.jpg)
Šestým dnem po jeho příjezdu na Bulovku nastupuje Heydrich svou poslední cestu. Sepse ho vede po stupních, které jsou hodinu po hodině sráznější a prudší.
Transfuse. Poslední prostředek lékařů, chtějících udržet Heydricha tam, kam nikdy nepatřil – na světě lidí. Transfuse krve. Dopoledne, odpoledne, večer…
Člověk, který se z krve jiných povznesl ke své moci, musí dostávat krev i ve svých posledních hodinách.
Málokdy se osud ukázal spravedlivějším než toho odpoledne dne 27. května. Málokdy byl proveden atentát na osobu, která by si to víc zasloužila. A málokdy byl proveden atentát, který by se lépe zdařil.
Neboť to, že nebyl zabit hned na místě, je pro Čechy největším důkazem osudové spravedlnosti. Což by okamžitá smrt byla nějakou odplatou za hrůzy, které způsobil? Což těm tisícům umučených v koncentračních táborech bylo kdy dopřáno dobrodiní rychlého konce?
Soud národa přiřkl Heydrichovi násilnou smrt. Ale soudící prozřetelnost se rozhodla pro dlouhé umírání. Oko za oko, zub za zub.
***
Třetí červen přešel nad Bulovkou, zahalenou v dusné očekávání. Německá auta vjíždějí do nádvoří, přivážejí a odvážejí pány. Návštěvy, kytice; a marná, čím dál marnější snaha lékařů.
Ještě v noci na čtvrtý červen dostává Heydrich transfusi. A ještě ráno, po páté hodině, kdy českou sestru posílají s drenážkami k jeho pokoji.
Dveře Dickova pokoje zůstávají pootevřeny. Je vidět postel, z bílých pokrývek trčí Heydrichův velký nos. Už žlutý, jako by patřil již neživému tělu. Ale ještě se pohnul, ještě se tělo drží tohoto světa.
Nechali toho. Už nemá význam pokoušet se o transfusi. S přibývajícím sluncem žloutne nos SS-Obergruppenführera stále víc. To už není ten člověk, který klidně bral život jiným, na posteli se nyní naposled snaží lidská troska ubránit svůj život vlastní.
Ve vedlejším pokoji čekají jeho žena, jeho lékař SS- Brigadeführer Dr. Gebhardt, jeho nejlepší spolupracovník Frank i jeho kamarád, nástupce a mstitel Daluege. Čekají na jeho konec.
Ještě jednou se probírá k vědomí. Ještě jednou se pokouší doufat, že se z toho dostane. Jen lékaři vědí, jak je jeho snaha marná.
V půl osmé ráno, téměř plných osm dní po výkonu trestu, vydechl naposledy.
Přes tři sta let čekala na splnění prorocká slova Komenského: „Padl ten, který zemi naši naplnil bezprávím.“
Reinhard Heydrich, nejstrašnější netvor, jaký kdy žil v české zemi, byl českými lidmi souzen, odsouzen a popraven. Tím skončila jen jeho pozemská pouť.
Teď předstoupí před další soud. Soud mrtvých, těch, které zahubil.
Neboť pouhou smrtí není jeho strašlivá vina ještě odpykána.
U Heydrichovy ženy se projeví její smutek způsobem, jaký bylo lze od ženy její povahy očekávat: záchvatem. Profesor Gebhardt musí všeho nechat. Běží s profesorem Krausem k paní protektorové. Je tu nebezpečí, že z přílišného pohnutí mysli předčasně porodí.
Novina o protektorově skonu pomalu proniká od smrtelného lůžka ven do německého světa.
Z českých hrudí se vydral povzdech úlevy. Alespoň to všechno, co dosud prožili, nebylo nadarmo! Ale sotva se stažená ústa pohnula, sevře je ještě ostřejší vráska starosti. Co bude nyní?
Zatím co Bulovka prožívá svůj druhý veliký poplach, zatím co pokoj Dr. Dicka je připravován k pitvě, zvedá se německé záští ke krajnímu bodu. Pomsta! Říše po ní volá. A musí ji mít, musí ji dostat. To, co bylo dosud, nebylo nic.
