Nejrozmanitější a množstvím odstínů nejbohatší mezi všemi skupinami specifického hladu je bezpochyby hlad po vitaminech. Je také v současné době nejlépe znám. Doba, kdy vitaminy byly pokládány za záhadné látky s tajemnými a zázračnými účinky, již dávno minula. Dnes jména a vlastnosti těchto základních složek výživy, jejichž nedostatek působí vážné poruchy na zdraví, zná každý školák. Od okamžiku, kdy holandský lékař dr. Christian Eijkman vyvolal v roce 1897 u ptáků živených loupanou rýží polyneuritidu, otevřela se cesta vědeckému výzkumu. Je možno konstatovat a doložit množstvím důkazů, že nedostatek vitaminů způsobuje nejenom typické a charakteristické nemoci, jako jsou xerofthalmie, beri-beri, pellagra, kurděje, ale také stavy těžko určitelné – záhadné poruchy, které vyjadřují utajený nebo skrytý hlad.
Nebudeme zde popisovat příznaky všech nedostatků vitaminů, uvedeme jen nejvýznačnější rysy tohoto druhu specifického hladu. I když počet známých vitaminů, dík laboratorním výzkumům, každým dnem stoupá a překročil již číslo 20, má ve skutečnosti jen málo vitaminů ten sociální význam, že by jich nedostatek způsoboval nemoci, které trýzní ohromné množství lidí. Jsou to vitaminy A, B1, B2, C a G.
Četné nemoci známé již v nejstarších dobách starověku, jejichž příčiny však zůstaly až do nedávných dnů utajeny, jsou způsobovány výhradně specifickým hladem po vitaminech.
Již v dobách Hippokratových byla známa nemoc zraku, která způsobovala téměř úplné oslepení za noci – noční slepota – spojená se značnými změnami oční bulvy. Tehdy se tato nemoc léčila poměrně úspěšně tím, že se na oči přikládaly plátky čerstvých jater některých zvířat. Bylo třeba víc než 2000 let bádání, aby na začátku našeho století bylo zjištěno, že tato nemoc, známá dnes pod jménem hemeralopie (vlčí mlha) a keratomalacie (změkčení rohovky) je projevem specifického hladu – hladu po vitaminu A, který je obsažen v jaterním oleji, hlavně u některých ryb. Lék velkého Hippokrata měl tedy své opodstatnění.
Kromě očních a zrakových poruch způsobuje hlad po vitaminu A zmenšení nebo zastavení růstu u mladých lidí. Protože přirozeným zdrojem vitaminu A jsou živočišné tuky, jako mléko a mléčné výrobky, jaterní olej a olej některých zelených rostlin, je tento nedostatek v lidské výživě dosti častý a přináší s sebou celou řadu zhoubných projevů. Ve vnitrozemí Číny a Japonska existovala tato nemoc vždy v místním rozsahu. V mnoha jiných oblastech světa zahubil nedostatek vitaminu A velký počet lidských životů, zabrzdil růst mnoha dětí a spousty lidí oslepil. Případy slepoty způsobené špatnou výživou jsou mnohem častější, než by se dalo předpokládat. Je fakt, že po velkých hladomorech následovalo vždy ohromné zvýšení počtu slepých. Množství slepců, kteří v evropských městech ve středověku žebrali, byl z velké části následek častého hladu, který v tomto temném období historie řádil na evropském kontinentě. Souvislost mezi slepotou a hladem byla zjištěna mnohem dříve, než se vůbec začalo předpokládat, že existují vitaminy. Irský lékař dr. Ermet uvedl, že v jeho zemi se po hladomoru roku 1848 zvýšil počet slepců z 13 000 na více než 45 000. Sergius Morgulius nám rovněž podává zprávu, že po strašném hladu, který řádil v carském Rusku v roce 1898, trpěly téměř všechny děti infekcí očí a počet slepců byl strašný.
