Před 31 lety jsme s kolegou vyrobili známou lopatu z bývalé nástěnky ROH a zvonili klíči za vládu odborníků. V energetice, které se většinu života věnuji, to ale bylo trochu jinak. Za minulého režimu u nás byl ústřední dispečink soustavy RVHP, na kybernetiku jako „buržoazní pavědu“ si tento obor nehrál a vesele investoval do vší tehdejší moderny a Miroslava Kubína, který celý ten systém vybudoval, respektovali i ti bolševici. Elektrárny padesát let staré, v energetickém „klimakteriu“, které dnes za velkého mediálního halasu vyprodáváme oligarchům k pokračování dumpingového exportu energie, jsou jenom zbytkové statky této Kubínovy říše.
Po revoluci jsme bezproblémově zvládli propojení se západoevropskou sítí, dostavbu další jaderné elektrárny a logistiku přechodu na nové principy tržního prostředí. S tím jsme, bohužel, zvládli i výprodej teplárenství a výprodej sítí. Teplárenství se od té doby příliš neinovovalo, když pomineme kolem 200 miliard investic do tržního prostředí s elektřinou kolem roku 2000, a na rozdíl od Německa a Francie, kde síťové podniky anebo elektrické sítě patří městům, ty naše patří privatizovaným monopolistům až po patu domů, ve kterých bydlíme, a dokonce intervenují i do domovního rozvodu.
Kritizovali jsme Vasila Biľaka a jemu podobné politiky původem k Podkarpatské Rusi, že ignorují moderní elektroniku a holedbají se tím, kolik vyrábíme oceli a cementu. Naše současná energetika se může chlubit tím, kolik elektřiny vyrobené na fosilních zařízeních z minulého století s nízkou účinností vyrobí a vyveze do zahraničí a jakým příspěvkem CO2 a dalších zplodin tím obohatí naši planetu. Chod energetických sítí několik let úspěšně ignoruje principy Průmyslu 4.0, dnešní elektronická měřidla a pojistky mají úplně stejnou funkci, jako měla před sto lety, a namísto nových elektráren jsem si vystavěli předražené solární instalace, kde energetické společnosti vybírají pod pohrůžkou odpojení poplatky pro omezený počet soukromých subjektů, aniž by z toho samy něco měly.
Na rozdíl od jiných evropských měst většina střech našich domů žádné solární panely nemá. Je to dáno v Evropě unikátním způsobem technických podmínek a měření, takže se v našich podmínkách takové zařízení, která mají normálně zhruba sedmiletou návratnost, ani nevyplácejí, a v době mimořádného stavu vybíráme poplatky v zavřených školách a restauracích.
Tam až jsme to dopracovali, a někteří naši „energetici“ považují toto za stabilní prostředí, které nám vydrží dalších pět až deset let. Někteří z nich se toto snaží propagovat dokonce i ve výzkumu a na nezávislých univerzitách. Problém ale je, že v okolních zemích má dění takovou dynamiku, že tímto přístupem k oboru ztrácí naše země energetickou samostatnost. Ekonomika závislá na vývozu elektřiny a vybírání poplatků se stane postupně závislou na dovozu ruského plynu a později možná německého vodíku. To ale některým našim kolegům nebrání v tom, aby si ještě po nějakou omezenou dobu užili výhody nadstandardně placených postů, exportu elektřiny, v mnoha případech za ceny blízké dumpingu, a k tomu vysokých poplatků pro domácí spotřebitele. Lidé si toto zatím nechávají líbit. Problém, před kterým chci varovat, je budoucí riziko, že bude za několik málo let po nich potopa, a to je na tom to nejvážnější. Co máme dnes v CODIVu, to můžeme mít za pár let ve strategickém oboru a namísto rozvoje národního průmyslu řešit vybydlený systém, který 30 let po sametové revoluci nikdo pořádně neinovoval, i když od každého z nás za to velmi štědře vybíral, a ještě intervenoval do životního prostředí. Solární elektrárny, které by ušetřily 15 milionů tun CO2, které produkuje náš export elektřiny, by se ani do naší energetické soustavy nevešly.
Symbolicky takto uvažujícím kolegům zvoním klíči, srdečně zdravím a říkám „Děkujeme, odejděte“. Musíme nechat naši energetickou soustavu nově uvažujícím inženýrům, kteří budou sledovat nově dění a technický pokrok.
Hynek Beran, energetický expert (17.11.2020)
