.jpg?s3=1)
Komentář Lukáše Kovandy
Představitelé zemí BRICS – Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky – se tento týden scházejí na summitu v Johannesburgu, aby kromě jiného diskutovali možnosti oslabení role dolaru ve světě. Mohou rozvíjející se ekonomiky dané pětice zemí vskutku představovat ekonomického vyzyvatele Západu a otřást globálním postavením amerického dolaru coby rezervní měny číslo jedna.
V příštích desetiletích stěží. K žádné de-dolarizaci totiž nedochází. To spíše k de-eurizaci. Může z toho ovšem i tak těžit bitcoin a některé další kryptoměny.
Z šetření, které provádí basilejská Banka pro mezinárodní platby každé tři roky, plyne, že podíl dolaru na mezinárodních devizových obchodech se stále pohybuje kolem 90 %. Je tudíž výše než třeba po celá 90. léta, která navíc pro USA z valné většiny představovala makroekonomicky daleko úspěšnější dekádu, než byly ty následující. Podíl čínské měny na globálních devizových obchodech sice roste, ale je stále titěrný, ani ne desetinový. Své postavení ve světě ovšem ztrácí euro. V polovině 90. letech měny zemí dnešní eurozóny měly podíl na globálních devizových transakcích takřka 50%. Nyní už je to jen 30 %.
Důvodem je to, že ač růstem zadlužení a „tiskem peněz“ sice dochází k znehodnocování dolaru, euro znehodnocuje ještě rychleji. Rychleji proto, že málokteré zemi eurozóny euro vlastně vyhovuje. Pro jižní křídlo je příliš silné, z hlediska třeba Německa zase příliš slabé, tedy slabší, než by byla marka. Německá exportní mašina tak trvale získává doping v podobě relativně slabé měny, což ovšem dlouhodobě podvazuje inovativnost největší evropské ekonomiky, takže klesá její konkurenceschopnost ve světě (například čínské automobilky už tuší slabost německého autoprůmyslu, pročež tam nyní podnikají mohutný vpád).
Přitom Německo do značné míry živí a financuje stále předluženější a již jen poměrně málo produktivní, demograficky přestárlé jižní křídlo eurozóny v čele s Itálií. To donekonečna nepůjde. Notabene když právě Německo ztrácí na globální konkurenceschopnosti, a to i v důsledku ambiciózních zelených politik EU a nejnověji odstřižením od poměrně levného ruského plynu a současně ideologicky motivovaným vypínáním jaderných elektráren.
Dokonce i podíl britské libry na mezinárodních devizových obchodech vykazuje vyšší stabilitu než podíl eura, a to navzdory brexitu.
Kdepak, sesazení dolaru ze světového devizového trůnu se nejspíše nedožijeme. Budeme ale zřejmě svědky dalšího úpadku eura. V příštích letech a desetiletích si sice dolar své postavení udrží, ale jeho znehodnocování může probíhat ještě rychleji než doposud, neboť s úpadkem eura prakticky nebude alternativy.
Proto může růst role kryptoměn v čele s bitcoinem, a to zejména coby uchovatele hodnoty. Je třeba ovšem počítat s tím, že právě proto bude „strážcům dolaru“, tedy hlavně vládě a centrální bance USA krypto – bitcoin zejména – stále větším trnem v oku.
Rusko nouzově zastavilo pád rublu. Na jak dlouho?
Ruský rubl se v minulém týdnu stal nejvýkonnější měnou takzvaných rozvíjejících se trhů. Od pondělí do pátečního dopoledne měl za sebou zpevnění vůči americkému dolaru o 6,3 procenta. Drtivá většina měn dalších rozvíjejících se ekonomik, včetně Česka, přitom vůči dolaru v minulém týdnu ztrácela. Znamená to jedno: ruské centrální bance se podařilo pád rublu zastavit, alespoň prozatím. Dlouhodobě však rubl padá i tak do propasti.
Ruská centrální banka na úterním mimořádném, pohotovostním zasedání svého vedení zvedla základní úrok v zemi výrazně z 8,5 na 12 procent. Ustoupila tak tlaku trhu i Kremlu. Rubl totiž v předminulém týdnu prudce oslaboval, přičemž svůj pád dokonal v pondělí minulý týden, kdy se jeho kurs přehoupl přes psychologicky i symbolicky důležitou hranici 100 za dolar. Za jeden rubl tedy v tu chvíli nebylo možné pořídit ani jeden jediný celý americký cent.
