Za průměrnou mzdu letos pořídíme o deset štědrovečerních hostin méně než v roce 2015

Komentář Lukáše Kovandy

Letošní mimořádné zdražování potravin se samozřejmě promítne také do ceny blížící se štědrovečerní hostiny. Ingredience pro její přípravu bylo v roce 2015 možné pořídit za 195 korun, plyne z tehdejšího propočtu ČSÚ (viz zde), jak zachycuje tabulka níže.

Pokud ponecháme ingredience, s nimiž před sedmi lety ve své kalkulaci ČSU počítal, a aktualizujeme jejich ceny tak, aby odpovídaly letošním nejnovějším údajům ČSÚ, příp. údajům prodejců, zjišťujeme, že jejich souhrnná cena od roku 2015 vzrostla z uvedených 195 Kč na 321,1 Kč. To odpovídá nárůstu o 64,7 procenta.

Mezi třetím čtvrtletím 2015 a třetím čtvrtletím roku letošního přitom průměrná hrubá mzda v ČR stoupla podle ČSÚ z 26 072 korun měsíčně na 39 858 korun. To značí nárůst o 52,9 procenta.

Takže za uplynulých sedm let cena štědrovečerní hostiny vzrostla výrazněji než průměrná mzda. Za průměrnou mzdu tak letos pořídíme méně štědrovečerních hostin.

Zatímco v roce 2015 jsme jich takto pořídili hned 134, letos to bude jen 124. Pro průměrně vydělávajícího Čecha je tedy štědrovečerní hodování letos citelně dražší, než bylo pro průměrně vydělávajícího Čecha před sedmi lety.

Záhada drahých vajec objasněna

Obchodní řetězce si „mastí kapsu“, cena na pultech roste dramaticky rychleji než cena zemědělců.

V takřka celonárodní „detektivku“ se mění odhalování příčiny drahých vajec, která zajímá jak veřejnost, tak média. Přitom příčina je stále stejná jako na jaře. Je jí zejména obchodní politika prodejců, v čele s těmi největšími – řetězci.

Vždyť začátkem letošního roku podle údajů ČSÚ typický chovatel slepic prodával jedno vejce průměrně za 1,94 koruny. Tato cena odpovídá lednové průměrné ceně zemědělských výrobců, jak ji zachycují tuzemští statistici. V témže měsíci se na pultech obchodů jedno vejce prodávalo – po započtení DPH – přesně o korunu dráž, tedy za 2,94 koruny. Opět to vyplývá z dat ČSÚ.

V období od ledna do letošního října zdražili jak chovatelé, tak obchody, což asi nikoho nepřekvapí. Kámen úrazu tkví v tom, že obchody zdražily znatelně výrazněji než chovatelé. Přitom drtivá většina zvýšení nákladů, k němuž od ledna do října došlo, je na straně chovatelů. Vždyť až 70 procent cen vejce tvoří krmivo nosnic. Krmivo zdražuje, neboť kvůli růstu cen plynu, a tedy hnojiv, zdražují zemědělské plodiny, jejichž zdražení navíc umocňují ekonomické dopady války na Ukrajině.

Tyto náklady jsou tedy zahrnuty na straně chovatele, čili producenta vajec. Průměrný chovatel proto od ledna do října zdražil „výrobu“ jednoho vejce ze zmíněné 1,94 koruny na 2,61. To je nárůst o 34,5 procenta. Prodejci a obchodní řetězce za stejnou dobu zdražili z uvedené lednové úrovně 2,94 koruny za jedno vejce na říjnové 4,50 koruny za vejce. To je nárůst hned o 53 procent.

Samozřejmě, také prodejci čelí vyšším cenám v ekonomice. Musí platit více třeba za vytápění nebo osvětlení prodejen. Jenže podobným nákladům čelí také sám chovatel. Navíc v ceně vejce už tyto náklady tvoří při rozpočtení na obrovský počet vajec, který se v obchodech prodá, zcela zanedbatelnou, haléřovou sumu.