V Evropě se v poslední době výskyt tohoto specifického hladu snížil, avšak v jiných zemích, jako je Dálný Východ a Latinská Amerika, zůstává nemoc stále vážnou obžalobou lidstva. Dr. W. Aykroyd, který dlouhá léta studoval problém výživy v Indii, tvrdí, že hemeralopie a keratomalacie působí stále stejně, obzvláště u nižších kast, které jsou bídně živeny. Na americkém kontinentě jsme měli příležitost být svědky jedné z těchto epidemií slepoty, zaviněné špatnou výživou, téměř v současné době: bylo to v období akutního hladu, po suchém období, které periodicky ničí střední část severovýchodní Brazílie. Je to dobytkářská oblast, kde výživa je obvykle ve správné rovnováze, má dostatečné dávky vitaminů obsažených v mléce, másle a čerstvé zelenině, již se zde spotřebuje velké množství. Avšak v období sucha, kdy veškerý rostlinný a živočišný život mizí, zůstává místní obyvatelstvo bez zdrojů a začínají se objevovat všechny druhy nedostatků, zvláště nedostatek vitaminu A. Mezi ubohými vystěhovalci, skutečnými lidskými troskami, které hnány suchem opouštějí své území a odcházejí do vlhčích oblastí na pobřeží, vyskytují se vždy četné případy onemocnění očí. Při lékařské prohlídce těchto žalostných tvorů, které vítr tropického sucha žene po pláních severovýchodní Brazílie, jsme zjistili, že počet trpících hemeralopií a keratomalacií je nesmírně vysoký. Na počátku tohoto století pozoroval Euclides da Cunha v období sucha častý výskyt podivné nemoci – noční slepoty -, která způsobuje, že po západu slunce jsou lidé pohrouženi do temnot. Spisovatel přisuzuje tuto skutečnost velké únavě očí za dne účinkem nelítostně žhavého vzduchu a oslňujícího slunce. Vědecký výzkum nakonec tuto geniální intuici autorovu potvrdil a dokázal, že noční slepota je vyvolávána tím, že oční pigmenty zničené působením slunce nemohou být chemicky nahrazeny pro nedostatek vitaminu A.
Specifický hlad po vitaminech se projevuje nemocemi již dávno známými. Nejtypičtější je beri-beri, která způsobuje paralysu svalů, poruchy povrchového nervstva a jiné příznaky nervového původu a krevního oběhu. Tato nemoc řádí na Dálném Východě a objevuje se občas v místním rozsahu i v jiných oblastech zeměkoule. Jednou z nejdramatičtějších kapitol boje vědy proti hladu je právě objev, že tato nemoc, která hubí každý rok v orientálních zemích několik milionů lidí, není nic jiného než určitá forma skrytého hladu. První, kdo přišel na myšlenku, že původ nemoci je v nedostatečné stravě, byl lékař japonského námořnictva Takaki, který koncem minulého století pozoroval strašné škody, způsobené nemocí beri-beri na mužstvu námořnictva své země. Touto strašnou nemocí trpělo neustále téměř 20 % japonských námořníků a při velkých plavbách na moři dosahovala úmrtnost 10-20 %. Když Takaki zpozoroval rozdíl mezi tímto smutným obrazem a mužstvem námořních sil západních zemí, které bylo beri-beri ušetřeno, i když cestovalo na Dálném Východě, usoudil, že je to snad následek nesprávného vyživovacího systému na japonských lodích, kde se potrava skládala téměř výhradně z loupané rýže. Takaki byl šéfem lékařské služby japonského námořnictva, když se v roce 1882 do svého mateřského přístavu vrátila loď „Rindzio“ po 272 dnech plavby na Nový Zéland, Honolulu a do Jižní Ameriky. Při plavbě vypukla na lodi strašná epidemie beri-beri. Když se loď vrátila do přístavu, nebylo téměř možno spustit kotvu, protože k tomu nebylo dostatek zdravých mužů. Z 276 mužů, kteří tvořili posádku při odjezdu, 169 bylo