Žebřík

Nejstarším typem je kmen se zářezy po stranách. Takový ž. byl objeven v starořímském dolu v Portugalsku. Nejstarší vyobrazení ž. příčlového je na staroasyrském reliefu v Ninive z 1. 870 př. Kr. Někdy v 15. století se objevuje provazový žebřík, jehož příčle lze do sebe zasunovati a vytvořiti tak dlouhou tyč; ta se zaklesla zobcem za hradbu, načež se trhnutím uvolnily příčle a vznikl žebřík provazový; po užití se tento žebřík sňal tím, že se zatažením za provazec uvolnil hořejší zobec. V rukopisu Kyesera z Eichstädtu (1405) je vyobrazen žebřík tzv. papouščí n. kodaňský, jen s jedním břevnem, takže příčle trčí volně na obě strany. V témž rukopisu je také ž. kosočtvercový kloubový, tj., mohl se sklapnouti ve směru šířky (jako u moderních sklapovacích mříží); vyskytuje se potom i v jiných technických pojednáních (např. u Leonarda da Vinci).

Hasičský žebřík. Skládací a vysunovací, samovzpěrný h. ž. sestrojili zámečnický mistr v Petrohradu Dalgreen r. 1780 a strojmistr Reuss z Drážďan asi r. 1787. Balanční ž. sestrojil r. 1878 Weinhart, pneumatický ž. r. 1880 Plster-Schapier.