Jestliže tedy chovatel letos zdražuje o 34,5 procenta, jak uvádí ČSÚ, přiměřené by ještě bylo, pokud by obchodník zdražil o zhruba 40 procent. Tedy pokud by v říjnu jedno vejce stále v obchodech průměrně 4,10 koruny. Ale místo toho – jak už víme – stojí 4,50 koruny, tedy o čtyřicet haléřů více, než by odpovídalo ceně bez navyšování obchodnických marží nad rámec marží lednových. Jenže říjnová marže prodejců je oproti té lednové o 40 haléřů na vejce vyšší. Těchto 40 haléřů tedy představuje částku, kterou si prodejci v čele s obchodními řetězci z každého prodaného vejce momentálně takzvaně „mastí kapsu“.

Nečiní tak zdaleka jen v případě vajec. Podobný přístup k cenotvorbě letos řetězce používají také třeba v případě kuřat, másla nebo mouky.

Je vlastně přirozené, že obchodník chce dobře prodat. Tedy s co největší marží a ziskem. Obchodním řetězcům v tom napomáhá vysoká tržní síla, kterou ve vztahu ke svým dodavatelům z řad chovatelů disponují. Navíc vždy mohou pohrozit, že jestliže chovatel neakceptuje jejich výkupní cenu, budou dovážet ve větší míře třeba vejce či máslo z Polska, kde tamní vláda uplatňuje štědřejší dotační politiku než vláda česká. Obchodní řetězec tak snadno dostane chovatele „do kleští“. Chovatel tak zdražuje právě o tolik, aby vůbec přežil a nezkrachoval, zatímco s marží pak dále „čaruje“ obchodní řetězec. Opět, nejde o nic nezákonného, ani nepochopitelného. Obchodní řetězec má svůj zisk z toho, že levněji nakoupí od výrobců a dráže prodá spotřebiteli. Bylo by úsměvné, pokud by řetězce pravily, že toto nečiní. Vždyť je to samotný základ jejich existence – jejich nejvlastnější byznys model a zdroj zisku.

U potravin, jako jsou vejce, máslo, kuřata či mouka, je letos navýšení cen v obchodech tak markantně vyšší, než jaké je navýšení příslušných cen výrobních, že je evidentní, že prodejci, zejména řetězce, využívají napjaté atmosféry ve společnosti, obav z drahoty, a s odkazem na rapidní inflaci a válku zdražují více, než by museli. Tak, že si zjevně navyšují své marže.

Zákazník pak buď dražší vejce oželí, nebo ne. Řetězce si přestanou „mastit kapsu“ tehdy, až shledají, že už si lidé jejich zboží v dostatečné míře nekupují. Z letmého adventního pohledu do plných nákupních center plyne, že k tomu zatím nedošlo. Lidé předražené vejce prostě kupují v dostatečné míře. Mají stále ještě peníze a hlavou jim k tomu zní z jejich hlediska stále ještě uvěřitelný „příběh“ prodejců, linoucí se dnes a denně z médií, tedy že za vyšší cenou je obecná inflace, energetická drahota a válka. Běžný zákazník prostě nerozliší, že vejce kvůli těmto zmíněným okolnostem zdražilo u výrobce ve skutečnosti jen průměrně na 4.10 koruny, a ne na 4,50 koruny, za než mu jej prodává obchodník.

Ke zdražení nad rámec navýšení cen výroby – k navýšení marží nad běžnou úroveň – je potřeba vlastě jen jednoho. Aby zákazník byl ochoten předražené zboží kupovat. To bude činit, jestliže bude mít peníze a jestliže si koupi předražené věci vnitřně, ve své mysli, obhájí. Zdůvodnění válkou a obecnou drahotou řetězce používají k tomu, aby si zákazník dále mentálně obhájil právě to, proč u nich tak relativně draze nakupuje.