ochromeno, 25 zemřelo na beri-beri a jen 82 mužů, většinou slabých a vyčerpaných, mohlo vykonávat práce spojené se zakotvením lodi. Beri-beri zabila na této plavbě téměř 10 % posádky, více než 60 % ochromila a zbytek vyčerpala. Tato námořní tragedie měla velký ohlas i japonského lidu. Veřejné mínění bylo ještě více pobouřeno, když japonské námořní úřady bezprostředně potom nařídily lodi „Tsukaba“, aby vykonala tutéž cestu se stejně početnou posádku. Pobouření by bývalo jistě daleko větší, kdyby byl lid věděl, že těchto 276 mužů na „Tsukabě“ má sloužit za pokusná morčata při rozsáhlém pokusu, který navrhl dr. Takaki. Pokus záležel v tom, vykonat stejnou plavbu, ve všech bodech shodnou s první cestou, při čemž by byl změněn pouze vyživovací systém na palubě, a to tak, aby potrava byla rozmanitější a obsahovala maso, mléko a zeleninu. Nová cesta trvala 287 dní, a když se loď vrátila do Japonska, zjistilo se, že ani jeden člen posádky nezemřel. Jen 14 námořníků dostalo beri-beri, a to proto, že odmítli jíst změněnou stravu a stali se obětí svého starého zvyku, jíst pouze rýži. Takaki tak dokázal, že nemoc byla způsobena špatnou výživou, ale nedovedl pochopit, jak tato výživa působí, ani navrhnout vědecký plán, jak této nemoci čelit.
Prvenství tohoto objevu patří holandskému koloniálnímu lékaři dr. Christianu Eijkmanovi, a jemu patří i zásluha, že v otázkách výživy začal s pokusy na zvířatech, které osvětlily záhadné temnoty tohoto problému. Jako vojenský lékař v Holandské Indii měl Eijkman možnost pozorovat otřásající množství případů beri-beri u domorodců na ostrově Jáva. V nemocnici v Batavii, kde pracoval, zjistil Eijkman, že touto nemocí, jež tam byla známa pod jménem „kakke“, trpěly dvě třetiny pacientů. Ošetřovatelky byly obklopeny nemocnými na beri-beri, úplně ochromenými nebo pokoušejícími se o groteskní chůzi na hubených, vyzáblých nohou nebo na nohou nafouklých a zdeformovaných otoky. Tato vrávoravá, nejistá chůze, zchromlé a opuchlé nohy vryly se jako každodenní obraz do duše mladého lékaře. Jednoho dne zažil zvláštní překvapení: díval se z okna na hlavní dvůr nemocnice a tu viděl, že mezi kuřaty klovajícími prašnou půdu, některá kulhala, co chvíli ztrácela rovnováhu, jako by měla beri-beri. Běžel na dvůr, vzal některá, podrobně je vyšetřil a potvrdil si své podezření. Šlo o stejnou paralysu, jíž trpěli Javané, dokonalá podoba lidské beri-beri. Jaký byl důvod této zvláštní shody? Eijkman zahájil hlubší průzkum a poodhrnul cíp závoje, který zahaloval tajemství beri-beri. Správa nemocnice chtěla ušetřit tím, že krmila kuřata zbytky loupané a vařené rýže, kterou nemocní při své typické nechuti k jídlu ze svých hubených přídělů ještě nechávali. Rýže vyvolávala u těchto ubohých zvířat nemoc. Ale jak? Až dosud se všechno projevilo náhodou, avšak nyní vstoupil na scénu vědecký výzkum. První přijatelná podmínka byla, že nemoc mohla přenést rýže nakažená nemocnými, jenže Eijkman na nakažlivost beri-beri vůbec nevěřil, neboť lidé ze Západu, jejichž strava byla jiná, se touto nemocí nenakazili, i když byli s nemocnými beri-beri v úzkém styku. Vědec se tedy rozhodl živit skupinu zvířat loupanou a vařenou rýží, podobnou té, která byla podávána nemocným, ale připravenou zvlášť, aby se vyloučilo jakékoli risiko nákazy. Tak vyvolal pokusně beri-beri u kuřat znovu. Nešlo tedy o nákazu, ale o omyl nebo nedostatek ve výživě. Vzal tedy jinou skupinu zvířat a živil je celými neloupanými rýžovými zrny. Ochromení se nedostavilo.