Baldur von Schirach, Führer německé mládeže, poslal telegram Hitlerově pravé ruce, Martinu Bormannovi. Žádá v něm, jako věřící neomylné německé propagandy, aby odvetou za atentát na Heydricha bylo vybombardováno nějaké kulturně významné anglické město. Ten nápad se v jeho brutální hlavě mohl vylíhnout jen proto, že je tak daleko od Prahy.
Pražští Němci vědí lépe, komu se mají mstít. Tady, ve zdech tohoto města jsou ti, kdo připravili Heydrichovu smrt. A po pražských ulicích se začnou trousit zprávy, které jsou právě tak hrozné, jako pravděpodobné.
Znovu se mluví o hrozbě decimováním. Ale navíc se proslýchá, že Němci chtěli bombardovat celou Libeň. A že jen ohled na jejich vlastní lidi zde bydlící je od toho šíleného plánu odradil.
Ti, od nichž se to nyní očekává, rychle vyrábějí projevy loyality. Dr. Hácha posílá Hitlerovi soustrastný a ponížený telegram. Moravcova slizká ústa se ještě pořádně nezavřela od posledního projevu, a už zase mluví. Národ… Vůdce… šlechetný pan říšský protektor.
***
Ve čtyři hodiny ráno, v době, kdy se zatýká, zatkli Josefa Zelenku, učitele z Libně.
Je odvezen do Pečkova paláce. Gestapáci ho posadí za stůl, vrazí mu pero do ruky, hodí před něho kus papíru. A začnou diktovat.
Musí psát dopis. Psaní nějakému člověku, o němž nikdy neslyšel. Podle jejich diktátu ho musí nabádat, aby svého syna – třeba jeho žena je Němka – vychovával česky, protože se to všechno změní.
Je stanné práno. Učitel Zelenka neví, co s ním zamýšlejí. Když dopsal, vstrčí mu gestapák před oči jiný dopis, ten, podle něhož diktoval.
„Psal jste to?“
Učitel vrtí užaslou hlavou. Gestapáci srovnávají to, co napsal, s tím, podle čeho to psal. Rozkřinou se.
„Vy jste byl v roce 1938 v Sudetech, v Duchcově!“
„Nikdy jsem tam nebyl,“ odporuje učitel Zelenka. „V té době jsem byl na Slovensku.“
Je jedna záhada. Nějakou cestou se dostal do rukou gestapa neopatrně psaný dopis Jana Zelenky, bývalého učitele z Duchcovska, nyní učitele v Praze.
Pražští Zelenkové jsou zatýkání a vyslýchání. Ten, kdo není zatčen, ani vyslechnut, ani podezírán, je Jan Zelenka-Hajský, učitel, bydlící na Žižkově, vedoucí skupiny spolupracovníků, která má přímou účast na atentátu. To je druhá záhada.
Slepé ruce vševědoucího gestapa se přiblížily k samému tajemství atentátu. Když už se jej téměř dotýkají, sáhnou do prázdna.
Jak to, že ze všech pražských Zelenků by vynechán právě ten pravý? Jak to, že přeorganizované gestapo nedovede najít v Praze, sešněrované německými předpisy, člověka, o němž téměř všechno ví?
Záhada.
Anebo jenom neschopnost?
Po poledni je na Bulovce všechno skončeno. V pokoji Dr. Dicka leží mrtvola, jménem Reinhard Heydrich, do půl osmé ráno Zastupující říšský protektor. Její částečnou obdukci provedl profesor Hamperl, přednosta německého pathologického ústavu, s pomocí profesora Weyricha, přednosty německého ústavu pro soudní lékařství. Hamperl vydává konečné dobrozdání.
„Smrt nastala následkem poškození životu důležitých parenchymatických orgánů bakteriemi, případně jedy, které vnikly s výbušnou střepinou a které se usadily zvláště v pohrudnici, v bránici a v okolí sleziny, nahromadily se a rozmnožily.“
.jpg?s3=1)
