Podle statistik zemře každý den ve světě až 5000 dětí v důsledku hladu a podvýživy. Pro každou mámu je hrozné, když přijde z nejrůznějšího důvodu o své dítě. A dívat se, jak její potomek umírá proto, že ho nemá čím nakrmit a nemůže mu pomoci, je dvojnásob strašné. Musí tomu tak být a proč v době, kdy vyspělé země žijí v hojnosti a statisíce tun potravin končí na skládkách? Odpověď na tuto otázku necháme na odbornících.
V souvislosti s předcházejícím nás zaujala kniha brazilského profesora Josué de Castro Zeměpis hladu, která vyšla v roce 1953 v Paříži, v českém překladu o tři roky později. Autor se dvacet let věnoval zkoumání problému hladu a rozebírá jeho příčiny na pěti kontinentech. Data, která uvádí v knize, již v době jejího vydání byla do určité míry historická, závěry a fakta v ní uvedené však nejsou vedeny snahou zkreslovat skutečnost.
Bezprostředně po svém vytištění se stala předmětem diskusí na Východě i Západě s kladnými i zápornými reakcemi. Prostě každý recenzent chválil to, co se mu hodilo do mlýna a odmítal to, co mu bylo takříkajíc proti srsti. V českém překladu se v úvodu knihy mj. uvádí: Autor je poctivý a důsledný buržoazní vědec. Není marxista, proto je přirozené, že se v některých závěrech projevuje jeho subjektivní pohled, že se sem tam dopouští jistých chyb ve výkladu některých závažných otázek…
Z knihy Zeměpis hladu jsme vybrali některé kapitoly tak, jak jsou publikovány v českém vydání včetně tehdejší terminologie. Z pohledu historie dané problematiky mají i dnes vypovídací hodnotu. Všechny postupně naleznete na tomto webu pod odkazem Z historie.
Hlad – Zakázané thema
Dějiny lidstva byly od samého počátku dějinami bojů, jež lidstvo svádělo za svůj chléb vezdejší. Zdá se nám tudíž těžké vysvětlit a zvláště pochopit podivuhodnou skutečnost: člověk – tento tzv. vyšší živočich, který podstoupil tolik bojů proti přírodním silám a nakonec se prohlásil vítězem a pánem – nedosáhl dosud v tomto boji za svou obživu rozhodného vítězství. Stačí si uvědomit, že po dlouhém období tohoto boje, které trvalo několik set tisíc let, je dnes vědecky dokázáno, že téměř dvě třetiny obyvatelstva světa žijí ve stavu trvalého hladu a téměř půl druhé miliardy lidských bytostí nenachází potřebné zdroje, aby se vymanilo ze zajetí jedné z nejstrašnějších sociálních pohrom.
Je snad tedy hlad přirozeným zjevem obsaženým již v životě samém, je něčím nevyhnutelným stejně jako smrt? Nebo je to spíše metla společnosti, již si vytváří člověk sám? A to je právě ta delikátní a nebezpečná otázka, o níž pojednává naše kniha. Otázka tak delikátní a nebezpečná, že vhledem k svému politickému a společenskému dosahu zůstala téměř až do současné doby pro naši civilisaci nedotknutelnou, jakýmsi zakázaným thematem nebo při nejmenším thematem, jež se pro veřejnou diskusi nedoporučuje.
A tak hlad, stejně jako sexus, se stal něčím, zač je třeba se stydět, něčím nečistým a odpuzujícím, o čem se nesluší mluvit – stal se tabu?