Eijkman z toho učinil závěr, že nemoc byla způsobena nedostatkem něčeho, co je v rýžové slupce a co čisticí proces odstraňuje. Krmil tedy kuřata zasažená beri-beri rýžovými otrubami a kuřata se jako zázrakem vyléčila. Na neštěstí Eijkmanovo učení nebylo přijato tak snadno. Oficiální věda projevila proti němu velký odpor, a ještě mnoho let pak umíraly miliony lidí jako oběti nemoci, jíž bylo velmi snadné se vyhnout. Ještě nedávno, v letech 1900-1910, zemřelo na americkém kontinentu na beri-beri téměř půl milionu lidí, protože oficiální věda z nesnášenlivosti a fanatismu odmítala připustit pravdivost Eijkmanových pozorování. Jevištěm tragédie beri-beri na americké půdě bylo rozsáhlé údolí Amazonky. Tato oblast, přestože byla od 16. století známa, zůstala až do minulého století opuštěna, obydlena pouze několika osadníky roztroušenými na pláních podél mohutného toku Amazonky. Avšak s průmyslovým zpracováním kaučuku na konci 19. století a velkou poptávkou po této surovině na světových trzích přeměnila se tato oblast v místo, kam se lidé jen hrnuli, neboť každý se snažil získat monopol na výrobu latexu. Přes noc se začaly valit proudy přistěhovalců, kteří se přidávali k dobrodruhům v rovníkovém lese, kde roste proslulý kaučukovník. Tito lidé hořeli touhou po rychlém zbohatnutí. Vrhli se duší i tělem na dobývání latexu z proslulé rostliny Hevea Brasiliensis a dík své horečné činnosti se tito dobrodruzi, kteří přišli ze všech koutů světa, v krátké době velmi obohatili. Ale když už byli přesvědčeni, že jsou pány světa a prodávali svůj kaučuk za pohádkové ceny, začali cítit, že jim klesá půda pod nohama, že jejich nohy měknou a hubnou a od nohou až k žaludku jim stoupá strašná zemdlelost. Byla to beri-beri, vycházející ze země, zmocňovala se jejich těla, hryzala jejich nervy a odčerpávala jejich síly. Tito lidé, kteří dříve přemáhali strašné překážky, bez odporu se vzdávali zákeřné nemoci a neměli ani odvahu pokusit se uniknout jejím následkům. Není bez důvodu, že beri-beri znamená ethymologicky: nemohu.
Žádné zdravotnické opatření, které bylo tehdy učiněno, nemělo výsledky. Více než polovina průkopníků, kteří se pokoušeli zkrotit amazonský les, zanechala své kostry v okolních bažinách, když předtím viděli, jak jejich tělo vadne hlodáno nemocí nebo jak se jim otoky zvětšují tekutinou, jako by se do jejich těl rozlila voda z řek. Jednoho dne epidemie náhle ustala. Beri-beri z oblasti zmizela. Totéž se stalo na kaučukových plantážích na Dálném Východě. V několika letech si věda o výživě získala půdu a prosadila své názory. Lékař hygienik Victor Heiser navštívil jednoho dne velkou kaučukovou plantáž na ostrově Sumatra a přišel do velké nemocnice se 400 lůžky pro 10 000 dělníků, kteří tam pracovali. Závod chtěl zdvojnásobit počet zaměstnanců a navrhoval také zdvojnásobit počet lůžek. Protože ošetřovaní pacienti byli téměř všichni napadeni beri-beri, poradil dr. Heiser závodu, aby místo rozšíření nemocnice zlepšil místní poměry v zásobování čerstvými potravinami. Výsledek byl překvapující. V době, kdy počet dělníků dosáhl již 20 000, primitivní nemocnice, místo aby nedostačovala, byla najednou pro těch několik nemocných, kteří ji potřebovali, příliš veliká.
I když v dnešní době je typická beri-beri velmi vzácná, částečný nedostatek vitaminu B1 je velmi běžný ve všech končinách světa. Mnoho lidí projevuje známky tohoto nedostatku ve formě nervosity, nechutě k jídlu, nespavosti, rychlé únavy apod.
Jesué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