Vlivný ekonomický poradce prezidenta Vladimira Putina, Maxim Oreškin, proto v pondělí nezvykle centrální bance vytkl, a ještě k tomu přes média, že její měnová politika je příliš holubičí. Už v předminulém týdnu přitom měnovou politiku ruské centrální banky ostře zkritizoval kremelský televizní propagandista, Vladimir Solovjov.
Vrchního propagandistu nyní už může kurs rubl těšit, alespoň tedy v rámci možností. Po zásahu centrální banky totiž ruská měna zpevnila z úrovní až nad 102 rubly za dolar na přijatelnějších necelých 93 rublů za dolar. Expertní vyhlídky by však mohly Solovjova dostat opět rychle do chmur. Mezinárodní analytici se totiž zhusta nechávají slyšet, že zpevnění rublu je pouze dočasné a že jeho pád se obnoví.
To, že rubl bude padat dál, předpovídá například americká banka Goldman Sachs. Zvyšování úroků v podání ruské centrální banky mu prý moc nepomůže. Podle „Goldmanů“ vlastně ani nyní rubl není podhodnocený. Jeho slábnoucí kurs odpovídá slábnutí celé ruské ekonomiky, kterou postupně, ale přece rozkládají západní sankce. A navíc: bez „pomoci“ Rijádu by na tom byl rubl ještě hůře. Saúdská Arábie se ovšem i v srpnu rozhodla setrvat při svých škrtech v těžbě ropy, což zvyšuje její cenu, a tedy pomáhá držet rubl výše.
Saúdská Arábie vůbec stále zřetelněji vytahuje kartu, jež Západu vůbec nekonvenuje. A nejde jen o to, že nyní v tandemu s Ruskem snižuje těžbu ropy, čímž nejen přispívá ke zpevnění rublu, ale současně také vlastně snižuje efekt západních protiruských sankcí.
Jde též o to, že Rijád se ve velkém zbavuje dluhopisů americké vlády. Drží jich nyní nejmenší objem za posledních sedm let. Podobně postupuje Čína; ta nyní drží nejmenší objem amerického dluhu dokonce za celé období od poloviny roku 2009. Rijád i Peking se ve svých zájmech sbližují, včetně zájmu na oslabení role dolaru ve světě. Saúdská Arábie je největším světovým vývozcem ropy, Čína zase jejím vůbec největším dovozcem. Zatím spolu obchodují převážně v dolaru; a zjevně by to rády změnily. Po břidličné revoluci v USA ovšem zároveň klesá tamní zájem o blízkovýchodní ropu, stejně jako pevnost vazby mezi Washingtonem a Rijádem. Do trhlin v této vazbě se snaží vklínit Peking.
Jenže růst čínského vlivu na Blízkém východě narušila ruská invaze na Ukrajinu. Země EU totiž v jejím důsledku dovážejí více ropy či (zkapalněného) plynu z arabských zemí typu Saúdské Arábie nebo Kataru, čímž pádem vazba Západu na arabský svět opět o něco zesílila. Spojené státy tak mohou v jisté míře v blízkovýchodním regionu uplatňovat nadále svůj vliv, i když už nekupují zdaleka tolik saúdskoarabské ropy jako před břidličnou revolucí.
Svůj vliv nyní USA uplatňují skrze spojence v EU a obecně v Evropě, kteří ruskou ropu a plyn zhusta nahrazují právě surovinami z arabského světa; čímž Spojeným státům pomáhají tlumit růst čínského vlivu v něm. Bez tohoto tlumivého efektu by snaha Rijádu snižovat svoji vazbu na dolar, i skrze snižování držby amerických dluhopisů, byla zřejmě ještě patrnější. A patrnější by zřejmě byla i saúdská „pomoc“ rublu.
Role Saúdské Arábie ostatně demonstruje, proč je účinek západních protiruských sankcí jen pozvolný a proč k rozleptávání ruské ekonomiky sice dochází – čehož projevem je právě letošní výrazné oslabování rublu –, ale proč toto rozleptávání není dílem okamžiku, jak loni při uvádění prvních sankčních balíčků mnozí západní politici slibovali.
