechem jidáše, se rozezvučí druhého dne studeně krutým oznámením. Takto si Němci představují realisaci Moravcových hrozeb:

„ČTK. Praha, 1. června. Rozsudkem stanného soudu v Praze ze dne 1. června 1942 byli odsouzeni k smrti zastřelením:

1. Vančura Vladislav, lékař a spisovatel, narozený dne 23. června 1891, bytem v Praze-Zbraslavi…“

Na začátek toho nejlepšího. Největšího českého soudobého spisovatele. Pak universitní profesory. Pak inženýry, právníky, lékaře…