Za krásou miniaturních orchidejí do středu džungle

Objevit nový druh orchidejí, který dosud ještě nikdo nepopsal, je cílem mnoha vědců. Marta Kolanowska z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR jich má na kontě bezmála tři stovky. Musela se přitom brodit vrstvou tlejících rostlin a zdolávat kořeny tropických stromů. O tom, že její práce není vždy jen dobrodružství v džungli, vypráví v aktuálním čísle časopisu A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

Všude číhá nebezpečí. Jedovatí hadi, sklípkani, štíři, anakondy, krokodýli, jaguáři... Každý chybný krok nebo pohyb se může stát osudným. Tak asi vypadá celkem běžná představa o jihoamerické džungli. Ve skutečnosti většinou žádná nebezpečná zvířata nepotkáte. Jakmile člověka uvidí, ucítí nebo uslyší, dají se na útěk nebo se schovají. Číhá v ní ale jiná nástraha – v hustém ekosystému se velmi snadno ztratíte a výprava se může zvrtnout v boj o přežití.

Vyprávět by o tom mohl Yossi Ghinsberg, přesněji řečeno o tom opravdu vypráví – ve své knize Ztracen v džungli. Před třemi lety byla dokonce zfilmovaná, ve stejnojmenném dramatu si zahrál hlavní roli Daniel Radcliffe. Zkrátka ztratit se v divočině není právě nejpříjemnější, ale ani úplně výjimečné. „Stalo se mi to dokonce několikrát,“ přiznává také Marta Kolanowska, vědkyně Ústavu vý­zkumu globální změny AV ČR a laureátka Prémie Otto Wichterleho 2020 pro naděj­né vědce do 35 let.

V jihoamerických tropických deštných lesích pátrá po nových druzích orchidejí. A nutno říci, že úspěšně. Na svém kontě jich má už 275. Neobjevila je ovšem pouze v džungli, ale o tom později. Když putovala Panamskou šíjí, najala si spolu s dalšími lidmi místního průvodce. „A ztratili jsme se hned první den,“ vypráví Marta Kolanowska. „Po dvou dnech nám došlo jídlo a museli jsme jíst to, co jsme si ulovili v řece. Nakonec jsme našli cestu – a skončili zpátky ve vesnici, odkud jsme vyrazili.“

Prostupovat tropickým lesem není jednoduché, povrch tvoří hnijící biologický materiál, je to jako chodit močálem. Pozor si člověk musí dávat nejen na zemi, ale i ve vzduchu. Na okolních rostlinách mohou být trny a také mravenci. Jejich štípnutí jsou velmi nepříjemná. Často prší a jsou vedra. Většina lidí pociťuje nesnesitelnou vlhkost vzduchu. „Mně to naštěstí nevadí a v takových podmínkách se sna­žím hledat orchideje. Mnohé z nich jsou přitom docela maličké – jen pár centimetrů vysoké rostlinky s květy o průměru pět milimetrů!“ popisuje mladá vědkyně. „Na práci v tropech je nejlepší, že nikdy dopředu nevíte, co tam najdete. I když se vrátím na stejné místo, najdu něco nečekaného.“

V bezpečí západní civilizace

Ne vždy ale pro nové přírůstky musí chodit dlouhé kilometry neprostupnou džunglí. Stačí trocha papírování, a především velká porce trpělivosti. V herbářích – sbírkách sušených rostlin – nejrůznějších muzeí a univerzit čeká mnoho orchidejí na identifikaci. Některé jsou špatně pojmenované, jiné nezařazené nebo zařazené nesprávně. Někdy se také k Martě Kolanowské dostanou data od kolegů, kteří mají problém určit orchidej, již sami nalezli. A právě při takovéto práci lze najít zcela neznámý druh. Jak ale poznat, že je nový, dosud nepopsaný?

Samozřejmě je potřeba nejprve ověřit, že nejde o druh již známý. To znamená projít literaturu, porovnat s herbářovými vzorky a znovu prozkoumat všechny podobné druhy stejného rodu a zjistit morfologické odlišnosti. „Je to snadné, pokud je rod malý. Například než jsem popsala novou orchidej Hirtzia barrerana, byly známé jen další dva druhy rodu Hirtzia. Ale třeba rod Epidendrum má přes patnáct set druhů!“ Pak jde o vskutku mravenčí a zdlouhavou práci.