V Praze příští rok jízdné MHD zlevní na polovinu úrovně roku 2014

Dramaticky zlevňuje MHD i v jiných městech ČR. I díky penězům ČEZ a bank.

Cena jízdného veřejné a městské hromadné dopravy patří v Česku bezesporu k těm v mezinárodním kontextu levnějším, zejména při zohlednění kvality dopravy a intenzity spojů. V řadě míst země přitom doprava v nadcházejících měsících ještě dále zlevní. Alespoň tedy v reálném vyjádření, zohledňujícím rapidní inflaci.

Příkladem je hned metropole Praha. Před dvěma lety si její magistrát nechal zpracovat studii. Vyšlo z ní, že roční kupon MHD by měl stát 8422 Kč, pokud by tedy cena měla správně zohledňovat počet ujetých kilometrů a růst inflace v celém období od roku 2000. V tom případě by nyní, zejména kvůli razantnímu nárůstu inflace loni a hlavně letos, měl stát zhruba 10 500 korun. Místo toho vyjde jen na 3650 korun, a to už od roku 2015, kdy jej tehdejší vedení města zlevnilo z 4750 korun.

Mimochodem, cena 4750 korun odpovídá jen z důvodu inflačního znehodnocení měny, jež od té doby nastalo, současným zhruba 6400 korunám. To vše znamená, že Pražané dnes reálně cestují skoro dvakrát levněji než roku 2014, a takřka třikrát levněji, než za kolik by měli cestovat, pokud by se zohlednil uvedený vývoj od začátku tohoto milénia.

Přitom lídři stran vládnoucích metropoli se dušují, že jízdné nezdraží ani v příštím roce. Jestliže se tak vskutku stane, budou za roční kupon tedy lidé nadále platit 3650 korun. Přitom pokud by měl reálně stát kupon tolik, co v roce 2014, měl by koncem příštího roku, kvůli inflaci, jež do té doby ještě nastane, vyjít na více než 7000 korun. Jinými slovy, Pražanům se v takovém případě za necelých deset let sníží reálná cena jízdného na polovinu. Vlastně je otázka, zda Pražané někdy v uplynulých třiceti letech jezdili reálně – vzhledem k cenám všeho dalšího v ekonomice – tak levně.

Jízdné v příštím roce nezdraží ani v dalších velkých městech země, a to navzdory inflaci a energetické krizi, jež drahotu způsobuje zejména. Takže stejné ceny jízdného jako letos mohou očekávat třeba Brňané nebo Ostravané. Naopak, třeba některé kraje jízdné zdraží, například Jihomoravský.

Jak s oblibou říkají ekonomové, „žádný oběd není zadarmo“. Takže kde se na reálné zlevnění jízdného zmíněných měst vezme? Určitě pomůže zastropování cen energií, které počátkem listopadu vláda rozhodla vztáhnout i na státní nebo městské podniky, typu právě městských dopravních podniků. Zastropování se tak bude týkat nejen domácnostní a malých a středních podniků soukromé povahy.

Zastropování samozřejmě samo o době znamená prohloubení schodku veřejných rozpočtů a celkového veřejného zadlužení České republiky. Stát by však měl mít kde vzít na to, aby takto navýšený schodek a dluh plně pokryl. A to z výnosů, jichž se už v příštím roce dočká z důvodu zavedení daně z neočekávaných zisků na energetický, petrochemický a bankovní sektor a také zavedení odvodů z nadlimitních příjmů výrobců elektřiny. Tato opatření by vládě měla za rok 2023 vynést až kolem 130 miliard korun, dost možná i více.

Takže příští rok budou Pražané, Brňané či Ostravané – a nejen oni – cestovat MHD za nezměněné jízdné díky penězům za zisku ČEZ, velkých bank a další firem a podniků, které podle vlády dosahují neočekávaně vysokých zisků – a tedy se dočkají i mimořádné daně a/či odvodu z nich… (11.12.2022)