Španělský lékař na dvoře Filipa V., Gaspar Casal, již v roce 1735 podrobně popsal klinické příznaky strašné nemoci známé pod jménem „růže“, protože jedním z nejznámějších jejich příznaků bylo, že na kůži nemocného se objevily červené skvrny podobné růžovým listům. I když se tato nemoc často vyskytovala již dříve u nejchudšího obyvatelstva ve Španělsku, po prvé ji popsal Casal. Nemoc řádila hlavně v Austrálii a Casal ji studuje jako formu lepry, jež se podobá kurdějím. Nový asturský Hippokrates, jak nazývali tohoto velikého lékaře 18. století, se mýlil, když při rovnával onemocnění růže k lepře, ale měl pravdu, když je přirovnával ke kurdějím. Obě nemoci, kurděje i růže, pocházejí z výživy. Jsou to určité projevy skrytého nebo specifického hladu. V jiných oblastech, jako v Itálii, Rumunsku nebo Bessarabii, vyskytuje se tato nemoc také lokálně, známá pod jménem pellagra, asturská lepra nebo alpské kurděje. Pojmenování pellagra, které jí dali Italové, je nejvýstižnější, neboť znamená „svraštělá kůže“, a tento název také zevšeobecněl. Severoameričtí lékaři začali na začátku tohoto století podávat zprávy o tom, že na jihu Spojených států je pellagra strašným onemocněním, které ničí venkovské obyvatelstvo, zvláště v místech hustě obydlených černochy. Příznaky této nemoci byly stejné jako příznaky nemoci, kterou objevil Casal – příznaky kožní, zažívací a nervové. Oběti této nemoci začaly mít zažívací potíže, později strašné pellagrové rány a končily v deliriu a halucinacích v útulcích pro duševně choré. Po celá staletí nikdo příčinu nemoci neobjevil. Bylo zajímavé, že nemoc napadala pouze příslušníky chudých tříd – špatně živené a podvyživené. Někteří pozorovatelé také zjistili, že nemoc ustupovala, jestliže nemocní byli lépe živeni, ale kladný závěr z toho nikdo neudělal. Nejprve se myslelo, že jde o nakažlivou nemoc, později, když se přišlo na to, že nemoc řádí právě tam, kde základem výživy byla kukuřice, myslelo se, že to snad je zhoubný účinek nějakého jedu obsaženého v této rostlině. Teprve severoamerický vědec Joseph Goldenberger přišel za první světové války na to, že pellagra je vlastně projev specifického hladu. Aby to dokázal, dělal Goldenberger pokusy na zvířatech i na lidech. Skupině odsouzenců k smrti dal určitý druh vyživovacího systému a vyvolal pellagru experimentálně, pak zase dával sobě a svým spolupracovníkům injekce krve nemocných pellagrou, aby dokázal, že není nebezpečí nákazy. Šel dokonce až tak daleko, že polykal pilulky obsahující suché výkaly a strupy nemocných, aniž se při tom nakazil, což domněnku o nakažlivosti vyvrátilo s konečnou platností.
Americký vědec, aby mohl studovat výsledky nového systému, provedl vynikající výzkum tím, že zaváděl některé změny do vyživovacího systému v sirotčincích v jižních státech, kde pellagra byla skutečnou pohromou. V r. 1914, když Goldenberger se svým studiem pellagry začal, zaznamenaly statistiky na jihu Spojených států každý rok 11 000 mrtvých, kteří zemřeli na tuto strašnou nemoc. Jen ve státě Mississippi zemřelo v onom roce na pellagru 1192 lidí. Zde bylo středisko zhouby působené touto strašnou metlou. Stejně jako se Amazonka v době „kaučukové horečky“ stala řekou beri-beri, stala se Mississippi řekou pellagry. Na jejích březích bělajících se květy bavlníku a obydlených potomky černých otroků z Afriky rozprostřela pellagra svou hrůzovládu. Goldenberger provedl své významné pokusy ve dvou sirotčincích ve státě Mississippi. Jeden sirotčinec byl baptistický, druhý metodistický. V roce 1914 bylo mezi sirotky v obou sirotčincích 200 nemocných pellagrou, 130 v jednom, 70 v druhém. Pokus začal tím, že vyživovací systém dětí byl obohacen masem, mlékem a vejci. V několika dnech pellagrové skvrny zmizely, růže se vstřebala a děti dříve unavené a deprimované nabývaly znovu sil a radosti. O tok později nebylo již