Za Heydrichem stín 80: Padák a kombinézy v rakvi

Vrahové už ani nemají čas utírat si zakrvácené ruce. Zabíjí se na běžícím pásu. Vina? Odsouzené osoby schvalovaly atentát na SS-Obergruppenführera Heydricha a vyzývaly k podporování pachatelů…

Odsouzené osoby zhusta vůbec nevěděly, že nějaký atentát byl spáchán. Byly zatčeny a uvězněny často půl roku nebo dokonce i déle před tím, než k němu došlo.

***

Čeští policisté vyšli do ulic. Zacházejí do domů, zvoní či klepou na dveře. Je jim otvíráno. Polekané hlavy se naklánějí nad obrázek, který ruce strážníků trpně přistrkují.

„Neznáte ty věci, viďte?“

Ne, nikdo nezná ty věci. Kolo, plášť, aktovky a čepice putují otráveně k dalším dveřím.

Když zazvoní zvonek v bytě paní Kropáčkové, je nadporučík Opálka náhodou blízko dveří. Jen vzít za kliku. Ale paní domu ho raději předejde. A podívá se sama na uniformu policie.

V těchto chvílích se musí člověk lekat i méně významných maličkostí. Ale paní se dovede ovládnout. Jenom tohle na ní chtějí? Ne, nikdy nic z toho, co je na obrázku, neviděla. A mluví pravdu. A toho, kdo viděl, nevidí zase policie.

Adolf je stále připraven na nejhorší. Spí oblečen, aktovku vedle sebe, hotov kdykoliv vyskočit oknem do dvora. A přes to všechno dovede uklidňovat ty druhé. Pátrání jde falešnou cestou, naše policie to dělá dobře.

Ale klid a spokojenost se mu stále víc ztrácejí. Jí málo, den po dni očividně hubne. Je nervosní, je stále s něčím nespokojen. Jen tehdy se prozradí, když v něm vybuchne odpor k řečem a psaní některých lidí. Začne vášnivě dokazovat, že atentát se musí stát, že si toho žádala celá naše příští generace. Zadarmo se dnes nic nezískává. Svět se koupe v krvi a my bychom chtěli klidně sedět za pecí či dokonce odevzdaně čekat, až nás Němci tak jako tak vyhubí?

Takhle vypadá vnitřek Adolfa Opálky, parašutisty, který nemá jen svůj úkol, ale i víru v nezbytnost jeho provedení.

Policie chodí. Jaroslav Smrž, jehož kolo už nenese Kubišovu krev, má také starosti. Chlapec Piskáčků mu přivezl velociped, který je třeba narychlo opatřit novým číslem. Ale ještě dříve je nutno ukrýt jej někde jinde. Má už doma dvě kola, jak by nyní vysvětlil při náhodné prohlídce, nač potřebuje tři? Sebere kolo a odjede s ním k sestře, paní Bejčkové.

Ta prohlídka přišla k Smržům opravdu. Strážník se směje.

„Tak, tady jsou ta dvě kola. Ale my potřebujeme jen jedno, to druhé už máme.“

Pak je prohlídka i u paní Bejčkové.

„Máte v domácnosti nějaké kolo?“

Má. Jedno v koupelně, parašutistovo. To jim neukáže. Druhé své, dámské; toho se strážníci nabaží jedním pohledem.

***

V napětí neustálých prohlídek, kontrol, špehování a hrozeb se síla nervů pomalu rozleptává. Teď stačí sebenepatrnější věcička, jediné neopatrné slovo, jediný prozrazující pohled, aby způsobil neštěstí.

Natož kombinézy parašutistů, natož jejich padáky! Proč se ty věci už dávno nezničily? Protože si je chlapci žárlivě schovávají. To bude přece památka, jednou!

Dobře, památka. Ale rodina Khodlových je kvůli tomu jako na trní. Ve svéprávické vilce mají nastěhovanou Němku. Právě na té chodbě, kde jsou dveře Vášova pokojíku. Právě vedle místa, kde jsou ukryty dva padáky a dvě kombinézy. Kdyby tam přišla prohlídka, kdyby si ten pokojík dali otevřít!...

Váša Khodl se svým spolužákem Hofmannem jedou do Svépravic. V autobuse jsou prohlídky. Než dojdou do vilky, uvědomili si, že tak, jako byly kdysi odnášeny z Nehvizd, se dnes ty věci odnášet nedají. Balíčky?... Ani nejmenší naděje.

Otevrou tiše pokoj, vytáhnou dvě kombinézy, svléknou se z šatů a obléknou si to pod ně. Menší, Gabčíkovu, si vezme Hofamnn, ve druhé půjde Váša. Ale konce rukávů i nohavic jim lezou zpod šatů ven.

V přízemí bydlí učitelovi, známá rodina. Paní vezme gumičky ze zavařovacích lahví a stáhne jimi ty přečnívající části pod šaty. Pak jim nabídne na posilněnou vaječný koňak. Když nalévá do sklínky, ruce se jí třesou.

Mládenci neodmítají, ale když sahají po sklínce, ruka se jim třese.

***

Když byl Václav Khodl vyloučen v Českosmoravských strojíren pro sabotáž, způsobenou tím, že odnesl z podniků lano, jímž svého času parašutisté zamýšleli zastavit Heydrichovo auto, dostal s pomocí svého švagra, Václava Smrže, nové místo. Stal se kresličem v továrně Avii.

To byla jedna příbuzenská služba. Nyní mu švagr prokazuje druhou. Vezme jiného švagra, majitele pohřebního ústavu Paura z Libně, vezme pohřební vůz a vezme dětskou rakev.

Pak odjedou do Svépravic. Sáhnou do per otomanu a vyloví jeden padák. Ten druhý je tak odborně sedlářem Smržem zašit, že ho vůbec nenajdou. Zabalí padák do černého plátna, vloží do rakvičky, která s vozem stojí nenápadně za rohem ulice, natrhají v zahrádce květiny, položí přes rakev a s rozžatými světly jedou důstojně k Praze.

Na silnici hlídkují SS. Zastaví pohřební vůz? Prohlídka dokumentů? Je to neuvěřitelné, je to nečekané, ale oni nejen nezastavují vůz s rakví, s květinami a s rozžatými světly, oni jej dokonce zdraví! A v Praze totéž.

Rakvička dojede bez ohrožování a s vojenskými poctami až do Libně. Jakou může mít cenu kus toho hedvábí v ní, měřeno podle německých odměn? Milion, dva, pět? Za nějaký čas přibudou k padáku obě kombinézy, dočasně schované pod králíkárnou u Hofmannů.

Za nějaký čas se pod řízením majitele pohřebního ústavu Paura odbývá na ďáblickém hřbitově jeden z těch smutných, chudičkých pohřbů, bez pozůstalých, bez doprovodu známých, pohřeb, jakých v tomto zlém čase denně přibývá.

Po předložení ohledacího listu, po sjednání necírkevního pohřbu je do hrobu číslo 135 8/IV vložen k odpočinku sedmiletý Josef Pelda, dítě rodičů zavřených v koncentračním táboře. To vysvětluje, že ho na hřbitov doprovodila jen jediná známá, paní Khodlová z Vysočan.

Její kytice padá na malou dětskou rakvičku. Není obřadů, není řádů, není církevní pompy, je jen mechanická práce lopaty.

Hrobník si po zasypání hrobu odnáší svou odměnu. Paní Khodlová s panem Paurem víc: jistotu, že svou věc udělali dobře. Ohledací list je falešný, podpis lékaře je falešný, jen padák a kombinézy, zabalené v rakvi do asfaltovaného papíru, jsou pravé.