Za Heydrichem stín 98: Kubiš už nepromluví

Takové je „vítězství“ Němců. Z dobytého kostela tahají ven mrtvého Opálku, umírajícího Kubiše, rozbitého Švarce, který má smrt na jazyku.

Ale pro ně to jsou zatím postavy beze jmen. Oni je neznají, nevědí o nich nic. A ti dva ještě žijí, ještě by mohli promluvit. Ještě by mohli objasnit věci, po nichž Němci dychtí.

Ranění jsou vhozeni do auta a rychle odváženi vzhůru na Karlovo náměstí, do vojenské nemocnice. Ale už cestou jim umírá Švarc.

A to, že se Němci zmocnili kostela, ještě neznamená, že mají v moci i kryptu. Valčík, Gabčík, Hrubý i Bublík vědí přesně, že časné ráno, které se do jejich hrobky pokouší nahlížet úzkým, Němci ostřelovaným okénkem krypty, je jejich posledním. Mají však své zbraně. Dokud je udrží v rukou, budou se bránit. Lidé jako oni neumírají bez boje.

Teď už nikdo z nich necítí ledovost krypty. Horečka největší životní chvíle jim hoří v očích. Rodiče, domov, přátelé, láska? Ještě nenastala chvíle posledních myšlenek před smrtí, ještě je boj. A rozpálené zraky čtyř hlídají okénko krypty a hlídají otvor větráku, zakrytý kamenem. Jen z těchto dvou míst mohou býti ohroženi.

Prázdné příhrady pro rakve teď hostí těla živých. Naproti zadní stěně pohřebiště, v dolní části krypty je výklenek, ustupující až k vlastní chrámové zdi. Z její tloušťky šikmo stoupá zužující se trychtýř, zakončený obdélníkem okénka. Jsou tu čtyři obránci proti několika stům, ale dovedou svou hrobovou pevnost učinit nedobytnou.

To uznají po marném ostřelování sami Němci. V půl páté ráno je Karel Čurda, který zradil, vytažen z cely a připoután k Vlastimilu Moravcovi, který prozradil. Vezou je v časném jitru z gestapa ke kostelu.

Tam, na chodníku pod okénkem, leží mrtvola, zakrytá kusem koberce.

„Znáš ho?“ řeknou Čurdovi.

Karel Čurda s chvějící se bradou, s nejistýma očima člověka, který ještě úplně nezvítězil nad svým svědomím, vidí muže, podlitého krví. A uhýbá pohledem i před mrtvým velitelem.

„Tak je jich tam ještě šest,“ šeptá k němu připoutaný Aťa, který nemůže vědět, že dva už odvezli. A dostane ránu.

A dostane rozkaz, aby vyzval ty dole k vzdání se. Mladému Moravci je jednadvacet let. To jsou u některých povah léta neuvážené dychtivosti, na odiv stavěné odvahy, léta neutvářeného, výkyvům podléhajícího ducha. Teď má Aťa svou chvíli studu. Odepřel.

Čeho se ještě odvážil on, nepotřebuje se už odvažovat Karel Čurda. Jeho problém je vyřešen. A jeho ochota zůstává stejná.

Brada se mu ještě více rozechvěje, když třaslavě zavolá proti okénku:

„Kamarádi, vzdejte se, boj je marný.“

Odpoví mu hvízdot střel, přeletěvších nad jeho hlavou. Marná je jenom Čurdova snaha posloužit.

Boj jde dál.

***

Pět. Půl šesté. V nádheře rána se na čtyřista Němců pokouší dobýt poslední útulek Čechoslováků. Oči těch čtyř se už nepodívají na volné nebe. Ale jejich myšlenkou není lítost. Jsou mladí, ale jejich touhou není uchovat si život.

Čas se dovršuje. Ale než přijde i poslední chvíle, běda každému Němci, který by se ukázal v okénku! Běda každému, kdo se pokusí někudy vniknout do krypty!

Němci zuří. Němci z povzdálí střílejí, zasypávají kostelní zdi i okénko krypty vzteklou palbou. A když to nikam nevede, pokoušejí se hlasem megafonu přemluvit obležené.

„Vzdejte se, není vám to nic platné!“

Tak rádi by je dostali živé. Ale z okénka, k němuž se žádný Němec nesmí přiblížit, prší třaskavé odpovědi parašutistů.

Tak rádi by je dostali živé. Ve vojenské nemocnici, kam odvezli Čurdu s Moravcem k identifikaci dvou těžce zraněných, mají už jednoho mrtvého. A z Kubiše, o kterém konečně vědí, že jim zabil Heydricha, unikají poslední kapky krve, Ten už nepromluví.

***

Svérázného, zmučeného, ženou Němci dr. Petřka ranami pažeb do zpustošeného chrámu.

Musí se postavit ke sloupu, musí se dívat, jak je odsunut koberec, jak je vyzvednut kámen, který tolikrát zdvíhal.

V kruhu gestapáků a esesáků, číhajících v zákrytu, stojí u otvoru ztýraný člověk, který je knězem. Knězi se nesluší odporovat. I písmo praví: dejte Bohu, co je Boží, a císaři, co jeho je. Je věcí služebníka božího, aby rozhodl, jak má vyhovět císaři.

Německý rozkaz byl vyřčen. Nad otvorem, jehož tajemství už není možno střežit, oznamuje kněz těm dole, kdo k nim bude mluvit.

A z černého stínu krypty, která až dosud pohrdavě odmítala odpovědět jediné slovo, zazní souhlasný křik:

„My žádného faráře neznáme!“

Jako by to zapření mohlo ještě dr. Petřkovi pomoci. Ale nezklamali-li oni, nezklame ani on. Takto vyhovuje kněz přáním světské vrchnosti:

„Z rozkazu německé policie vás mám vyzvat, abyste se vzdali.“

Co může za taková slova od německé policie čekat, než nové týrání? Nikdo však neví lépe než kněz, že bolesti těla sluší dát přednost před bolestí duše.

A pak Němci, vzteklí z české tvrdohlavosti, vystřídají kněze gestapáckým tlumočníkem. A tlumočníka gestapáckým konfidentem.

Konfident ochotně zavolá německou lež, jaké by ani nejmenší dítě neuvěřilo:

„Vzdejte se, nikomu z vás se nic nestane!“

Něco takového nelze smlčet. To už není jenom prolhané lákání, to je urážka.

Jako rána do podlé tváře vyletí z temnot krypty jejich odpověď:

 „My jsme Češi! My se nevzdáme nikdy! Nikdy! Nikdy!“

Posledním a pro Němce nejsrozumitelnějším vykřičníkem je prudký rachot pistolí a automatů.

Uskakují od otvoru, jako by to byla díra do jejich pekla.