Je pravda, že již v dávnověku Budha trvdil, že „hlad a láska jsou zárodkem celých lidských dějin“. Později napsal Schiller, že „hlad a láska řídí svět“. Přesto však existuje velmi málo spisů o hladu a jeho různých projevech. Je až pobuřující vidět nedostatek světové bibliografie o tomto předmětu, a naproti tomu množství knih a článků o ostatních thematech s mnohem menším společenským významem. Jaké jsou tedy skryté důvody pro to, aby naše kultura úplně odmítala zabývat se otázkou hladu, hlouběji ji studovat, a to nejenom hlad jako počitek – impuls či instinkt, které byly vždy hybnou silou rozvoje lidstva, ale s hlediska širšího, jako světovou pohromou. Je zajímavé, že s tohoto posledního stanoviska je mlčení ještě hlubší. Ještě více budeme překvapeni, když srovnáme hlad s jinými světovými pohromami, například s válkami a epidemiemi. Zjistíme, že právě hlad byl studován nejméně, že se o něm nejméně mluví a jsou také nejméně známy jeho příčiny a následky. Na jednu studii o problémech hladu připadá více než 1000 studií o problémech války. A tento tisícový poměr je ještě příliš slabý. Dokážeme množstvím faktů v této knize, že zhouba, kterou na lidech působí hlad, je mnohem větší než zpustošení vyvolané válkou a epidemiemi. Škody působené hladem jsou rozsáhlejší počtem obětí a nekonečně těžší svými následky biologickými a sociálními.
Již Waser v minulém století upozorňoval, že ztráty na lidských životech, způsobené morem nebo válkou, jsou normálně nahrazeny v průměru za deset let, kdežto lidé, kteří přežili období velkých hladů, stráví zbytek svého života jako lidské trosky.
Abychom rozptýlili všechny možné pochyby a ukázali nepopiratelné prvenství zhoubného působení hladu, stačí uvést všeobecně uznávanou skutečnost, že hlad je nejúčinnější a nejčastější příčinou válek a velmi vhodným stimulem pro velké epidemie. Přestože hlad je nepochybně nejmocnějším původcem všech pohrom, naše civilisace se vždy snažila odvrátit od něho pozornost, odmítala podívat se na tuto smutnou skutečnost zpříma.
O válkách se vždy mluvilo nahlas. Byly skládány chvalozpěvy a básně na jejich proslulou selektivní hodnotu, což dokazuje, jak naše civilisace kolísá mezi merkantilismem a militarismem. Byly také činěny pokusy vědeckými teoriemi dokázat, že války jsou nutné, že to odpovídá tzv. biologickému zákonu. Válka se tak stala jedním z vůdčích motivů západního myšlení. Naopak, hlad byl vždy pokládán za jev, jehož následky by se neměly dostat za hranice podvědomí, neboť vědomí před ním s okázalým pohrdáním zavřelo dveře.
Předsudky západní civilisace
Toto spiknutí ticha kolem hladu bylo způsobeno různými faktory. První z nich je morálního charakteru. Hlad (a to jak hlad po potravě, tak i hlad sexuální), v podstatě primární instinkt, byl pro naši racionalistickou kulturu něčím pobuřujícím, neboť tato kultura hledá nadvládu rozumu nad instinkty. Naše civilisace pokládá instinkt za cosi zvířecího, kdežto za cosi společenského pokládá jedině rozum. Snaží se, i když bez úspěchů, soustavně popírat tvůrčí sílu instinktů a pokládá je za síly zavrženíhodné. Od konce 18. století si tzv. západní kultura se svými encyklopedisty a idealistickými filosofy vynutila o člověku a jeho chování na světě takovou představu, která z něho udělala téměř anděla: bytost, která z primitivního kanibalismu se na křídlech kultury pozvedla až k nejčistšímu intelektualismu, oproštěna ode všech zvířecích impulsů, nebo při nejmenším oproštěna téměř od všech impulsů, neboť ve skutečnosti vždy, když nějaký optimista domýšlivého století vychvaloval dokonalost lidstva a jeho vzestup do oblasti čistého myšlení, v nejvnitřnější části své bytosti cítil skrytý osten hladu a sexuální touhy, posledních projevů primitivní živočišnosti. Tito civilizovaní idealisté ovšem mysleli, že přirozené impulsy bude snadné ovládat prostě tím, že je násilně skryjí, udusí a umlčí. Taktika evropské civilisace tedy byla těchto pohoršlivých otázek se nedotýkat. „A celé jedno století, století strašlivě dlouhé, ovládalo Evropu toto spiknutí morálního ticha,“ řekl Stefan Zweig.