Právě skutečnost, že většina zemí světa, včetně Saúdské Arábie, Číny či Indie, se nejen k sankcím nepřipojila, ale v řadě ohledů jejich dopad na Rusko tlumí, Kremlu zatím napomáhá stabilizovat ruskou ekonomiku i rubl z velké části bez použití nekonvenčních, ba drastických metod. Vždyť Putin zatím rozhodně neprovádí ani žádnou „erdoganomiku“, naopak. Trhy i Kreml v důsledku zmíněného slábnutí rublu unisono volaly po utažení ruské měnové politiky, jehož se jim tedy v úterý minulý týden dostalo. Zatímco v Turecku tamní vládce Recep Tayyip Erdogan až donedávna šel naopak proti volání trhů a prosazoval až mimózně holubičí měnovou politiku. Tedy takovou, s jejíž vzdálenou obdobou nyní po tlaku ruská centrální banka skoncovala.
Putin sice na jedné straně vnímá benefit slabého rublu – spočívající v tom, že třeba za vývoz barelu ropy utrží její ruský exportér číselně více. Opravdu, na začátku letoška ruský vývozce prodal barel ropy Ural za 3320 rublů, minulý týden to bylo 7300 rublů. Jenže druhou stranu mince představuje z Putinova hlediska fakt, že při takovém oslabení rublu už se jeden dolar – jako minulý týden – prodává za více, než je psychologicky i symbolicky důležitých 100 rublů. A to je zkrátka propagandisticky těžko obhájitelné, i pro ruského prezidenta. A že slabý kurs rublu k dolaru není pro Rusko pozitivní, tomu intuitivně rozumí i nevzdělaný Rus odkudsi z venkova Dálného východu. I takový Rus si navíc časem povšimne inflace a znehodnocení úspor – má-li nějaké –, které slabá měna způsobuje.
Pro Kreml je prostě kurs rublu k dolaru pilířem propagandy – na rozdíl od Erdogana a kursu turecké liry.
Zdá se dokonce, že ruská centrální banka dostala minulý týden zadání stlačit kurs pod právě úroveň 100 za dolar. Proto zvedla sazbu jen tak, aby kurs snížila na dvojcifernou hodnotu, ale už ne o moc víc, neboť čím vyšší úrok, tím palčivější dušení daného hospodářství je – dušení prostřednictvím příliš drahých úvěrů, a tedy investic.
Jenže fundamentálně za pádem rublu, letos zhruba o 25 procent, je zejména dramatický propad tržeb ruských vývozců ropy a plynu. A s ním ruská centrální banka ani pohotovostně nic nezmůže. Zvedla tedy úrok, čímž ekonomiku dusí více, než by chtěla, ale vývoz plynu nebo ropy nestoupne. Kolem ruské ekonomiky se zkrátka utahuje smyčka západních sankcí.
Tržby za vývoz ruského plynu se letos mají propadnout na necelou polovinu loňského údaje. Co víc, Rusku se ani do roku 2030 nepodaří vrátit je na úroveň roku 2021, tím méně loňska, kdy je mimořádně šponovala válka. Analytici ruské poradenské společnosti Jakov a partneři tedy nepočítají s tím, že by v příštích minimálně sedmi letech dokázali odběratelé typu Číny či Indie a dalších zejména asijských zemí ztracené západní zákazníky zastoupit. Což bude dlouhodobě vytvářet tlak na další oslabování rublu.
Evropská unie zvažuje dotování přepravy ukrajinského obilí
Evropská unie zvažuje dotování přepravy ukrajinského obilí přes Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Čeští zemědělci tak mohou zůstat znevýhodněni, jelikož i jejich výkupní ceny ukrajinské obilí snižuje – zůstali by však bez kompenzace.
Evropská unie vážně zvažuje, že bude dotovat přepravu ukrajinského obilí skrze území svých členských států poté, co několik z nich už dříve v letošním roce jeho dovoz zakázalo. Jedná se o Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. S těmito státy a ještě společně s Ukrajinou nyní Evropská komise dojednává konkrétní parametry a podmínky finanční podpory, uvádí polská rozhlasová stanice Polskie Radio.
Výše dotace má podle informací rádia činit zhruba 30 euro za tunu přepraveného obilí.