v těchto dvou ústavech po této nemoci ani známky. Tak byla objevena nejen skrytá příčina zla, ale i prostředek, jak se mu vyhnout. Na neštěstí však tento prostředek, vědecky tak prostý, byl sociálně velmi složitý. K ošetření nebo odstranění pellagry bylo by stačilo předepsat změnu stravy: maso, mléko a vejce. Avšak skutečnost je taková, že pellagra – nemoc bídy – řádí právě mezi ubožáky tohoto světa, kterým vždycky chybějí peníze na nejzákladnější potřeby. A maso, mléko a vejce jsou nejdražší pokrmy, ať je to kdekoli. To byl důvod, proč Goldenberger, když došel až k tomuto bodu ve svých pracích, místo aby se cítil šťastný, že objevil tajemství tohoto zla, upadl naopak do hluboké deprese, když zjistil svoji nemohoucnost toto zlo přemoci. Lék nebyl v jeho rukou, neboť závisel na složitých hospodářských problémech. Uložil svému spolupracovníku Syndenstrikerovi, aby vypracoval přehled o životní úrovni obyvatelstva na Jihu, o jeho mzdách a kupní síle, a dospěl k závěru, že toto obyvatelstvo si pro svou výživu nemůže skutečně koupit nic víc než kukuřičnou mouku a sádlo, jak to již činí dlouhou dobu. Pellagra se tudíž nemusela ničeho obávat. Čerstvé maso, vejce a mléko byly mimo dosah jako nemístný přepych. Goldenberger tehdy napsal tuto hořkou větu: „Vždyť jsem konec konců jen obyčejný lékař a nemohu udělat nic, abych změnil hospodářskou strukturu Jihu.“
Pellagru zasel v této oblasti Spojených států feudální a otrokářský režim v zemědělství na jihu, založený na monokultuře bavlníku, právě tak jako monokultura cukrové třtiny způsobila nedostatek vitaminů na Antillských ostrovech a jako těžba kaučuku přinesla beri-beri do údolí Amazonky. Ve všech těchto případech vznikl hlad jako zhouba připravovaná člověkem samým.
Ohyzdné trhliny ústních koutků byly vždy jakousi známkou třídy, charakteristickou chudých a zanedbaných dětí i dospělých obyvatel dělnických čtvrtí nebo chudých osad v různých venkovských oblastech světa. Odedávna se vědělo, že onemocnění ústních koutků je známkou stísněného života, života bez komfortu, čistoty, hygieny, ale až do nedávné doby nebylo známo, že je projevem určitého typu specifického hladu.
Bylo pokládáno za nakažlivou nemoc, která se snadno šíří, protože chudí lidé žijí většinou hustě namačkání. Nedávné práce Odenovy a Sebrellovy však dokázaly, že jde o nedostatek vitaminu B2 – riboflavinu - , který se vyskytuje hojně v játrech, v mléce a v některé zelenině. Nedostatek této základní vyživovací složky se projevuje také jinak: způsobuje zánět jazyka a zaplavení oční rohovky krevními cévkami. V některých oblastech, jako na jihu Spojených států a v plantážnických oblastech Latinské Ameriky, je tento nedostatek velmi rozšířen. Spies a jeho spolupracovníci soudí, že je to nejrozšířenější ze všech nedostatků z výživy na jihu Spojených států. V oblasti monokultury cukru v severovýchodní Brazílii jsme měli možnost setkat se s velkým počtem případů, že lidé měli popelavou barvu, rozpukané rty a zarudlé oči. Je pravděpodobné, že legenda o zlé povaze lidí s očima podlitýma krví, o jejich zřivosti a pochybné morálce má původ v obvyklém vyživovacím nedostatku, jehož jsou obětí. Nedostatek riboflavinu – vitaminu B2 - , který vyvolává zarudlost očí, je obyčejně spojen s nedostatkem vitaminu B1 – thiaminu -, který ochrnuje nervy a jehož nedostatek ohrožuje nervový systém a způsobuje, že lidé jsou hněviví a prudcí. V oblastech cukrové třtiny v Brazílii mnoho lidí s nepříznivým osobním popisem vykazovalo při klinickém vyšetření jasné známky těchto avitaminos. Je dobře možné, že zvrácenost těchto lidí, jejich sklon ke zločinnosti, jejich nesympatické tváře, u nichž by byl Lombroso hned určil tvář bandity od narození, jsou z velké části důsledkem špatného ovládání nervové soustavy způsobeného specifickým hladem.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
