Za Heydrichem stín 86: Zatím co jedni trpěli…

Věrný pastýř

Poslední cestou z Kladna šel 9. června 1942 lidický farář Jan Štemberka ještě s jedním knězem. Na svou třiasedmdesátku šel dost křepce, avšak jeho tvář byla velmi ustaraná. Dnes si neprohlížel úrodu, která zrála ke žním, dnes neodhadoval, kolik bude letos sypat pšenice a žito.

Měl rád tento kraj, třebas byl rovný jako mlat a třebas se on sám narodil a vyrostl pod krkonošskými horami. Na ty hory však už dávno zapomněl. Jedenatřicet let žil v této rovině a miloval ji, protože dávala jeho farníkům chleba a práci a protože byla tak klidná, přívětivá a nezáludná. Měl rád její ovocné stromy i svou farskou zahradu s měkkými, žlutými hruškami, na které mu chodili lidičtí kluci.

Dnes však nemohl myslit ani na úrodu ani na ovoce. V jeho duši nebyl mír. Ne, že by jej byla tak zkrušila zkouška z němčiny, kterou dnes na Kladně s ostatními kněžími absolvoval. To byla jen jedna z tisíce drobných nepříjemností této strašlivé doby. O mnohem vážnější věci hovořil s farářem, který mu byl společníkem na cestě z Kladna: Minulou středu přijelo k nim do Lidic gestapo. Strážmistr Babůrek z Buštěhradu slyšel na četnické stanici, jak gestapák Felkl telefonoval do Prahy: „Ať sežeru koště, nemáme-li ji pachatele…“

Když o tři léta později byla po porážce Němců lidická tragedie vyšetřována, byla odkryta nitka, na niž tehdy gestapo zavěsilo své pátrání v Lidicích a která stála tuto obec tolik životů.

Továrník Pála ve Slaném, kolaborant a zrádce, otvíral poštu svých zaměstnanců a podezřelé dopisy odevzdával gestapu. Dal mu i dopis, který dostala jednoho dne dělnice Anna Maruszáková. Zněl: „Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mě pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem měl udělat, to jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme. Milan.“

Gestapo usoudilo, že pisatelem dopisu a pachatelem atentátu na Heydrichovi je poručík Horák z Lidic, který údajně prchl za hranice a zase se vrátil. Byla to chabá, naprosto mylný konstrukce, která se za několik dní po vyhlazení Lidic docela zhroutila.

Dne 9. června 1942 farář Štemberka přirozeně nic nevěděl a této nitce, na níž visel život hornické vesnice. Když ve středu gestapáci prohlíželi Lidice, vyšel před svůj kostelík sv. Martina a strnulý hrůzou viděl, jak gestapo odváží 15 jeho farníků. Felkl, opilý vidinou tučné odměny, které se mu dostane za dopadení atentátníků, namířil na třiasedmdesátiletého kněze revolver:

„Já toho černého zastřelím!“

Babůrek mu srazil ruku s revolverem a Felkl se tentokrát spokojil se střílením na kočky.

Když gestapo odjelo, Lidičtí si oddechli. Farář Štemberka však jejich optimismus nesdílel. Společník jeho poslední cesty z Kladna vypověděl po válce, že mu tehdy Štemberka řekl, že se bojí, že na jeho osadu přijdou ještě věci velmi zlé.

Den nato, 10. června 1942, gestapo lidického kněze i s ostatními muži z Lidic zavřelo do sklepa Horákova statku.

Byla to poslední noc, kterou trávil mezi svými. Znal je všechny. Křtil je, učil katechismu, oddával. Byli většinou dělníky v kladenských hutích a farář Štemberka jim nezazlíval, že dospívajíce přestávali chodit k sv. Martínkovi a chodili raději na politické schůze. Žil přece mezi nimi jedenatřicet let a za tu dobu poznal jejich starosti i jejich tvrdý boj s akcionáři Poldinky.

Chápal je, vždyť byl sám synem chudého podomáckého tkalce a na své kůži zakusil nespravedlivé rozdělení statků tohoto světa. Žili tu proto spolu bez rozepří, on sloužil jim a svému Pánubohu a domníval se, že ne špatně, i když se mu od konsistoře nikdy žádného vyznamenání nedostalo.

Teď seděli všichni ve sklepě a ve chlévě Horákova statku, hovořili spolu o dětech, o ženách, o tom, co je čeká. Byly to většinou věci časné, o nichž poslední noci hovořili, avšak přesto jim byl farář útěchou a posilou. Byl jedním z nich.

Když je ráno všechny vyvedli za Horákův statek a když třeskly první salvy, začal se farář Štemberka modlit. Za Františka Hejmu, který byl jednaosmdesátiletý i za mladičkého Jožku Peka, jemuž bylo právě šestnáct a který teprve nedávno přestal chodit k němu do náboženství. Farář se modlil za ně za všechny, ať už byli katolíky nebo ne, za všechny, jak tu jeden po druhém umírali. Nepomyslil na to, aby požádal K. H. Franka, který se na popravu přijel podívat, o volný odchod pro sebe, třebas mu k tomu jeho kněžské roucho dávalo určité vyhlídky. Zůstal až do konce a byl zastřelen mezi posledními ze svých oveček.

Nazítří potom němečtí pionýři navrtali stěny kostela a gestapo z Kladna se přijelo podívat na jeho zničení jako na divadlo. Střecha kostela se zřítila a zůstaly jen opálené obvodní zdi. Avšak i ty byly zbořeny, aby byla docela zahlazena míst, na nichž po staletí lidičtí byli křtěni, uzavírali manželství a byli pohřbíváni…

Zdroj: Spiknutí proti republice, Melantrich v Praze 1949