Česká republika je jednou ze zemí, které mají bohatou historii a tradice. Proto můžeme být hrdí na spousty nemovitých kulturních památek, některé dokonce označované jako národní kulturní památky, které máme rozeseté po celé zemi. Mnohé národy by nám mohly závidět.
V době socialismu byly tyto objekty, kterými jsou například zámky, hojně využívány pro funkce občanské vybavenosti, jako domovy důchodců, školky, dětské domovy, či pro ubytování dětí na škole v přírodě a podobně. Tato doba se na některých objektech významně podepsala, mnohé z nich byly necitlivě zrekonstruovány, či oholeny na zeď. Zdá se to být smutnou zprávou, pro nás architekty je to však prázdné malířské plátno, které nám umožňuje hledat dokonalý kompromis mezi novým a starým.
V současné době jsou historické objekty kupovány cizími investory z jiných zemí, což je někdy vnímáno negativně. Je však třeba si uvědomit, že nemovitost si nikdo nesbalí a neodnese, má prostě svoje místo a je pevně spojená s naší zemí. Tudíž všechny investované prostředky jsou investovány do našeho kulturního dědictví, proto bychom si toho měli vážit. Tyto objekty mají své kořeny před mnoha staletími a přežijí nás všechny, pokud se o ně budeme starat. Základní otázkou je správný a citlivý přístup k tak významnému objektu. Tento přístup kontrolují orgány státní správy památkové péče, ať se jedná o Národní památkový ústav či místní úřady památkové péče. Z toho jednoduše plyne, že není možné si s objektem dělat, co se komu zamane. Buďme tedy rádi, když se najde investor, klidně i z druhého konce světa, který vdechne památce nový život a věnuje mu náležitou péči, tudíž i nemalé finanční prostředky, a prodlouží její životnost zase o pár desítek let a díky tomu se naše další generace budou mít na co odkazovat.