Člověka by napadlo, zda nelze využít analýzu DNA. Na rozdíl od běžných představ utvářených populárními filmy nebo seriály to ale není tak jednoduché. Neexistuje totiž databáze DNA všech v současnosti známých druhů orchidejí, takže by novou analýzu nebylo s čím porovnat a ověřit tak, že jde o odlišný druh.

K čemu je to dobré

Marta Kolanowska ale nejmodernější technologie používá, třeba takzvanou ENM metodu (ecological niche modeling). Počítačové algoritmy předpoví výskyt konkrétního druhu v prostoru a čase za použití environmentálních dat, přede­vším klimatologických.

Znalost diverzity orchidejí je klíčová pro vyhodnocení jejich stupně ohrožení. Mnoho druhů se nachází jen v jediné lokalitě na světě a porucha v ekosystému daného místa může vést k jejich vyhynutí.

Každý vzorek v herbáři má uvedenou přesnou lokalitu, kde byl nalezen. Stejně tak se při expedici sbírají data o místech, kde danou rostlinu vědci objevili. Když se informace zkombinují s různými klimatickými mapami, lze odhadnout plochu na mapě, kde se konkrétní rostlina mohla vyskytovat v minu­losti za jiných klimatických podmínek, stejně jako modelovat, kde a zda se bude růst v budoucnosti, v době poznamenané globálním oteplováním.

Lze tak zrekonstruovat migrační trasy daných rost­lin od poslední doby ledové, odhadnout šíření invazních druhů do budoucna nebo ztrátu přirozeného prostředí ohrožených druhů.

Ve své poslední práci se Marta Kolanowska soustředila nejen na dopad klimatické změny na orchideje, ale také na hmyz, který je opyluje. Protože mnohé druhy opylují jen jeden nebo velmi málo druhů hmyzu, budoucí ztráta přirozeného výskytu rostlin se musí odhadovat na základě obou parametrů. „I když třeba daný druh orchideje nebude globálním oteplováním přímo postižen, klimatická změna může vést k eliminaci hmyzu z konkrétních lokalit. To znemožní dlouhodobou stabilitu populace orchidejí a může vést až k vyhynutí druhu,“ vysvětluje Marta Kolanowska.

Zpět v džungli

Údolí Sibundoy na jihozápadě Kolumbie, nedaleko hranic s Ekvádorem, není zrovna turisticky nejnavštěvovanější oblast. Ale je tu krásná příroda a původní obyvatelé si zde ještě hýčkají svoji kulturu. Na rozhraní hor a džungle žijí dva domorodé kmeny – Kamentsá (v překladu „lidé odsud“) a Inga („dobří přátelé“).

Na tomto odlehlém místě chce nadace Biodiversitatis zřídit soukromou přírodní rezervaci. V ní vznikne výzkumná sta­nice, kterou bude provozovat Akademie věd ČR (Ústav výzkumu globální změny) a Univerzita v Lodži. Půjde o první vědeckou základnu v oblasti. „Právě zde jsem našla několik nových druhů orchidejí,“ říká Marta Kolanowska, mj. zakladatelka a prezidentka nadace.

Jejím velkým úkolem je právě zbudová­ní rezervace a výzkumné stanice – nejen abychom se dozvěděli více o tropickém lese v Andách, ale také o biodiverzitě v souvislosti s masivním kácením lesů v Jižní Americe. Území rezervace bude na andských svazích v nadmořské výšce přibližně 2500 metrů. Zkoumat se tu budou nejen rostliny a živočichové, ale také hou­by. A to vše samozřejmě v dlouhodobém měřítku, což nyní není možné.

„Doufáme také, že vznik první soukromé rezervace v této oblasti přitáhne k místu ekoturisty, což může mít pozitivní finanční efekt pro místní obyvatele,“ říká vědkyně a věří, že to povzbudí lokální vlastníky půdy k vytvoření dalších rezervací, což následně pomůže kolumbijské (potažmo světové) biodiverzitě. Některé odhady totiž uvádějí, že kvůli odlesňování v Jižní Americe každý den zmizí z povrchu planety 137 druhů – nenávratně vyhynou. Marta Kolanowska ale neztrácí naději: „Věřím, že soukromé iniciativy, jako je ta naše, pomohou toto číslo aspoň trochu zmenšit.“ Aby se tak kromě lidí v pralese neztrácely i celé živočišné a rostlinné druhy.

Celý článek i další zajímavosti si můžete přečíst v časopise A / Věda a výzkum. (26.10.2020)