Rusku se zatím daří paralyzovat ukrajinský zemědělský vývoz. Ten totiž v posledním měsíci, kdy už neplatí rusko-ukrajinská obilná dohoda, klesl o třetinu. Jde o úder ukrajinské ekonomice i světovému zásobování potravinami. Ochromený je jak vývoz černomořskou cestou, který obilná dohoda umožňovala, tak také vývoz alternativní dunajskou cestou, neboť i tu Rusko vojensky atakuje.
Právě proto stoupá význam další exportní cesty, té přes územní států východní části EU, s nimiž tedy Brusel nyní takový transport dojednává.
Čeští zemědělci zákaz dovozu ukrajinského obilí podporují. Česká vláda se ale k uvedené pětici zemí nepřipojila. Nyní tak čeští zemědělci mohou zůstat znevýhodněni, jelikož okolní země budou čerpat dotace za přepravu ukrajinského obilí, zatímco Česko ne. Nebudou tedy nijak kompenzováni za to, že ukrajinské obilí stlačuje výkupní cenu na domácím trhu, zatímco zemědělci v okolních zemích takto kompenzováni budou.
Změny v balíčku, které žádá STAN, připraví rozpočet o více než deset miliard
Nejde o maličkost, znamenaly by ústupek z hlavního cíle balíčku.
Změny v konsolidačním balíčku, které se podle zprávy Mladé fronty Dnes nejspíše podaří prosadit hnutí STAN, by v příštím roce připravily státní rozpočet o více než deset miliard korun – v porovnání se situací při prosazení stávající, nepozměněné podoby balíčku. Více než deset miliard korun přitom představuje zhruba třetinu výnosu, který měl státnímu rozpočtu balíček na příjmové straně v příštím roce zajistit. Nejde tudíž o žádné „drobné“.
Pokud se hnutí STAN vskutku podaří prosadit to, aby obcím a městům zůstával příjem daně z nemovitostí ze sta procent, státní rozpočet v roce 2024 přijde hned o devět až deset miliard korun. Překonání cifry desíti miliard korun ztráty pro státní rozpočet plynoucí ze změn v balíčku pak zajistí uskutečnění dalších dvou požadavků STAN. Jedná se, zaprvé, o navýšení podílu rozpočtového určení daní pro obce, města a kraje z DPH tak, aby bylo kompenzováno nižší inkaso DPH z důvodu legislativních změn obsažených v balíčku. A, zadruhé, o přesunutí tištěných novin do snížené sazby DPH, stejně jako u časopisů.
Změny, které STAN navrhuje, by tak výslednou podobu balíčku výrazně natočily ve prospěch obcí, měst a krajů, a to na úkor státu. Je to poněkud paradoxní. Obce a kraje totiž dlouhodobě hospodaří přebytkově, loni vykázaly přebytek takřka 33 miliard korun. Je to naopak stát, jenž se topí v deficitech. Letos mu stále hrozí schodek přes 300 miliard korun. Pokud balíček v pozměněné podobě, jak ji žádá STAN, přilepší obcím a krajům na úkor státu, vlastně tím na hromádku přebytku přidá zase další miliardy, ovšem vykoupené o to hlubším dluhem celého státu.
Prosazení požadavků STAN by znamenalo výrazný ústupek z hlavního cíle balíčku, kterým je náprava deficitů státního rozpočtu, nikoli rozpočtů nižších samosprávných celků.
Zdraží Green Deal & etc. vládám půjčky a lidem dvojmo nájmy?
Roztáčí se spirála dluhu, na jejímž konci bude celosvětová „měnová reforma“?
Děje se nebývalá, ale zásadní věc. Láme se mnohaletý trend. Končí jedna éra.
Úroky na půjčkách vládám ve světě jsou nejvýše za 15 let. Zdražuje i půjčování české vlády. Bank of America říká, že svět čeká „nový normál“, kdy třeba úrok na desetileté půjčce vládě USA bude trvaleji činit kolem 5 %. Úrok na desetileté půjčce vládě USA je už dnes v podstatě na maximu od světové finanční krize let 2008 a 2009 (viz graf níže). Roste tedy i úrok na právě dlouhodobém dluhu, mezi nějž se ten s deseti lety do splatnosti řadí.
Důvody toho všeho? Rostoucí vládní dluhy a rozpočtové deficity mnoha zemí světa; stárnutí populace v zemích typu Číny, které prodražuje i tradičně levnou asijskou pracovní sílu; pokračující rapidní inflace, kterou se kvůli deglobalizaci a agendám typu Green Deal nemusí podařit úplně zkrotit ani během řady let.
