Zeměpis hladu: Střední Amerika – srážka dvou kultur

Chronický hlad z nedostatečné výživy, který se nyní ve Střední Americe všeobecně vyskytuje, je svým způsobem dědictvím domorodé kultury ještě z dob před objevením kontinentu a po mnoha stránkách ještě zhoršené neslýchanými metodami koloniálního vykořisťování. Když přišli do styku s různými domorodými skupinami v této oblasti španělští dobyvatelé, zpozorovali, že základem jejich výživy je kukuřice. Odborníci pokládali tuto stravu co do bílkovin a ostatních důležitých výživných látek za naprosto nedostatečnou. Indián pěstoval svou kukuřici na parcelách půdy, kterou získal z lesa pálením, postupem zvaným milpa, a jakmile byla tato půda vyčerpána rychlou erosí, začal Indián obdělávat parcelu jinou. Někteří odborníci tvrdí, že tento zemědělský postup, přinášející krajní ochuzení půdy, zvláště v horských oblastech, které více podléhají erosi, byl hlavní příčinou úpadku velkých amerických civilizací, jako byla říše Majů, jež téměř před 20 stoletími rozkvétala na území dnešní Guatemaly.

Jiní soudí, že úpadek nebyl způsoben vyčerpáním půdy, neboť obyvatelstvo v té době zdaleka nemohlo zabrat celou obrovskou rozlohu na vysokých náhorních planinách, ale jednotvárností vyživovacího systému, kterému vždy chyběly nejdůležitější bílkoviny. Skutečnost, že původní obyvatelé této oblasti nechovali žádný druh dobytka, je téměř jistou známkou toho, že pro ně bylo naprosto nemožné získat živočišné bílkoviny. Měli sice zdroje bílkovin z lovu, ale na náhorních planinách příliš mnoho zvěře nebylo, neboť tyto planiny jsou většinou polosuché. Nebylo také možné zásobovat zvěří zem poměrně hustě obydlenou. Lidské skupiny, které žily z náhodného výtěžku lovu, jako Eskymáci a Pygmeové, žili vždy rozptýleně. Domorodci, aby se i za těchto obtížných podmínek zachovali při životě, začali, hnáni instinktem nebo jak my dnes říkáme určitým druhem specifického hladu, využívat nejpodivuhodnějších přírodních zdrojů. Tyto zdroje nebyly však v určitých oblastech dostatečné a přiměřené. Jeden mexický antropolog upozorňuje na zvláštní skutečnost, že v době objevení kontinentu existovala na půdě Mexika pouze dvě mocná království, království Azteků a království Tarasků, obě na březích velkých jezer, jezera Texcica a Comarcane. Tato jezera, která byla největší reservou potravy živočišného původu, velmi přispěla k obohacení místního vyživovacího systému a učinila jej bohatším než vyživovací systémy jiných skupin, jako byli Majové a Toltekové, kteří se stali obětí hospodářského a biologického úpadku. Čteme-li klasická díla mexických historiků, kteří popsali první doby španělského vpádu, jako Shagun, Torquemada, Diego, Duran, Clavijero a jiní, vidíme, s jakým důmyslem získávali domorodci z jezerních vod ty zdroje, které nedovedli získat z půdy. Historikové vyprávějí např., že domorodci jedli všechny druhy ryb, žáby, korýše, hmyz, vodní ptactvo a jiné vodní živočichy. „Jedli dokonce i vodní pěnu,“ říká Clavijero, maje na mysli jistý druh „urronas“, vodních řas světlomodré barvy, které plavaly na hladině jezerních zátok. Clavijero vypráví také, že Mexičané jedli hojně vajíček mouchy exavastl, jež kladla na hladinu vodní do tvaru rosolovitých vajec. Toto jídlo známé pod jménem ahuauhtli je jakýmsi místním kaviárem. Indiáni jedli také celé mouchy rozdrcené na kaši a smažené na kukuřičných listech. Je zřejmé, že tyto pokrmy, i když odpudivé, byly dobrým zdrojem bílkovin, minerálních solí a vitaminů. Musíme tedy uznat, že vyživovací systém starých Mexičanů nebyl tak špatný, jak se na první pohled zdálo. Koření neboli chile je samo o sobě výborným zdrojem vitaminu C, a pulque, i když se zřetelem na vysoký obsah alkoholu není doporučeníhodná, poskytovala přece jen značnou dávku B-komplexu.

Z toho je možno učinit závěr, že některé domorodé skupiny přece jen udržovaly vyrovnaný vyživovací systém díky svým vyzkoušeným zvykům. Styk s bílými kolonizátory vyživovací situaci této oblasti nejen nezlepšil, ale naopak značně zhoršil.

