Zeměpis hladu: Hlad – válečná zbraň

Hlad, tato sociální síla, je schopen zavést lidské skupiny na nejpodivnější cesty a slepě je hnát, kam mu libo, jakmile jen pro ně vysvitne naděje, že mohou jakýmkoli způsobem uspokojit potřebu jídla.

V rozsáhlé monsunové oblasti na Dálném Východě žije zvláštní lid, který ve svém sociálním vývoji prošel nesmírnou rychlostí různými etapami, poháněn vždy ostrou knutou hladu: je to lid japonský. Protože byl často a na dlouhou dobu vystaven dramatickému působení hladu, dostal se nakonec do hospodářského zmatku, v němž setrvával po celá dvě staletí, aby se pak ze stagnujícího feudalismu vrhl do prudkého kapitalismu, agresivního imperialismu a do nebezpečného dobrodružství hospodářské a územní expanse.

Všechny nerozvážné hospodářské pokusy, do nichž se Japonsko tak slepě vrhalo, nebyly ničím jiným než zoufalými pokusy – předem odsouzenými k zániku – prorazit hladový kruh, který je svíral. Japonský lid žil celá tisíciletí na souostroví sopečného původu, tvořeném čtyřmi velkými ostrovy obklopenými množstvím – více ne 4000 – malých ostrovů o celkové rozloze asi 370 000 km². V 6. století našeho letopočtu podařilo se Číně s její kulturní expansí zasáhnout přes Koreu svou kulturou i tato téměř barbarská území, zavést zde buddhismus a hlavní zásady čínské kulturní organisce. Japonsko utvářené čínskou kulturou se později z čínského vlivu rychle vymanilo a využilo úpadku, k němuž v Číně došlo na sklonku vlády čínské dynastie Tchangů. Od tohoto okamžiku se Japonsko isoluje, hermeticky se uzavírá na svých ostrovech, aby zde rozvíjelo typický agrární feudalismus pod vládou feudálních pánů – „daimiů“ – kteří zde vládli celých sedm století jménem císaře, o němž se věřilo, že je božského původu. Tito feudální páni – jako zástupci císaře – byli pány všeho: země, lidí, orné půdy i rolníků, odsouzených dobývat z této půdy obživu. Každé léno bylo uzavřeným světem s vlastní armádou, která udržovala pořádek a zajišťovala plnění rozkazů pánů, a s venkovským obyvatelstvem, naprosto připoutaným k půdě a odsouzeným k tomu, aby zásobovalo uzavřenou společnost žijící ve skutečné hospodářské autarkii.

Půda byla obdělávána jen v rovinách vhodných pro zemědělství, jež zabíraly čtvrtinu státního území. Zbývající tři čtvrtiny byly příliš hornaté. Intensivní pěstování rýže v údolích a na pobřežních rovinách a rybolov, jemuž se japonský lid odedávna věnoval, vytvořily hlavní základy vyživovacího systému. Rýže byla vždycky základní potravou a ovlivňovala život japonského lidu natolik, že po dlouhou dobu byla běžnou měnou v zemi. Ještě dnes je rýže součástí náboženských a tradičních ceremonií obětování bohům.

Při výživě složené z rýže, z trochy ovsa, sorga, prosa a ryb udržovala se u japonského lidu v normálních dobách ve výživě poměrná rovnováha. Byl sice živen nedostatečně, ale bez velkého a zřejmého nedostatku. Jakmile však z nějakého důvodu klesla úroda na některém lénu – nestálost podnebí, zemětřesení, nebo občanská válka – byly zásoby potravin ihned vyčerpány a vznikal akutní hlad, období křečovitého hladu, který byl ještě zhoršován nedostatkem dopravních prostředků a obchodu.

Život v tomto druhém uzavřeném akvariu byl přísně řízen. Protože morální zásady čínského akvaria se pro místní podmínky v Japonsku nehodily, vznikal zde jiný morální zákoník – „bušido“ – který dávno před Malthusem předpisoval nejpřísnější malthusovskou politiku: stůj co stůj bylo třeba vyhnout se růstu obyvatelstva. Podle názorů vůdců země vedlo by zvýšení počtu obyvatelstva nad určitou mez nutně k změně hospodářské struktury národa nebo k nucené emigraci do jiných zemí, a tomu se „sogunové“ (vojenské kruhy) vždy snažili zabránit. „Daimiové“, žijící pohodlně ve svých velkých středověkých zámcích, chráněni oddíly „samurajů“ a s dostatečně velkým množstvím poddaných, kteří obdělávali jejich pozemky a platili jim velké daně, nechtěli, aby tento plebs se rozrůstal a příliš se projevoval. Situace feudálních pánů v Japonsku byla stejná jako situace některých současných neomalthusovců, kteří činí všechno možné, aby určitý počet privilegovaných měl potřebný prostor a mohl v něm dobře a pohodlně žít. Hlavním činitelem této politiky omezování populace bylo přání feudálních pánů udržet situaci, za níž přibližně 260 osob žilo z otroctví 26 milionů lidí.

Přes velikou plodnost tohoto lidu udržovala se populace v Japonsku po čtyři století prakticky na stejné výši, a to pro přísné kontrolní předpisy a vysoký koeficient úmrtnosti, zaviněný periodickými hlady, občanskými válkami a epidemiemi. Mezi opatření, která byla v zemi rozsáhle prováděna od 17. do 19. století, je třeba zdůraznit potrat, infanticidu prováděnou převážně u dětí ženského pohlaví, malou péči o staré rodiče, kteří potom rychleji umírali, a trest smrti za jakýkoli přestupek. Jeden japonský autor tvrdí, že lid v této době prováděl infanticidu velmi běžně. V některých provinciích byly z pěti dětí vždy alespoň dvě zabity, v jiných provinciích byly zabíjeny všechny děti, které přišly po třetím dítěti. V provincii Hyuga byl před infanticidou uchráněn pouze prvorozenec. Jen tímto masovým vražděním mohl se udržet feudální režim a mohl být zpomalen postup hladu mezi lidem. Po celá dvě století, od poloviny 17. do poloviny 19. století, se počet obyvatelstva pohyboval mezi 25 – 27 miliony. Tak vypadala společensko-ekonomická struktura Japonska, s obyvatelstvem isolovaným od světa a bojujícím tvrdě za obživu, když jednoho krásného rána v červnu 1853 americký komodor Perry zcela neočekávaně porušil nedotknutelnost císařských vod, vynutil si přístup do zátoky Uraga a odevzdal dopis vlády Spojených států, který v něm žádala otevření japonských přístavů. Americká vláda žádala obchodní smlouvu s Japonskem. Japonci přesvědčeni tak pádnými argumenty, jako byla přítomnost 10 lodí vybavených skvělými děly a dvěma tisíci po zuby ozbrojených mužů, nakonec ustoupili a 13. února 1854 podepsali první smlouvu se Spojenými státy, která otevírala do Japonska dveře Západu, jeho vyspělé technice a jeho obchodním choutkám. Zakrátko poté Japonsko podepsalo podobné smlouvy s Anglií, Francií, Ruskem a Holandskem, a tak začalo do Japonska pronikat západní myšlení.

Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956