Co to znamená pro řadového občana? Třeba to, že nájmy půjdou nahoru, případně ceny nemovitostí dolů, protože jinak by výnos z vlastnictví investiční nemovitosti nebyl konkurenceschopný tváří v tvář trvaleji zvýšeným úrokům na prakticky bezrizikovém půjčování vládám.
Pokud bude úrok na desetiletém dluhu české vlády trvaleji kolem 5 %, bude muset výnos z vlastnictví přece jenom rizikovějších nemovitostí činit v ČR třeba alespoň 7 %, aby byly nadále v porovnání s dluhopisy plošněji investičně zajímavé. A výnos z nemovitosti nevzroste jinak než poklesem její ceny při daném nájmu nebo naopak růstem nájmu při její dané ceně.
Buď tedy splaskne nemovitostní bublina a ceny realit spadnou trvaleji o desítky procent, nebo citelně vzrostou nájmy.
Proč by měly růst nájmy? Protože trvaleji zvýšený úrok na desetiletém dluhopisu české vlády znamená, že budou dražší také hypotéky. Jestliže totiž ta či ona banka bude moci trvaleji půjčovat české vládě – tedy prakticky bezrizikově – za úrok kolem zmíněných 5 % ročně, nebude pro ni výhodné poskytnout běžnou hypotéku za méně než 6 nebo 7 %. Půjčení na hypotéku je pro banky větším rizikem než půjčení vládě, takže pokud za podstoupení tohoto dodatečného rizika nebude náležitě odměněna vyšším úrokem, do žádného rizika nepůjde a hypotéku prostě neposkytne.
Trvaleji dražší hypotéky ovšem znamenají, že ti, kteří pořídili investiční byt na hypotéku a v době jejího splácení, které může trvat třeba až 30 let, jej pronajímají, budou žádat vyšší nájmy. Takové, které by jim pokryly trvaleji navýšené měsíční splátky hypotéky nebo alespoň jejich podstatnou část.
Ve výsledku tak platí, že agenda typu Green Dealu může lidem nájmy zvedat hned dvěma způsoby, což celkově značí o to výraznější zvýšení nájmů. Prvním způsobem je ten přímý, kdy se v rámci Green Dealu například zavedou emisní povolenky na nemovitosti a bydlení, přičemž tyto své zvýšené náklady posléze majitelé nemovitostí promítnou do nájmů.
A druhým způsobem je ten zde přiblížený. Green Deal a s ním související dražší emisní povolenky či dražší energie přispějí k trvaleji navýšené inflaci, která zase přispěje k trvaleji zvýšenému úroku na půjčkách vládám. Banky vyšší úrok z půjčování vládám promítnou do trvalejšího zdražení hypoték, které pak splácející a zároveň pronajímající majitelé nemovitostí promítnou do výše nájmů.
Hrozí tak další rozevírání nůžek – mezi majiteli nemovitostí a nájemníky, na něž ti první budou břímě Green Dealu přenášet. Prohloubí se sociální rozpor. Vlády jej budou řešit nejspíše tak, že řadě nájemníků zvýší sociální dávky, aby ti si vůbec mohli zvýšené nájmy dovolit zaplatit.
Vlády – již nyní zpravidla notně zadlužené – si na navýšené dávky budou muset samy půjčit. Rostoucí veřejný dluh – jeden ze zdrojů trvaleji navýšené inflace, jak jest řečeno výše – tím opět nabobtná, čímž pádem dále zesílí inflační tlaky, takže i tlaky na zdražení hypoték a další růst cen nájmů. Spirála dluhu se roztočí naplno.
Na jejím konci pak bude nejspíše nějaké podoba „měnové reformy“. Celosvětové „měnové reformy“, jejíž následky mohou být nedozírné. Vždyť jinak než „globálním resetem“, tedy pádivou inflací nebo jiným smazáním podstatné části kupní síly běžných úspor, případně i státní konfiskací soukromě vlastněných nemovitostí ve „veřejném zájmu“, roztočenou spirálu dluhu přetnout nepůjde.
Hra s dluhem je hra s ohněm a v čím širším měřítku se hraje, tím bývá požár ničivější. A hru s dluhem teď hraje vlastně celý svět. A politici, místo aby dluh krotili, vymýšlejí další agendy, třeba právě Green Deal, které dluh ještě prohlubují.