Je pravda, že španělská kolonisace, i když neměla pro domorodce tak zhoubné následky jako v oblasti Antillských ostrovů, ani nebyla tak nelidská jako kolonisace anglická, přece jen silně porušila hospodářskou rovnováhu této oblasti. Nejprve došlo k loupeživému drancování soustředěnému na těžbu rud, jež odsunula jakoukoli jinou produkci daleko stranou. Objevení rud mělo zhoubné následky pro koloniální hospodářství, které se tehdy rodilo v oblasti středoamerické pevniny, neboť jeho působení překročilo hranice této oblasti a projevilo se zhoubně i jinde. Na příklad na Antillách, kde se začala slibně rozvíjet zemědělská výroba, došlo k téměř úplnému vylidnění venkova, neboť bílí zanechali práce na polích a soustředili se na těžbu rud. Historik Gonzalo de Reparaz o tom napsal: „Jakmile byly objeveny americké náhorní planiny a odhalena jejich velká rudná bohatství, opustili Španělé Antilly, odkud odcházela i domorodá rasa, takže kolonisace tropů započatá bílým člověkem mohla být po padesáti letech svého trvání pokládána za ztracenou.“ Srážka dvou kultur mohla být u některých skupin nejvyspělejších Indiánů také důvodem úpadku zemědělství a tím i životních podmínek v této oblasti. Domorodec, s nímž španělští komisaři z počátku zacházeli jako s otrokem podle instrukcí císaře Karla V. a který byl potom nucen pracovat jako otrok v dolech, v cukrovarech a na kávových a indigových plantážích, byl vždy odbojný, opouštěl často svou rodnou zem a tím porušoval místní hospodářství. Vyživovací situace této oblasti se také značně zhoršila tím, že půda, která byla odňata indiánským občinám, byla po ohromných rozlohách – latifundiích – darována kolonizátorům, kteří ji většinou úplně zanedbali. Ke zkáze domorodého obyvatelstva dále přispělo jednostranné hospodářství, jemuž se téměř výlučně věnovala každá oblast; v jedné oblasti to byla těžbu rud, ve druhé plantáže kávy, a v jiných plantáže tabákové nebo kakaové. Tato specialisace vyvolala zrůdnou situaci, která ještě dnes vládne v zemích, jako např. v Salvadoru, který prakticky produkuje pouze kávu, nebo jako v Hondurasu, který vyváží výhradně banány. Při této jednostranné těžbě všech zdrojů soustředili majitelé velkých vlastnictví veškeré pracovní síly na svou monopolní produkci, čímž narušili ekoilogickou rovnováhu země a způsobili degradaci půdy, úpadek života rostlinného a živočišného, i úpadek obyvatel těchto oblastí.

Rozkladné prvky špatně řízeného kolonialismu, a nikoli nadbytek obyvatelstva, vyčerpaly možnosti výživy této oblasti. Středoamerické republiky jako celek nemají zdaleka nějaký nadbytek obyvatelstva, který by alespoň trochu ospravedlňoval strašné tamější vyživovací podmínky. Hustota obyvatelstva činí průměrně 12 obyvatel na 1 km². Tato hustota, i když je vyšší než v Jižní Americe, zdaleka nedosahuje úrovně přelidněných nebo dokonce průměrně obydlených krajin. Jedině Salvadoru, na jehož poměrně malém území je hustota 60 obyvatel na 1 km², mohou obhájci neomalthusovství použít jako argumentu při vysvětlování této bídy. Ve zbývající části je místo přebytku obyvatelstva spíše nedostatek lidí, obzvláště zdravých lidí, kteří by mohli racionálně využívat skrytého bohatství této země. V zemi jako je Costa Rica, která má 4 miliony ha orné půdy většinou sopečného původu, a tudíž mimořádně úrodné, bylo do dneška obděláno pouze 10 % a z toho třetina je věnována výhradně pěstování kávy.

Soule, Efron a Ness konstatují, že ve většině zemí Střední Ameriky převládá ještě dnes monopol půdy a přírodních zdrojů. Jedině v Mexiku se díky jeho revolučním vědcům podařilo uskutečnit pozemkovou reformu rozdělení velkých vlastnictví a navrácení půdy rolníkům, a to tak, že to připomíná původní indiánské občiny a jmenuje se ejido.

Ejido znamenal jistě krok vpřed, který učinilo Mexiko v boji proti hladu, avšak jeho výsledky na neštěstí nebyly takové, jak se očekávalo. Mexičtí revolucionáři, kteří byli spíše idealisté než odborníci, zapomněli, že nestačí rozdělit půdu, ale že je třeba také poskytnout finanční a technické prostředky, aby mohla půda být náležitě obdělávána. Avšak Indiáni, kteří většinou neměli praktické znalosti a v technice byli bezbranní a zmatení, nedovedli svěřenou jim půdu využívat tak, jak bylo třeba. Pozemková reforma nezajistila potřebné zvýšení výroby, ani nevedla k rozšíření pěstovaných druhů, což bylo ke zlepšení životních podmínek země tak potřebné. Důkazem toho je, že Mexiko dováží ještě dnes značné množství kukuřice – své hlavní potravy – a nedostává se mu velkého množství ochranných potravin. Větu, která následuje, jsme převzali ze zprávy dr. Calva de la Torre z mexického Ústavu pro výživu, adresované první latinskoamerické konferenci o výživě v roce 1948 v Montevideu. Podle dr. Torra nepřinesla pozemková reforma v Mexiku náležité zlepšení ve výživě lidu: „Změna systému do určité míry rolníky zmátla: počet rolníků se zvýšil, ale země nedávala více potravy než před lety, z čehož vyplývá, že lid zůstal chudý a jeho výživa se každý den horší.“

Je zcela možné, že opatření, která byla v posledních letech učiněna pro větší rozšíření technických znalostí domorodců a pro zavedení zavlažovacích systémů v oblastech trpících suchem, a dále zavádění různých zdravotních, hospodářských a výchovných opatření v rámci plánu na ozdravění venkova, umožní, aby země dosáhla značného zvětšení výroby a přiměřeného zvýšení životní úrovně obyvatel.

Střední Amerika se ještě dnes zmítá ve strašných sociálních třenicích, kterými se snaží osvobodit ze strašného pouta podvýživy a hladu způsobeného nepříznivými hospodářskými podmínkami. Když se Vogt snažil vysvětlit tuto situaci, tvrdil tentokrát právem, že „španělská tradice, vnucená tradici domorodé a posílená ještě moderním hospodářským systémem konkurence, měla za následek jedno z nejstrašnějších vykořisťovatelských hospodářství v současném světě.“

Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956

Více na tomto webu pod odkazem Historie/Zeměpis hladu